Retro: Pravolevo

11. 1. 2010

Vaši i mí oblíbení představitelé (vašich i mých oblíbených) ideových směrů z nás dělají, za vydatného mazání medu kolem úst a upřímného poramenouplácání, přibližně stejně velké blbce. Pravice hovoří o člověku jako přirozeně činorodém individuu, které nekonečným úsilím pracuje na svém duchovním a materiálním vzestupu. Levice jej pak barvitě líčí jako bytost přirozeně vstřícnou a přející, bytost, jež se spokojí s málem, a z přebytků ochotně přispěje méně šťastným. Proč nás tedy všichni ideologové k údajné „přirozenosti“ tak zoufale nutí?!? Vždyť bájný pravicový jedinec je svými zástupci k aktivitě cíleně tlačen teprve existenčními problémy. Levicové lidumilství zas zajišťují pouze povinné odvody a daně, kdy je každý ke své „štědrosti“ dostrkán hrozbou sankcí. Asi je stranickým štábům zatěžko přiznat, že zrovna jejich kampaň je určena závistivým lenochům. Lichotky zabírají snáz…

Lidskost a solidarita jsou klíčovými hesly, jimiž levice omlouvá očividné předvolební nábory hlasů. „Jen narovnáváme nerovnost a hněteme ji do pomníku spravedlivého uspořádání, nerušit!“ To pravice si tentýž pomník představuje poněkud jinak, a s věrnými kšeftuje skrytěji a důmyslněji. Předestře jim působivou galerii těch, jež ve své mozolné dřině zbytečně živí. Předplatí si je slibem ještě nižších daní, zato vyšších zisků. S bonusem nablýskaného komplimentu, že se (narozdíl od těch druhých) rozhodují zrale, uvážlivě a zodpovědně, a nejsou ani trošilinku korumpováni… „Vás si nekoupíme za třicet korun!“ Na to slyší snad každý se špetkou sebeúcty. Facebookový svaz mládeže, tak rád dospělý a vítězící, potom zvlášť… Pozoruhodné je, že oba politické směry se ve shodě, často a rády ohánějí souslovím ROVNÉ ŠANCE. Dle pravicově založených jsou dány pouhým dodržováním společenských pravidel a rovností před zákonem. I když z paměti vytěsníme řadu případů, dokládajících zcela jinou praxi, nutno podotknout, že ani dokonalá „rovnost před zákonem“ by „rovnost šancí“ nezajistila. Pokud se na start sprinterské dráhy postaví špičkový atlet, běžný člověk a invalida, nemají rovné šance zvítězit, přestože mají stejně dlouhou trať. Jistě… lze (a někdy i oprávněně!) namítnout, že běžný člověk měl více cvičit, a invalida se naopak kdysi neměl motat opilý v kolejišti. Ale i pak by rovné šance byly pouhá iluze. S ohledem na vrozené tělesné předpoklady závodících, nebo jejich odlišné možnosti zaplatit si pořádné boty a kvalitního trenéra.

Krajní levice tento fakt akcentuje, a nabízí k narovnání šancí tabulkové dávky pro (skutečně či domněle) znevýhodněné. Když vyplníte příslušný formulář a sociálně-inženýrské komisí dostatečně odhalíte svá příkoří, ta potom úředně schválí přesnou kompenzaci za to, s jak nemožnou fyzickou a genetickou výbavou, a v jak nehostinném kraji vás chybující soudruzi rodiče zplodili. Umírněná levice tento fakt nezastírá a nabízí měkčí variantu téhož, v podobě sociálního státu. V podobě více vítězů a méně poražených, v závodech konaných v širší škále výkonostních kategorií. (Což zní vcelku rozumně…).

Krajní pravice má naprosto jasno v tom, že za vaše zpackané životy mohou Židé, Cikáni nebo imigranti (případně všechny tři skupiny zároveň). Nabízí proto jejich vyhnání, izolaci či likvidaci. Pro konzervativní pravici tento fakt neexistuje, nenabízí tedy zhola nic, a myšlenkově se ani zde příliš nevyčerpá… Pokud se vůbec vyjádří, pak jen pohodlnou ironií, protože „konání státního Dobra“ se zesměšňuje velmi zlehka a většího důvtipu netřeba… (tím je pevně spjata s pravicí krajní). Když neexistenci problému potřebuje názorně stvrdit, přijde s dojemným lidským příběhem, tradiční vyprávěnkou „Kterak se chudičký čistič bot milionářem stal…“ Situace, kdy se člověk z nejnižších vrstev díky své píli a nezlomné vůli vypracoval k bohatství a uznání, nepochybně nastaly. Jsou důkazem životní síly dotyčného, a jsou hodny úcty a respektu. Nejsou ale v nejmenším výpovědí o naší skvělé, rovnostářské společnosti, přestože jsou tak pokaždé usilovně prezentovány. Chudičkého čističe totiž musela i při jeho vzestupu potkat pořádná porce šťastných náhod a příznivých okolností, jež pohádka pro malé velké pravičáčky bohužel nezmiňuje. Výše zmíněný sociální stát samozřejmě hrozí vytvářením celoživotního alibi pro povaleče, flákače, notorické loudaly a netáhla… „Lehkoživky všech zemí, spojte se!“ Pokud ale problém tkví ve volbě mezi principem a funkčností, osobně volím oprávněnost. Je mi milejší snaha o spravedlivý přístup (ač se dá zneužít), než programová (byť dokonale fungující) bezcitnost.

…je lépe pomoci i špatným kvůli dobrým, než nechat na holičkách dobré kvůli špatným…“

(L. A. Seneca: O dobrodiních)

Nevím jak kdo. Já si nevybral kde, komu a s jakými schopnostmi se mám narodit. Alespoň si nic podobného nevybavuji. Pokud někdo ano, ať se přihlásí! Opravdu by mě zajímalo, jak takový konkurs na správné zrození probíhá… Muselo to dotyčné stát spoustu prenatálního úsilí, vstoupit do života jako zdravý, bílý, přiměřeně nadaný a zajištěný muž (nejlépe v zemi, která je bohatá a stabilní). Alespoň soudě z toho, jak si na tom dnes zakládají, berou to jako svou přímou zásluhu, a zároveň to nejvhodnější měřítko k souzení druhých… Neumíte se srovnat s nadutostí „vystajlovaných“ chlapců, kteří tak okázale pohrdají každým, kdo – dle jejich soudu – nedosáhl dostatečného úspěchu? Tolik a tolik pyšných na sebe a své dokonalé kariery? Asi vás to odradí od volby pravice, která tyto typy tak spolehlivě přitahuje… Vadí vám sebelítosná ufňukanost těch, kdo za žádných okolností nezvednou zadek, aby svou situaci třeba jen mírně zlepšili? Zřejmě nebudete komunista… Je vám nejspíš souzeno hledat své oblíbené ideové směry nalevo od středu. A to i s občasným studem za životopisy, chování a nápady leckterých jejich představitelů…

Zdroj: www.zdenekb.blogspot.com