Retro: Tak už mě, k…va, zdaňte!

6. 5. 2012

Chris Christie je možná tlustý, ale Santa Claus to není. Spíš to vypadá tak, že se nemůže rozhodnout, jestli je v New Jersey guvernérem, nebo hlavním kmotrem. To, že jeho drzá neotesanost je často považována za osobní kouzlo, může být důkazem zhrubnutí amerického veřejného diskursu. V únoru, když probíhala diskuse o nově přijaté úpravě zákona o dani z příjmu, jež umožňuje bohatým platit procentuálně méně než střední třídě, ptali se Christieho na zjištění Warrena Buffetta, že zaplatil na federální daní z příjmu méně než jeho osobní tajemník, a že to není fér. „Měl jen vypsat šek a držet hubu,“ odpověděl Christie se svým obvyklým zápalem. „Poslouchat tohle mě unavuje. Pokud chce dávat vládě více peněz, přece umí vypisovat šeky – tak ať jde a vypíše ho.“

Tohle jsem slyšel kdysi. Při kampani na Floridě (na podporu kolektivního vyjednávání a k vyjádření toho socialistického názoru, že vyhazovat zkušené učitele je celkem hloupý nápad), jsem poukázal na to, že platím daně ve výši přibližně 28 procent mého příjmu. Moje otázka zněla: „Jak je možné, že neplatím 50 %?“ Guvernér New Jersey nereagoval na tuhle radikální myšlenku, možná proto, že byl příliš zaneprázdněn tím, že se v tu chvíli pokoušel vyplenit sýrový bufet u Applebee’s v Jersey City, ale spousta dalších lidí, kteří mají stejné přesvědčení jako Christie, to udělala.

„Vypiš šek a drž hubu,“ řekli mi. „Jestli chceš platit víc, tak plať víc,“ řekli mi. „Poslouchat tohle nás unavuje,“ řekli mi.

Hážu na vás bobek, chlapi, protože mě ještě neunavilo o tom mluvit. O boháčích toho vím hodně, a proč taky ne, když jsem jedním z nich? Většina z nich by si radši nechala pálit péro zapalovačem, ještě pod ním škrtla sirkou, tančila dokola a zpívala přitom diskohity 70. let, než by zaplatila strýčku Samovi jeden jediný cent daní navíc. Je pravda, že někteří bohatí lidé dávají přinejmenším část svých daňových úspor na charitu. Moje žena a já rozdáváme ročně asi 4 miliony dolarů knihovnám, hasičským stanicím, jež potřebují obnovit vybavení na záchranu lidských životů (vyprošťovací kleště jsou vždy velmi oblíbený požadavek), školám a různorodým organizacím, jež se zabývají uměním. Warren Buffett dělá to samé, stejně tak Bill Gates, Steven Spielberg, bratři Kochové, či nedávno zesnulý Steve Jobs. Je fajn, že to tak funguje, ale vůbec to nestačí.

Charitu podporující 1 procento totiž nemůže převzít odpovědnost – americkou národní odpovědnost za péči o své nemocné a chudé, vzdělávání své mládeže, údržbu své rozpadající se infrastruktury, splácení svých neuvěřitelných válečných dluhů. Charita od bohatých nemůže zabránit globálnímu oteplování nebo snížit ceny benzínu ani o jeden prašivý cent. Tento druh spásy nepřichází od Marka Zuckerberga nebo Steve Ballmera, kteří řeknou: „OK, pošlu navíc 2 miliony dolarů berňáku.“ Tato nepříjemná odpovědnost pochází ze tří slov, která jsou tabu pro aktivisty Tea Party: Spojené občanstvo americké.

A vůbec, proč bychom si v tom neměli udělat jasno? Většina z bohatých lidí, kteří platí daně ve výši 28 procent, nedá dalších 28 procent svých příjmů na charitu. Většina bohatých lidí sedí na penězích. Nezbaví se svých bankovních účtů a investičních portfolií. Udržují je a potom je předávají svým dětem či vnoučatům. A to, čeho se zbavují – jako peníze, které darovala má žena a já – dávají naprosto podle svého uvážení. Filozofie bohatých lidí je v kostce asi taková: neříkejte nám, jak máme používat své peníze, o tom si budeme rozhodovat sami.

Bratři Kochové jsou příšerní pravičáci, takže přispívají příšerným pravičákům. Zde je příklad: poctivých 68 milionů dolarů pro Deerfield Academy. To je skvělé pro Deerfield Academy. Pro vyčištění ropné skvrny v Mexickém zálivu, z něhož ryby určené na konzum začínají černat, to však nic neznamená. Nedají nic ani na větší regulaci, která by zabránila BP (nebo někomu jinému z těch zasraných těžařů), aby to udělali znova. Nedají peníze na opravu hrází kolem New Orleans. Ani na zlepšení vzdělávání v Misssissippi a Alabamě. Co je však úplně bláznivé – jejich mazlíčkové stejně nikdy nenastoupí do Deerfield Academy. A jestli nemají smysl pro humor, seru na ně.

A tady je další kousek čerstvých srágor, které nám poskytuje pravé křídlo Republikánské strany (která se, pokud je mi známo, stala jediným křídlem Republikánské strany): „Čím bohatšími se bohatí lidé stanou, tím více pracovních míst vytvoří.“ Opravdu? Mám na výplatní listině asi 60 lidí, většina z nich pracuje pro mé dvě rozhlasové stanice v Bangoru ve státě Maine. Pokud bych narazil na nějaký filmový jackpot – čas od času se mi to stává – a natočil se film, který mi vynese 200 milionů dolarů, co s nimi asi tak provedu? Koupím si další rádio? Myslím, že ne, protože jsem právě prodělal kalhoty na jednom, které mi patří právě teď. Předpokládejme však, že bych to udělal a najal další tucet lidí. Pro ně by to bylo fajn. Pro zbytek ekonomiky to nestojí za řeč.

Už o tom nechtějí slyšet, řekli. Házím na vás bobek, chlapi, protože mě neunavuje o tom mluvit. Boháče mám v malíku, a proč ne, když jsem jedním z nich?

Riskuji, že se budu opakovat, ale řeknu vám, co bohatí dělají, když se stávají ještě bohatšími: Investují. Mnohé z těchto investic jdou do zahraničí, kvůli protiamerické hospodářské politice posledních čtyř vlád. Nesouhlasíte? Tak si zkontrolujte visačky na tričku nebo čepici, kterou máte na sobě. Pokud je na ní MADE IN AMERIKA, pak… dobrá, neslíbím, že sním své šortky, protože se tady ještě nějaké takové zboží vyrábí, ale není ho moc. A to, co se tady vyrábí, je vyráběno malou skupinou zkrachovalých nafoukanců; je vyrobeno z větší části v sotva přežívajících továrnách někde dole na Jihu, kde lidem místní pastor ještě nesdělil, že existuje něco jako odbory.

Američtí kongresmani, kteří odmítají byť jen uvažovat o zvýšení daní pro bohaté a řvou jako opařené děti, když na to (obvykle na Fox News) dojde řeč, nejsou většinou sami ultrabohatí, ačkoli mnozí z nich jsou milionáři a mají majetek ve výši Obamacare na několik let. Oni prostě zbožňují bohaté. Neptejte se mě, proč; nechápu to, protože většina bohatých lidí je tak nudná jako zaschlé psí hovínko. Mitchové Connelové a Johnové Boehnerové a Ericové Cantorové vypadají, jako by si nemohli pomoci. Tihle chlapi a jejich pravicoví příznivci obdivují lidi s naditými peněženkami jako je Christy Waltonová a Sheldon Adelson stejným způsobem jako malé holčičky obdivují Justina Biebera … tedy s vyvalenýma očima a otevřenou pusou, z níž kapou obdivné sliny. Sám jsem zažil stejnou reakci, i když jsem byl pouhý „zbohatlíček“ ve srovnání s některými z těchhle lidí, kteří klidně přelétají nad životy trpící střední vrstvy jako balóny vyrobené z tisícidolarových bankovek.

Bohatí v Americe jsou uctívaní. Dokonce i Warren Buffett, který byl do značné míry vyštván z tohoto klubu pro své radikální představy o tom, že dá peníze tam, kam mu velí jeho vlastenectví, zaplnil první stránky novin, když oznámil, že má první stadium rakoviny prostaty. První stadium, proboha! Může ho léčit třeba stovka klinik a on to může zacvakat svojí zlatou kreditkou! Tisk z toho však udělal něco takového, jako by právě papežovi upadly koule a rozbily se na padrť! Protože to byla rakovina? Ne! Protože to byl Warren Buffett z Berkshire-Hathaway!

Myslím si, že část z té šílené pravicové lásky pochází z myšlenky, že se v Americe každý může stát boháčem, stačí když bude tvrdě pracovat a šetřit cent po centu. Mitt Romney opravdu řekl: „Jsem bohatý a neomlouvám se za to.“ Nikdo to po tobě nechce, Mitte. Někteří z nás – ti, co nejsou zaslepeni posměšnými kecy, které maskují myšlenku, že bohatí lidí chtějí udržet své zatracené prachy – chtějí, abyste si uvědomili, že byste se nemohli stát bohatými v Americe bez existence Ameriky. Tedy, že jste měli dost štěstí na to, abyste se narodili v zemi, kde je možné vystoupat nahoru (věc, o níž může Barack Obama hovořit z vlastní zkušenosti), ale kde jsou kanály, které umožňovaly takovou vzestupnou mobilitu, stále více ucpané. A že není fér chtít po střední třídě, aby na sebe převzala nepřiměřenou výši daňového břemene. Je kurevsky neamerické, že došlo k tomuto stavu. Nechci se vám omlouvat za to, že jsem bohatý; chci, abyste uznali, že bychom v Americe všichni měli platit svůj spravedlivý díl. V občanské nauce nás nikdo neučil, že být Američan znamená – je nám líto, dětičky, každý sám za sebe. Ti, co dostali hodně, musí povinně platit, ne dávat, ne „vypisovat šeky a držet hubu“, slovy guvernéra Christieho, ale platit – v tom samém poměru. Prostě přiložit ruku k dílu a přestat fňukat. Říká se tomu vlastenectví, to je to slovo, kterým se členové Tea Party s oblibou ohánějí kolem sebe, dokud to nestojí jimi obdivované boháče žádné prachy.

Tohle se musí stát, pokud má Amerika zůstat silná a věrná svým ideálům. Prakticky je to nutnost i morální imperativ. Loni, během hnutí Occupy, viděli konzervativci, kteří jsou proti daňové spravedlnosti, první skutečnou vlnu nespokojenosti. Jejich reakce byla buď ve stylu Marie Antoinette („Dejte jim jíst koláče“), nebo Ebenezera Scrooge („To nemáme žádná vězení a žádné chudobince?“). To je krátkozraké, pánové, velmi krátkozraké. Pokud se tato situace spravedlivě nevyřeší, byly loňské protesty jen začátkem. Scrooge změnil tón poté, co ho navštívil duch Marie Antoinetty. Marie Antoinette však ztratila hlavu.

Přemýšlejte o tom.

Stephen King je spisovatel. Žije v Maine.

Převzato z The Daily Beast

Překlad: Stan