Retro: Proč chceme války?

17. března 2010

Jedním z důvodů, proč USA nepřetržitě vedou války, je, že jejich představitelé „nejsou nikdy pohnáni k trestní odpovědnosti za své činy“, říká děkan právnické školy.

USA pověsily německé a japonské válečné zločince z druhé světové války, ale „žádní američtí představitelé nebyli Amerikou pohnáni k trestní odpovědnosti, bez ohledu na to, jak odporné bylo jejich chování“, píše Lawrence Velvel, děkan Massachusetts School of Law v Andoveru.

„A samozřejmě nepřipustíme, aby je za jejich úděsné chování k trestní odpovědnosti pohnala nějaká jiná země nebo orgán“, píše Velvel ve svém školním časopise „Long Term View“.

President George W. Bush, poznamenává, opravdu „s neobvyklou prozíravostí odmítl, aby Amerika podporovala Mezinárodní trestní soud a ‘podílela se’ na něm, pokud by bylo možné Američany soudit za jejich činy.“

„Proč by neměli válkychtiví představitelé začínat válku z jakéhokoli důvodu, který se jim hodí, ať je jakkoli pochybný a opovrženíhodní, pokud vědí, že mohou válku zpětně ospravedlnit, pokud se pro to někdy později najde nějaký diskutabilní důvod … a také vědí, že jim nehrozí možnost, že by mohli nést trestní odpovědnost, bez ohledu na to, jak hrozně se chovají?“ ptá se Velvel.

Například ve Vietnamu američtí představitelé způsobili smrt tisíců svých vlastních mužů a několika miliónů Vietnamců poté, co již věděli, že udělali pravděpodobně největší chybu v americké historii. Velvel píše: „Naši čelní armádní velitelé vytvořili volné palebné zóny, kde jsou civilisté zabíjeni na potkání, a bombarduje se a ničí vegetace defoliantem na entou.“ V Iráku naši představitelé rozpoutali strašnou vládu teroru ze vzduchu, vytvořili tím zcela destabilizované poválečné poměry, a pak, když se všechna jejich zdůvodnění ukázala být jenom výmysly, válku zpětně ospravedlnili tím, že řekli, že jsme se zbavili strašného diktátora, jeho stejně strašných synů, a jeho úplně nejstrašnější vlády.

Velvel říká, že političtí představitelé zřídkakdy mívají alespoň malé, pokud vůbec nějaké válečné zkušenosti, které by mohly mírnit jejich krvelačné postoje. „Toto je doba … kdy jsou americké války vybojovávány téměř pouze chudými a nižší střední třídou. Zatímco je presidenti, kteří se záměrně vyhýbají boji, slepě posílají na smrt, nikdy neposílají na smrt své vlastní děti nebo děti svých kolegů.“

Velvel uvádí příklady krvelačných presidentů a jejich úzkých spolupracovníků, kteří nikdy pořádně neviděli bojovou akci. Jsou mezi nimi president Lyndon Johnson, jeho ministr obrany Robert McNamara, president Richard Nixon, jeho ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, presidenti Ronald Reagan, Bill Clinton a George W. Bush, stejně tak jako Bushův vicepresident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho náměstek Paul Wolfowitz. (Poznámka: Johnson, v době, kdy dělal kongresmana, letěl jako pozorovatel nejméně na jednu bojovou akci za druhé světové války.)

Dalším důvodem, proč Amerika obvykle jde do války, je nadutost, píše Velvel. Obecným přesvědčením, označovaným za „přehnanou hrdost či sebedůvěru“, je: „My jsme Amerika. Můžeme všechno. Nikdy jsme válku neprohráli – což je tvrzení, které by mělo patřit do doby před Vietnamem.“

Válečná krvelačnost, kombinovaná s nadutostí, arogancí, bezohledností a blbostí představitelů, často vede ke katastrofálním rozhodnutím. „Byla to nadutost, která lidi vedla k tomu, že si mysleli, že dnešní muslimové, obzvláště Arabové nemohou bojovat, když jsme se dvakrát rozhodli vést válku proti Iráku“, píše Velvel. Je to nadutost, když president řekne, jako řekl George W. Bush, když šlo o to, že on sám osobně se vyhnul bojovému nasazení ve Vietnamu: „No a co?“

A další důvod k válkám je ten, píše Velvel, že americká veřejnost je svými představiteli obelhávána. Velvel se zmiňuje o incidentu v Tonkinském zálivu, kdy údajně vietnamské torpédové čluny napadly americké křižníky, a tvrzení pozdější Bushovy vlády, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Obě tvrzení se později ukázala jako nepodložená. Důvodem pro vyhlašování takových bizarních tvrzení je, že si USA chtějí udržet největší moc a vliv, píše Velvel.

Massachusetts School of Law v Andoveru je nezisková právnická škola, která se cílevědomě věnuje vzdělávání studentů pocházejících z menšin, rodin s nízkými příjmy a imigrantů, kteří by jinak neměli možnost získat právnické vzdělání.

Sherwood Ross byl původně reportérem velkých denníků a tiskových agentur. Nyní je media consultantem pro Massachusetts School of Law v Andoveru. Můžete ho kontaktovat na Sherwoodross10@gmail.com. Je také častým přispěvatelem do Global Research.

Převzato z Global Research

Překlad: Jan Kristek