Stroj zvaný lidská hlava

Svou vlastní hlavu jako stroj na myšlenky jsem si představoval už jako dítě školou povinné. Postupem času jsem rozlišoval, kdo je kdo v mém okolí, a to nejen podle jeho podoby, ale i podle toho, jak se ke mně choval. Myslím, že bylo proto přirozené, když i já jsem tomu chování svého okolí také začal přizpůsobovat i své vlastní myšlení a jednání.Přesto, že je dnes moderní tomu všemu poněkud nepřesně říkat „komunikace“, tak ani teď, už ve starém věku, to jen jako pouhou komunikaci mezi lidmi nevidím, a proto raději s pokorou dávám za pravdu Karlu Čapkovi, který kdysi napsal: „Naše řeč je moudrá: Dělá zásadní rozdíl mezi ‘jsem přesvědčen’ a ‘přesvědčil jsem se’.“

Dalo by se říci, že Čapkovo poznání stavu „přesvědčil jsem se“, už by mělo vystačit, abychom si vždy a za všech okolností o reálných dějích kolem sebe vždy učinili jenom správný názor. A přesto tomu tak není. Proč? Možná proto, že naše vnímání reality a naše názory ještě vůbec nemusí být (a snad ani být nemohou) ve vzájemné shodě právě proto, že nikdy nikdo z nás neví, jak si tu realitu kolem sebe každý různě zkušenostně a různě pocitově vykládá.

Máme tudíž vůbec jistotu správného vlastního výkladu všech příběhů reality, když nám nikdo nikdy nezaručí, že právě v okamžiku, kdy činíme nějaké názorové závěry, tak že jsme to nejen my, ale i všichni ostatní v našem okolí, kdo je vždy jen zcela emocionálně vyrovnán, nezatížen nějakou iracionální vírou v cokoliv a možná dokonce – i zaručeně duševně zdráv? A jsme-li my i to naše okolí z hlediska duševního zdraví naprosto v pořádku, je také v pořádku i poznávací pokora všech ostatních kolem nás? Kdo a co nám zaručí, že nikdo mezi námi se nikdy nezachová tak, jak to geniální Karel Čapek vyjádřil ještě dalším svým nadčasovým výrokem, který zní: „Co mi je po pravdě, když ji nemám já?“

Takže je tu otázka: Jak ta člověčí hlava každého, ta jeho „mašina na myšlení“, jak je vůbec schopná? Schopná nejen poznat realitu světa pravdivě, ale zároveň si ji i objektivně přiznat? Přiznat včetně možnosti, že se možná ve svých názorech „majitel té hlavy“ zmýlil? Vždyť mýlit se, to přece nikdo nemůže udělat naschvál, že? Anebo je tomu tak, že ten „mýlící se“ člověk často velmi dobře ví, že i když právě pravdu nemluví, tak má sakra silný důvod, aby ostatním záměrně lhal?

Zdá se proto, že vnější i vnitřní informační pravda, to je dnes ten největší problém tak zdánlivě dokonalého stroje přírody jménem lidská hlava. Problém nikoliv jen objektivně poznávací, ale vždycky zejména – problém sociálně mravní. Problém nejen názory „hrdinně“ a suverénně vyslovovat, ale umět si je též odkazem na logiku reality světa přesvědčivě obhájit.

Pro koho v politice je proto pravda tím největším problémem? Řekl bych, že je to zejména problém všech pokrytců, vždyť například právě parlamentní debata na téma Babišova Čapího hnízda toho byla jednoznačným příkladem. Ukázala, jak jistí lidé si tu debatu začít nejprve velmi úsilovně přáli, aby se jí následně vyděšeně zalekli, protože poznali, jak si sami právě nabíhají na smrtící (i smrdící) vidle vlastní černé minulosti. Debata, která ukázala právě tu obrovskou ostudu jejich pokrytectví. Jenže už bylo pozdě. Ostatně – dobře jim tak. A dobře tak i nám.

Letošní parlamentní velikonoce nám opět trošku víc než jindy otevřely oči. Je to totiž rozdíl oproti tomu být o realitě světa i velmi dlouho nějak přesvědčen a nakonec se vlastními smysly přesvědčit, že ledacos může být i trochu jinak, než si myslíme. Ano, lidská hlava, to je asi jediný „stroj“, který se po celou svou životnost umí učit. Pokud ovšem chce a také – pokud si člověk do té hlavy v míře víc než zdravé – pořád pouze nelije nejen nenávist, ale i alkohol.

A ještě jedno varovné poučení se tu nabízí pro naši současnou vládu, opoziční i nezávislé politiky, včetně strany KSČM. Začít už konečně velice vážně přemýšlet o privatizaci českých veřejnoprávních medií. Máme tu kapitalismus, tak nechť ten kapitalismus je tady i v médiích doveden do všech důsledků. Inteligentní většinový občan si pak ty pravdivé politické informace sám a bez ideologického předžvýkávání kohokoliv – zajisté dokáže správně třídně vytřídit. Postačí mu totiž, když se čas od času pozorně podívá do vlastní peněženky.