20. prosince 2009
Klimatický summit v dánském hlavním městě Kodani skončil debaklem. To je velmi znepokojující výsledek, neboť jeho předmětem nebylo nic menšího budoucnost lidstva a naděje na uchování světa v alespoň přibližně takové podobně, v jaké ho známe dnes, a na jaký jsme zvyklí. Klimatické změny – známé spíše pod zjednodušujícím a svým způsobem zavádějícím označením globální oteplování – představují velmi vážnou hrozbu pro celé lidstvo, hrozbu o to vážnější, že je na rozdíl od přízraků různých temných sil, přelomů kalendář a příchodů a odchodů bohů zcela reálná, přímo hmatatelná.
Nejde jen o stoupající hladiny oceánů, které jsou nejsnáze představitelné, ale v konečném důsledku ještě zvládnutelné, jde především o změny v toku mořských proudů, či hrozbu such a nedostatku pitné vody. Přitom před důsledky klimatických změn – a je zcela lhostejné, zda jsou či nejsou způsobeny lidskou činností – nebude úniku, dotknou se bez rozdílu všech, jedněch přímo, až přijdou o své domovy, o půdu, na které žijí a o schopnost se na ní uživit, druhých nepřímo, až se budou potýkat s hordami těch prvních, kteří si budou hledat domovy nové.
Přesto přese všecko se v Kodani nedokázali čelní přestavitelé národů světa dohodnou vůbec na ničem. A není to jen proto, že politici, kteří jsou součástí problému, mohou být jen stěží součástí jeho řešení. Je to především proto, že úkol, který před kodaňským summitem stál, nebyl o nic méně ambiciózní, než proslulá kvadratura kruhu: snížit emise skleníkových plynů při zachování ekonomického růstu, a to bez jakýchkoliv zásadních inovací, které nejsou momentálně k dispozici.
Jakékoliv snižování emisí je za jinak stejných podmínek totiž vázáno na snižování produkce, nebo alespoň udržování její stávající hladiny. To by však znamenalo odklon od fundamentálního paradigmatu růstu HDP a především nemožnost splácení úroků, což by nutně vedlo k totálnímu kolapsu na dluhu založeného systému. To je nemožné už jenom proto, že by vládnoucí elity musely přiznat: lhali jsme vám, neexistuje jen jeden možný svět, svět kapitalismu, finančních spekulací a permanentního růstu, i jiný svět je možný. A také – nebo spíše především – proto, že o svá práva se hlásí tzv. třetí svět, který chce pro sebe totéž, co si jako samozřejmé nárokuje vyspělý svět. Jenže nemůžeme všichni spotřebovávat tolik zdrojů, jako průměrný Evropan či Američan. Bohatství tzv. prvního světa je umožněno jedině chudobou světa třetího.
Výsledek kodaňského summitu tak vlastně není žádným velkým překvapením. Jeho fiasko bylo nevyhnutelně předurčeno již jeho účastníky a podmínkami, ve kterých se konal.
Slov a deklarací, obzvláště těch nezávazných, již bylo víc než dost. Teď je třeba jednat, protože se velmi pravděpodobně krátí doba, kdy ještě mohou činy něco změnit. Jenže tam, kde chybí vůle a především odvaha, není dohoda na společném postupu možná.
Velmi dobře to vystihl venezuelský prezident Hugo Chávez: „Kdyby klima bylo bankou, již dávno byste ho zachránili.“ Jenže klima není bankou, nelze jej vlastnit, a tak si s ním vlastnický systém neví rady.
Jsme v situaci sedláka, který sedí v hospodě, když za ním přiběhnou, že viděli v místech jeho statku rudou záři a že u něj asi hoří, ale že to nevědí jistě, protože si to nešli ověřit, ale běželi hned pro něj. Sedlák má dvě možnosti: může se sebrat a běžet hasit, i když neví, jestli vůbec hoří a jestli to dokáže uhasit. Nebo může sedět a poručit si další pivo s tím, že on to nezapálil, tak co by to hasil. My jsme se rozhodli dát si ještě jedno dvě piva. Není to moudré, ale je to snadné. S pár promile v krvi se nám bude lépe umírat.
Převzato z blogu Tribun
