Společnost nedostatku a společnost nadbytku

Je docela zajímavý fakt, že v celém současném světě, tedy úplně ve všech státech světa, existují vedle sebe dvě odlišné společnosti – svět nedostatku, což je 90 procent obyvatel a svět nadbytku, což je pouhých deset procent obyvatel. A nikde neexistuje stát, kde by bylo bohatství rozloženo přiměřeně rovnoměrně, jako to například bývalo v civilizaci Harappa i v civilizaci Inků. Jistě by se našly v minulosti i další společnosti, kde nebylo nějaké příkré rozdělení na mizivou menšinu bohatých a obrovskou většinu chudých. Ty společnosti nebyly násilné a dobyvačné. Pro dějepisce a literáty tedy docela nezajímavé, neboť v takových společnostech se nějaké výrazné události nestávaly, život u nich plynul poklidně bez nějakých zásadních zvratů. Co potom mají historici a spisovatelé psát? Popisovat nudné, nezajímavé, nezáživné, jednotvárné, fádní, monotónní, prostě všední banální děje? Žádní králové a císařové, žádná šlechta ani žádné duchovenstvo, žádní váleční generálové a vojevůdci, žádní hrdinové, žádní disidenti, žádné pyramidy a katedrály, ani hrady a zámky – koho by to zajímalo, že?

Přesto je i o takových společnostech sepsáno sdostatek solidních historických prací, jenomže je skoro nikdo nečte. Nakladatelé nemají zájem vydávat takové eseje a ani v televizi o tom není sebemenší zmínčička, protože panuje neochvějné přesvědčení o tom, že je přirozené a bohem posvěcené dělení lidí na bohaté (schopní, vznešení, šlechetní) a na chudé (neschopní, podřadní, méněcenní). O tom se prostě nediskutuje, prý je to přirozený řád lidských věcí. Existuje hrstka nadlidí a zbytek jsou podlidi a nikomu to vlastně nevadí, považuje se to za nezměnitelnou samozřejmost. Vždyť bůh (Jahve, Alláh, Otec, Syn a Duch svatý, hinduističtí bohové…) si to tak přeje a On to tak zařídil a nějakou změnu prostě ze své božské vůle nedovolí. V tom se všechna náboženství totálně shodují. Věřící tomu samozřejmě věří, akceptují to bezvýhradně. Kupodivu i někteří ateisté jsou s tím zajedno, což mi připadá poněkud podivné, souhlasí s tím nezměnitelným zvrhlým božským řádem. Pro mne je to ovšem neřád.

Morálkou se ohánějí lidé nemorální, plnou hubu humanity mají zločinci, pravdu hlásají lháři… Ale copak je to nějaká novinka? V minulosti to bývalo naprosto stejné. Výše uvedenými pojmy se oháněla šlechta a církevní duchovenstvo. No a že tyto metody používá buržoasie a kapitalisté, je přece pouhé pokračování už dříve nastoupené cesty. A že je to málem přírodní přirozená zákonitost, přece dokazují různé mimikry hmyzu a vůbec spousta (ne-li většina) živočichů se předvádí, že je něčím úplně jiným, než čím reálně jsou, prostě podvody, klamy, lsti, úskoky, triky, podrazy, lži, přetvářka atd., to je běžný docela normální přírodní jev. A ono to někdo chce změnit? Naiva. Lidé totiž nejsou dle nich lidé, nýbrž zvířata, jak prokázal Darwin.

To jenom sloni a obrovští plejtváci nepotřebují k žití přetvářku a lež, protože nemají žádného přirozeného nepřítele. U lidské společnosti někteří předpokládají, že pokud budou vojensky nejsilnější, budou na tom jak ti sloni. Delfíni zase kolektivně spolupracují, pokud by takto nečinili, nepřežili by. Vnitrodruhové vzájemné požírání se je vcelku málo rozšířené, evolučně bylo málo úspěšné. Proč jsme si jako druh právě vybrali vnitrodruhové požírání se, je mi záhadou – vždyť přece žádná evoluční výhoda z toho u lidí neplyne. Žádnou evoluční přednost nám to nepřináší. Nebo jo? Ale jakou?

Nedávno jsme slavili sto let od vzniku naší státnosti, to bylo oslavných řečí a planých tirád, nikdo ale nepronesl, že naše společnost byla a je nadále dvojí společností, jedna mizivá část žije v nadbytku a druhá většinová v nedostatku. Když se tedy o tomto faktu nikdo nezmínil, tož tak učiním já. Budou to mé osobní vzpomínky a budou o životě té vrstvy obyvatel, která se živila zemědělstvím. Nebude to o proletářích. Ale ani o inteligentech, ani o tzv. vyšších vrstvách, ani o tzv. elitách společnosti.

Dvacet let trvající Masarykovu tzv. První republiku jsem nezažil, jsem válečné dítě, ale z vyprávění rodičů a prarodičů jsem se dověděl a dovedl si představit, jak se tehdy žilo. Otec se narodil ještě za císařpána. Děda se narodil v roce, kdy v USA zrušili otroctví, tedy v roce 1865. Dožil se devadesáti let, takže jeho vyprávění, hlavně o bojích na Piavě, jsem se zájmem poslouchával. Za dědou občas přišel na kus řeči i soused, byli spolu na Piavě, a vzpomínali, jaké to tam bylo. Soused měl v paži zarostlou kulku a tak s ní pod kůží pohyboval takových pět centimetrů sem a tam, když dostal zásah, ovázal si zraněnou paži aniž by mu někdo kulku vytáhl, ta zarostla, obalila se tukem a zůstala uvnitř pod kůží třicet let až do jeho smrti.

Písemné vzpomínky otec ani děda samozřejmě nesepsali, vůbec to nepovažovali za nutné či potřebné. Škoda. Ale i tak jsem se dověděl, že jak za Habsburské monarchie, tak i za Masarykovy republiky, to byly společnosti jak nadbytku, tak nedostatku. Takových deset procent obyvatel žilo v nadbytku a neskutečném přepychu a devadesát procent v nedostatku, ba až v bídě a hladu. V tom nebyl žádný rozdíl mezi monarchií a republikou. Otec ani děda nějakou svobodu a lidská práva vůbec nepostrádali a ani trošičku jim to nechybělo, celé dny a roky pracovali na poli a starali se o své hospodářství. Demokracie a lidská práva? Nechápali, co to je, přece když řádně pracuješ a staráš se, tož máš, když jsi líný a nechce se ti pracovat, tož nemáš, co by v tomto případě pomohla demokracie a lidská práva? Zajisté jim byla ta tzv. dělnická otázka docela vzdálená, oni měli své hospodářství a přemýšlení o tom, jak zlepšit životní podmínky dělníků-proletářů, jim bylo nekonečně vzdálené, přece když budeš řádně pracovat v továrně, tak budeš mít, pokud ale budeš nefachčenko, tož mít nebudeš – jinou logiku neznali. Vždyť vůbec netušili, za jakých podmínek oni proletáři žili a pracovali. V zemědělství tehdy pracovalo více obyvatel než v továrnách. Za první republiky oproti monarchii dělníků-proletářů sice přibylo, ale nadále byl největší počet zemědělců-rolníků. V podstatě jim bylo jedno, zdali žijí pod císařpánem nebo pod tatíčkem Masarykem, na jejich životy to nemělo žádný vliv, akorát šlechtu nahradili kapitalisté (buržoasie), jenom církev katolickou nikdo nenahradil, nebyla nikým a ničím nahrazena, funguje podnes stejně jako v dřívějších staletích. Otec agrární stranu (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) neměl v oblibě, protože jsou to samí pokrytečtí pánbíčkáři, kteří se později sloučili s lidovci.

Samotní zemědělci, tak zvaní malorolníci, pracovali od nevidím do nevidím. Kosou se musela pokosit louka a usušit seno, okopávala se řepa a brambory, obilí se také kosilo kosou, úroda se musela dovést vozem většinou s kravským potahem, vozy měly dřevěná kola s železnými obručemi, samozřejmě bez nějakých ložisek, hřídel se mazala tzv. kolomazí, v zimě se muselo nadělat v lese dřevo na topení… Tohle všechno jsem ještě osobně prožíval, takže vím, jaká to byla dřina nejenom z doslechu, nýbrž to bylo osobně zažito. Měli jsme pouhé tři obytné místnosti, vše ostatní byly chlévy a skladiště. Když si dnes představím, že nás bylo docela dost – děda s babičkou, otec s máti a nás pět dětí – nechce se mi tomu ani věřit. Jak jsme se tam mohli vůbec všichni směstnat? Ono se vlastně v těch místnostech nějak moc nepřebývalo, akorát se došlo na oběd a večer jsme se uložili ke spánku, většina času byla věnována činnostem venku. Samozřejmě nebyla žádná televize, ještě nebyla vymyšlena a rádio jsme si koupili až v padesátých letech. Elektřina se do naší vesnice zaváděla až těsně po válce. Jenom obtížně si dnes někdo může představit, že podlahy v obytných místnostech byly hliněné, prostě udusaná hlína, a že většina domů byla pokryta slaměnými došky. Dnes je to vidět pouze přikrášlené ve skanzenech. Jedlo se všude velice střídmě. Až do své třicítky jsem nesnášel fazole, čočku a hrách, protože to bývalo snad ob den, dnes je to pro mne pochoutka. Otec často pronášel, že v naší vesnici nebyl ani jeden jediný tlustý člověk, akorát Milada J., ale ta byla nemocná. Lidé ve městě zajisté už žili úplně jinak.

No a poslední vyprávění rodičů a prarodičů ukončím jejich vzpomínkami na německou okupaci. Otec byl sice mobilizován, jako dragoun, tedy u jezdectva, nastoupil do Mohelnice, ale jít válčit nemusel, jako musel jít děda za Franz Josefa. Když se někdy pronesla věta, že jsme se měli bránit, tož na to řekl, jaképak válčení, když všichni důstojníci byli sudetští Němci. Doba Protektorátu pro zemědělce nebyla nějak přespříliš obtížná (stejně jako pro dělníky), dokonce si pochvalovali okupační nařízení ohledně prodeje zemědělských plodin, oproti Masarykově demokracii, kdy v případě větší úrody šly ceny silně dolů, takže sice prodali, ale za nízké ceny, v době neúrody byly ceny vysoké, ale zase nebylo co prodávat. Okupační moc určila pevné ceny bez ohledu na roky úrodné či neúrodné, což si zemědělci velice pochvalovali.

A ještě perličku z oné protektorátní doby. Koncem války protektorátní moc snad všude vylepovala plakáty s rudoarmějcem a srpem a kladivem a textem „Zachvátí-li tě – zahyneš!“

A ještě zajímavou podobnost – děda se narodil, když v USA zrušili otroctví, no a já jsem maturoval, když právě v USA zrušili rasovou diskriminaci (a válčili ve Vietnamu). V civilizovaných zemích jako Rusko, Čína, Indie, nemuseli rušit rasovou nerovnost, protože ji u nich nikdy nezavedli.

Po válce jsem začal chodit do školy. Vždycky před zahájením vyučování jsme se pomodlili. Později den ze dne bylo modlení zrušeno a další den jsme už zpívali Píseň práce. Učitel sundal kříž z čelní stěny a uložil do skříně. Jednou týdně odpoledne bývala hodina náboženství, to zase pan farář vzal kříž ze skříně a pověsil na bývalé místo. Hodiny náboženství jsem míval docela rád, pan farář Růžička byl velice hodný starý pán a vyprávěl nám velice zajímavé pohádky, takže jsme všichni napjatě poslouchali a ani nedutali. Až později jsem přišel na to, že ty pohádky byly biblické příběhy. Mám ty příběhy v oblibě doposud.

No a přišla takzvaná kolektivizace zemědělství. Spousta velkoměstských inteligentů ji považuje za komunistický zločin. Já kolektivizaci ovšem považuji za vynikající záležitost, vždyť se během pár let podařilo vyrovnat životní úroveň vesnic s městy. To rychlé zvýšení životní úrovně na vesnicích během pár let bylo přímo ohromující a málem neuvěřitelné. Nepopiratelné zásluhy na tomto pokroku patří Lubomíru Štrougalovi.

Samozřejmě, že velcí statkáři a velkostatkáři byli ublíženi, to nikdo nikdy nepopíral. No a jejich potomci to ze svého hlediska právem považují za „zločin komunistů“, který musí být napraven. A taky jo, po převratu 89 jim bylo vše vráceno, což zase já považuji za zločin. Tihle ublíženci komunismem ovšem raději ani vůbec nepřipomínají Masarykovu pozemkovou reformu, kdy bylo totiž vše nad 50 hektarů znárodněno. Jak je tedy možné, že dnes někdo vlastní více než 50 ha? Vždyť to je popření platných zákonů a Masaryka. Proč ho obdivují, přece spíše by ho měli pomlouvat a odsuzovat, no ne?

Pozemkovou reformu můžeme posuzovat z několika úhlů. Z čistě ekonomického hlediska to bylo velice špatné rozhodnutí, vždyť velkostatky efektivně vyprodukovaly mnohem více než soukromníci, mohli si dovolit koupit stroje a všelijakou techniku. Malorolníci by jim zajisté nemohli konkurovat a tak v průběhu krátkého období, by je velcí latifundisté prostě pozřeli. Jak by to dopadlo, si Masaryk uvědomoval. Co potom s těmi lidmi? Průmysl nebyl ještě tak moc rozvinutý, aby je všechny vstřebal. Budou chodit po žebrotě a budou se bouřit z hladu. Takže zestátněnou a proplacenou půdu rozdělil mezi malozemědělce. Majitelé rozsáhlých pozemků – latifundisté – obdrželi za vyvlastněnou půdu nemálo peněz. Reformu ovšem provázela značná míra korupce na Státním pozemkovém úřadě, takže se provádění protahovalo a protahovalo a cíle vlastně ani nebylo dosaženo. Rázné dokončení pozemkové reformy provedli až komunisté po roce 48. Zajímavé bylo prvorepublikové zdůvodňování reformy jako náprava nespravedlnosti feudálních vztahů, jako odčinění Bílé hory apod. Po sametovém převratu se Masarykova reforma přímo zrušila a latifundisté dostali rozsáhlé pozemky zpět, aniž by vrátili státu dřívější proplacení. Nikdo to po nich ani nechtěl. Pro zajímavost uvedu několik jmen největších držitelů pozemků. V Čechách to byli Schwarzenbergové 247 736 ha, Černínové 61 430 ha, Colloredo-Mannsfeldi 57 866 ha, Kinští 51 391 ha, Lobkowiczové 48 565 ha. Na Moravě to byli Liechtensteinové 135 706 ha, Salm-Reiferscheidt-Raitz 13 092 ha, na Slovensku Pálfyové 105 000 ha, Coburgové 83 000 ha, Andrassyové 79 000 ha. Všimněte si, že málem všichni tito latifundisté jsou dnes ve vládních funkcích, případně poslanci či senátory. No, jistí si znovu nabytý majetek.

Pro srovnání uvedu, jak to má Babiš: Agrofert hospodaří na více než 100 tisíc hektarech zemědělské půdy, ovšem naprostou většinu půdy má v nájmu. Kdo tedy bere více dotací z EU, Babiš, nebo bývalá šlechta?

No a církev, jak je u ní zvykem, se podvodným způsobem vyhnula reformě a prosadila rozkouskování svého pozemkového vlastnictví na jednotlivé vesnické farnosti a různé řády a podřády, takže ve většině případů to bylo pod 50 ha a reformě se tak lstivě vyhnula. Podobně ale i statkáři za první republiky rozepisovali své polnosti na děti, příbuzné a známé. Církev římskokatolická přišla po válce a v roce 1948 asi o 2 500 budov, 175 tisíc hektarů lesa a 25 tisíc hektarů orné půdy.

Kolektivizace zemědělství, ač v prvních letech docela násilná, byla ovšem pro většinu zemědělců darem z nebes. Služky, děvečky, pacholci a čeledíni zmizeli, pracovali v podstatě za mizernou stravu a nocleh a už nespávali v zimě ve stájích s dobytkem, tam bývalo alespoň teplo. Nově vzniklá zemědělská družstva a státní statky byly funkční, efektivně produktivní, vybavené technikou a zemědělskými stroji. Nebyla ani potřeba, aby tolik lidí v zemědělství pracovalo, takže vesničané odcházeli do panelových sídlišť a mohli budovat průmysl, který je rád přijal. Ono stejně dnes už nelze hospodařit na malé výměře, tedy základ dnešního zemědělství byl právě v oněch tolik zatracovaných družstvech a státních statcích.

Poválečný socialismus byl systém, kde převládal nedostatek všeho, bylo po válce, šlo o systém, kde byla důležitá obnova a vybudování základní infrastruktury. Lidé z vesnice se těšili na zavedení elektřiny a čekali, kdy bude zavedení elektřiny v sousední vesnici ukončeno, aby montážníci přišli k nim, vůbec je ani malilinko netankovalo, že nejsou banány a pomeranče, důležité bylo asfaltovat silnice, provést elektrifikaci železničních tratí a nahradit parní lokomotivy, vyřešit bytovou otázku, však se také rekordním tempem stavěly paneláky. Bytová otázka byla docela vyřešena stavbami paneláků, které slouží svému účelu dodnes. V zemědělství se postupně nahrazovaly koňské a kravské potahy traktory, místo kos nastoupily kombajny. Copak někoho zajímal nedostatek toaletního papíru a dámských vložek? Bylo nutné chrlit železo, ocel a uhlí, což se všechno zdařilo. To byl kvalitní přístup k budování státu! Dnes je ale diametrálně odlišný systém, kde převažuje nadbytek všeho. A já ne a ne si zvyknout na přebytek, na hojnost, pořád schovávám věci, které dnes každý hodí do popelnice, neboť – a co když přijde zase bída a nedostatek? Ovšem ten dnešní nadbytek mohl vzniknout jenom pouze na základně, kterou vybudoval socialismus, bez toho by to nešlo. Tedy díky socialismu máme všeho nadbytek.

Přesto popřevratový Parlament a Senát odhlasoval zákon o zavrženíhodném socialismu. Neboť prý v té době bylo lautr všechno špatné, mizerné, odporné, hanebné, nesnesitelné a dokonce zločinné.

Podívejme se, kdo to hlásá. Jsou to potomci bývalé buržoasie, šlechty a duchovenstva. Jistěže „zmizeli“ milostpaničky, páni továrníci, ba i tzv. intelektuálská elita. A kam se poděli? No museli do práce. Měli bychom je ale přece jenom politovat, fakticky jim socialismus moc ublížil. Bez služebnictva a bezpracných příjmů se jim skutečně žilo mnohem hůře a obtížněji, vždyť se sami o sebe neuměli postarat – ty jejich deprese, sklíčenosti a smutek, to bylo skutečně nefalšované. Museli navíc manuálně pracovat, což bylo pro ně něco naprosto nepředstavitelného a ponižujícího. Fakt si zasluhují náš soucit. Někteří dokonce museli házet lopatou a ohánět se krompáčem – šílené, že? Trpěli také tím, že nebyly k dispozici banány a kaviár, ano, takové děsy zažívali. Ještěže přišel onen slavný 17. listopad, který je osvobodil z těch komunistických hrůz.

My, kteří jsme neměli, jako měl kníže a jemu podobní, předky lupiče, vrahy a zloděje, máme nulovou šanci na zbohatnutí. Jo, je přece jen jedna možnost – stát se lupičem, vrahem a zlodějem, to určitá šance je, člověk ale musí mít moc štěstí, že nebude přistižen, pak by mohl zbytek života strávit ve vězení. Šance na zbohatnutí či na doživotí vězení jsou 50 ku 50, půl na půl. Pokud budete poctivě pracovat, máte šanci se akorát jakž takž solidně se najíst, i když jistota to ovšem není.

Takže co to vůbec budeme oslavovat zítra? Stručně řečeno: Budeme oslavovat návrat do feudalismu.

Přejít do diskuze k článku 11 komentářů