V Libyi se tvoří ohnisko světového terorismu

Dmitrij Něrsesov

25. července 2016

V Libyi je občanská válka. Proč se Rusko hodlá vyskytovat na politické mapě této země, to vysvětloval prezident Společnosti přátelství a obchodní spolupráce s arabskými zeměmi Vjačeslav Matuzov.

Skutečně chce Rusko zasahovat v této pro Rusko vzdálené záležitosti?

Role Ruska ve světě roste. V zahraničních záležitostech dlouho ustupovalo s tím, že jeho věcí jsou jen státy bývalého Sovětského svazu. Američané to považovali za odchod z globální politiky, což jim potvrdilo to, co se stalo v roce 2012  v Libyi. Rusko opravdu odešlo. Konec byl naprostá anarchie, rozvrat celého státu, který měl až do té doby vysokou úroveň sociálně-ekonomického rozvoje. Dnes vyvstala otázka jak posbírat střípky nádoby, kterou rozbili Američané. V této době totiž přichází největší nebezpečí z území Libye a je tu možnost, že zbytky IS ze Sýrie a Iráku se i s rodinami přemístí právě sem. Poblíž Itálie a Francie, které se pod moudrým vedením Američanů účastnily zničení Kaddáfího, se nyní tvoří ohnisko světového terorismu.

Blízko Evropy také existuje nigerský a somálský Boko Haram, odkud mohou bez překážet přicházet spolu s běženci i teroristé. V Sýrii a Iráku byli bojovníci z IS kontrolováni jednak Sýrií a Irákem, ale též Jordánskem a Tureckem. V Libyi toto nepůjde, jsou tam otevřené hranice a kolosální finanční možnosti. Libye je nejbohatší stát a dostanou-li se zdroje do rukou mezinárodního terorismu, potom to jistě slíznou krom Ruska i v Evropě a v Americe. Potom se zřejmě bude nějak deformovat dřívější americká politika, která zpočátku směřovala k tomu, aby se rozhořela válka a zničila islámský svět, Araby a poté aby se mohly měnit hranice. K tomu existuje proslavená Petersonova mapa. Nevyšlo to ze dvou důvodů – na Sýrii si vylámali zuby a Rusko předvedlo pro ně neočekávaný tvrdý a pevný postoj. Ruské vedení zřejmě dospělo ke správnému strategickému závěru, že další ústupky by pro něj byly nebezpečné. Události na Ukrajině to potvrdily.

Pád vlády na Ukrajině přišel o rok dříve, než Američané plánovali. Nejprve měly být demokratické volby, Janukovič měl v klidu odevzdat vládu svým odpůrcům vedeným Nulandovou a americkým velvyslancem. Rusko bylo za svůj nekompromisní postoj v Sýrii potrestáno převratem v Kyjevě. Celý houf vůdců Pobaltí, Polska, atd. dal do pohybu mechanismus, který byl pro Kyjev po celá desetiletí připraven. Američané sebou pohnuli, ale s Ukrajinou se přepočítali.

Zachová se Rusko v Libyi podobně jako v Sýrii? Bude dost ostře jednat se svými protivníky? Rusko s Američany nijak aktivně nejedná, ale s Evropany ano.

Libye má vlastní scénář. Svůj poměr k ní projevují Evropané, zejména Italové a Francouzi, které znepokojuje vlna migrantů. Američané dosud nepochopili nebezpečí a jednají tak, aby pokračovala destabilizace a aby k vládě přišli jejich agenti. Podle autora článku může Rusko hrát v Libyi rozhodující roli. Bez rozhodnutí Rady bezpečnosti a bez správných principů národního urovnání tam žádná ze znepřátelených stran nemůže nabýt vrchu. Sergej Lavrov řekl, že libyjská vláda národní jednoty nejen že nekontroluje Tripolis, ale bojí se vykouknout z bunkru námořní letecké základny v Tripolisu.

Přesto dosáhla mezinárodního uznání.

Jde o to, kdo bude v domě pánem. Před šéfa dočasné vlády Sarrádže postavili Američané úkol pracovat na usmíření. Jenže není možno řídit, když není koho. Autor je přesvědčen, že ruská linie podpory diplomatických vztahů se strukturami vytvořenými Američany pod dohledem OSN (myslí se premiér Fáíz Sarrádž), je správná. Rusko má vyvážený postoj. Chybí však třetí článek, zástupci parlamentu. Existuje také riziko, že bude opakovat jugoslávský a irácký postoj v obavách, aby nepodráždilo USA svými nešikovným i akcemi.

Italové jsou Libyi nejblíže, Rusko s nimi vede jednání. Jenomže možnosti Italů jsou silně omezené. Ve věci Libye není mezi Evropou a Amerikou shoda. Výhodná je aktivnější úloha Evropy, například nebude chtít přivést k vládě Sarrádže za každou cenu. Ten předložil parlamentu ke schválení novou vládu, kterou prošpikoval především stoupenci IS. Na nátlak Američanů tvoří v Libyi takovou vládu, kterou se jim nepodařilo vytvořit v Sýrii prostřednictvím svržení Asada, to jest vládu islámských fundamentalistů. Zde to chtějí vymoci politickou cestou, opírajíce se o rezoluci Rady bezpečnosti apod.

Autor článku si myslí, že zde ruští diplomaté jednali moudře. Američané narazili na článek dohody, podle něhož musí být libyjská vláda potvrzena parlamentem a ten je jen jeden. Sarrádž je jen šéfem dočasné vlády dosud neschválené parlamentem. Tím má Rusko silnou pozici.

Arabské země mají zájem na udržování stability v Libyi. S ní má dlouhou hranici Alžírsko. V Alžírsku probíhá krutá válka se salafisty. A nyní se na jeho hranici objeví nová islamistická nákaza.

V Egyptě nedávno armáda ukončila spor s Muslimskými bratry. Egypt je velmi zneklidněn a zneklidněny jsou všechny země Perského zálivu. Saúdská Arábie, která je hlavním strážcem islámských svatyní, je neobyčejně znepokojena tím, že se Libye mění v ohnisko islámského terorismu. Tyto země dobře vědí, že islámský terorismus bude směrován především proti islámským státům, a to těm nejdůležitějším.

Převzato z Pravda.ru

http://www.pravda.ru/world/restofworld/africa/25-07-2016/1306564-matuzov-0/

***

Nové perspektivy „Tureckého proudu“ a nejen to

Petr Iskenderov

29. července 2016

V závěru jednání mezi ruským vicepremiérem Dvorkovičem a jeho tureckým protějškem Simsekem ve dnech 26. až 27. července strany potvrdily, že jsou připraveny na obnovení jednání o otázkách důležitých pro obě země. Ministr hospodářství Turecka Zaibekci podtrhl, že konflikt mezi nimi nepohřbil projekt Turecký proud. Rozhodující slovo pak budou mít prezidenti. Jejich první setkání po rozmrazení vztahů bude 9. srpna v Sankt-Petěrburgu.

Financování Tureckého proudu bylo prostudováno, dalším krokem je, že Rusko a Turecko obnovují jednání o vytvoření společného investičního fondu. Fond se má dostat na úroveň, která byla před sestřelením ruského vojenského letounu Tureckem a pokud možno na ještě lepší. Vztahy v energetice jsou pro Moskvu i Ankaru nejdůležitější oblastí spolupráce, neveřejně se domluvily zachovat je i při poslední vzájemné krizi. Turecko je stále po Německu druhým největším odběratelem ruského plynu. V posledních pěti letech zůstávají objemy dodávek stejné, bez ohledu na všechny politické otřesy. V roce 2011 šlo o 26 miliard kubíků a v roce 2015 o 27 miliard kubíků.

O situaci na trhu s plynem vypovídá také to, že bez Ruska a Turecka nemůže být zajištěna spolehlivá energetická bezpečnost Evropy. Ta spočívá v ruských zásobách přírodního plynu a v tranzitních možnostech Turecka. Proto se Washington a Brusel tolik snaží zpřetrhat vzájemnou spolupráci těchto dvou mocných států Eurasie. Energetické spojenectví Ruska a Turecka je schopno postavit mimo hru ukrajinský tranzit a nejen ten. Existují i takové názory, že pokus o vojenský převrat v Turecku byl kromě jiného vyvolán i strachem z energetického spojenectví s Ruskem.

Pro energetický dialog Ruska s Tureckem má význam i skutečnost, že Polsko klade překážky realizaci projektu Severní proud 2. Varšava odmítá dát souhlas k vybudování společného zařízení pro plynovod. Polský antimonopolní úřad UOKiK neschválil žádost o vytvoření společného podniku, ač jde o žádost mezinárodní, účastníci jsou Gazprom, E.ON, Engie, OMV, Shell a Wintershall. Podle regulí EU může Polsko zcela zablokovat výstavbu plynovodu, přestože trasa vede za hranicemi polské hospodářské zóny.

Schůzka Putina s Erdoganem je důležitá z několika důvodů. Dochází k ní po devíti měsících krajně napjatých vztahů, náhle po neúspěšném puči a na pozadí prudkého zhoršení vztahů mezi Tureckem a Západem.

Turecké vydání Birgün uvádí: „Rusko jako jeden z prvních států odsoudilo převrat a k tomu ještě zvěsti o tom, že Rusové Ankaru varovali před připravovaným převratem, což mezi nimi rozmrazilo ledy, když několik měsíců prožívali krizi svých vztahů. Dokonce i maličké chvění v Turecku, plnícího funkci strážného v Malé Asii pro dvě mezinárodní imperialistické organizace jako jsou NATO a EU, je následně schopno překročit do kontinentální Evropy.“

Ať tak nebo jinak, pokud dokáží Moskva s Ankarou zapomenout na vše, co je v posledních měsících rozdělovalo a přejít na novou úroveň energetické spolupráce (plyn a jaderná energetika), bude muset EU vážně přehodnotit svoji zahraniční i zahraničně-ekonomickou politiku.

Převzato z Fondsk.ru

http://www.fondsk.ru/news/2016/07/29/novye-perspektivy-tureckogo-potoka-i-ne-tolko-41706.html

***

Prapor USA nad Sevastopolem: jaký osud byl pro Krym připraven na Ukrajině

Viktor Sokirko

30. července 2016

Letošní krymské léto láká nejen rekreanty, ale také lodě NATO. V černomořských vodách se jich shromáždilo kolem desítky. Takto tomu bylo naposledy v době gruzínské operace v roce 2008. Ruské námořnictvo nedovoluje lodím NATO přiblížit se ke svým břehům.

Plány NATO, ve skutečnosti USA, byly ohledně Krymu vážné. Veškerý majdanovský povyk, řeči o eurointegraci, sliby vstupu do EU, byly spojeny především s Krymem. Američané se hodlali na poloostrově usadit s konkrétním cílem: rozmístit zde svůj systém PRO a zároveň 3PK Patriot, aby mohli kontrolovat nejen vzdušný prostor jihu Ruska, ale také blokovat vypouštění ruských balistických raket na ohromném území. Nijak to neskrývali, Biden to řekl přímo: „Region mohl sloužit jako výborná základna pro NATO a přímo vojska USA.“

Jenže toto chápe i ruské vedení. Vladimir Putin bez okolků prohlásil: „Vstup Ukrajiny do NATO by znamenal nebezpečí pro celý ruský jih, pokud by si byli krymští nevybrali. Chápejte, nejsme proti NATO, ale nechceme, aby válečná aliance hospodařila kolem našeho plotu. Nejsou to špatní chlapci, ale je lepší, když budou přijíždět na návštěvu do Simferopolu oni k nám, než my tam k nim.“

Z území poloostrova lze kontrolovat území všech zemí kolem Černého moře. Dnes jej kontroluje Rusko. Pokud by však před dvěma léty nerozhodlo referendum, vlály by dnes na Krymu prapory s pruhy a hvězdami. Není divu, že široce propagovaný projekt EuroPRO tak zahrál na nervech ruských politiků a vojáků. Ve skutečnosti ještě před majdanem už na Krymu Američané začali budovat infrastrukturu pro své letectvo. Začalo se s rekonstrukcí jedné ze sevastopolských škol. Měla z ní být inženýrská základna námořnictva USA. Na Krym se chystali velmi důkladně. Rok před majdanem sestavili rozpočet na rekonstrukci řady budov v Sevastopolu a Simferopolu. Měly tam být štábní a výzvědné útvary. Ukrajinská letiště a posádky považovali za své a připravovali se na jejich přebudování podle standardů NATO.

Američtí vojáci se měli v dubnu 2014 začít na Krymu zařizovat. Domnívali se, že je všechno vyřešeno. Situaci zamotalo referendum a 18. března se Krym stal opět ruským. Zaoceánské hosty zde už nechtěli. Američané přiznali, že je Rusové převezli. Z bezmocnosti se alespoň pomstili sankcemi.

V roce 2017 měla končit dohoda Ruska s Ukrajinou ve věci pronájmu Sevastopolu pro vojenskou námořní základnu.. To by se tam potom Američanům hospodařilo! Z Krymu je snadné ovládat střelbou prostor do Voroněže a Moskvy a v případě potřeby až do Turecka. Kdyby získali Krym, jistě by tam umístili mezikontinentální balistické rakety Minuteman III a MX. Na letiště bombardéry, stíhačky a bitevníky. Mohla zde být uložena evropská nestrategická jaderná munice, která je dnes v Turecku. Patrioty ji mohou nést. PRO Aegis by mohla sloužit proti Rusku mnohem efektivněji.

NATO měla plán na rozmístění svých základen na Krymu už v devadesátých létech. Američané soustavně lákali Kyjev do svých sítí zapojováním do společných cvičení na zemi i na moři. Kyjevští poslušně stáhli ohon a spěchali na manévry. Byli ochotni pustit americké lodě do Sevastopolu i do Feodosie, jen prostí civilisté je odtud vyprali s hesly Yankee go home.

Plány USA už počítaly s Krymem jako s nepotopitelnou letadlovou lodí přímo v boku Ruska a s jeho prošpikováním zbraněmi. Měli už vyhlédnuté pláže pro rekreaci svých vojáků.

Plánům NATO zatím nebylo souzeno vyplnit se.

Převzato z Rusvesna.su

http://rusvesna.su/news/1469826598