28. 1. 2011
Američtí novináři nejsou „novinářští psi“. Jsou to jen prodavači, kteří nabízejí produkty svých zaměstnavatelů. Hezké obličeje, které nyní podpírají zprávy ve většině televizí, se nijak neliší od atraktivních modelek, jež jsou používány pro prodej ostatních produktů. Americký „svobodný“ tisk není nic jiného než řetězec prodejen, který prodává historky pro cílené potěšení svého publika. A jako takový existuje jen proto, aby prodával pančované zboží.
Někdy kolem roku 1960 jsem se spolu se třemi dalšími příslušníky fakulty – politologem, historikem a profesorem žurnalistiky – zúčastnil univerzitního sympózia. Hlavní téma se jmenovalo Svoboda tisku – dobře nebo špatně.
Během šedesátých let byla studená válka v plném proudu. Zpravodajské agentury Sovětského svazu, TASS a Pravda, byly neustále atakovány americkým „svobodným tiskem“ a označovány za nedůvěryhodné. Běžným tvrzením bylo, že kontrolovanému tisku nelze věřit nikdy, zatímco tomu svobodnému by se mělo, a moji tři kolegové v panelové diskusi tento názor podporovali. Já rovněž, ale jenom částečně.
Tvrdil jsem, že nelze s velkou dávkou jistoty věřit kontrolovanému tisku, když informuje o vládních akcích nebo politice, ale poukázal jsem na to, že většina zpráv není vládou ovlivněna, a neviděl jsem žádný důvod být k informování o takových záležitostech kontrolovaným tiskem příliš podezřívavý. Také jsem však tvrdil, že existuje dobrý důvod, abychom nevěřili ani takzvanému svobodnému tisku, bez ohledu na to, o čem informuje.
Můj argument spočíval na zjištění, že tisk, financovaný a kontrolovaný vládou, nemusí lákat čtenáře, zatímco takzvaný svobodný tisk závisí na čtenářích, díky nimž zůstává ekonomicky životaschopný. Svobodný tisk musí své zboží prodávat stejně, jako ho musí prodávat jakýkoliv podnik, který nabízí zboží běžným spotřebitelům, a jedním ze způsobů, jak to udělat, je zmanipulovat zprávy tak, aby byly atraktivní pro cílové skupiny, na něž jsou mediální organizace zaměřeny, což za tímto účelem zkresluje všechny příběhy, o kterých svobodný tisk informuje. A ačkoliv svobodný tisk tvrdil, že udržuje objektivitu tím, že dává prostor lidem s rozdílnými politickými názory, poukázal jsem na to, jak je snadné vybrat dva lidi takovým způsobem, aby se dosáhlo zdání, že jedna strana vítězí, čehož výsledkem je, že se média rozdělila do ideologických skupin, a to nemluvím o tom, že velká část tisku je otevřeně označována za bulvár.
I když se to sympózium konalo přibližně před půlstoletím, je pro mě snažší než tehdy ho znova použít. Média v Americe dnes často otevřeně hlásají své rozličné názory, od konzervativních Fox News, po liberální MSNBC.
Nejvýznačnějšími odbytišti na „trhu zpráv“ jsou ty nejtradičnější sítě – ABC, CBS a NBC. Lze je přirovnat k obchodním domům, ve kterých se po celý den prodávají různé produkty, ale takzvanými zprávami je pouze jeden druh produktů. V těchto „obchodních domech“ jsou různá podlaží – v jednom mají hry, v jiném reality show, sport, byznys, celebrity, ale je tam samozřejmě také podlaží plné „zpráv“.
Všechny druhy médií ale dělají to samé. Tak jako Tesco prodává různé druhy zboží, média zase prodávají svá „story“, a každé odbytiště se od ostatních odlišuje mírou tendenčnosti, s níž opracuje svůj výrobek. A jako McDonalds odlišuje své produkty od těch prodávaných v síti BurgerKing, stejně tak ABC odlišuje své „příběhy“ od těch, se kterými přichází NBC. Stručně řečeno, ve svobodném tisku jsou zprávy prodávány tím, že se zkreslí způsobem, který je přitažlivý pro cílové publikum, a tato manipulace často zabírá více času než samotné vyprávění příběhu. Často je to tak, že moderátorská esa vyprávějí „story“, a poté jsou vysláni „experti“, aby ji načinčali tím, že ji překroutí. Tito „experti“ bohužel často o probírané problematice nevědí o nic víc, než průměrný divák či posluchač. Zpravodajství, o němž si mnozí myslí, že by mělo být sestaveno z faktů, se stává pouhou prezentací názorů.
Všichni musí mít na paměti, že neexistuje žádná Hippokratova přísaha pro novináře; když chcete být novinářem, nemusíte nikomu přísahat, že budete informovat pravdivě. V podstatě je toho po novináři požadováno méně, než po instalatérovi, kterého si zavoláte, aby vám vyčistil záchod. Dnešního amerického novináře lze ve zkratce přirovnat k teenagerovi na kolečkových bruslích, který vám přinese hot dog, který jste si objednali do svého auta, nebo k prodavači za pultem v Tescu. Takže všichni, kdo kritizují mainstreamový tisk za to, že není pravdivý, neutrální ani objektivní, jsou úplně vedle. Tohle přece mainstream neprodává a taková jeho kritika je stejně tak nesmyslná, jako kdybyste kritizovali McDonalds za to, že neprodává jehněčí karbenátky.
To, že média musí odlišit své výrobky od konkurentů, vymezuje také okruh historek, o kterých lze informovat. Pokud je obtížné pokroutit příběh kvůli jeho povaze, pak jej „svobodný“ tisk zpravidla ignoruje. Když například íránská opozice začala po posledních volbách s protivládními demonstracemi, americký tisk se tím velmi zabýval, protože to mohlo být snadno předkládáno jako potlačování disentu utlačovatelskou vládou. Avšak demonstrace proti úsporné politice, které se konaly na Islandu, v Irsku, Velké Británii, Francii a Řecku nebyly takto zpravodajsky pokryty, protože je nelze prezentovat jako demonstrace proti utlačovatelským vládám. Vraždění křesťanů v Iráku a Egyptě taktéž prošlo téměř bez zmínky, protože je nelze překroutit tak, aby vypadalo ospravedlnitelně. Pokud by byla preznetována jakýmkoli jiným způsobem, poskytla by protiválečné části Američanů další důvody pro argumentaci proti válkám. Je navíc obtížně dělat senzaci z příběhů o cizincích, o kterých Američané nic nevědí. Takže například historky z Itálie o Berlusconiho šaškárnách by nebyly pro americké diváky či posluchače příliš atraktivní. Dokonce i to, že se od chvíle, kdy vstoupili do vlády německé kancléřky Merkelové, dramaticky odvrací štěstí od propodnikatelských Svobodných demokratů, když tato strana, která ve federálních volbách v září 2009 obdržela 15 procent hlasů, jich má dnes méně než 5 %, a to kvůli stále negativnějšímu postoji Němců k podnikatelům v důsledku současné ekonomické krizi, je příběh, který nelze tak snadno převyprávět Američanům, a to kvůli jejich propodnikatelským postojům.
Server Snardfarker.ning.com tvrdí, že existuje pět důvodů, proč nemají oficiální média žádnou hodnotu:
1) Autocenzura novinářů, kteří se bojí dělat to, kvůli čemu byli uvedeni na Zemi. „Existuje intenzivní tlak na zachování přístupu ke zdrojům uvnitř politiky … Panuje strach, že pokud nebudete vylučovat své žvásty ve stejně velkých bobcích na obě strany politického spektra, budete onálepkováni za straníka.“
2) Cenzura z vyšších míst. „Pokud novináři chtějí mluvit o nějakém problému, jsou současně vystaveni obrovskému tlaku výše postavených šéfredaktorů nebo producentů, aby ten příběh zlikvidovali.“
3) Bubnování do války. „Proč americký tisk soustavně sloužil elitě rozšiřováním jejich falešných ospravedlnění pro válku? Jedním z důvodů je, že velké mediální společnosti vlastní ti, kteří militaristickou agendu podporují, či dokonce z války a teroru přímo profitují (například NBC … byla vlastněna General Electric, jedním z největších dodavatelů zbraní na světě, který na válce, terorismu a chaosu přímo vydělává).“
4) Přístup. „Washington Post za 25 000 až 250 000 dolarů … nabídl lobbistům a šéfům různých sdružení nekonfrontační přístup mimo kameru k „několika mocným“ představitelům Obamovy vlády, kongresmanům, a – zpočátku – dokonce i k vlastním reportérům novin a redaktorům.“
5) Vládní cenzura. „Vláda vyvíjela ohromný tlak na média, aby informovala o věcech určitým způsobem. Tentokrát by vláda opravdu strčila vlastníky médií a reportéry do vězení, pokud by byli příliš kritičtí.“
Tyto důvody jsou do jisté míry pravdivé, ale hlavním důvodem je potřeba růstu, vydělání peněz, což je nakonec důvod, proč média v Americe existují.
Důsledkem toho všeho je, že Američané se dostali do mentální izolace. Svět vně amerických hranic je pro ně beztvaré neprozkoumané území. Nedávno Zbigniew Brzeziński řekl, že „většina Američanů je ve stavu blízkém absolutní nevědomosti o světě. Jsou to ignoranti.“ Nikdo však nechápe to, do jaké míry je tato ignorance následkem potřeby amerického „svobodného“ tisku překrucovat své zprávy. Brzeziński to má za „nezdravé“, a má pravdu, protože americká „zahraniční politika musí mít podporu lidu, pokud má uspět“. A tato ignorance usnadňuje vládě, aby přesvědčila svůj lid, že některá katastrofická politická opatření jsou oprávněná.
Američané, kteří jsou kritičtí k mainstreamovému tisku, mají idealizovanou představu o tom, jaká je povaha médií. Obviňují je z toho, že nejsou tím, čím by měla být, ale ona tím nejsou a ani nikdy nebyla. Tato média potřebují prodávat své produkty, což znemožňuje, aby byla tím, čím by být měla.
Alternativní sdělovací prostředky bohužel přejaly mnoho z mainstreamových postupů. Dnes existují stránky věnované výhradně ideologickým „příběhům“ – konzervativní, liberální, libertariánské, pro a protiválečné, enviromentalistické atd. – a všechny se snaží nalákat čtenáře. Takže ani tam nevychází najevo pravda. Jak ji pak tedy můžeme najít?
Kdysi existoval malý segment „svobodného“ tisku nazývaný investigativní žurnalismus, který nyní téměř vyhynul. Možná se tak stalo kvůli tomu, že je obtížné dostat informace od vládních institucí a obchodních společností. Jediným způsobem, jak získat tyto skryté informace, je, že je nějaký „krtek“ nechá uniknout na nějakou stránku, která může ochránit jeho anonymitu. Wikileaks je začátek, ale je zapotřebí mnoha takových stránek, dokud nebudou všechny lži a dezinformace odhaleny. Ano, je docela dobře možné, že vláda nebo korporace vytvoří „pseudostránky“ s podobným obsahem, aby se pokusily zmást pravdu, kterou odhalily jiné stránky s úniky informací. Ale pokud taková stránka, stejně jako WikiLeaks, může šířit skutečné zdrojové dokumenty, jejichž autentičnost si může každý čtenář posoudit sám, vyjde na povrch více pravdy, než může vyplavat nyní.
Manipulativní novinářská práce musí být samozřejmě demaskována. Mnoho alternativních žurnalistů to již dělá celkem dobře, ale stránky typu WikiLeaks jsou pro boj s rostoucím utajováním, se kterým musí zápasit dokonce i „svobodný“ tisk, také nutné. Zkreslené zpravodajství musí být odhaleno a úniky informací a „informátoři“ musí být povzbuzováni a chráněni, pokud má mít pravda vůbec někdy šanci vyplout z temnoty rafinovaného utajování.
Američtí novináři nejsou „novinářští psi“. Jsou to jen prodavači, kteří nabízejí produkty svých zaměstnavatelů. Hezké obličeje, které nyní podpírají zprávy ve většině televizí, se nijak neliší od atraktivních modelek, jež jsou používány pro prodej ostatních produktů. Americký „svobodný“ tisk není nic jiného než řetězec prodejen, který prodává historky pro cílené potěšení svého publika. A jako takový existuje jen proto, aby prodával pančované zboží.
John Kozy je penzionovaný profesor filosofie a logiky, jenž píše o sociálních, politických a ekonomických problémech. Vydal učebnici formální logiky a jako externista napsal velký počet příspěvků do novin. Jeho internetové články můžete najít na http://www.jkozy.com/.
Převzato z Global Research
Překlad: Clair
