Rusko na cestě dějinami

Není to poprvé, kdy se někdo zahleděl na Rusko a snaží se odhadnout jeho další kroky. Dříve nebo později však každý soudný zjistí, že tato obrovská země má zákonitě (vzhledem ke svým specifikům národa i země) i specifické charisma svých vůdců, úzce se snoubící s tvrdostí a houževnatostí této země. To přímo volá po politologickéých, ekonomických, vojenských a jiných analýzách, jimiž by se zákonitě měli zabývat především jejich velcí rivalové či spojenci.

My bychom měli tedy spíše vycházet z politologické atmosféry našeho středoevropského regionu, nebo v širším pojetí z názorů těch, se kterými „sdílíme společné euroatlantické hodnoty“. Je to jeden z velkých kamenů úrazu. Názory na Rusko jsou nám předkládány často z oblasti „za Rýnem“ nebo Lamanšským kanálem. V dalším případě jde o názory našich severních sousedů, které vzhledem k historickým vztahům postrádající objektivnost.

Naše tuzemské názory pak postrádají objektivitu často i kvůli tomu, že jejich autoři se vyhýbají úkolu „myslet samostatně“.

Ukrajinská krize ukazuje, že ani bruselská administrativa není v současnosti schopna vygenerovat názor, směřující k řešení problémů za jednacím stolem. Bylo smutné sledovat, jak Brusel postupně začal řešení předávat níže a „lámat“. Jednání se však neudržela ani v rukou Poláků, Francouzů a Němců. Britové, velmistři kompromisních dohod (vždy ovšem pro ně prospěšných) se stáhli za široká americká záda již dávno. Polsko, chybující podporou Pravého bloku, nacionálních tendencí západní Ukrajiny a vlastními historickými ambicemi z 30. let XX. století,( jejich dohoda s nacistickým Německem z roku 1934 jim slibovala i získání přístupu k Černému moři) nakonec neochotně vyklidilo pole, a tak na úkol nyní zůstává Německo, jehož kancléřka teď kličkuje mezi Scyllou a Charybdou amerického názoru a proměnlivých evropských názorů. Názory zemí jihovýchodní Evropy pak jitří reálnost klíče nacionálního, religiózního, vojenského či ekonomického. Současné Německo, ekonomický obr, stojící na chvějících se nohou vojenské slabosti, může sice určit trendy (především klíčem ekonomické spolupráce), ale najde-li řešení příliš proněmecké, bude narážet na názory dalších zemí.

Za takové patové situace na velké šachovnici evropské politiky je paradoxně volné pole pro posuzování vztahů s Ruskem pro kdekoho, renomovanými politology počínaje a ubohými žvanily bulvárního typu konče. Výsledky tomu odpovídají – napětí v Evropě (jihovýchodní) neklesá a hrozí buď „Velký třesk“ rozpadu Unie, nebo dokonce válka.

Možná je za takové situace dobré vracet se do historie, tam, kde široká ruská záda zastavila úder pro Evropu smrtonosný.

Od Bonaparteho k Bismarckovi

V roce 1812 mluvil Napoleon o caru Alexandrovi I. jako „o tom Řekovi z úpadkového císařství“. Ještě předtím ovšem odmítl podepsat konvenci se zárukou, že „nikdy nepovolí znovuobnovení Polska“. Zajímavá jsou jeho slova: „Musel bych být Bůh, abych rozhodl, že Polsko již nikdy nebude existovat”. Nic mu ale nezabránilo, aby na Poláky vsadil mlhavým příslibem a kochal se na Poklonné hoře nad Moskvou frenetických jásotem polských pluků při shlédnutí Moskvy.

Na počátku tažení do Ruska Napoleon řekl: „Přišel jsem, abych jednou provždy skoncoval s barbarským severním kolosem. Meč je tasen. Musíme nepřítele zatlačit do jeho ledových plání, aby se ani za pětadvacet let nemíchal do záležitostí civilizované Evropy…“ Za necelé dva roky se Rusové procházeli po Champs Elyséé.

Jindy Britové (ústy lorda Palmerstona) posuzovali odvěkého nepřítele Evropy Turecko – a řekněme nositele její islamizace – asi takto: „Proč bychom měli válčit s Ruskem, když k tomu Bůh určil Turecko..“ A přesto nakonec válčili na Krymu a obratnými manévry bránili průjezdu Rusů do Středozemního moře.

Kapitolou samou pro sebe je Německo: Bismarck vždy radil s Ruskem neválčit; porušení této doktriny císařem Vilémem vedlo v roce 1918 k německé a rakousko-uherské katastrofě. Za pouhých 20 let Hitler Vilémovu chybu zopakoval; ještě v roce 1941 mluvil o „obru na hliněných nohou“…

(Snad bychom právě z pohledu oněch25 let od událostí roku 1989-90, tedy s odstupem jedné generace, měli posuzovat tu snahu o odmítání ruského vlivu v Evropě – blokády, embarga, svobodný pohyb lidí, islamizaci, přistěhovalectví, religiozní pnutí…).

Horko i mráz

Mluvit o Rusku znamená především nepaušalisovat. Nelze je ani odsuzovat, ani velebit. Člověk je ale zvláštní tvor. Jak mi kdysi řekl jeden prostý chlapík „Člověk umí, aby mu z té samé huby šlo teplo i studeno“. Je to velká, suverénní země, velmoc hledající svou novou cestu. Odhadneme-li ji, odhadneme i řešení, se kterými se Rusko musí potýkat.

Počátkem takového úsilí – myslím určení současné ruské cesty – by mělo být tedy rámcové posouzení rozhodnutí a kroků presidenta Putina v kontextu stávajícího postavení Ruské federace ve světě. Je jasné, že Putin dlouhodobě míří k obnovení postavení Ruska jako supervelmoci, že to není chvilkový nápad, ale koncepce, a to velmi promyšlená. Logicky následuje otázka, zda nekráčí ve stopách svých předchůdců – zakladatelů či obnovitelů historického postavení Ruského impéria. A v té množině vůdců nejvýznamnějším představitelem moderního Ruska XX. století, kdysi stojícím na Prahu Evropy s dřevěným rádlem, a po půl století s atomovou pumou, byl, budeme-li parafrázovat Churchilla, Stalin.

Je snaha Západu nyní srovnávat Putina a Stalina. To má ale velká úskalí. Mám-li navázat na populární paralelní životopisy, musíme zvolit odpovídající osobnosti. Které lze srovnávat až v kontextu jejich celoživotního díla. To byl ostatně i Plutarchův přístup; v rámci antického světa vybral někoho z Řecka a Říma, vždy šlo o osobnosti historické, jejichž doba již uplynula.

Politologové a historici takový přístup ve XX. století mnohokrát porušili. Kupříkladu západní autoři srovnávali Hitlera a Stalina; ne ale Stalina usilujícího o obnovu velmocenského postavení Ruska s Churchillem odmítajícím přihlížet pádu Britského impéria. Považuji za zajímavý názor, že příhodnější by bylo srovnání Stalinova úsilí s kroky velkého amerického presidenta F. D. Roosevelta. S výše uvedenými výhradami pak srovnat Putina vlastně není s kým. Se Stalinem jej pojí jen zvolený cíl – obnovení velmocenského postavení Ruska; jinak nic. Hůře, zdá se, že západní společnost nedokázala vygenerovat politika, schopného dostat společenství i země z krize, prodloužit dobu míru, převést je na dráhu prosperity, a především protivníka Putinovi důstojně rovnocenného.

S ohledem na různá klišé současnosti to zkusím:

Od Stalina k Jelcinovi

Z neznámého provinčního rebela profesionální revolucionář, ne Rus. Jeho školou života bylo vyhnanství, občanská válka, mistrovské zvládnutí teorie marxismu. Nesmírně talentovaný a velmi rychle se učící muž (je známo, že ročně přečetl a opoznámkoval 500 knih), vždy připravený, málokdy zaskočený. Výbušný, nemilosrdný, rozhodný do krajnosti, nedůvěřivý, sebejistý.

Soudobým slovníkem Lenin brzy vystihl jeho schopnosti a začal jej využívat jako „krizového manažera“. Stalin uměl „rozpohybovat“ revoluci, zpomalující díky bezbřehému žvanění, masám nesrozumitelnému. Jako jeden z prvních opustil myšlenku Světové revoluce, neboť reálně hodnotil možnosti revoluce ruské. (Udělal si tím na život a na smrt nepřítele, vysoce talentovaného revolucionáře a demagoga Trockého, opět ne Rusa. A Západ převzal z 80% nenávistnou rétoriku Trockého proti Stalinovi přesto, že odmítnutí Světové revoluce bylo pro Evropu vstřícným krokem).

Přijetím mobilizačního programu (jehož základy byly položeny již carskou Stolypinovou reformou) transformoval Rusko na moderní stát. Tehdy to znamenalo použít autoritativní a kruté metody. Z prostého důvodu – na pomalé, demokratické kroky nebyl čas. Postupně narazil mezi svými na oponenty, a kvůli své povaze je nemilosrdně smetl jako nepřátele. Vlna ničení lidí – represe, to je mezi politology populární téma. Obětí bylo neuvěřitelně mnoho. Přesto se daleko méně diskutuje o tom, že se skutečně chystal vojenský puč , vnitrostranický převrat, že se aparátníci skutečně odmítali vzdát svého postavení ve prospěch demokratických přeměn. A také to, že kdyby Stalin prohrál, zachovali by se k němu stejně.

Od Stalinovy smrti již uplynulo 60 let. Již další dvě generace Rusů řeší, co dál. Chruščov – Brežněv – Gorbačov – Jelcin – Putin.

Před 25 lety Stalinův koncept Ruska jako velmoci náhle skončil. Ne však potenciál. Od té doby jsme zahlceni úvahami, zda vše je a bude jinak. Nejsou to podle mne úvahy vědecké, neopírají se příliš o četná a průkazná fakta. Jsme svědky velkých přání průměrných politiků a jejich novinářské klaky, realita je jiná. Autory těch mylných představ jsou nejčastěji Američané, v úzkém závěsu za nimi Britové. Naše mezi politology počítat nemůžeme; přitakávání není vědecká metoda.

Rusko je tedy velmocí transformující se. V tomto procesu se objevily chyby i osobnosti, které budily velké naděje, aby zklamaly. Je nyní bolestivé slyšet o muži, ve kterého jsme skládali velké naděje. Nyní se o něm mluví jako o „politickém idiotovi“. Těžko se naslouchá , že Jelcin, kdysi mířící do Moskvy jako „motor“ perestrojky, se proslavil velkými výpadky či alkoholickými eskapádami a jeho činy ten punc nezodpovědnosti jen potvrzovaly. Rozpad Ruska, přijatý de facto kdesi v Bělověžském pralese po důkladné pitce, byl šokem i pro šéfy nových států rodících se na půdorysu SSSR. Proto snad byl nasnadě závěr, že Rusko jako velmoc končí. Nikdo ale neřekl, co by na jeho půdorysu mělo nového vzniknout, aniž by to ovlivnilo globální stabilitu světa. Ukazuje se nyní, že zánik Ruska jako velmoci by byl jakýmsi svérázným porušením fyzikálního zákona o zachování a přeměně hmoty.

Překážka jménem Putin

Za takové konstelace hvězd, nevěstící Rusku nic dobrého, nastoupil do čela státu Putin. V té době bylo Rusko zemí bohatých a úměrně tomu vládnoucích oligarchů, usilujících o politické posty. Zároveň bylo chudým státem na hraně sociální katastrofy. Klasicky probíhalo zhroucení měny, výrob, trhu a základních občanských jistot. Klasickým příkladem bylo i postavení armády, policie i vojensko-průmyslového komplexu. Nacionální i náboženské třenice přerostly v ozbrojené konflikty a činy terorismu. Situace se dala zvládat stále více především silou. Kavkaz, Podněstří, Střední Asie. Ztráta světového, ale i evropského vlivu. Destrukce dohod z Jalty, ohrožení Postupimských závěrů. Za této situace, vzpomeňte, Jelcin naznačil následníka – a vymohl si také generální pardon pro sebe a svou rodinu. Tím následníkem byl Putin. Provázený Jelcinovou vírou, že to je on, kdo dá vše do pořádku.

Jednoznačně to tedy musel muž již tenkrát výkonný, vzdělaný, rozhodný. Tvrdý a nekompromisní. Veškerou svou životní energii musel na úkor osobního života soustředit na hlavní cíl – obnovu postavení Ruska a zajištění jeho bezpečnosti. Byl a je to úkol, velmi obdobný tomu Stalinovu. A zdá se, že jej Jelcin splní. Ale jinými metodami.

Co se však dělo před tím? Postupoval stejně jako Stalin, nebo s pomocí demokratické inovace? Co z toho, co udělal a ještě vykoná, se sice nelíbí, a přesto je dobré? A co ještě dobré nebo špatné bude? Kdo z těch, kdo ho nyní soudí, lže, a kdo mluví pravdu? Které lži jsou účelové a které pravdy bolí?

Vladimír Putin působí ve špičkové politice 20 let. Je to období zvláštní, pro Rusko velmi bolestivé. Jeho někdejší partneři, především USA, té krize využily k realizaci doktrín o globalizačním efektu jediné supervelmoci. Rusko mělo skončit asi tak, jako Německo, Rakousko-Uhersko nebo Turecko. Rozpadlé na řadu států. Surovinové bohatství v rukou cizích monopolů. Rubl jako derivát dolaru, ovšem zoufale vlající ve větru jakýchkoliv krizí. Pravoslaví, v Rusku záruka morálky, rozvrácené sektami a importem amorálností Západu. Kultura zdevastovaná komerčními cíli. Export schopných mozků, možná import exotických figur druhého řádu a jejich implementace do ruské politiky. Prostě Rusko sice existující, které ale už „bylo“.

To je doktrína unipolárního světa. Autorů je více, nejznámější Brzezinski. Varianta „soft“ pak Kissinger. Putinův nástup praxe těchto doktrín zbrzdil, některé eliminoval. Od té doby kritika Ruska opět narůstá. Hněv Západu je hněvem z uražené ješitnosti. Každý z nás se těžko smíří s nenaplněním snů a plánů. Dnes si dávejme otázku, kam až taková ješitnost v měřítku států dojde. Kdy se objeví politici rozumu – řekněme, kdy se od siláctví přejde k diplomacii a dohodám. Proto se mi jeví tato chvíle jako nejhorší od skončení II. světové války. Přitom se USA samy dostaly do těžké krize, řeší ji dost kostrbatě, na úkor jiných – především Evropy. A svou stávající nedostatečnost nahrazují často označováním svých rivalů a oponentů za jak se u nás říkávalo „zemské škůdce“. V tomto středověkém pojetí to pak znamená pohnat je k odpovědnosti „až do hrdel a statků“. A my se moderně ptáme, zda to znamená řešit tu krizi do posledního Rusa, posledního Evropana nebo posledního člověka na této planetě vůbec.

Kam kráčí Rusko? Máme-li odpovídat na tuto otázku, musíme spíše než paralelní srovnání osobností srovnat tyto dvě velmoci, jejich podmínky a jejich volby. Zatím byly jen dvě velmoci tak veliké, aby vládly celému kontinentu. To období končí. Je tu Čínská lidová republika. A brzy se zřejmě vynoří i mocnosti na půdorysu tzv. třetího světa: Indie, Indonésie a Brazílie.

Pýcha americké moci

Při dnešním pohledu na Spojené státy málo mluvíme o tzv. Americké renesanci. Ta vznikla reakcí na změny Ameriky, na její přeměnu ve velmoc. Bylo to něco, co Evropany naplnilo nadšením, nutilo je do Ameriky se vydat a dřít tam do úmoru na svém vzestupu.

Třetí americký president Jefferson vytvořil koncem 18. století filosofickou koncepci hospodářské, sociální a společenské struktury Spojených států jako dobrovolného sdružení jedinců, svobodných středních rolníků a drobných živnostníků, kteří spolu budou vždy družně žít a v přátelském duchu zdravě navzájem soutěžit, Tato koncepce se ovšem úměrně s transformací USAv industriální mocnost postupně měnila. Ve století devatenáctém to byl již jen ideál, ve století minulém zdegenerovala na pouhý sen. (Přesto to byl sen nádherný, plný inspirace). Současnost hrozí možná degenerací na lež, o jejíž milosrdnosti nakonec budeme jen snít.

Ptejme se, kam nyní zmizela třeba americká tradice sociálně kritického písemnictví, obecně obsahující tézi, že americká demokracie je sice podrobena zkoušce, ale Američané z ní vyjdou vítězně. Již tehdy se někteří obávali, že industrializace přinese vulgarizaci kultury, ztrátu lidské důstojnosti člověka u stroje, dokonce hledali souvislosti mezi novým vývojem a korupcí ve vládě. Viděli, jak se hroutí pod náporem nových sil americký puritanismus, který do té doby zachovával americkému občanovi jeho individualitu.

Před půl stoletím publikoval předseda zahraničního výboru kongresu USA, senátor W. Fullbright zajímavé názory, nastiňující důvody vykročení USA na dnešní cestu:

„Amerika je jedním z nejšťastnějších národních společenství díky území obdařenému bohatstvím, díky výhodě sto let poměrně klidného vývoje, má různorodé a nadané obyvatelstvo obdařené skvělými institucemi, pružně se přizpůsobujícími měnícímu se světu“.

Konstatuje, že všech těchto výhod Amerika sice náležitě využila, ale také dospěla k velkému okamžiku, kdy je velký národ a může ztratit svůj smysl pro rozměry toho, co se přesně vejde do rozsahu její moci, a co tuto moc přesahuje. Je si vědom i toho, že jiné velké národy po dosažení toho kritického bodu přehnaly své nároky a přepětím sil nastal posléze ústup a pád. A pokračuje:

„Příčiny toho chorobného jevu nejsou úplně jasné, jeho opakování je dáno jednou z obdob historie: Moc začíná sama sebe směšovat s ctností – a velký národ si zvlášť snadno osvojí představu, že jeho moc je znamením Boží přízně, která mu ukládá vůči ostatním národům zvláštní odpovědnost učinit je bohatšími, šťastnějšími a moudřejšími, přetvořit je k vlastnímu zářnému obrazu. Moc sama sebe zaměňuje s ctností a má sklon pokládat se za všemocnou a snadno dochází k přesvědčení, že má nejen prostředky, ale i povinnost konat dílo Boží. Pán by si vás přece nevolil za svého zástupce, aby vám potom odepřel meč k vykonávání Jeho vůle“.

Tuto honbu za mocí pak Fullbrigt působivě nazval „pýchou moci“, jejímž konečným výsledkem je přesvědčení, že konečnou prověrkou nadřazenosti je síla, a když některý stát ukáže, že má silnější armádu, zároveň dokazuje, že jeho lid, jeho instituce a zásady jsou lepší a koneckonců má lepší civilizaci.

Myšlenky půlstoletí staré by měly vnímavým lidem současnosti ukázat, jak dalece se USA, ale možná i další velmoci vymanily ze sevření „pýchy moci“.

Těžké úkoly pro Rusko i pro celý svět

Mluvíme-li o Rusku, jeho modernizaci či transformaci, je třeba mít vždy na paměti jeho specifiku (Tak velká země a tak velký národ ji prostě mít musí. Aneb – Rus nikdy nebude myslet úplně stejně jako Evropan nebo Američan. A doufejme, že ani ne jako Číňan) :

• Rusko, to jsou vzdálenosti; proto je velkým problémem dopravní infrastruktura.
• Ukotvení moci novou administrativou musí být konstruktivní.
• Přechod k demokratickým metodám správy a řízení nemůže být skokový, a rozhodně ne v první fázi převzetí moci.
• Složení populace: Rusko je mnohonárodní, mnohonáboženské; problémem vždy bude dorozumívací jazyk, písmo, nacionalismus a tolerance náboženská i politická.
• Energetické toky mají mimořádný význam; musí být zasíťovány a propojeny jako prvořadý úkol.
• Migrace pracovní síly; lze ji ovlivnit ekonomickými faktory nebo násilím (kolonizace Sibiře).
• Změny musí mít koncepci; koncepce v rukou elitní skupiny ale často směřuje k brutálnímu způsobu prosazení.
• Vnější i vnitřní stabilita; v Rusku je vždy garantována armádou, výkonnou policií a zpravodajskou službou.

Většinou dnes již víme, jak se mocným tohoto světa daří prosazovat cíle a jaké jsou. A také víme, že současné výsledky lapidárně řečeno nic moc. Na hraně krize, na hraně války, na hraně sebezničení celého lidstva.

Dovolte mi využít amerického daru vše zjednodušit a o to lépe pochopit. Hrozí-li konflikt, specifikoval ty otázky s tím spojené britský spisovatel Huxley, později žijící v USA asi takto (podtrhuji, že tak viděl otázky pro Ameriku):

1. Který národ je nejlepší?
2. Které náboženství je nejlepší?
3. Která politická teorie je nejlepší?
4. Která forma vlády je nejlepší?
5. Proč jsou ostatní národy tak hloupé a zlé?
6. Proč nejsou s to pochopit, jak dobří a rozumní jsme my?
7. Proč se protiví našemu blahodárnému úsilí podřídit je naší kontrole a učinit je takovými, jako jsme my?

Dávám k posouzení, zda by se měl s těmi otázkami vyrovnat i současný vládce Ruska. Myslím si ovšem, že Putin to tak dělá. A také se domnívám, že tak je nutno vnímat úkoly Ruska – a Putina – jako supervelmoci. Putina pak jako prezidenta, součásti prezidentského systému moci. Podtrhuji, nemluvme o úloze osvíceného monarchy či diktátora. Vzápětí bychom totiž zabředli do otázky, jaký že je dnes vlastně charakter presidentské moci v USA. Museli bychom pak mluvit i o pokusu o presidentskou dynastii nebo o policejním charakteru státu. Zmiňuji se, ale zatím tomu nevěřím. Věřme té Americe, co jiného nám zbývá?

K řešení budou v současnosti zřejmě tyto úkoly:

• Globalizace
• Islám
• Členství v EU
• Členství v NATO; spolupráce
• Demokracie a morálka
• Historické postavení
• Rusko jako spojenec USA
• Protiraketová obrana
• Rozvoj Sibiře (+ kolonizace)
• Terorismus
• Lokální konflikty
• Euroasijský svaz
• Dálný Východ
• Střední Asie
• Balkán, Černé moře, Kavkazská oblast, Kaspik

Z tohoto plyne, že být americkým presidentem, jsem ve velkém klidu. Jsou to obrovské úkoly. Být Evropanem znamená spíše hledat cestu, jak na řešení těch otázek profitovat, dostat se z vleklé krize, zajistit sociálně ekonomickou homogenizaci EU a efektivně ji evropskými silami pak bránit (včetně ochrany před nekvalifikovanou migrací). To je ovšem již jen krůček od kvality kádrů EU i jejích členských zemí. Opět – nechci si hrát na vševěda – ale nevidím nového Churchilla, ani de Gaulla a co mne dost mrzí, ani nového Roosevelta. Jsme tak u významu osobnosti.

Dovolte mi ještě jeden historický exkurz: Francouzský historik Michelet se podrobně vyjádřil k postavě kardinála Richelieua, který jako katolík bojoval se šlechtou hugenotskou, katolickou i Habsburky, což ho zavedlo do konfliktů v Itálii, ke spojenectví se Švédy (1631), do války proti Španělům. Nazval jej geniálním taškářem, který vytvořil nicotnou evropskou rovnováhu mrtvol… A mluví o něm jako o bytosti s pevnou a vyhraněnou inteligencí, skvělou, ale s jakýmsi zlověstným jasem. Mluví o něm jako o osobě plné kontrastů, tvrdé i pružné, ucelené i zlomené. A ptá se, jakými silami musel být hněten, formován i deformován, spíše zpřerážen než se z toho stalo něco nového, co se přiblíží – a pak vše pokácí. Velký kariérista, prohnaný mnich, kterého když vyhodili dveřmi, vracel se oknem.

Výsledkem kardinálových snah bylo, že po třicetileté válce se Francie stala Velkou a Německo byo  rozdrobeno na desítky státečků…aby jednoho dne zamířily k revolucím. A Rusko, podle Micheleta Říše tajemství a mlčení – o 150 let později uvítalo pád Bastily.

Bude se Putin „stalinizovat“?

Otázkou číslo 1 tedy je: Byl po revoluci v r. 1917 Stalin osobou nejpovolanější pro zajištění změn v Rusku? Stalin se těšil plné Leninově důvěře, i když se stále častěji musel utkávat s „démonem revoluce“ Trockým. Ústřední úkol – předat následovníkům „Moderní Rusko“ – splnil. Ubránil je i „proti všem“. Vrátil jej na piedestal supervelmoci.

Byl připraven uznat poválečnou úlohu USA jako první světové velmoci. (Možná výměnou za americké úvěry a rozhodně výměnou za vyklizení velmocenských pozic Británií). Stal se spolutvůrcem stability Evropy na nejméně 50 let. Přetvořil Sovětský svaz na vojenskou velmoc.

A byl také spoluautorem vzestupu Číny

Otázka číslo 2: Je Putin osobou nejpovolanější k obnovení velmocenského postavení Ruska? Pokud ano, jsou jím zvolené metody správné? A pokud ne, v čem jsou chybné?

Vladimír Putin je bývalý ostřílený pracovník rozvědky. Má dar pro získávání konstruktivních informací. Asketa.

Odhalil nebezpečí „virtuální války“. Její projevy jako obdoby různých politických „Jar“ či „Majdanů“ poznal a neutralizuje je na hraně demokratických metod. Využívá i prostředků bojovné propagandy.

U občanů své země má nejvyšší popularitu. Je spolutvůrcem Euroasijského svazu. Postupně elimnuje destabilizační působení oligarchů. Je spoluautorem hospodářské stabilizace Ruska. Zasadil se o vybudování moderních obranných sil Ruska. Snaží se vystupovat jako spolehlivý mezinárodní partner.

Myslím si tedy, že otázka není, zda se Putin „stalinizuje“, ale jaké metody volí a volit bude. Mluví jasněji než americký president a vůči EU je stále připraven být mnohem vstřícnější než Amerika.

Putin je tvůrčím fenoménem doby. Uznat to znamená vyhnout se ničivému konfliktu světa. Jeho metody jsou přiměřené, ne stalinské. Stojí za to brát ho vážně. Musíme proto vyvinout úsilí, aby USA a Rusko opět pravidelně sedávaly u jednacího stolu. Jinak je hrozící katastrofa příliš velká.

Na závěr ještě slova Z. Brzezinského, která již nejsou tak agresivní jako v předchozích jeho publikacích:

„Americká moc ve spojení s dynamikou americké společnosti by mohla postupně vytvářet celosvětové společenství, které bude sdílet společné zájmy. Pokud však Amerika použije svou moc nesprávně a obě tendence budou ve vzájemném sporu, může nastat světový chaos, ve kterém Spojeným státům připadne role nenáviděného nepřítele.“

Pak nezbývá než se trvale ptát: Kdo jsme, co chceme a kam směřujeme….

11. května 2015