Retro: Manifest Matky Práce

13. ledna 2009

Manifest Matky Práce

Ano.

Jsem to já.

Ta, o které se zpívalo „ó, zazni, písni vznešená, o práci, která vrozená přírodou lidstvu jest. Vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá … Buď práci čest…“

Minulý systém, nazývaný reálný socialismus, který je v současné převažující konvenci označován jako „komunistický režim“ mi rozhodně přinejmenším čest vzdával. Snad je otázkou, zda mi tuto čest také dělal…

V každém případě vepsal mé jméno na své prapory i do svých sdělovacích prostředků – i když se nenalezl žádný proletářský básník, který by vytvořil podobnou dojemnou litanii, jakou Paul Eluard napsal za druhé světové války o mé staré kámošce v trampském kloboučku – slečně Svobodě. Spíše po úřednicku řízený komunistický režim si se mnou familiérně tykal a snad si mně i vážil… možná jen slovně, možná i upřímně. Kdo ví …

Jenomže mě neuměl patřičně a efektivně využít a zhodnotit. Zatímco jeho byrokracie byla poměrně štíhlá a efektivní ve srovnání s pozdním kapitalismem (ostatně dvakrát – po revoluci z roku 1948 a deset let poté –  jí režim dost necitlivě pustil žilou), výroba užitečných statků efektivní nebyla, se službami byla potíž a pořád někde nějaké zboží chybělo – nedostatek zboží byl vlastností této soustavy.

Ne ovšem nedostatek pracovních míst.

Ne ovšem nedostatek práce…

-.-.-.-.-.-

Minulý řád neuspěl v zápase systémových Titánů – třebaže byl přírodou dobře vyzbrojen. Čtvrtina světa se svým přírodním bohatstvím (SSSR, ČLR a spol.) mu říkala „pane“.

Nicméně protihráč byl úspěšnější…

Jenže ani on – reálný kapitalismus, vítěz války systémů – se nikdy nezbavil (bez ohledu na pozdější čím dál typičtější inflaci) zase té své chronické choroby.

Kromě válečných období a fašisticko-korporativních modelů společenského uspořádání, trápil reálný kapitalismus někdy více a někdy méně znatelně, ale v podstatě neustále a chronicky jako žízeň cukrovkáře, nedostatek koupěschopné poptávky. Nikoli nedostatek přání – těch bylo vždy dost a dost –  ale právě nedostatek koupěschopné poptávky ve vztahu k vyráběné produkci. Tento nedostatek je vytvářen dvojjedinou příčinou – jedna skupina kupců (zaměstnanci) má nedostatečný objem příjmů, protože jsou pro toho, kdo je vyplácí, nákladem a ten je přece třeba stlačit, jak to jen jde, a ta další skupina (zaměstnavatelé) provede ty druhé, investiční výdaje jen pokud se dá očekávat zisk a návratnost – jinak ne…

Situace je ale ještě horší a koupěschopná poptávka schází ještě i nad tuto úroveň. Jak ve svých esejích ukázal americký ekonom Jevsej Davidovič Domar, dokonce i kdyby se všechny přirozené úspory přeměnily v investiční výdaje, i když by žádný zisk nevynášely, ani tehdy by chronická choroba nedostatku koupěschopné poptávky odstraněna nebyla.

A právě proto, kvůli ještě takto navíc zesílenému nedostatku koupěschopné poptávky, potřebuje kapitalismus nezbytně, jako narkoman, jehož stav se pozvolna s rostoucí saturací zhoršuje, takové poptávkové peníze navíc, které nejsou ani výsledkem práce a produkce, při které vznikají užitečné, ale zároveň také navzájem si konkurující kapacity a spotřební statky. Tyto peníze navíc by přitom potřeboval, i kdyby všechno uspořené vydal na investice a neohlížel se na to, jestli investice vynášejí zisk. A tak oproti původní situaci, kdy kapitalismus vznikl, zaplavil země, ve kterých vládnul, byrokracií, kterou by si nikdo z našich předků před sto padesáti lety nedovedl představit a která byla očividně rozsáhlejší než ta, která působila ve státech reálného socialismu.

Ale to zdaleka nestačilo.

Vyspělý kapitalismus současně zaplavil země, které ovládal, úvěrem, bankovními penězi, dluhem a ty skutečné peníze těchto zemí (money-proper) postupně zbavil jakéhokoli komoditního, kovového obsahu – až z nich zbyla administrativní poukázka, zdánlivě ovládaná nakonec ze sebezáchovných důvodů relativně nezávislou emisní bankou (fiat money).  Počátek těchto procesů koření v dávné minulosti – už říšská marka vilémovského císařského Německa byla jen z jedné třetiny kryta zlatem – ze dvou třetin byla kryta dobrými krátkodobými (nejvýše tříměsíčními) směnkami v držení Říšské (tedy celoněmecké cedulové) banky…

-.-.-.-.-.-

Já, Práce jsem dlouhá léta nepotřebovala žádné finanční čaroděje a přecházela jsem z jednoho odvětví reálné ekonomiky do druhého a … a brala jsem sebou skoro všechny své vyznavače, kteří mě chtěli a také museli následovat. Pokud se právě zrovna neodehrávala zvlášť nepříjemná fáze hospodářského cyklu, mohla jsem  – v dobách toho prvního příběhu zvaného industrializace – říci i tomu nejprostšímu zemědělskému nádeníkovi :

„Pojď, následuj mě a věř mi – i na Tebe v továrně čekám“.

Později, v dalším příběhu jsem opět ve fázi cyklu, která nebyla zcela nepříznivá, mohla říci i dělníkovi vykonávajícímu ty nejmonotónnější operace v pásové výrobě:

„I Ty se můžeš stát nejstarším prodavačem.“

A ještě později, když i ženy, ještě s určitými rozpaky začaly hromadně vycházet ze svých domácích útočišť, dodávala jsem k vylekanému děvčeti s velkýma očima konejšivě:

„Však, Ty Helenko, Ty ten kurs korespondence a těsnopisu určitě zvládneš…“.

Dlouho to šlo. Vždy bylo možno nalézt praktická řešení a zdálo se, že nebude problém systém stále vylepšovat a vylepšovat, dolaďovat a vyvažovat…

A nakonec, po různých dějinných zákrutách i válečných utrpeních, nastal pro mě zlatý věk, jehož veleknězi se žehnali (západním) socialismem.

Nastala zlatá éra sociálního státu, třídní rovnováhy a sociálního smíru…

-.-.-.-.-.-

Prvním úderem byla neoliberální a konzervativní kontrarevoluce. Kapitalistický systém vyspělých zemí se vzbouřil a pod vlajkou – a taky záminkou – boje za ekonomickou hospodárnost zaútočil na pravidla sociálního státu. Výsledkem bylo snížení mojí vyjednávací pozice ve společnosti – každá zrušená nebo zpřísněná sociální dávka oslabila zároveň vyjednávací pozici těch, kteří mně vyznávat chtěli…

… těch, kteří skutečně pracovali…

Paradoxem bylo, že čím obtížnější bylo práci se vyhýbat, čím větší chudoba nepracujícím hrozila, tím bylo zároveň obtížnější vyjednat slušnou mzdu těm, kteří na mne, na Práci, spoléhali. V té vyspělé zemi, kde byl kapitalismus snad nejliberálnější, byla na začátku třetího tisíciletí mzda řadového zaměstnance na úrovni roku 1967 – když už byla od té doby i vyšší (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009, str. 130).…

-.-.-.-.-.-

Já, Práce, působící ve starých vyspělých zemích, žádám dnes po neúspěchu reálného socialismu a po čínské transformaci už jen jediné:

Vím už, že v rámci soukromého podnikání je v průměru práce vykonávána více efektivně a soukromý podnikatel bude za standardních podmínek a okolností tíhnout obvykle k efektivní produkci.

Přičiňte se ale o to, aby i ve starých vyspělých zemích byla v systému samotném maximálně potlačena a utlumena zrůdná tendence ohrožující domácí výrobu užitečných statků a služeb v míře, nakolik je v zemi dosahováno vyšší životní úrovně. Nestačí, že je s touto tendencí občas s různě velkým – obvykle nevalným – odhodláním (natož úspěchem) bojováno…

I v těchto zemích by měla zůstat zachována smysluplná užitečná práce. Nikoli aby značka „Práce“, na kterou mám legitimní copyright, byla pokrytecky věšena na parazitní aktivity a sinekury v těch případech, kdy je vůbec snaha řešit její nedostatek…

Usilujte o systém, který nebude tíhnout k zániku příležitostí pracovat v míře, nakolik jsou mzdy slušné. Umožněte, aby na konci výrobního řetězce byl dostatek konečné kupní síly v peněženkách a na účtech milionů neprivilegovaných obyvatel a aby byl dostatek konečné kupní síly i ve veřejných rozpočtech zajišťujících sice také konečnou, ale tentokrát společenskou spotřebu. Nejen dílčími bitvami s mechanismem, kterému jsou vlastní opačné trendy, ale systémově oslabte tlak, který vede kapitál k propouštění a k přesunu do ciziny. S ohledem na efektivnost soukromého sektoru může celá společnost jen vydělat na řešení, kdy místo umělých pracovních míst ve veřejném sektoru, bude docházet k veřejným investicím do pracovních míst v soukromém sektoru – pokud veřejným rozpočtům vynesou víc, než bylo investováno. Kdy daňové sazby z příjmu budou sice zvýšené, ale výrobce skutečného, užitečného zboží získá bonus přímo úměrný tomu nakolik svými výdaji – mzdovými a investičními – daně od těch ostatních a poptávku vytvořil. Pro toho, kdo něco užitečného vyrábí a současně svou činností a produkcí vytváří poptávku a příležitost pro jiné – stejně jako daňové výnosy veřejným rozpočtům – musí být v konečném výsledku atraktivní…„zůstat doma“.

Na „hráče finančního kasína“ ať naopak dopadne zvýšená daňová sazba plnou – tedy žádným bonusem neztenčenou – silou…

Společnost by měla investovat do soukromého podnikání tolik, aby vydělala větší přírůstek daňových a parafiskálních výnosů, než byla předtím příslušná „investice veřejných rozpočtů“. A pokud by tomu nějaká ultraliberální obchodní pravidla bránila, je nutno je poslat k čertu – respektive vyvézt na pověstné „smetiště dějin“.

Nastartujme společenské zhodnocování našich daňových a parafiskálních výnosů – čím víc se daňové břemeno přesouvá na širokou veřejnost (střední a nízkopříjmové vrstvy), tím víc státu, veřejným rozpočtům, společnosti vynese každá dodatečná mzdová koruna – mezní sazby přímých daní (dopadající na bohaté) stagnují a u právnických osob klesají…

70 % výrobního sortimentu jistě vyrábět nemusíme, ale něco ano – a nejen ranní čerstvé rohlíky. Nejsme Američané, abychom mohli tisknout světovou měnu a koupit vše potřebné v chudé – ale vyrábějící – cizině. Přičemž je otázka, jestli i to americké právo být vydržován světem, právě dnes nekončí, a jestli Američané v tomto podivném a zvrhlém kšeftu budou moci i nadále pokračovat…

-.-.-.-.-.-

Teď jsem to já, kdo volá o pomoc:

Zachraňte Práci, o které kdysi zněla píseň vznešená!

Nežádám přece almužnu a ve skutečnosti nejde o dotaci, ale o investici – a investujete přece takto sami do sebe. Do nikoho jiného. Ano – miliony řadových občanů, kteří čím dál víc svými nákupy a ti ze středních vrstev také značnými přímými daněmi naplňují čím dál víc veřejné rozpočty, investují sami do sebe…

A nedělejte si iluzi, že se z problému dostanete tak, že ho přesunete na někoho jiného (znalostní „monokultura“). Nejen textil – i ten počítačový program lze levněji vytvořit v chudé zemi s předpokladem, že je zde pořádek, k „opracování“ je tu připravena elementárně vzdělaná pracovní síla s elementární pracovní disciplínou a kapitál se tu nemusí bát ozbrojených tlup. A časem se i tam najdou – a stále rychleji – i samotní kupci.

Jistá část Třetího světa prožívá dnes své národní obrození, vystupuje po právu stále více sebevědomě. Mají být proč a na co sebevědomí – musejí, ale současně také mohou pracovat…

Já, Práce, mohu být doma všude na světě – u argentinského peona i rolníka v Angole. A můžete mi věřit, že lidé jsou v průměru schopní zhruba všude stejně – každý národní vzorek, který není příliš malý, obsahuje potenciálně i toho počítačového programátora, i toho chirurga i toho manažera…

Investujte do mě.

Zítra by už mohlo být pozdě.

Dějiny nemají slitování s parazity.

Starý Řím by mohl vyprávět…

Vaše

Práce

Miroslav Tejkl, Chrudim