V brzké době se zřejmě bude opět věnovat pozornost vztahům mezi Čínou a africkými státy. Důvodem bude nadcházející Fórum čínsko-africké spolupráce (v pořadí už čtvrté) od 15. do 22. července 2012 v Pekingu, na které bylo pozváno 50 zástupců afrických států.
O významu těchto jednání myslím nelze pochybovat. Čínské investice v tomto regionu vzrostly z 1,6 miliardy USD v roce 2005 na 13 miliard USD v roce 2010 a export do oblasti se z 10,8 miliard USD vyšplhal téměř na 60 miliard USD ve stejném časovém období (data dle údajů čínského státního statistického úřadu). Investice se týkají především (ale nejenom) elektráren, silnic, železnic, přístavů a komunikačních sítí.
Jak se k této otázce vyjadřují někteří zainteresovaní afričtí politici?
„Ekonomický vzestup zemí BRICS je pro nás velmi důležitý,“ tvrdí viceprezident Ghany Dramani Mahama, který v nedávné době podepsal třímiliardový úvěr od China Development Bank na stavbu nového plynovodu. „Dávají nám alternativu k MMF a Světové bance, jak financovat projekty a získat investice bez toho, aniž bychom se k nim museli postaru prožvanit.“
Ministerský předseda Etiopie Meles Zelawi uvedl, že čínské projekty v oblasti infrastruktury pomohly překonat takzvaný Washingtonský konsensus, který diktoval, že soukromý sektor je tím nejlepším motorem pro rozvoj Afriky. „Oficiální doktrína finančních institucí byla, že o infrastrukturu se postará soukromý sektor. Po 30 letech čekání se ale v tomto ohledu téměř nic nezměnilo.“
Samuel B. Nagbe Jr. v tomto ohledu prohlásil: „V projektech výstavby infrastruktury se angažují jen čínské firmy. Důvodem je to, že byly ochotny podstoupit ze zdejších podmínek vyplývající rizika, zatímco ostatní jimi byli odrazeni. Bylo by samozřejmě dobré mít více nabídek, abychom si mohli vybírat a vyjednávat nižší ceny. Ale v současné době nic takového neexistuje.“
James Shikwati, ředitel think tanku Inter Region Economic Network v Nairobi, komentuje názory západních médií na „čínskou kolonizaci Afriky“ takto: „Číňané nás přizvali k jednacímu stolu k diskuzi, a ne proto, aby nám dávali podmínky. To je velmi jasný rozdíl. Naše historická zkušenost nám ukázala, že pokud někoho chcete kolonizovat, tak s ním o ničem nevyjednáváte, ale přikazujete mu.“ Trnem v oku je v tomto ohledu i sídlo Africké Unie v Addis Abebě, Čínou postavené a poté darované „africkému lidu“. Kritizované je v tomto ohledu jako vyjádření její narůstající moci a vlivu v Africe. „Pokud bychom toto sídlo postavili sami, byli bychom obviňováni, že utrácíme peníze na nepodstatné projekty, na „bílé slony„. V některých částech Afriky jste pod palbou kritiky, když něco uděláte, stejně jako když to neuděláte,“ mávne rukou Meles Zelawi.
Na téma novodobé kolonizace se celkem zajímavě vyjadřuje i Kojo Amoo-Gottfried, bývalý velvyslanec Ghany v Pekingu. „My jsme si prošli kolonizací, oni byli v 19. století kolonizováni napůl. Prošli jsme podobnou zkušeností a na jejím základě je pro nás mnohem snazší se dohodnout. Pamatuji si, když Sanlitun byl divočina a Shenzen malý rybářský přístav. Mám pocit, že když to dokázali oni, my můžeme také.“ Kung Ťiang-čung, čínský velvyslanec v Ghaně, navazuje: „Západ zapomíná, že ačkoliv je Čína druhou největší ekonomikou světa, je stále rozvíjející se zemí. V HDP na hlavu jsme na úrovních, jaké mají africké státy. Na venkově jsou u nás stále místa, která se potýkají se stejnými problémy, jaké mají tady. Čelíme v podstatě stejným výzvám.“
P.S.: Článek není míněn jako oslavná óda, ale jako výpis názorů, které se obvykle necitují.
