Retro: Vyklepáno z knih – Thomas Hobbes a jeho „Leviathan“

6. 7. 2013

Thomas Hobbes v roce 1651 napsal: V přirozeném stavu, kdy je člověk obdařen úplnou svobodou, bude mít právo na vše. Lidé, nemajíce nad sebou společenské moci, která by je všechny držela na uzdě, jsou mezi sebou v tom stavu, kterému říkáme válka. Je to válka všech proti všem. V přirozeném stavu lidé žijí osaměle, nuzně, stísněně, jako zvířata; a jejich život je krátký. Každý je nepřítelem každého. Každému náleží to, co si může vzít, a to tak dlouho, dokud si to udrží. Jejich jediná jistota je jejich vlastní síla a vlastní vynalézavost. Za tohoto stavu není místa pro přičinlivost ani píli, poněvadž její ovoce je nejisté. Jde-li o tělesnou sílu, i nejslabší má dosti sil zabít nejsilnějšího, buď tajnými úklady, nebo ve spojení s jinými, kteří jsou ve stejném nebezpečí jako on. A pokud jde o schopnosti duševní, shledávám mezi lidmi ještě větší rovnost, než pokud jde o tělesnou sílu.

Spinoza souhlasí: V přirozeném stavu nemůže existovat ani rozum, ani morálka; každý člověk sleduje svůj vlastní zájem, jedná podle svého názoru a ve svůj vlastní prospěch a snaží se chránit to, co miluje, a zničit to, co nenávidí. Lidé jsou vždy rozdvojeni mezi rozum a vášně a čím větší mají svobodu, tím více v nich převládají vášně. V přirozeném stavu jsou vášně téměř nezkrotné. Aby se udržel sociální řád, je nezbytný stát.

Grotius: Vedou války, za které by se styděly i barbarské národy. Je odhozena všechna úcta k božským i lidským zákonům.

Hobbes vyslovuje požadavek, aby se stát postaral o práci svých poddaných, žádá „právo na práci“!

Při překládání Thukydidova díla Válka peloponéská pronesl: „Pošetilosti demokracie.“

Zastává zásadu rovnosti všech lidí: Vcelku malé rozdíly ve schopnostech daných přírodou nikoho neopravňují k nárokům na nějaká privilegia.

***

Uměle byl vytvořen veliký Leviathan, jak nazývám lidské společenství neboli stát, latinsky civitas.

Administrace jsou nervy státu, peníze jsou jeho krví.

Jasná slova, přesně vymezená, očištěná ode vší dvojznačnosti, jsou světlem lidské duše. Rozum je pokrok. Vzrůst vědy je cesta, a konečný cíl je blaho lidstva. Naopak metafory a slova nesmyslná nebo dvojsmyslná podobají se bludičkám a světlům, která zavádějí. Uvažovati na jejich základě jest blouditi mezi nesčetnými nesmysly. Tahle cesta končí spory a bouřemi, nebo upadnutím v posměch.

Zkušenosti dávají chytrost. Mnoho vědění dává moudrost. Latiníci vždy rozlišovali prudentia a sapientia, prvou přičítali zkušenosti, druhou vědě. Avšak ti, kdož spoléhají jen na autoritu knih, jdou slepě za slepým. Věda je znalost souvislosti a závislosti faktu na faktu.

Strach z neviditelné moci je náboženství. Náboženské představy vznikají ze strachu lidí před působením neznámých sil, jejichž příčiny si nedovedou vysvětlit. Náboženství pak pro silnou fantasii, rozumování a vášně některých lidí rozrostlo se v obřady tak rozmanité, že těm, kterých jedni užívají, jiní se většinou posmívají. Účelem jest, aby prostý lid byl méně náchylný ke vzpouře proti svým pánům. A poněvadž mu zábavu poskytovaly nádherné průvody, slavnostní hody a veřejné hry pořádané na počest bohů, nepotřeboval už než jen chleba, aby byl spokojen, aby nemručel, nereptal a nebouřil se proti státu.

Dobro je jen jméno, které dává každý jednotlivec představě, která ho přitahuje. Zlo je jméno, které dává věcem, které jsou pro něho nežádoucí.

Hlavní touhou všeho lidstva je stálá a nepokojná snaha po více moci, jež se končí teprve smrtí. Bohatství je moc, přátelství je moc, poznání je moc a prostřednictvím poznání je mocí i věda, neboť věda je znalost faktů a znalost vztahů a účinků mezi nimi.

Neexistuje nějaké původní právo člověka na majetek. Vlastnictví závisí zcela na občanských zákonech.

Přední povinností státu je péče o sociálně slabé, stát nesmí přenechávat tuto povinnost dobročinným organizacím.

Veliká síla iracionálních složek lidské osobnosti. Lidský úsudek bývá zastřen vášněmi, a ty zastírají nepředpojatý rozumový úsudek.

Každé vědění je moc, avšak pouze malá moc, poněvadž vědění má jen málokdo, a i to jen o málo věcech, nijak nápadně nevyniká a nebývá ode všech uznáváno.

Správné rozumové poznání je často zastíráno zájmy mocných.

Vážnost vzbuzená domněnkou, že je někdo mocný, je už sama též moc.

Při rozboru řeči sledoval „svůdnou sílu slova“. Požadoval proto absolutní cenzuru a potlačení myšlenek a idejí státu nebezpečných. Raději ať mají moc špatní vládci, pořád je to lepší než chaos vznikající z obecné svobody a nevázanosti. Klid, pořádek a obecný mír uvnitř státu je nejdůležitější.

Pevný společenský řád je možno vytvořit jedině mocí, která svou vůli vnutí celku i proti snahám opozičních skupin.

Prorok přišel pomazat krále Jéhu. Mnozí přítomní se ptali: „Proč přišel ten blázen?“

Dobrý vojevůdce má za války velikou cenu, ale v době míru už tu cenu nemá.

Cenu určuje kupující a nikoliv prodávající.

Štěstí tohoto světa nespočívá v klidu ducha uspokojeného. Není zde takový poslední cíl, ani vrcholné dobro. Člověk by nemohl žít, kdyby jeho touhy byly u konce, ani ten, jehož smysly a obrazivost stojí nepracujíce. Štěstí je stálý postup žádostí, nesoucí se od předmětu na jiný a nový předmět. Dosáhnutí prvního cíle je jen jedna zastávka na cestě za dalším.

Lidé považují za spravedlivé to, co zůstalo bez trestu nebo bylo uznáno za spravedlivé. Nesprávné je to, co se trestá.

Žádosti a lidské vášně nejsou samy o sobě hříchem. Nejsou hříchem ani činy vycházející z těchto vášní, dokud nebyl vydán zákon je zakazující. Před vydáním takového zákona lidé nemohou vědět, co je nesprávné.

Dokud si někdo zachovává právo dělati, co mu libo, jsou všichni lidé ve stavu válečném.

Stát je souhrn jednotlivců, jejichž blahu má stát sloužit.

I kdyby se zákonný dědic trůnu dopustil zrady, musí mu přece koruna připadnouti, a jakmile se to stane, ihned jeho vina mizí.

Občanské zákony: Co je mé a co je tvé. Co je dobré a zlé. Co je zákonné a nezákonné.

Jsou tři druhy státního zřízení: Monarchie, demokracie a aristokracie. Tyranie je neoblíbená monarchie, oligarchie je neoblíbená aristokracie a anarchie je neoblíbená demokracie.

Ač se politik stará pečlivě o veřejné zájmy, přece jen se pečlivěji nebo jistě alespoň neméně pečlivě stará o své dobro vlastní, o dobro své rodiny, příbuzných a přátel. Když pak někdy se veřejný prospěch zkříží s jeho prospěchem soukromým, dává přednost tomuto soukromému, poněvadž lidské žádosti bývají zpravidla mocnější než lidský rozum.

V monarchii je soukromý zájem zcela totožný s veřejným. Monarchovo bohatství, moc a vážnost roste jen z bohatství, síly a vážnosti jeho poddaných. Vždyť žádný král nemůže být bohatý ani slavný ani bezpečný, jsou-li jeho poddaní chudí, opovržení nebo příliš slabí.

Umění tvořit a udržovat státní celky záleží na jistých pravidlech, stejně jako aritmetika a geometrie, a nezávisí jenom na praxi jako tenis. Najít tato pravidla, k tomu chudí lidé dosud neměli kdy, a ti, kdož by měli kdy, neměli dost zvědavosti nebo dovednosti.

Svoboda je pořád stejná, ať má stát zřízení monarchistické nebo lidovládu. Svoboda kupovat a prodávat, či jinak se smlouvat s ostatními, volně bydlit, volně se stravovat, volně si život uspořádat a vychovávat děti, jak kdo uzná za dobré, atp.

Athénský lid posílal do vyhnanství na deset let nejmocnější své státníky, byl přesvědčen, že se nedopouští žádné nespravedlnosti. A přece nikdy nevyšetřovali, čeho se vyhnanec vskutku dopustil, nýbrž jakou škodu by mohl způsobit. Ba posílali do vyhnanství i lidi, které neznali. Každý občan si přinesl na náměstí střepinku s napsaným jménem toho, koho si přál mít vypuzeného z vlasti, aniž by byl skutečně žalován. Jednou vypověděli Aristeida, proslulého svou spravedlností, jindy zase šprýmaře a šaška Hyperbola, a to jen proto, aby si z něho ztropili žert. A přece nikdo nemůže říci, že athénský lid neměl právo je vypovědět, nebo že kterýkoliv Athéňan neměl volnost zažertovat si nebo být spravedliv.

Římané byli naučeni nenávidět monarchii. Zprvu je tomu učili ti, kdož vypudivše krále, rozdělili si mezi sebou svrchovanou moc v Římě, a potom jejich nástupci. Navykli si už od dětství pod nepravým pláštíkem svobody přát převratům a svévolně posuzovat činy svých vladařů, a potom posuzovat i činy těchto posuzovatelů. Prolilo se přitom tolik krve, že myslím mohu po pravdě říci, že se nic tak draze nezaplatilo.

Tam, kde vladař nenařídil žádná pravidla, má poddaný volnost dělat nebo nedělat, podle svého rozhodnutí. Proto je té svobody někde více, někde méně. Kdo podává žalobu na vladaře, žaluje sám sebe.

Obchodník doma kupuje lacino a v cizině prodává draho. Obchodníci doma, majíce všechen vývoz v rukou, ustanovují v hospodářstvích a řemeslech ceny docela po libosti. A majíce v rukou i všechen dovoz, ustanovují ceny za všechno zboží cizozemské, kterého domácí lidé potřebují. Obojí je pro lid nevýhodné. Poněvadž tedy není posledním účelem těchto společností (monopolů) obecné blaho celku, nýbrž jen jednotlivý zisk každého, kdo do toho vložil peníze…

Mnohdy, taková už je lidská povaha, nemůže být bez peněz ani spravedlnost.

Shluknutí lidí je dovoleno, např. pravidelné shromáždění v kostele nebo veřejném divadle v běžném množství. Ale je-li toho lidu nápadně mnoho, není dost jasná příčina toho sběhu, a každý, kdo nemůže udat dobrý důvod, proč tam je, budí podezření, že jde o nezákonný nebo buřičský úmysl; neboť k takovým záměrům stačí jeden nebo dva lidé. Tak velké množství nejsou úředníci schopni ovládnout a odevzdat spravedlnosti.

Výživa státu záleží v zásobování a rozdělování všech věcí potřebných k životu. Náleží sem i opatřování nebo přípravy pokrmů, jakož i péče o dopravu potravin vhodnými cestami k obecnému užitku. Množství životních potřeb je omezeno přírodou na ty plodiny, které ze dvou prsů naší společné matky, země a moře, Bůh buď lidem dává zadarmo nebo prodává za práci. Potraviny, tj. zvířata, rostliny a nerosty položil nám dobrotivý Bůh buď volně na samý povrch země, nebo je uložil jen nehluboko v půdě. Není třeba než jenom se trochu přičinit, abychom si je pilnou prací vydělali.

Je jen málo zemí, kde se alespoň něčeho nevyrábí nad spotřebu. Toto zboží ovšem není přebytečné, protože se může vyměnit za zboží z ciziny. Neboť i lidská práce je zboží, které se dá s výhodou vyměnit jako cokoliv jiného.

Cicero: Zrušte občanské zákony a nikdo nebude vědět, co je jeho a co je někoho jiného.

Staří zákon nazývali nomos, dělení. Spravedlnost pak vymezovali jako rozdělovat každému, co je jeho. Neboť kdyby soukromníci měli právo libovolně rozhodovat o rozdělení půdy, o tom, které zboží a kde smí občan nakupovat, dali by se někteří z nich strhnout touhou po zisku.

Občanský a přirozený zákon nejsou dva druhy, nýbrž dvě části jednoho zákona, část napsaná je zákon občanský, část nepsaná je zákon přirozený. Ale přirozené právo, tj. přirozená svoboda člověka je arci občanským zákonem zkrácena a omezena. Vždyť cílem zákona není než právě omezení, bez něhož by byl asi obecný pokoj vůbec nemožný. A zákon se dostal na svět právě proto, aby omezoval přirozenou svobodu jednotlivcovu tak, aby si lidé neubližovali, a nýbrž pomáhali a sdružovali se proti společnému nepříteli.

Zákon se nikdy nesmí příčit rozumu. Zákonem není litera, tj. vnější jeho stránka, nýbrž úmysl zákonodárce. Nejistota je jen v tom, čí rozum má být vzat za zákon. Jistě se nemyslí rozum kohokoliv, sice by bylo v zákoně tolik sporů, kolik je jich ve filosofických školách. Rovněž ne uměle vytříbený rozum získaný dlouhým studiem, zkušeností a pozorováním. Vždyť je možné, že se dlouhým studiem posilují a rostou chybné nápady. A kde lidé stavějí na vadných základech, čím výše stavějí, tím větší je pak zkáza. Rozumy i názory těch, kdož studují a pozorují po stejnou dobu a se stejnou bedlivostí, jsou a musí zůstat neshodné. Zákon může tvořit pouze Leviathan, tedy stát.

Ve všem, co není předepsáno státem, platí slušnost, a ta je zákon přirozený, tedy i věčný zákon boží, aby se každý těšil ze své svobody.

Právo je svoboda, totiž ta svoboda, kterou nám dopřává občanský zákon. Ale zákon je závazek, bere nám svobodu, kterou máme podle zákona přirozeného.

Lidé vědí, že všude a za všech časů byly nespravedlivé skutky schvalovány a posilovány mocí a vítězstvími těch, kdož se jich dopouštěli, a že mocní tohoto světa prorazivše pavučiny zákonů své země pokládali za jediné zločince jen slabší lidi a ty, kdož v svém podnikání neměli úspěch. Vzali si to za základ svého počínání a uvažování a dali si tyto zásady: Že spravedlnost je jen prázdné slovo, že cokoli kdo může uchvátit přičinlivostí nebo odvahou, je jeho, že činnost celých národů nemůže být nespravedlivá, že příklady z minulosti jsou dobré odůvodnění podobných činů nyní, a mnoho jiných podobných pravidel. Kdyby tyto zásady platily, nebyl by žádný skutek o sobě provinění, ale posuzoval by se nikoli podle zákona, nýbrž podle úspěchu pachatelů. I byl by tedy týž skutek jednou dobrý, jindy špatný, jak by tomu chtěla náhoda. Máriův čin je zločin, Sullův zásluha, ale u Caesara při stálé platnosti týchž zákonů je to už zase zločin. Takhle by pokojný život v pospolitosti byl jen stálý zmatek.

Také ctižádost a hrabivost jsou vášně, které na člověka neustále dotírají a nedají se odbýt. Jakmile bleskne naděje, že by zůstaly nepotrestány, hned působí. A když jde o vášeň pohlavní, čím kratší, tím je prudší, a to stačí převážit všecky obavy z trestu lehkého nebo i nejistého.

Sny zajisté nejsou nic než zbylé představy v spánku po dojmech, které měly naše smyly v stavu bdělém. A když si z nějakého důvodu nejsou lidé jisti, že spali, zdá se jim, že měli skutečné vidění.

Nejsou všechny zlé činy stejně zlé, právě tak jako nejsou všechny křivdy stejně křivé. Toho si stoikové nevšimli, a za stejně velký zločin pokládali zabít slepici jako zabít člověka.

Žádný zákon nemůže nikoho zavazovat vzdát se sebezáchovy. Chybí-li někomu potrava nebo jiná pomůcka k životu a nemůže-li se jinak zachránit než nějakým nezákonným činem, např. z velkého hladu vezme si jídlo násilím, nebo ukradne, je zcela omluven!

Oloupit chudého je horší než bohatého, protože chudý nese škodu hůře.

Jestliže se státy rozpadají nikoli vnější silou, nýbrž vnitřní chorobou a nepořádkem, není chyba v lidech, nýbrž ve správcích státu.

Prý se víra a svatost nezískává učením a rozumem, nýbrž nadpřirozeným vdechnutím. Kdyby to bylo pravda, nevím, proč by se někdo měl odpovídat ze své víry, nebo proč by každý křesťan neměl být hned prorokem, nebo proč by se měl řídit zákony své země, spíš než svou inspirací jako pravidlem jednání.

Někteří tvrdí, že proti světské vládě lze postavit nadvládu duchovní, proti zákonům duchovní pravidla a proti občanské moci moc duchovní. Tato slova svou nejasností mysl zatemňují. Prý přichází neviditelné jiné království, jakési království duchů a víl vládnoucích v temnotách. Když jeden dělá zákony světské a druhý duchovní, nutně vznikají dva státy, ale jsou a zůstávají pouze jedni a titíž poddaní. Vzniká tedy království mezi sebou rozdělené, a to nemůže obstát. Každý poddaný je poddán dvěma pánům, a to je nemožné! Buď je státní moc podřízena duchovní, nebo je duchovní moc podřízena světské. Jinak hrozí občanská válka a rozklad.

Světská moc je viditelnější a jasněji osvětlena světlem přirozeného rozumu. Duchovní sice stojí v temnotě jemného školského rozlišování a tvrdých slov, ale poněvadž strach z duchů a temna je větší než jiné strachy, stačí stát zneklidňovat a někdy i zničit.

V království božím mohou být tři samostatné osoby, aniž se tím ruší jednota Boha vládce. Ale u lidí tomu tak být nemůže.

Stát je nemocný, když si státní peníze najdou jinou cestu než obvyklou a shromáždí se v nadbytku u jednoho nebo několika soukromníků za pomocí různých monopolů nebo nájmem veřejných daní.

Julius Caesar, jehož lid postavil proti senátu, opanoval i lid, i senát.

Prý obecný lid není dosti způsobilý pochopit zásady. Těšilo by mě, kdyby bohatí a mocní a nejučenější nebyli méně způsobilí než onen lid. Ale všichni přece víme, že příčinou není nesnadnost zásad. Mocní jen stěží stráví něco, co zakládá sílu brzdící jejich žádosti. A učení zavrhují vše, co odhaluje jejich omyly a tím ubírá jejich vážnosti. Zato duch prostého lidu, není-li zakalen závislostí na mocných, nebo počmárán názory učitelů, je jako čistý papír, vhodný přijmout vše, co do něho natiskne veřejná moc.

Mají-li být celé národy přivedeny k tomu, aby uvěřily, že totéž tělo (oplatek při mši svaté) může být na nesčíslných místech zároveň, což se příčí rozumu, neuměli by titíž lidé být s to přijmout zákony shodující se rozumem tak dobře, že se nikdo tomu nemusí ani učit, nýbrž stačí mu jenom poslouchat?

Lidé sami nemohou rozsuzovat podle svého rozumu, co je dobré a co zlé, co dovolené a co nedovolené, nýbrž to určuje zákon.

Někteří se z nutnosti nebo hrabivosti zcela věnují svému obchodu a práci. Další pak nadbytek a zahálka svádí k tělesným požitkům. A tyto dva druhy lidí tvoří většinu všeho lidstva. Ti se odvracejí od hlubokého přemýšlení a musejí být tudíž poučováni. Dávají se poučovat o svých povinnostech hlavně od duchovních na kazatelně a od svých sousedů a známých, kteří umí obratně mluvit a majíce dar výmluvnosti, zdají se býti moudrými a učenými. A duchovní i ti druzí svůdci, ukazujíce svou učenost jako na divadle, čerpají zase své vědomosti z univerzit, ze škol, z knih, které napsali a vydali učitelé na oněch školách a univerzitách. Což nejsou anglické univerzity dost učené? Těžká otázka. Ale až donedávna to byly hlavně univerzity, které podporovaly papežovu moc proti moci státní. A učení mnoha kazatelů, právníků a jiných dostatečně ukazuje, že univerzity, ač bludné učení nezaložily, přece jen nevěděly, jak pěstovat pravdu. A dodnes ještě udržují zbytky toho jedu proti občanské, tj. státní moci.

Bezpečnost lidu nutně žádá, aby se vladaři postarali, aby se všem třídám občanstva dostalo spravedlnosti stejnou měrou. Tj. chudí a slabí musí dojít svého práva, kdykoliv jim bylo ublíženo. Stejně tak bohatí a mocní nesmí mít větší naději na beztrestnost, když se dopouštějí násilí, ponižují nebo jinak urážejí nižší. Vladař musí být nestranný.

Obecný lid je oporou státu! (To napsal v roce 1668!)

A poněvadž se mnoho lidí nezaviněným neštěstím stává neschopnými pracovat a sami se živit, nesmí se ponechat jen dobročinnosti soukromé, nýbrž musí být o ně postaráno podle nutné potřeby státními zákony. Neboť jako je nemilosrdné, když někdo nedbá o nemocného v životě soukromém, tak je nelidské i od vladaře jako správce státu, vydávat nebožáky nahodilé dobročinnosti nejistého milosrdenství.

S lidmi tělesně silnými je to však jinak; ti se musí do práce nutit. Aby se nemohli vymlouvat, že nemohou najít práci, je třeba zákonů, které by podporovaly různé živnosti. Přibývá-li chudého, ale silného a k práci způsobilého lidu, musí se usazovat v krajích méně zalidněných. Když pak je přelidněn celý svět, posledním útočištěm je válka, ta se postará o každého, někomu přinese vítězství, někomu smrt.

Dobrý zákon po mém rozumu není spravedlivý zákon, neboť žádný zákon nemůže být spravedlivý. Se státními zákony je to jako se zákony ve hře: To na čem se dohodnou všichni hráči, nemůže být pro nikoho nespravedlivé. Dobrý zákon je zákon, který je potřebný pro blaho lidu a je zcela jasný. Zákony jsou vlastně jen schválená pravidla, aby si lidé v záchvatech svých žádostí, prudkosti nebo nerozumu neubližovali.

Nepotřebné zákony nejsou dobré zákony, nýbrž pasti na peníze.

Být přísný na chudý lid jest trestat nevědomost, kterou lze do veliké míry přičíst za vinu vladaři, jehož chyba byla, že lid nebyl lépe poučen. Potrestat se musí vůdcové a podněcovatelé povstání, nikoli ubohý svedený lid!

Státní pospolitost bez vladařské moci je jen prázdné slovo bez podstaty a nemůže obstát.

Všechny úmluvy, jež se neopírají o meč, jsou pouhými slovy, jež člověku nezajistí bezpečí. Stát jest nutná nespravedlnost, která krotí veškerý soukromý egoismus tam, kde by se mohl stát zhoubným pro lidskou společnost. Nastoupila by válka všech proti všem. Člověk je civilizací zkrocená bestie.

Náboženské zásady, přestože nejsou pravdivé, jsou nejúčelnějším a nenahraditelným politickým prostředkem.