Rusko buduje impérium…

Impérium nemá kam spěchat. Jedni bojovali, ale bonusy získali druzí…

Pokud jsem v 90. letech svým známým a kolegům říkal, že netřeba absolutně sázet na věčný a nekonečný Západ, protože 10 let před rozpadem SSSR nikdo nemohl předpokládat, že k tomu dojde, tak také nikdo neví, co bude za 10 let s USA a s jejich evropskými spojenci. Stejně tak ani teď nikdo neví, co bude s USA, EU, Čínou a s Ruskem za 10 let. Závěry děláme na základě určité dynamiky. Ta je dnes pro RF a Čínu pozitivní, zatímco pro USA a EU (o Británii vůbec nehovořím, protože státy takového měřítka na něco takového ve světě, kromě druhořadé role, aspirovat nemohou) je tato dynamika dnes negativní. Pokud to máme jednoduše extrapolovat do budoucnosti, spočítat jim, že jim zbývá 10 nebo 5 let, pak vidíme, že v USA to přece jen nevzdali, probíhá tam boj o budoucnost země mezi Bidenem a Trumpem, nebo mezi bidenisty a trumpisty, mezi liberály a pravicovými konzervativci. Nevíme přesně, v jakém stavu by se ocitly USA v roce 2024, pokud by jeho administrativě demokraté v letech 2016-20 neházeli klacky pod nohy. Kdyby podle americké tradice uznali svou porážku a pracovali v jednom týmu pro blaho Ameriky. Kdyby v roce 2020 neprovedli státní převrat, který v podstatě vedl k občanské válce v USA, která se teď zatím jen rozhořívá. Říci, že je vše u nich tak špatné… ano, oni si vybrali nanejvýš nešťastnou strategii, kterou bych přirovnal k, do jisté míry vynucené strategii, kterou zvolili koncem padesátých a začátkem sedmdesátých let v Izraeli, což se pro něj potom stalo běžnou věcí: Všecky potřít a všechno vyhrát. V Izraeli se, mimochodem, pokoušeli přejít na jinou strategii „Mír výměnou za území“, tedy dohody s okolními státy. Nicméně převažující politika byla – všechny porazit… Všechny ale neporazíte, a dřív nebo později se vyčerpáte. A to pro malý Izrael hrozí tím, že po 10, 15 až 25 lety očekávání nastupuje ten moment, kdy naopak oni vás smetou do moře. Takže to končí tak, že včera jste ještě byli hegemony, a dnes nejste ničím.

My ale přece dobře víme, že předtím Spojené státy realizovaly docela rozumnou strategii. Mimochodem, velice rozumnou strategii realizovala i Velká Británie, která nevydržovala velké armády, nepokoušela se být přítomna všude. Byli přítomni pouze v klíčových bodech a bojovali cizíma rukama. Indii pro ně vybojovali Indové a Ameriku pro ně vybojovali ve značné míře Indiáni ve vzájemných válkách, zatímco oni pouze zajišťovali podporu potřebných kmenů v potřebnou dobu a na potřebném místě. Před začátkem občanské války měla Amerika nějakých 5 až 10 tisíc mužů pravidelné armády a mexickou válku vyhrála nepravidelná armáda USA, což bylа prakticky domobrana. Británie měla v koloniích jen jednotlivé jednotky a důstojníky a britské imperiální ambice tam realizovala Britská východoindická společnost, která verbovala do svých vojsk, a armády místních nabobů v Indii. Podobně v Egyptě, v Súdánu, atd. Toto Britům dávalo sílu a umožňovala koncentraci na vlastní rozvoj – nerozptylovat síly nekonečnou výstavbou vojenských základen po celém světě a nekonečným potlačováním odporu různých reálných nebo hypotetických protivníků.

Nepokoušet se podkopat čísi hospodářskou moc, ale být podstatně silnější a rychleji se rozvíjet než ostatní, zdroje koncentrovat do rozvoje svého průmyslu a svého hospodářství. Takto se Britové a později Američané stali hegemonem. Britové se zasekli na tom, na čem dnes Američané – rozhodli se, že jsou ze všech nejsilnější, že mohou být přítomni vždy a všude. Přijali koncepci výstavby flotily, která měla být silnější než dvě nejsilnější flotily celého zbytku světa. Prakticky jako první na světě rozpoutali závody ve zbrojení. Oni sice formálně vyhráli 1. i 2. světovou válku, ale neunesli to imperiální napětí a zlomili se. Spojené státy tou dobou klidně seděly a přihlížely, prodávaly všem zbraně, a do války vstoupily až tehdy, když už bylo třeba dělit kořist. A proto bojovali jedni, ale bonusy z válečných trofejí dostávali jiní. A na tom Američané vystavěli svoje impérium. Ale vytvořit něco, to je jen jedno. Potom přichází následující generace, které už si zvykly na to, že jsou impériem a jsou nejsilnější, takže proč by se s vámi měli domlouvat. Takže vám budeme diktovat… A aby mohli diktovat, musí posílat legie. A na tom se následující generace vyčerpají, protože odcházejí od strategické praxe, jež umožnila to impérium vytvořit. Impéria se nevytvářejí silou, ale uměním – hlavně politickým a diplomatickým uměním. Síly na všechny nikdy nestačí.

Nám, v podstatě, hrozí totéž! V naší společnosti jsou už dnes velmi vážné nálady – až po to, že si musíme na všechny dupnout a poslat na ně vojska. Tyto nálady existují nejen mezi prostými lidmi, kteří sledují televizi, ale i mezi těmi, kdož jim z obrazovky tyto myšlenky sugerují. Mnozí známí, velmi chytří lidé, upřímně věří, že když budeme napravo-nalevo rozesílat flotily a tankové armády, tak právě takto můžeme zvýšit autoritu Ruska v celém světě, a že právě takto lze řešit všecky ruské problémy… Takovým způsobem je ale možné také Rusko zahrabat. V politické třídě je takový přístup zastoupen rovněž – o čem bychom jednali, jestliže můžeme donutit? Jistě. Zatím skutečně, díky přístupu Putina a týmu, který vytvořil, jdeme rozumnější cestou, a přestože naše vedení upřímně odmítá přání vybudovat impérium, tak se právě tím zabývá. Je to objektivní realita, jíž Rusko žije. Díky svému umění zajistit ruské životní zájmy ruská moc v podstatě to impérium buduje.

A právě to straší USA, právě kvůli tomu nenávidí nás i naši státní moc, protože Rusko ve skutečnosti zaujímá jejich místo ve světě. Jistě, oni trpí ekonomickým determinismem, zvykli si vše měřit velikostí HDP, aniž analyzují, odkud ten HDP pochází a jak ekonomika konkrétně funguje. Oni se dlouho báli Číny, i teď se jí bojí jako hospodářského konkurenta. S Ruskem skoro neobchodují, ale s Čínou mají obrovsky negativní obchodní saldo, což zatěžuje jejich finance. Jistě, oni svůj průmysl, díky vlastní hlouposti předali Číně, ale pokud analyzujete události posledních 10 let, tak vojensko-politické místo USA ve světě nezaujímá Čína, ale Rusko. To Rusko vytlačilo USA z Blízkého Východu – z klíčového bodu globální politiky. A Rusko prakticky je tmelícím článkem Velké Eurasie. Pokud se na to podíváme zeširoka a hlouběji, pak dokonce i Euro-Afriky. Není náhoda, že v Africe začíná působit ruský kapitál, podpořený ruskými politickými i hybridními vojenskými strukturami. Do Afriky přišli i Číňané a mnohé tam koupili, ale šli tam dlouhodobě, velmi opatrně, hlavně s penězi, snažili se kupovat místní režimy. Rusko ale přišlo a exkluzivním návrhem (viz. Konference „Rusko-Afrika“ od roku 2019 každoročně v Soči – pozn. překl.): Zajistit bezpečnost výměnou za svoje ekonomické zájmy. Přičemž tuto bezpečnost zajišťuje prakticky garantovaně.

Proto také američtí vůdci znejistěli, koho vlastně mají zničit jako prvního, zda Rusko, nebo Čínu. Aby nejdříve udeřili na slabší článek, a teprve poté na ten silnější. Jestliže dřív považovali za slabý článek Rusko, tak po příchodu Trumpa za něj označili Čínu – a mimochodem, Biden prohlásil, že v tomto smyslu bude pokračovat v politice Trumpa. Jak to zdůvodňují, je věc jiná. Oni soudí, že vojensko-politicky zlomí nyní snáze Čínu než Rusko, a pokoušejí se to udělat. Otázkou je, zda se rozhodnou k válce … je velmi pravděpodobné, že ano. Nejspíš se jí pokusí udělat omezenou, ale v rámci jejich přijaté strategie není jiné východisko.

Doby, kdy Američané stavěli vynalézavé diplomatické léčky, kdy například Nixon vyřešil mnoho problémů USA přenesením politického těžiště z Tchaj-wanu na pevninskou Čínu, zajištěním její účasti v OSN a RB OSN. A povedlo se mu prakticky postavit ČLR proti SSSR, vázat značné sovětské vojenské síly na Dálném Východě a vést studenou válku na dvě fronty.

Ty časy jsou ale dávno pryč a tím, kdo tak pracuje, je dnes Rusko. Naši patrioti se rozčilují, proč prodáváme Číně technologie, proč děláme to, či ono. Jde ale o to, že tím, jak pomáháme vyzbrojení Číny, zajišťujeme vojenskou protiváhu Spojeným státům v Tichém oceánu a koncentraci jejich sil tam. Tím jsme si na dlouho rozvázali ruce. Celkem vzato, jsme s pomocí Číny udělali to, co se USA pokoušeli udělat pomocí Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, Pobaltí a všech ostatních postsovětských zemí. Spojené státy se pokoušely svázat Rusku ruce v druhořadých regionech natolik, aby nemohlo hrát aktivní roli v globální politice. Spolupráce s ČLR zajistila Rusku klidné desetiletí, které ruské vedení chytře využilo a teď sklízí sladké plody tohoto klidného desetiletí.

Proto opakuji, že musíme chápat, že situace ve světě se velmi rychle mění, a často bývá pád státu výsledkem jediné malé chyby, a vzkvétající země může proletět do pekel. A naopak – jedno malé, správné rozhodnutí o volbě správné cesty, učiněné v pravou chvíli, může vyvést stát z jámy a zvednout ho do zářivých výšin.

V tuto chvíli Rusko realizuje klasickou strategii imperiálního budování. Impérium nikam nespěchá – to lidé spěchají a chtějí za svého života vidět součástí ruského státu Paříž, Aljašku a dokonce i Mexiko, nemluvě o ostatním, co kdy Rusku patřilo. Impérium nemá kam spěchat, ono existuje navždy a může si některá území přisvojit za dvacet nebo sto let, anebo je vůbec nepřipojovat. Protože pro impérium není důležitý fakt přítomnosti imperiálního náměstka na onom území, ale fakt imperiální kontroly nad oním územím, jeho zapojení do imperiálního ekonomického a politického systému, i při zachování jeho formální nezávislosti. Násilí je pro impérium stav nepřirozený a umělý – ono používá násilí za svými hranicemi, aby umravnilo barbarské kmeny, aby nepřekážely kulturnímu rozvoji, a to jsou jednorázové akce. Jistěže v některých případech tato území připojí, aby odtud barbarské kmeny vyhnalo a zabránilo jim uskutečňovat svoje nájezdy. A to je dnes stejně důležité, jako před dvěma tisíci lety. Znovu opakuji, že impérium nikoho násilím nenutí ke vstupu do svého svazku, ale předkládá předmětu zájmu zajímavé návrhy na spolupráci. Dokud Američané a Britové postupovali takto, tak se jejich impéria rozrůstala a pořádek zajišťovali jen prostřednictvím místních sil, samozřejmě při částečné podpoře metropole.

Rusko nabízí třetím zemím spolupráci proto, aby spolu vydělávali víc. Jistěže ti, kteří chtějí s Ruskem spolupracovat, se musí přizpůsobit našemu politicko-ekonomickému modelu, ale ten není v rozporu s tím, co máme na Západě, stejně jako na Východě. Tyto modely jsou už dnes kompatibilní. Proto jsou ruské návrhy pro partnery přijatelné. A to je pro USA velký problém, a proto se uchylují k mimoekonomickému nátlaku, a k sankcím vůči těmto zemím, viz Německo. Už ale ztratily příliš mnoho času, opozdily se s těmito sankcemi, a pokud se nestane zázrak, tak partii, kterou s námi hrají, můžeme považovat za ukončenou. Je jedno, kolik tahů ještě bude provedeno, kolik figurek půjde z šachovnice dolů. Vyhrát tuto partii Američané už nemohou a nemohou ji reálně ani zremizovat.

Jde ale o to, že politika bude pokračovat i poté, co Spojené státy zmizí jako světový hegemon. Navíc ale přijde nebezpečný moment, protože jakmile USA uznají, že přestávají být světovým hegemonem, soustředí se na sebe. A až se soustředí na sebe, tak obrovské množství zdrojů, které vylétají do luftu, půjde na obnovení amerických pozic – nejdříve na vnitřní stabilizaci a rozvoj, a pak se můžeme setkat s dynamicky se rozvíjejícím státem. A to je věc jednoho desetiletí až patnácti let. A během tohoto desetiletí se Rusko rovněž setká s problémy a výzvami, na něž bude třeba vydávat zdroje, protože ani po vítězství nelze spočívat na vavřínech. Pro politiku je typické právě to, že v ní není nic konečné, definitivní. To je dobře vidět na americkém příkladu: Oni vyhráli ve studené válce a rozvinuli transparent s ohromným nápisem: „Konec historie“. Ale kde je ten konec, a kde je ta historie? Historie se vyvinula úplně jinak, a ne tak, jak oni spoléhali.

Zatím jsme měli (zdůrazňuji „Zatím!“), jak řekl Jakob Kedmi, velkou kliku s našimi protivníky. Podívejte se, co teď dělá Boris Johnson… vytyčuje novou strategii Velké Británie. Vypadá to, že dělá všechno správně, protože britský stát po vojensko-politické stránce smrtelně oslabil, a takto už žít nelze, je třeba něco měnit. Ale jaký úhelný kámen zakládá do této strategie? Jedenapůlnásobné zvětšení britských jaderných sil… Britské jaderné síly mají dnes jen nepřímý význam. Britské i francouzské jaderné síly mohou mít význam jen jako podpora amerických a v podstatě hrají operativně-taktickou roli na evropském kontinentu. Uštědřit nepřijatelnou škodu není Británie schopna, i kdyby své jaderní síly zvětšila dvakrát. Krom toho nestačí zbraně mít, ale je nutné je dopravit do příslušného bodu a překonat přitom existující protiraketovou obranu. A toho není dnes schopna nejen Británie, ale ani USA, které zatím jdou extenzivní cestou hromadného vyslání mnoha nosičů s jadernými hlavicemi v naději, že se přece jen něco ujme. Oni neberou v úvahu zvláštnosti a mentalitu ruského lidu a naší státní organizace, nicméně je to jejich přístup.

Jestliže Američany v tomto případě jakžtakž pochopit lze, tak britský přístup logicky vysvětlit nelze. K tomu, aby Britové změnili podstatně strategický poměr sil, museli by počet jaderných zbraní a nosičů zvýšit řádově. Tímto navýšením, s přihlédnutí k vysoké kompaktnosti britského území, ze sebe pouze dělají prvořadý cíl. Než vlastní rozhodnutí to spíš vypadá na realizaci amerického přání. Má to ovšem i vnitřní kořeny – je to nejspíš i Johnsonova reakce na skutečnost, že inspekce v britské armádě ukázala její naprostou nebojeschopnost. A ministerský předseda musí něco udělat, takže zvolil tu nejjednodušší cestu – tanky nejezdí, letadla nelétají a lodě neplavou – ale zato nasekáme jaderných hlavic o polovinu více… My ale ze zkušenosti Ruska z 90. let víme, že jaderné hlavice sice mohou zajistit bezpečnost před přímým ohrožením od takového protivníka, jako USA, ale nikoli obranu vojensko-politických zájmů země po celém světě. V té době by např. Rusko nemohlo provést syrskou kampaň… Pokud by dnes Argentina začala válku o Falklandy, mám obavu, zda by Británie shromáždila dostatečnou skupinu plně bojeschopných plavidel po dlouhou dobu. A takové problémy, jako Falklandy, Británii zůstaly ještě z jejich koloniální minulosti.

Tuto šílenou strategii šíleného Borise uvádím proto, že je to ukazatel toho, že se dnes britské i americké elity nevzdaly strategie velkého klacku. Ukážeme největší svaly na světě a všichni se nás budou bát… Již jsem zmínil, že samo držení jaderných zbraní nic neřeší, protože většina geopolitických problémů se neřeší jimi, ale bodovým, přesným nasazením konvenčních ozbrojených sil. Jak jinak mohlo Rusko řešit problém Krymu? Zasáhnout tam nebo v Kyjevě jadernou zbraní? Anebo v Gruzii ve válce 080808? Samotné jaderné zbraně nestačí. Jsou potřeba velmi dobře připravené konvenční ozbrojené síly.

Překlad: st.hroch 20210331

4.9 21 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
14 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
orinoko
orinoko
2. 4. 2021 9:03

Nechci dělat chytrého, ale myslím si, že Rusko a Čína jsou v současné době odsouzeni ke spolupráci. Podmíněné a pod tlakem , ale přesto. Předpokládám, že jsou si toho obě strany vědomy. Není snad lepší vstupní pozice: Dělat si svoje a nechat záchudního lempla, ať donekonečna vyčerpává sám sebe. Vnitřně je to zřejmé už řadu let, přijímaným ptydepe počínaje , nespočetným pohlavím konče. A klekánice vždy a všude. – To samo o sobě jejich společenství štěpí velmi progresivním způsobem, ovšem nikoli ve smyslu pokroku. Další je naprosto neujasněná záchudní koncepce současného světa. Respektive záchud ji má, ale ona neodpovídá relaci:… Číst vice »

Putin.jpg
leviathan
leviathan
Reply to  orinoko
2. 4. 2021 17:08

No, člověk nemusí být mudrc, aby pochopil, že Iščenko končí tam, kde Pjakin začíná. Právě ono ulpívání ve zdánlivě blízkém způsobu nahlížení a popisování věcí je poněkud zrádné a brání posouvání poznání na vyšší úroveň. Jak píši výše, náš původ je mnohem důstojnější než původ mudrlantů uzamlknutých v současném systému, v němž často ani netuší, kdo je kým řízen a s jakým cílem, natož kdo vše řídí globálně, pokud mu k tomu my, vědomí dáme prostor. Děkuji, ale tento systém nechci, silně cítím, odkud pocházím a co jsou mé kořeny. Slovany čeká Velké Probuzení, rád pomáhám Vám všem k němu… Číst vice »

orinoko
orinoko
2. 4. 2021 10:37

Třeba takovouto formu má myšlení emi idiotů. Člověk si není jist, jestli neběží o nějaký emerický sitcom:
Bývalý americký velvyslanec v Moskvě (2012–2014) Michael Anthony McFaul (1963) a architekt politiky tzv. Ruského resetu během prezidenství Obamy si nedávno dovolil navrhnout Rusku vrátit Krym a vrátit se k hranicím roku 1783. Pozapomněl připomenout pro srovnání velikost Ruska 17. a 18. století a území USA k roku 1783. To nebylo větší než 30% současné velikosti. Texas, Florida, Louisiana, Kalifornie, Oregon a Aljaška, nebyly součástí USA. “ 

leviathan
leviathan
Reply to  orinoko
2. 4. 2021 17:12

Čekat, že takoví lokajové systému pronesou nějakou moudrost, je čekáním na Godota. To již je lépe čekat na Magota, ten tu s námi je totiž stále…

orinoko
orinoko
Reply to  leviathan
2. 4. 2021 17:39

Buď tak laskav a svoje režimní co co tiny slintej jinde. Nebo zase budou problémy. Konkrétní jsi byl jen jednou, a to když jsi sem asi 3x chtěl ve stavu zcela zjevné ožralosti popř. sjetosti napajcovat klasickou nicneříkající koprofilii.
Virtuální několikanásobný nickita, který na 4.12. 2020 prorokoval Trumpovo disidentské lejno … a ono h@vno. Kromě hnědého se nestalo vůbec nic.
Jsou tu jiné naslouchající velké uši, ty by mohl zajímat obsah s nulovým součtem.

leviathan
leviathan
Reply to  leviathan
2. 4. 2021 18:13

Pardon, Magoga.

Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
2. 4. 2021 11:56

Članek popisuje velice přesně jak současou situaci, tak taktiku a strategii vedení RF v posledních více než 10-ti letech. Rostislav I přesně ví, o čem a proč a jak hovoří… Vyčerpání USA se bude stupňovat, „Borisek malý „ser-…žant“ nestojí moc za přílišnou pozornost. „Vykolejili“ tam se svou „Tatcher poblitikou“ částečně EU i sebe sama. EU se potácí pod „nagruzkou“ předanou z „vedení“ současným „elitám“ v nedávné minulosti… „liberálně-genderovým opiátem“… Zpitomělá „veřejnost“ a „občasná společnost“ (OBČAN-ská ani náhodou) je po-různu zde-fraudovaná, zkompromitovaná, či zcela vyčerpala „své“ „lidské s/z-D/tROJE“… Ale bez funkčních lidí – kterým by se ještě alespoň slušně žilo- MŮŽETE… Číst vice »

orinoko
orinoko
2. 4. 2021 12:28

Existuje takové úsloví – bída přišla na kozáky. Jak to vzniklo netuším, zato však mimo jakoukoli pochybnost je konstatování, že bída vlezla na Turka. V Sýrii nahoře nad Idlibem došlo ke stávkám. Osmanští občanští válečníci v Sýrii nedostali žold a začali stávkovat. Okolnost, že v bídě, která přišla na osmansko-záchudní dobytek, si tento vypomáhá kradáckou a jinou trestnou činností v místě svého pobytu, už pomalu disgustuje i turkomanské větve obyvatelstva. Věc se prý řeší. Jenže, bude to těžké. Z Libye žádná nafta , tu kradenou v Sýrii po ruských náletech není čím vozit, nalezené plynové zdroje v Černém moři potřebují… Číst vice »

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  orinoko
2. 4. 2021 12:55

comment image
comment image
comment image

Tom1622
Tom1622
2. 4. 2021 13:25

Britské impérium vytvořilo britské námořnictvo . Sílu britského námořnictva vytvořila „krása“ britských žen a „kvalita“ britské kuchyně .

orinoko
orinoko
2. 4. 2021 15:53

Nevím, zda je to známo … podle jednoho zdroje dochází od 1. 4 .2021 k výrazné změně v Rusku. Všechny mobily, počítače a další příslušná zařízení tohoto typu vyrobená po uvedeném datu musí mít ruský software. Vyhledávače stejně už hodně nahradil ruský Jandex a Visa a Mastercard budou podřízeni platebnímu systému Mir.
Už bylo konstatováno – splendid isolation.

leviathan
leviathan
Reply to  orinoko
2. 4. 2021 18:16

Nikoli „splendid isolation“, ale naša zemja, eto naša.

leviathan
leviathan
2. 4. 2021 16:57

Článek stojí za přečtení a zamyšlení. Iščenko správně analyzuje zásadní chyby všech mocností, které si vybudovaly globální mocenskou pozici více či méně mravnou až zcela nemravnou vychytralou diplomacií a politikou. Problém je s jeho (ne)vnímáním prastarých slovanských kořenů, na nichž stojí Rusko a jejich vlivu na současné období změn. Lidé v euroatlantickém prostoru si začínají uvědomovat míru fikce a dezinformací, jimž jsou zahlcováni a stále více se přesvědčují, že nejde o skutečnost, ale čistou mocensky motivovanou lež. Euroatlantický systém čekají podstatné změny na základě globální koncepce a procesu Gesara, lokálně pak Nesara. To uvolní ruce Rusku a jeho vedení, které… Číst vice »