Rozhovor s Tomasem Youngem, umírajícím veteránem z Iráku


 


AMY GOODMAN: Tady jsou Amy Goodmanová a Juan González. Naši hosté hovoří ze svého domova v Kansas City. Je to Tomas Young, veterán z irácké války, se svojí ženou Claudií Cuellarovou. Ve studiu je významný moderátor Phil Donahue, který před 6 lety natočil film Body of War o Tomasovi v Iráku. Pátého dne – kdy byl skutečně jen pátý den v Iráku – byla jeho jednotka ostřelována v předměstí Bagdádu Sadr City. Tomas byl zasažen, a levá polovina jeho těla ochrnula, již nikdy nemohl chodit. Po třech měsících v nemocnici se Tomas vrátil domů a stal se aktivním členem sdružení Iráčtí veteráni proti válce.


Nyní, v r. 2013, řekl, že ukončí svůj život. Chce přestat brát svou tekutou výživu z hadičky – rozhodnutí, které přiblíží jeho smrt. K desátému výročí zahájení války v Iráku napsal dopis bývalému presidentu Bushovi a viceprezidentu Cheneymu.



AMY GOODMAN: Tomasi, dokončete čtení vašeho dopisu. (Pozn.: Dopis byl v češtině publikován zde)


TOMAS YOUNG dočítá svůj dopis.


AMY GOODMAN: To byl Tomas Young, který četl "Poslední dopis". … Dopis George W. Bushovi a Dicku Cheneymu od umírajícího veterána.


JUAN GONZÁLEZ: Tedy, Tomasi, chtěl bych se vrátit k části mého filmu Body of War, která ukazuje setkání politické, podnikatelské a novinářské elity ve Washingtonu. Byla to večeře korespondentů akreditovaných v Bílém domě v roce 2005 a je na ní President Bush, žertující o nenalezených zbraních hromadného ničení a následuje výrok První dámy Laury Bushové.


PRESIDENT GEORGE W. BUSH: Ty zbraně hromadného ničení někde budou. Tady pod stolem nejsou, možná tady vedle.


LAURA BUSHOVÁ: Nedávno jsem mu řekla: "George, jestli chceš opravdu skoncovat s tyranií ve světě, budeš muset chodit spát ještě později." Dámy a pánové, tady vidíte zoufalou ženu v domácnosti.


CATHY SMITH: Jsou odtrženi od reality. Nechtějí nic vědět o lidech, jako je Tomas a nějakých 4 – 5 % obyvatelstva, které se obětuje pro tuto válku.


JUAN GONZÁLEZ: To byla Cathy Smithová, matka Tomase Younga, ve filmu Body of War; a předtím Laura Bushová a bývalý president George W. Bush s žerty o zbraních hromadného ničení. Tomasi, jaká byla tvoje reakce, když jsi slyšet takto presidenta žertovat?


TOMAS YOUNG: Moje první reakce byla "jak je to bezcitné". Měl statisíce mužů a žen na frontové linii v Bagdádu, kteří tedy bojovali kvůli fiktivním zbraním hromadného ničení (ZHN)! A on chodil po Oválné pracovně a hledal ukryté zbraně, to bylo pro mne ostudné. A zpěvačka skupiny Dixie Chicks se dostala do potíží, když někde řekla, že se stydí za to, že president Bush je z Texasu. Já se stydím za to, že president Bush je Američan.


TOMAS YOUNG: A potom ještě slyšíme, že Laura je zoufalá žena v domácnosti, když jsou tady desítky tisíc armádních vdov, které by rády byly zoufalými manželkami v domácnosti jen, kdyby vedle nich byl jejich manžel.


JUAN GONZÁLEZ: Phile Donahue, cítíte ten mimořádný odstup mezi vášnivým dopisem Tomase a vtipem presidenta Bushe o ZHN?


PHIL DONAHUE: A co mám říci o lidech, kteří natočili spot "Mise dokončena", kde je Bush v helmě a pilotním obleku, což je jeden z nejabsurdnějších vystoupení v historii amerických vlád? A lidé přizvukovali: "My jsme všichni neocons!" To vše vykonávali bojovníci z reklamních agentur, kteří aplaudovali Senátu, Kongresu a Bílému domu. Tam papouškovali argumenty poradce Karla Roveho a jako poslušní žáčci po debatě nás zavedli do ohromného trapasu.


AMY GOODMAN: Jak dnes vidíte, televize k desátému výročí války v Iráku říká, co už bylo řečeno a co nebylo řečeno, ale o dopisu Tomase se nemluví.


PHIL DONAHUE: No především je nutno říci, že všechny hlavní deníky v této zemi podporovaly invazi do Iráku. Jedinou výjimkou byly noviny z edice McClatchy-Knight Ridder, což jsem si zapsal. Měli bychom vědět, že jejich tři mladí reportéři opakovali: "Zadržte, kde jsou důkazy?", ale Pulitzerovu cenu stejně nedostali. Tihle jediní. Los Angeles Times, The New York Times, The Boston Globe — tak se vůči čtenářům chová syndikátní tisk. Nebylo populární se stavět proti válce.


A dále – jsou tu věci, které oni vidět nechtějí. S Tomasem a Claudii jsem strávil hodně času. A Claudia má svůj trik, kdy se skloní nad Tomasem v kolečkovém křesle, které přisune k jeho posteli a on s velkým úsilím jí položí ruce kolem krku. Ona se k němu tiskne tváří a objeme ho kolem pasu, jako by to byla předehra k polibku. Jenže pak uchopí lem jeho kalhot a v jediném vzepětí vší síly, kterou dokáže vyvinout, ho pozvedne a přesune ho na postel, její tělo se přitom chvěje jako by byla hadrová panenka. Je malá. Já to pozoroval a pomyslel jsem si ""Všechen americký lid by to měl vidět." A ve své mysli jsem si představil, že by byl u Tomase na návštěvě Bush a pak by řekl: "Musím už jít, protože musí ještě navštívit 20 tisíc dalších domů a nemocnic". To jsem fantazíroval, to neuvidíme, oni to necítí.


TOMAS YOUNG: Phile, kdyby president přišel…


AMY GOODMAN: Pokračuj, Tomasi.


TOMAS YOUNG: Kdyby se president Bush objevil u mých dveří, tak bych ho vyzval, aby si se mnou zahrál piškvorky.


AMY GOODMAN: Piškvorky?


TOMAS YOUNG: Nebo nějakou jinou hru – naučnou, kde musíte odpovídat na všeobecné otázky, abych mu dokázal, že jsem chytřejší než ten univerzitní student.


PHIL DONAHUE: Dobře, než ten student z Yale.


AMY GOODMAN: Tomasi, ještě bych pustila jeden klip z Philova filmu Body of War, kde je tvoje matka, Cathy Smithová, která žije asi 10 minut od vás. Bylo to v září 2005, kdy jsi byl se svou matkou na protiválečné demonstraci ve Washingtonu, a vy jste pozorovali zástup protestujících, kteří drželi dlouhou stuhu s fotografiemi a jmény svých milovaných, svých milovaných mrtvých, mrtvých vojáků.


CATHY SMITH: Víš co?


TOMAS YOUNG: Co?


CATHY SMITH: Měl jsi tam být.


BRIE TOWNSEND: Přestaňte.


CATHY SMITH: Je mi líto, ale nemohu.Jde o to — myslím, že tam mohl být i jeho obraz. A já bych k jeho kříži dávala květiny, víte? A místo toho jsem tady s ním. Víte, je to tak, přemáhá mne to. Prostě nemohu – je tam tolik obrázků tolika lidí. Nejsou to děti. Nejsou to teenageři. Nejsou to už ani otcové a bratři a vidět ten řetěz 2000 fotografií ve větru… Dva tisíce – a to tam není dalších 14 000 obrázků těch raněných na vozíčcích…


AMY GOODMAN: To byla Cathy Smithová, Tomasova matka. Bylo to v srpnu 2005 ve Washingtonu. A v srpnu 2005 probíhala jiná protiválečná demonstrace, které se konala v Crawfordu v Texasu, u ranče presidenta Bushe. Cindy Sheehanová tam zřídila kemp na památku svého syna Caseyho, který byl zabit v Sadr City, přesně tam, kde byl i Tomas. Byl zabit 4. dubna 2004 ve stejný den, kdy byl na stejném místě zraněn Tomas. Podívejme se na klip, kde Tomas hovoří na shromáždění u Bushova ranče.


TOMAS YOUNG: Nedovedu si už řídit teplotu svého těla. Když jsem v horku venku, musím mít chladicí vestu, která pomocí chladicího gelu upravuje moji tělesnou teplotu.


Říkají mi, že ten pocit chladu i za teplých dní jednou ustane, až si zvyknu na své zranění. Bože, jen kdyby to byla pravda. Rád jsem vás všechny viděl. Jmenuji se Tomas Young.


NEZNÁMÁ ŽENA: Ráda vás vidím.


TOMAS YOUNG: Já jsem Tomas. Tak s vámi udělám interview. Ozval jsem se náborové kanceláři 13. září, chtěl jsem do Afghánistanu. A byl jsem v Iráku snad pět dní, když jsem byl vybrán do svého prvního nasazení, Bylo nás nacpáno 25 na korbu nákladního auta, které nemělo žádné pancéřování shora ani z boků. Pro Iráčany, sedící na střechách, jsme byli jako kachny na sudu. Nemuseli ani moc mířit.


BRIE TOWNSEND: Už jdeme! Už jdeme!


CINDY SHEEHAN: Chtěla bych vám představit Tomase Younga. Bojoval v Sadr City a byl raněn ve stejný den, kdy byl zabit Casey. Patřil do 1. kavalerie.


TOMAS YOUNG: Já bych rovněž požádal o setkání s presidentem, protože si myslím, že mi dluží jisté vysvětlení, proč voják má dobrovolně jít a bojovat za svou zemi a ztratit navždy schopnost chodit, nemluvě o ztrátě dalších důležitých tělesných schopností a proč nejsem vhodný pro zkoumání léčby kmenovými buňkami.


Je mi to líto, ale dál nemohu. Potřebuji nějaký stolek, o který bych se mohl opřít.


REPORTÉR: Ano, děkuji vám.


TOMAS YOUNG: Děkuji.


AMY GOODMAN: To byl Tomas Young v srpnu 2005 v Crawfordu v Texasu, u ranče George Bushe. Byl tam se Cindy Sheehanovou, která ztratila syna na stejném místě, kde byl střelen Tomas. Bylo to v Sadr City, 4. dubna 2004. Můžeš o tom promluvit, Tomasi? Znal jsi Caseyho, když jste byli nasazeni v Iráku?


TOMAS YOUNG: Neznal jsem Caseyho. On byl technik a já pěšák, takže jsme nebyli nablízku. Ne, neznal jsem ho. Ale na co jste se ptala?


AMY GOODMAN: Já jsem se ptala —


TOMAS YOUNG: Víte, beru tlumicí léky.


AMY GOODMAN: Ptal jsem se, jestli jste znal Caseyho a co to pro vás znamenalo jet do Crawfordu, setkat se s Cindy a být tam u ranče presidenta Bushe.


TOMAS YOUNG: No, já ji viděl v televizi, když zahájila budování toho kempu u Bushova ranče a já jsem se rozhodl: Hrome, já chci (nesrozumitelně) presidenta, aby mi odpověděl na otázku o kmenových buňkách. Tak jsem tam jel a ty bylo mé první setkání s IVAW.


AMY GOODMAN: IVAW jsou Iráčtí veteráni proti válce.


TOMAS YOUNG: A ono bylo velmi horko. To byl první rok mé rekonvalescence. Neuměl jsem ovládat teplotu svého těla. Takže každé dvě či tři hodiny museli gelové balíčky, které mne ochlazovaly, dát do mrazničky, aby zmrzly. Během toho čekání jsem byl ve svém autě a snažil jsem se odpočívat. Bylo to fyzicky velmi náročné.


AMY GOODMAN: Phile?


JUAN GONZÁLEZ: Ano, já jsem se chtěl zeptat Tomase – mluvili jsme o Cindy Sheehanové. Jaká je reakce vaší matky na vaše rozhodnutí ukončit svůj život?


TOMAS YOUNG: No ona – ona to chápe a je na mé straně, třebaže její mysl je rozpolcená. Na jedné straně nechce, abych procházel dalšími bolestmi a odumíráním a chápe, proč s tím chci skončit. Ale pak je tu druhá stránka, která jí deptá – ztráta jejího nejstaršího syna. Rozhodla se ale, že by bylo od ní sobecké, aby si mne u sebe držela jen proto, aby mohla říci, že má svého syna naživu. Prostě, chápe, že já … že já musím odejít.


AMY GOODMAN: A co váš bratr Nathan, který odešel do Iráku poté, co jste byl zraněn?


TOMAS YOUNG: Ano?


AMY GOODMAN: On se také stal vojákem.


TOMAS YOUNG: Ano, stal se. Naštěstí nebyl postřelen a neutrpěl žádné poranění. Ale kdo ví, jakému psychickému utrpení čelil nebo čelí.


AMY GOODMAN: Phile Donahue?


PHIL DONAHUE: Je nutno dodat, že Tomas má potíže se střevy, s močovým měchýřem, s infekcí močového ústrojí. Má záchvaty mdlob, zvracení, má proleženiny, pomočuje se, když se mu uvolní katétrová trubice. Víte, čím blíže se seznámíte s Tomasem, tím více vás mrazí. Nevím jak to popsat, je to hrozné. Je to více než hrozné. Je uvězněn ve svém těle už devět let. A co mne ohromuje celou tu dobu, on chce žít. Mnoho našich hochů – například Bobby Muller, který byl zraněn ve Vietnamu a je ochrnutý, který mi řekl, že ti, kteří se nesnaží být nezávislí, a to Tomas dělal, jsou ti, kteří páchají sebevraždy. Tomas dělal vše, aby tomu předešel. A je to ještě horší pro nás, když si uvědomujeme, jak se snažil a že to bude k ničemu, když nás nyní chce opustit.


AMY GOODMAN: Chtěla bych se vrátit k té části filmu, kde se Tomas setkává s Bobby Mullerem. Bylo to po tom protiválečném, protestu ve Washingtonu, kdy jste se s ním setkal, s veteránem z vietnamské války a mírovým aktivistou, který stojí v čele Amerických veteránů. Je na vozíčku od r. 1959 po obdobném zranění, jaké jste utrpěl vy. Tady je opět kus filmu Body of War, kde Bobby Muller začíná mluvit.


BOBBY MULLER: Víte, jdete na manifestaci, na demonstraci a vozíčkáři jedou vepředu. Duchové jsou na čele…


TOMAS YOUNG: Zase někdo, kdo o nás mluví jako o "duších".


BOBBY MULLER: Ano, vy máte hlavně ducha.


TOMAS YOUNG: Hmmm.


BOBBY MULLER: Jaké to bylo, když vás střelili?


TOMAS YOUNG: Najednou mi zmrtvělo celé tělo. Nic jsem necítil. Upustil jsem automatickou pušku M-16. Chtěl jsem ji zvednout, ale nemohl jsem pohnout rukama.


BOBBY MULLER: Kam vás střelili?


TOMAS YOUNG: Hned pod levou klíční kost.


BOBBY MULLER: Tam mne střelili taky. Kulka tam vletěla a proletěla páteří ven. Asi jsme byli zasaženi v jiných úhlech, ale bylo to obdobné.


TOMAS YOUNG: A pak jsem se probral, byl jsem týden v bezvědomí, ve vojenské nemocnici Waltera Reeda. A tam se mnou započali rehabilitovat. Měl jsem tam terapeuta. Ten přišel, vyzvedl mne z postele a usadil mne do kolečkového křesla a dvě hodiny mne tam nechal sedět. Tím začala moje terapie.


BOBBY MULLER: Jak dlouho jsi byl v nemocnicích?


TOMAS YOUNG: No asi necelých 14 dní v Německu, měsíc, možná pak další tři měsíce v různých nemocnicích.


BOBBY MULLER: No já byl v nemocnici rok. Pak jsem byl dalších devět měsíců léčen ambulantně. To tě odbyli krátce. A musím to říci znovu, odbyli tě krátce. Tady vidíme plýtvání miliard dolarů na /píp/ válku, kde mrzačí lidi. Byl jsi střelen a nyní oni šetří na tvém léčení, místo abys dostal léčbu a péči, na kterou máš evidentně nárok! Dostal jsem se do situace, kdy jsem si řekl: "OK, tak to je. Pokud s tímto systémem nebudu bojovat, zemřu."


AMY GOODMAN: To byl Bobby Muller, veterán z Vietnamu, předseda Amerických veteránů. V r. 1969 byl zraněn ve Vietnamu. Tomasi, vzpomínáš si na setkání s Bobbym ve Washingtonu, a co to pro tebe znamenalo? Co ty řekneš raněným veteránům?


TOMAS YOUNG: Myslí, že tato paralýza, slušně řečeno "doživotí", ke kterému jsem byl odsouzen, nemusí být smutné a deprimující, můžete se i v této situaci smát. Když se s tím vyrovnáte, naleznete i štěstí.


JUAN GONZÁLEZ: Claudie Cuellarová, chtěla bych se vás zeptat – pět let jste nepřetržitě Tomasovou pečovatelkou a družkou. Jak cítíte zacházení systému s vaším manželem a jeho těžkým zraněním?


CLAUDIA CUELLAR: Není to jen systém péče o veterány, ale celý náš západní systém lékařské péče. Je to nekonečná série procedur a polykání léků. A víte – tahle technologie prodlužování života účinkuje jen do určité meze, jenže on se stejně necítí dobře. A nyní se dostal do bodu, kdy je tak vyčerpaný přípravou na další proceduru, na další návštěvu u doktora. Prostě narazil na zeď. A tak loni – víte pociťovali jsme to už během prvních tří, čtyř let – ale loni to vyvrcholilo. Bylo to těžké a on nechtěl jít do další nemocnice, nechtěl do LDN. Víte, zkusili jsme operaci vývodu ze střev. Mechanicky vzato to funguje, ale lépe se Tomas necítí. Naopak se bolesti stupňují.


Prostě je to tak – kvalita života se v určitém bodě ztrácí a je beznadějné hovořit, že se toho chcete zbavit, že chcete jít domů a nemít bolesti a začnete myslet jak si zvolit smrt. A my ani necítíme možnost o tom svobodně mluvit dokonce ani s lékaři. Je to problémové a my zápasíme s možností dostat se mimo tento systém a mít nějakou svobodu rozhodování.


AMY GOODMAN: Tomasi, jak bys chtěl, aby se na tebe vzpomínalo?


TOMAS YOUNG: No, chtěl bych, aby se na mne vzpomínalo jako na lepší osobu než že jsem byl voják, že jsem chtěl být dobrý manžel, dobrý syn a bratr, a že jsem bojoval, aby skončila ta zločinecká válka v Iráku.


TOMAS YOUNG: To by byl velký náhrobní kámen.


AMY GOODMAN: Kdyby se těm bolestem dalo zamezit, rozvažoval byste to?


TOMAS YOUNG: Co to?


AMY GOODMAN: Kdyby bolesti ustaly, ty které cítíte, nezvážil byste znovu rozhodnutí skoncovat se svým životem?


TOMAS YOUNG: Dnes říkám ne. V budoucnu se ovšem může stát mnoho věcí a možná změním své rozhodnutí anebo udělám to, co chci udělat.


CLAUDIA CUELLAR: Víte, jsme ohromeni odezvou na to všechno a nemysleli jsme, že se všechno seběhne tak rychle. Proto si myslíme, že je důležité o tom mluvit, sdílet to s lidmi, kteří trpí stejně jako my. Proto je naší odpovědností jako lidí sdílet náš osud, pomoci jiným. Proto jsme se rozhodli, abychom se srovnali se všemi výzvami, že ukončíme setkávání s médii k 20. dubnu – to je naše výročí – strávíme určitou dobu sami a v klidu. Pak se uvidí. Myslím to tak, že k dnešku víme vše a nebudeme přemýšlet co dál, prostě uděláme to nejlepší, co budeme moci. Ale snažíme se sdílet naši situaci a pak v klidu počkáme a uvidíme.


AMY GOODMAN: To znamená, že mluvíte o konci května, o počátku června. Proč mluvíte o těchto termínech? Co je na nich důležité?


TOMAS YOUNG: Víte, lide chtějí přijít a rozloučit se – kamarádi říkají, že to před koncem května nezvládnou a já bych nechtěl nikoho zbavit možnosti, aby se se mnou přišel rozloučit, než odejdu.


AMY GOODMAN: Phile, co vás Tomas a Claudia naučili?


PHIL DONAHUE: No, jejich vztah je pozoruhodný. Claudie navštěvovala Tomase v Chicagu, kde tehdy žila. Tomas tam byl v rehabilitačním ústavu, který je známý svou péčí o problémy s páteří. Tehdy tam Tomas byl jako jediný irácký veterán. A myslím si, že důvodem, že tam vůbec byl, jsou mé filmy. Předal jsem DVD na sesternu a tak byla malá šance, že budou vidět pacienta na pokoji 6-3 (nebo 6-C … už nevím) jako lidskou bytost.


A Claudie tam přišla na návštěvu. Je to jedna z těch skvělých bytostí, které chtějí přinést veteránům trochu radosti, umožnit jim si pohovořit. Co potřebují? Můžeme pro ně něco udělat? Třeba jen přinést kafe od Starbucks, ať je to co je to. A tam se mezi nimi rozvinul vztah a nyní je Claudia s Tomasem více než 5 let. Je to skvělé se na to dívat. Nevím, jestli by tady ještě byl, nabýt jí. O to mně ukázalo, že láska je nade vše. Možná jsem to věděl, ale nikdy ne jak teď s nimi – z první řady.


AMY GOODMAN: Možná bychom teď měli skončit s Ellen, vaší partnerkou ve filmu Body of War, a pak si poslechneme, co Tomas řekne o tom, co jste naučil Ellen. Ona se podílela na režii filmu Body of War s Philem Donahuem, a mluvila s námi ihned, když byl film v březnu 2008 uveden do kin, to znamená před pěti lety. Ona říká, že váš příběh, Tomasi, je o naději.


ELLEN SPIRO: Když jsem se poprvé setkala s Tomasem při mé první cestě do Kansas City s Philem, tušila jsem, že to bude pozoruhodný mladý muž. Netušili jsme, jak jeho život bude pokračovat, ale cítila jsem, že má cit. Cítila jsem, že je jiný, že nebude jen sedět doma a hloubat nad svým neštěstím, že to, co se mu stalo, vezme a vytvoří něco významnějšího než je on sám. Takže on je skutečným hrdinou tohoto příběhu. Je to reálný současník osoby jako ve filmu Narozen 4. července, který se vrací domů, vytrpí nejnemyslitelnější věci, ale dokáže to překonat a stane se velmi vlivnou osobou v kultuře. Ve filmu se sám nachází, což je velmi optimistické. Pojednává to o někom, kdo byl též zrazen svou vládou, zvrátil svůj život a ovlivňuje svět.


AMY GOODMAN: To byla Ellen Spiro v roce 2008. Tomasi, nyní k vám. Pro Ellen je i váš příběh o naději. Myslíte, že tu naději znovu naleznete?


TOMAS YOUNG: Pokud ano, bude to velice těžké. A rád bych se vrátil k Philově zmínce, že se neumí představit, jak bych dopadl bez Claudie. To už bych tu nebyl.


PHIL DONAHUE: Ano, rozumím.


TOMAS YOUNG: Ona je – ona byla mojí skálou. Vím, že se mi uleví, když tu nebudu, ale bude mi navždy – pokud ještě myslíte i po smrti – bude mi navždy chybět. Moje žena mi bude navždy chybět. A jak to říká Ellen, týká se to naděje. Ten film byl o naději. Ale můj život je nyní někde jinde. Ačkoliv stále doufám, že se něco zlepší, tak pokud ano, bude to trvat zatraceně dlouho, aby se tak stalo. A to spolu s tím, že už nechci vidět mé nehybné tělo a stále rychlejší úbytek mého myšlení, mě nutí přijmout toto rozhodnutí.


AMY GOODMAN: Chci ti velmi poděkovat, Tomasi. Vím, že ten náš rozhovor byl náročný a ty jsi měl obdivuhodnou výdrž být s námi hodinu a půl, vlastně ještě více. To byli Tomas Young, veterán z irácké války; Claudia Cuellar, Tomasova partnerka a žena a Phil Donahue, který spolu s Ellenou Spiro před lety natočil o Tomasovi film s názvem Body of War. Nyní se Tomas připravuje na rozhodnutí o svém životě. Děkuji, že jste byli ze svého domova v Kansas City s námi. Děkuji, Phile.


PHIL DONAHUE: Byl jsem tady rád. Děkuji, Tomasi. Děkuji, Claudie.


CLAUDIA CUELLAR: Děkuji vám, Amy.


TOMAS YOUNG: Děkuji vám, Amy, že jste projevila takový zájem o můj život.


AMY GOODMAN: Děkuji, milí diváci, že jste byli s námi. Tady je Amy Goodmanová spolu s Juanem Gonzálezem.


TOMAS YOUNG: No…


AMY GOODMAN: Ano, Tomasi?


TOMAS YOUNG: Mohu?


AMY GOODMAN: Co jste chtěl říci?


TOMAS YOUNG: Hm, je to zábavné. Hned potom, co byl natočený film uveden, psalo se o tom v tisku a utichlo to kolem roku 2009. Nyní, když jsem učinil to rozhodnutí, lidé se jakoby znovu objevují, aby si na mne sáhli. Jsem rád, že jsem byl pozván k tomuto interview s vámi, protože posledně to mělo úspěch.


PHIL DONAHUE: To je pravda. To je pravda, co Tomas říká, Víte, ten film není typu tak-tu-dívku-popadneme-a-film-je-hotov. Distributoři nemají zájem. Byl jsem snad ve všech nezávislých stanicích a řetězcích kinosálů, abych ho nabízel. A s Ellen jsme to dosáhli u řetězce Landmark Theatres. Ten večer, kdy se film promítal, jsme měli plno. Druhý den na běžné produkci opět byl v sálech jen tucet diváků. Dostali jsme řadu ocenění, dokonce i nominaci na Oskara. Byl jsem nadšen, že film byl dobře přijat. Ale popcornu jsme moc neprodali.


AMY GOODMAN: Tomasi, Claudie a Phile, velmi vám děkuji, že jste byli s námi. Věřím, že Tomase a Claudii opět uvidím. Děkuji.




V pořadu vystupovali:


Tomas Young, veterán z irácké války a hlavní postava dokumentárního filmu Body of War. Pátý den svého nasazení v Iráku, 4. dubna 2004, byla jeho jednotka zasažena palbou v předměstí Bagdádu. Young ochrnul a již nikdy nemohl chodit. Po propuštění z nemocniční péče, se Young vrátil domů, aby se stal aktivním členem sdružení Veteránů z irácké války. Nedávno ohlásil, že přestane brát potravu (kterou dostává v tekuté formě hadičkou) – toto rozhodnutí urychlí jeho smrt.


Claudia Cuellar, jeho žena a hlavní pečovatelka.


Phil Donahue, jeden z nejznámějších moderátorů talk-show v historii americké televize, jeho pořad běžel 29 let. V r. 2002 se vrátil na rádiové vlny, ale byl v r. 2003 propuštěn svým zaměstnavatelem MSNBC, protože dával ve svém pořadu hlas protiválečným hlasům. Spolu s Ellen Spiro natočil dokumentární film Body of War, který vypráví životní příběh Tomase Younga, veterána z irácké války, který je paralyzován po zásahu kulky do páteře. Nyní, ve věku 33 let, se Tomas rozhoduje, že ukončí svůj život.


Překlad: onlooker


Zdroj: Image

 

 

Převzato z e-republika.cz, kde najdete 9. číslo letošního roku věnované 10. výročí od zahájení války v Iráku.



 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments