Simplexní úvaha na dobrou noc

V totalitních režimech se idioti dostávají k moci intrikami a násilím, v demokracii  svobodnou volbou. – něčí citát.

Společnost lze chápat jako organismus. Nemocnou společnost jako nemocný organismus. Nemocný chodí od doktora k doktorovi, ten radí to a ten zas ono, sem tam se mu udělá lépe, sem tam o něco hůř, a pak už ani konsilia odborníků nepomáhají. Celkový stav se pomalu postupně horší, až se zjistí, že takový nešťastný vyčerpaný organismus už zachrání jen operace. A teď si představte chirurga na operačním sále. Má vést operační tým. Takže to dělá. Poměrně striktně až diktátorsky. Není to ani humanista ani lidumil. Je to spíš pragmatik a technik. Vyžaduje rychlost, přesnost, neomlouvá neschopnost a omyly trestá, nepřipouští diskuzi, je všechno jen ne demokrat – spíš autoritativní despota.

Kdyby demokrat a idealista byl, mohl by vést dlouhé rozjímavé a dojímavé hovory se sekundáři a instrumentářkami, mohl by dlouze rozvažovat nad jejich názory na své další postupy, velkomyslně amnestovat nějaká ta jejich pochybení, případně v okamžiku krize, kdy operace začne váznout a dostaví se komplikace, by místo série rychlých potřebných rozhodnutí přizval na operační sál  skupiny nemocničních  uklízeček a opravářů – aby byl jak sociálně tak genderově korektní – a nechal by hlasovat. To, že by pacient zatím natáhnul bačkory, by nevadilo, všichni by ho chválili za hluboce lidský přístup. Byli by totiž potěšeni, že i jejich názor se konečně uplatnil. Pak by si společně zaplakali nad mrtvolou a  vzájemně se utěšili, že dělali, co mohli, což by je zbavilo zbytku pochybností a případných výčitek..

Jakému operatérovi dáte v případě nemoci přednost? Já tomu prvnímu typu.

Proč mu nedávám přednost i v politice?  Učili mě, že je to ošklivé. A historie mi říká, že snadno zneužitelné. Ale pomáhá to?

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 26 komentářů