Retro: Tajemství evropského rozpočtu

6. 12. 2011

Základním prvkem většiny silných názorů o Evropské unii je věcná neznalost. Lidé vesele kritizují to, o čem nemají páru. To je ostatně obecná charakteristika soudobé debaty. Kdysi se diskutovalo proto, abychom se dozvěděli pravdu. Dnes „diskutujeme“ hlavně proto, abychom partnera urazili a řekli nějaký ten nesmysl. Dovolte proto i mně sdělit cosi v tomto moderním stylu.

Pokud jde o rozpočet Evropské unie, většina lidí u nás věří tomu, že do Bruselu posíláme strašný peníze. Věří, že ten rozpočet je strašlivě veliký a „katastrofálisté“ melou o tom, že evropské výdaje jsou pomalu příčinou dluhové krize. Podle dalších trumberů je Evropská unie strašlivě zadlužená a stejně brzy zkrachuje.

Ve skutečnosti Evropská unie dluhy nemá a její rozpočet každoročně končí přebytkem. Evropský rozpočet je v porovnání s americkým federálním rozpočtem titěrný. Představuje kolem procenta hrubého domácího důchodu Unie. Přes devadesát procent objemu rozpočtu se podle daného klíče dává k utracení členským zemím.

Česká republika má z Bruselem složitý koloběh peněz. Výsledkem je to, že jsme v pozici čistého příjemce. Tedy naše republika z Bruselu v konečném zúčtování peníze dostává. A ne málo. V posledních letech je to kolem padesáti miliard korun ročně. Tyto peníze nám poskytují čistí plátci a z nich zejména Německo. Kdyby se naše vláda o čerpání peněz z Evropské unie víc starala, mohla by být naše pozice ještě mnohem lepší, v čerpání jsme na jednom z úplně posledních míst. Ztráta pro zemi je ročně přes třicet miliard korun, tedy více než výnos zvýšené DPH.

I evropský rozpočet je předurčen a míra jeho variability je minimální. Tak je tomu s většinou rozpočtů. Ten evropský se řídí víceletým finančním rámcem, který si členské země schvalují na sedm let. Jednání o novém finančním rámci na roky 2014-20 je jedním z nejdůležitějších momentů evropské politiky, který už nyní formuje většinu zásadních postojů členských zemí.

Každoroční schvalování rozpočtu je složitým rituálem, jemuž ani po dvouleté přítomnosti v rozpočtovém výboru Evropského parlamentu nerozumím do detailu. Nejde o formální pravidla, ta jde sestudovat a jejich dodržování hlídá technický aparát. Důležité jsou neformální vazby, které umožňují dosáhnout dílčích cílů.

V kostce lze popsat sestavování ročního rozpočtu tak, že Komise rozpočet sestaví podle pravidel daných víceletým rámcem a podle rozhodnutí Rady, složené z premiérů. A protože premiéři rádi slibují, úředníci Komise jim jejich velkoústé sliby s nezakrývanou ironií předloží ve finanční podobě. Rozpočet tak nabobtná.

A tu Rada reprezentovaná ministry financí začne křičet, že ten rozpočet z Komise je příliš vysoký. Komise s Parlamentem strouhají Radě mrkvičku: je tam holenkové jen to, co jste si sami jako národní papaláši odhlasovali. A tak nakonec seškrtají v Radě své vlastní sliby a novinářům vykládají báchorky o tom, jak zkrotili marnotratné plány Komise a Parlamentu. Dojatý lid tleská.

Úloha Parlamentu je v této přetlačované zásadní. Schvaluje rozpočet. Méně se už ví, že pokud ale nedojde při vyjednávání Parlamentu a Rady ke shodě, hlasuje Parlament o konečném návrhu ve znění, které připraví Rada. Parlament ho může už jen schválit nebo odmítnout. Odmítnutí ovšem znamená provizórium, které by natolik negativně postihlo všechny státy, že je spíše teoretickou možností.

Rozpočet na příští rok je schválen. Udatným bojovníkům Rady se podařilo zvítězit a konečný rozpočet je jako vždy nižší než návrh Komise. Posílejte svým vládám děkovné dopisy. Vaše vlády jsou moudré a myslí to s vámi dobře.

Škrtalo se v oblasti výzkumu.

Převzato z blogu autora na Aktuálně.