„K čertu s EU“

8. prosince 2018

V polském sejmu se zformovala koalice proti evropské integraci, sestávající z Národního hnutí Roberta Winnického a strany Svoboda bývalého europoslance Janusze Korwin-Mikkeho. Koalice má jít do voleb do Evropského parlamentu. Jejím úmyslem je bojovat s centralismem, nátlakem zvenčí a vládou EU, na obranu konzervativních a křesťanských hodnot.

Iniciativu koalice okomentoval Korwin-Mikke: „Máme jednotný a velmi silný společný programový bod: ‘K čertu s EU’. Národní hnutí má v programu Polexit a my rozvrat EU.“ Strana Svoboda má v Sejmu dvě křesla.

Podle průzkumů má protievropské nálady 7 až 10 % Poláků, ale Winnicki tvrdí, že jich je ve skutečnosti více. Euroskeptikem je každý čtvrtý přívrženec vládní strany Právo a spravedlnost, 13 procent z nich by si přálo odchod Polska z Evropské unie. Pro ukončení členství v EU je také 22 % voličů vůdce strany Kukiz-15 Pavla Kukize, sám Kukiz se v zahraniční politice shoduje se stranou Právo a spravedlnost. Mezi potenciální spojence koalice se řadí hnutí Opravdová Evropa profesora Miroslawa Piotrowského a poslanci Marek Jakubich a Grzegorz Braun jsou zastánci větší nezávislosti Polska na Bruselu.

Jak Národní hnutí, tak strana Svoboda považují za nepřípustnou trvalou přítomnost vojsk USA v Polsku, vystupují za normalizaci vztahů s Ruskem, sblížení s Orbánovým Maďarskem a tvrdší politiku k nacionalistickému režimu Porošenka. Zároveň jsou zastánci propagandy polské kultury na územích bývalé Rzeczpospolité, včetně Západního Běloruska a Západní Ukrajiny.

Převzato z Fondsk.ru

***

Setkání města a vesnice

11. prosince  2018

Poslední masové akce protestu zachvátily o minulém víkendu Francii. Podle ministra vnitra bylo na ulicích 136 tisíc lidí a zadrženo bylo přes 2 tisíce občanů. Obzvláště je postižena Paříž, kde rabují tlupy, které se tváří jako manifestující, vytloukají výklady luxusních obchodů a zapalují auta.

Hnutí žlutých vest je dnes viděno jako hlavní hybná síla revoluce a budoucí likvidace Páté republiky. Vláda Edouarda Philippa už to vzdala a protesty neutichají, nabírají obrátky se stále novými požadavky. Macron nejdříve řekl, že protestující jsou rozezlení lidé, jimž se nedostává lásky. S organizacemi zaměstnavatelů a odbory chce vyhodnocovat krizovou situaci.

Žluté vesty jsou prekariát, neboli noví chudí, nechráněné vrstvy obyvatel žijící od výplaty do podpor s neustálou sociálně ekonomickou nestabilitou. Podle našich představ je Evropa společností blahobytu, ale ve skutečnosti tam začíná být situace podobná na strašáky ze sovětských metodických listů, kde se hovořilo o vykořisťování, nerovnoprávnosti a buržoazním sociálním darwinismu.

Bohatá města se setkala s chudou vesnicí a stačila jiskra, aby byl zažehnut celý požár problémů.

Mladý francouzský spisovatel Edouard Louis promluvil o šoku a empatii ve chvíli, kdy uviděl snímky Žlutých vest. V davu uviděl své příbuzné, sousedy, kamarády vyčerpané prací a žádající spravedlnost. „Byli podobní na postavy z mé rodiny, na obyvatele vesnice, kde jsem žil v dětství, na lidi, jejichž zdraví bylo podlomeno starostmi a chudobou, kteří stále opakovali: ‘Nikdo nás nepotřebuje, nikdo o nás nestojí.’“

Pro mnohé byla překvapením rychlost, s jakou se neorganizované skupiny dokázaly mobilizovat po celé zemi. Není to nic divného, mítinky a nenásilné akce protestu jsou neodmyslitelnou součástí francouzské politické kultury.

Jiná věc je, že byly technologie protestů dříve popsané Genem Sharpem používané západními elitami na postsovětském prostoru. Ty jsou nyní přístupny  neprofesionálům v oboru politických technologií (aktivisté, osoby v oboru lidských práv). Nahromadění takových zkušeností i v méně závažných věcech přineslo výsledek a pro politické elity Západu bylo překvapením.

Situace by se mohla vymknout kontrole. Lidové masy se stejně jako v 19. století, kdy byly nadšené výsledkem francouzské revoluce, hlasitěji dožadují svých práv. Žluté vesty se již objevily v Belgii, Bulharsku, Srbsku a dokonce i v Iráku! Je jen potřeba čas, aby se staly politickou silou, s níž se bude muset počítat.

Převzato z RT.com

***

Sýrie v předvečer nové války: k teroristům přicházejí proudem moderní zbraně

Hamza Abbás, syrský vojensko-politický expert

11. prosince 2018

Turecko plánuje využívat ozbrojené formace Svobodné syrské armády (SSA) proti Kurdům a teroristům z radikálních skupin.

Tento fakt už nikdo moc neskrývá. Pro kvalitní realizaci svých plánů nelituje Ankara síly ani prostředky a bohatě zajišťuje kontrolované nezákonné formace v Sýrii zbraněmi, municí a různými doplňkovými prostředky, jako jsou přístroje pro noční vidění a drony.

Celá tato záplava vojenského materiálu jde prakticky otevřeně přes turecká kontrolní stanoviště bojovníků uvnitř demilitarizované zóny v syrské provincii Idlíb.

Je možno položit otázku, co je v tom špatného? Turci chtějí využít skupiny SSA proti radikálním islamistům, jako je Džabhát an-Nusrá, které odmítají složit zbraně a plnit podmínky mírových dohod a nadále útočí na vládní vojska.

Podstata je v tom, že ne všechny proturecké skupiny bojují s radikály, nebo jsou ochotny proti nim zasahovat. Navíc některé bandy nezákonných ozbrojených skupin a teroristů musely být uzavřené uvnitř zóny Idlíb, daly se dohromady a vytvořily obyčejný barter. Tak radikálové z Džabhát an-Nusrá náhle dostávali od „šedých“ skupin SSA velká množství léků, zbraní i munice.

Za vojenské dodávky platily Nusrá a její spojenci historickými předměty, klenoty a jiným majetkem ukradeným civilním obyvatelům provincie Idlíb. Nakonec Turci dodávají velkou část vojenského materiálu svým spolupracujícím skupinám v Sýrii a ten se ocitá v rukách teroristů. Nejde o žádné staré zbraně, ale o moderní ostřelovačské a automatické pušky, přístroje pro průzkum, komunikační prostředky, protitankové komplexy a jiné.

Nyní Turecko dodalo skupinám podřízeným SSA nejméně 30 bezpilotníků a koncem roku jich předá ještě 40. Tato technika padne do rukou teroristů a ti ji použijí k nasazení bomb a k bombardování. Není pochyb o tom, že se bezpilotníky objeví u radikálů. Bohužel se musí vzít v úvahu, že bude přesun zbraní teroristům stoprocentní a ty pak poslouží proti syrským vládním vojskům.

Nakonec vzniká neradostný obraz: Pomocí kontrolovaným skupinám kvůli realizaci svých zájmů Ankara zásobuje zbraněmi a moderními prostředky pro vedení války teroristy a ti je využijí ve svém zájmu.

Převzato z Rusvesna.su

***

Bitva o Afriku. Rusko se vrací

Julia Viťjazova

14. prosince 2018

John Bolton, poradce Bílého domu pro národní bezpečnost uvedl k nové strategii USA v Africe: „Velké mocnosti – soupeři Čína a Rusko prudce rozšiřují finanční i politický vliv po celé Africe. Cílevědomě a agresívně směřují svoje investice do regionu, aby získaly konkurenční převahu nad USA.“ K tomu dodal: „Tyto dravčí metody Číny a Ruska brzdí ekonomický růst Afriky, ohrožují nezávislost afrických států, staví překážky investičním možnostem Spojených států, míchají se do amerických vojenských operací a vytvářejí značné nebezpečí národním zájmům USA v oblasti bezpečnosti.“

Je možno říci, že přechod Ruska z postavení „regionální benzinky“ do postavení velké mocnosti-soupeřky je v americké diplomacii velký pokrok a svého druhu zrada odkazu McCaina.

Zajímavé je, že boj za černý kontinent mezi USA a SSSR probíhal po desetiletí. Obě země se snažily získat pro sebe co možno nejvíce „ideologických spojenců“. Po rozpadu Sovětského svazu ruská pozornost k Africe oslabila. Politický kapitál vložený Sovětským svazem byl téměř celý ztracen. Bylo dost jiných věcí vyžadujících pozornost.

V poslední době se situace změnila. Dnes jsou africké země se zásobami užitečných nerostů (mangan, chrom, bauxit, zinek, cín a strategicky důležité kovy vzácných zemin) opět předmětem zájmu Ruské federace. Jenže dovoz nezpracovaných surovin zajímá i USA, Čínu a Indii. Rusko přichází do zemí s podmínkami výhodnými pro obě strany, kdežto Američané jednají z pozice síly a vůbec se nerozpakují míchat se do domácích záležitostí partnerských zemí.

V roce 2006 bylo v Africe jen 1 % amerických zpravodajců z celku nacházejícího se v zahraničí. V roce 2016 už šlo o 17 % rozmístěných v zemích Afriky. Po Blízkém východu je jich tam nejvíc. Velení USA tvrdí, že „pomáhají africkým partnerům v boji s terorismem a extrémismem“. Neboť „problémy Afriky mohou být mnohem větším rizikem, než nestabilita v Afghánistánu, Iráku a Sýrii“.

Ruští vojáci jsou v Africe přítomni také, ale není jich tam tak mnoho a nemají stejné cíle jako Američané. Například ministerstvo obrany RF podepsalo s Mosambikem dohodu o volném přístupu ruských válečných lodí do mosambických přístavů. Navíc byla podepsána úmluva o vojenské spolupráci, podle níž se má dodávat ruská vojenská technika a zajistit výcvik personálu. Patří sem i dodávky zbraní a specifických zařízení, ruští poradci mají být přítomni v Kongu, jedná se s Jižním Súdánem a k zesílení bezpečnosti prezidenta Středoafrické republiky je v zemi přítomen speciální ruský útvar. V tom všem vězí znepokojení Ameriky.

Za několik let se Rusku podařilo v bitvě o Afriku USA dohnat a někde i předstihnout.

V roce 2014 se prezident Guineje obrátil na Vladimira Putina s žádostí o pomoc v boji s ebolou, která v Africe zavinila smrt tisíců lidí. Na Putinův pokyn byla v roce 2015 vyrobena vakcína a v roce 2016 pod záštitou WHO představena.

V roce 2015 bylo za peníze Olega Děripasky v Guinejské republice vybudováno speciální centrum na vakcinaci a studium viru, klinické a diagnostické centrum epidemiologie a mikrobiologie. Od roku 2016 do roku 2018 proočkovalo ministerstvo zdravotnictví RF spolu s RUSALEM obyvatele před ebolou. Akce je ukončena. Tak bylo zachráněno velké procento lidí.

Američané Afriku kolonizují. Svoji vojenskou přítomnost mají jako jediný příslib bezpečnosti. Moskva přistupuje k otázce z pozice pomocníka a ne nadřízeného. Rusové africkým zemím pomáhají a nesahají za to na jejich politickou a hospodářskou svrchovanost. Proto je Bolton hysterický a uznává, že dosavadní politika USA v Africe měla řadu vad. Poznamenal, že v posledních letech Washington vyčlenil tamním státům miliardy dolarů, ale „ani tak nedosáhl žádný výsledek“.

Američtí novináři si myslí, že od Středozemního moře až po Jižní Afriku podkopávají akce Ruska status quo USA v tomto regionu, který zde existoval od studené války. Investujíce do Afriky miliardy nepochopily Spojené státy jedno. S lidmi je potřeba jednat lidsky. Vztah pán/otrok je dnes vyloženě zastaralá strategie.

Jsou svědectví, že na uzavřeném setkání se senátory prý nazval Trump regionální země „špinavými dírami“. Takový vztah se nepromíjí. O to víc, když existuje alternativa, jakou je uctivá a rovnoprávná spolupráce. Pochopitelně, že jednou dobrou věcí se partie nevyhraje. Ale využívání výhradně metod studené války již není aktuální. Někdy je na místě zdvořilost, politická i vojenská. To tomu kdo si o sobě myslí, že je výjimečný hegemon, chybí.

Převzato z News-front.info