Vsadili na Minsk

Pavel Jurincev

21. listopadu 2016

Proč Bělorusko odmítlo podporovat Kyjev v otázce Krymu

Kyjev se dost opodstatněně domníval, že jeho protiruský projekt o lidských právech na Krymu bude v příslušném výboru VS OSN podpořen většinou delegací. Postoj Běloruska byl pro něj neočekávaný.

Podstata otázky

Šlo o skandální rezoluci, v níž ukrajinská delegace vyzvala světové společenství k odsouzení situace s lidskými právy na Krymu a obvinila Rusko z okupace poloostrova. Výsledky hlasování, na první pohled pochybného, byly následující: 73 hlasy pro, 76 hlasujících se zdrželo a 23 hlasy byly proti. Delegáti Třetího výboru VS OSN  pro sociální, humanitární a kulturní otázky daný dokument přijali. Nyní půjde na planární zasedání. Mezi těmi, kteří dokument přijali, byla i Saúdská Arábie, která nazvala snahu Běloruska o blokaci projednání dokumentu snahou o „umlčení oprávněného posouzení situace s lidskými právy“. To říká zástupce země, v níž se dosud konají veřejné popravy jako ve středověku.

Poté, co se ukázalo, že Bělorusko vystupuje proti projednávání rezoluce a rovněž hlasovalo proti, byl Kyjev pobouřen. Prý to byl nůž v zádech. Ujišťování běloruského ministra zahraničí o tom, že stále podporují celistvost Ukrajiny a neporušitelnost jejích hranic a že otázka projednávání lidských práv s touto otázkou nijak nesouvisí, na Kyjev nezapůsobilo.

Minské slabosti

Kyjevu připadá projednávání jejich ukrajinské rezoluce jako závažně strategické vítězství nad Ruskem. Ovšem rezoluce se neprojednávala samostatně, ale spolu s mnoha dokumenty podobného ražení: ohledně lidských práv v Íránu, v Sýrii, na Kubě a v Severní Koreji. Běloruská delegace hlasovala proti všem. Snažila se, aby se neprojednávala žádná rezoluce ohledně lidských práv, což praktikuje už mnoho let. Podle mezinárodních standardů se v oboru lidských práv situace nevyvíjí dobře. Čili Bělorusové nevystoupili přímo proti ukrajinskému dokumentu.

Je samozřejmé, že se Minsk nebude hádat s Ruskem kvůli novým ukrajinským přátelům.  Porošenko se 11. listopadu obrátil na Lukašenka, aby podpořil řadu ukrajinských iniciativ na mezinárodním poli, především v OSN. Ministerstvo zahraničí k tomu sdělilo, že Bělorusko vždy otevřeně hlasuje proti staronovým rezolucím na kterémkoliv místě  – v Ženevě či New Yorku. Neznamená to prý podporu zemí, které jsou objektem rezoluce, ale je v tom běloruská nechuť k licoměrným přístupům k tématu lidských práv, která se předkládají OSN jednotlivými státy podle principu „my víme nejlépe, co musíte udělat vy“.

Současná zahraniční doktrína Běloruska se drží zásady nepodporovat ani Rusko, ani Ukrajinu. Není možno dělat závěr, že se Minsk postavil na stranu Ruska. Bělorusové jen předvedli Kyjevu, že nehlasují proti ukrajinskému postoji ohledně Krymu, nebo porušování lidských práv na poloostrově, ale že hlasují proti takovému přístupu k řešení podobných problémů. S ničím víc nemůže současná Ukrajina počítat.

Než se srdce uklidní

Hlasování v OSN je sotva schopné vážně pozměnit oboustranný vztah. Na posledním setkání Lukašenka s pracovníky ruských medií již po události ve VS OSN běloruský prezident řekl, že je jeho země „připravena uplatnit veškeré úsilí pro dosažení míru na Ukrajině, až do organizace místních voleb“, protože „Ukrajinci a Rusové nám věří“. I takoví pasivní spojenci jako jsou Bělorusové jsou dnes Kyjevu mimořádně potřební.

Něco podobného tu už bylo. Bělorusko a deset dalších zemí odmítlo v březnu 2014 podpořit rezoluci OSN o územní celistvosti Ukrajiny a přitom následně nedošlo mezi Minskem a Kyjevem k žádným vážným konfliktům. Naopak se vztahy zlepšovaly. Bělorusko a Ukrajina jsou totiž hospodářsky provázány. Dodávky nafty, produkce vojenského průmyslu a techniky dvojího užití i reexport ukrajinského zboží na ruský trh přes Bělorusko a další – to nutí Kyjev jednat s Běloruskem opatrně, obzvláště při faktické obchodní válce s Ruskem. Minsk nechce ztratit svého obchodního partnera, druhého nejvýznamnějšího v SNS. Současný konflikt bude chtít všemožně vyžehlit.

Ani Minsk, ani Kyjev neuplatní navzájem žádné oficiální politické požadavky, ale jeden na druhého budou stále hledět s nedůvěrou.

Převzato z Lenta.ru

***

Turecko se může připojit k bloku Ruska a Číny, namísto k EU

21. listopadu 2016

Minulý týden navštívil prezident Erdogan Uzbekistán. Na setkání s dočasným uzbeckým prezidentem Šavkatem Murzijajevem posoudili stav a perspektivy spolupráce mezi oběma státy i v rámci regionálních a mezinárodních struktur.

Zprávu o úmyslech Erdogana po jeho návratu podává Independent

Podle něj by se Turecko mohlo připojit k Šanghajské organizaci pro spolupráci – ŠOS. Vybídl svoji zemi, „aby se osvobodila a neustrnula na připojení k EU“, neboť mnohaleté naděje země na vstup dosáhly po neúspěšném převratu 15. července minima. Novinářům řekl: „Někdo mě může zkritizovat, ale říkám svůj názor. Proč by například nemohlo Turecko vstoupit do Šanghajské pětky?“

Erdogan oznámil, že plán Turecka připojit se k ŠOS už projednal s prezidentem Putinem a kazašským prezidentem Nazarbajevem. O svých plánech o připojení k ŠOS už mluvil nejednou. Tento krok by mohl ukončit pokusy o členství v EU. Perspektiva přidružení k ŠOS se zhoršila po sestřelení ruského vojenského letounu loni v listopadu. V srpnu turecká media oznámila, že se prostředníkem pro urovnání mezi Ankarou a Moskvou stal Nazarbajev.

Turecko se oficiálně začalo ucházet o členství v EU v roce 1987, jednání o vstupu bylo zahájeno teprve v roce 2005. Snahy Ankary o vstup začaly už v šedesátých letech minulého století, ale tehdy Brusel ostře zkritizoval opatření turecké vlády ohledně případných rebelů a vyzval Turecko k dodržování zásad práv a svobod. Nyní se Erdogan snaží rozšířit své pravomoci změnami v ústavě. Minulý týden vyzval EU, aby rozhodla o vstupu jeho země do unie do konce letošního roku, jinak by vyhlásil referendum o účelnosti pokračovat v diskusích o členství. Turecko domluvilo s EU urychlit jednání o vstupu do EU při přerušení přílivu běženců do Řecka. K ujednání došlo v březnu výměnou za některé výhody pro Ankaru. Mezi tyto výhody spadá finanční pomoc EU syrským běžencům v Turecku a bezvízový přístup tureckým občanům do schengenského prostoru.

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Jaké signály posílá Trump Rusku

Ljubov Stěpušova (Ljulko)

23. listopadu 2016

Trump určil dvě klíčové osoby ve své vládě – ministra obrany a ministra zahraničí. Je již možné učinit si představu o tom jakou bude provádět zahraniční politiku. Jasný je postoj k Sýrii ve spojitosti s Ruskem, Evropou a Asií a jasné je i ukončení opory liberálního řádu v Americe.

Amerika v první řadě – to není pro Rusko špatné

Po 11. září se zvýšily pravomoci amerických prezidentů v zahraniční politice. Kongres sice stojí proti Trumpovi, ale ten bude svoji politiku synchronizovat se svými ministry a poradci a přijímat hlavní rozhodnutí.

Heslo Trumpa „Amerika na prvním místě“ připomíná velké hnutí proti expanzi „America First Committee“, což byla koalice amerických byznysmenů a pokrokových činitelů proti vstupu do 2. světové války.

Liberální tisk činí paralelu mezi počátkem čtyřicátých let a „trumpismem“ a předpokládá, že globalisté těžko zastaví nástup dnešních hitlerů, míří přitom přirozeně na Bašara Asada, Vladimira Putina, Marine Le Penovou a Viktora Orbána. Bernard Schalscha píše: „Vítězství Trumpa uvolní ruce diktátorům. Může být, že je nový prezident diletant, ale už osvobodil (doma i u nás) síly, které se tak snadno nedají spoutat. Proto je ve Francii nesmíme připustit k moci.“

Trump nejednou prohlásil, že by chtěl zlepšit vztahy s Putinem. Novinářům řekl, že „by bylo dobré, kdyby se s Putinem mohli dohodnout“. Avšak odmítl myšlenku resetu (perezagruzky). Řekl k tomu: „Nechtěl bych užívat tento termín po všem, k čemu došlo.“ Ukazuje to, že je nově zvolený prezident realistický politik. Jen nezapomeňme, jak se Obama s Clintonovou pyšnili resetem a co z toho pošlo.

Co by Trump mohl navrhnout Putinovi?

Na stránkách Antiwar.com píše Justin Raimondo: „Trump se musí rychle setkat s prezidentem Ruska Putinem a zahájit jednání o uzavření všestranné dohody k urovnání všech nevyřešených otázek.“ Sem podle něho patří: zrušení sankcí jakožto nezbytné podmínky k produktivnímu jednání, ukončení „provokačních vojenských cvičení“ kolem ruských hranic, uznání výsledků referenda na Krymu, vytvoření ruskoamerických pracovních skupin s účastí zainteresovaných regionálních stran k řešení „zmrazených konfliktů“ v Jižní Osetii, Podněstří, Abcházii a Náhorním Karabachu. Velkou pozornost věnovat neutrálnímu statusu Ukrajiny.

„Současný režim je nestabilní, zkorumpovaný a závislý na americké pomoci. Nemáme na Ukrajině žádné zákonné národní zájmy a jsme zainteresováni na snížení napětí v regionu. Ukrajina musí být „neutralizována“, to znamená být mimo NATO.“ Raimondo za naléhavé považuje řešení syrského konfliktu. Trump už signál o svém směřování dal, když hovořil s Tulci Gabbardovou, kandidátkou do vlády. Po setkání řekla, že „posuzovali jak ukončit nezákonnou válku, kterou naše země vede (v Sýrii) s cílem svrhnout syrskou vládu a rovněž o možnosti soustředit naše hlavní zdroje na obnovu naší země a jak zvítězit nad al-Kájdou, IS a dalšími teroristickými skupinami.“ Nedá se moc počítat s tím, že by Trump podporoval tzv. umírněnou opozici, která ze dvou třetin patří k jedné či druhé teroristické skupině. Nastartoval v Americe dominový efekt – chráněnci Západu jeden po druhém kapitulují. Blízký východ není výjimkou – Saúdská Arábie, Turecko a Katar se nakonec Sýrie také vzdají.

Poradci Trumpa – jeho majáky

Nový prezident nemá zkušenosti v zahraniční politice, proto se bude pravděpodobně spoléhat na poradce, přinejmenším na ty, kterým důvěřuje. Do funkce poradce pro národní bezpečnost už postavil příznivce spojenectví Ruska s USA v Sýrii, bývalého vedoucího vojenské rozvědky Michaela F. Flynna. Ten v jednom z rozhovorů potvrdil, že jeho úřad soustavně vysílal vedení USA tajná hlášení o „hrozných následcích“ svržení Asadova režimu. Flynnův vliv v předvolební kampani umožnil Trumpovi vidět, že Obama a Clintonová vytvořili IS.

Jiný politik jmenovaný hlavním poradcem pro strategii činnosti administrativy  je Stephen Bannon. Uvnitř Ameriky je kritizován jako rasista, xenofob a misogyn. Co se týká zahraničí, tak podpořil Brexit. Hlásí se ke spolupráci s důležitou funkcionářkou Národní fronty Marion Maréchal Le Penovou.

Trump ohledně spolupráce s Asií prohlásil, že USA opustí Transpacifické partnerství okamžitě, jakmile on zasedne v Bílém domě. Trumpovy plány dělají křížek za Obamovou doktrínou přemístění hlavního zájmu USA do Asijsko-pacifického regionu. Zatím nepřicházejí žádné signály, že by nový prezident nechtěl plnit předvolební sliby. Robert Kagan, příznivec Clintonové (pozn.: manžel Nulandové) uvádí v Bloombergu, že „vítězství Trumpa znamená konec Ameriky jakožto opory liberálního mezinárodního pořádku“.

Převzato z Pravda.ru

***

Islámský stát na Balkáně

Petr Iskenderov

24. listopadu 2016

Na Balkáně se zabydluje mezinárodní terorismus. Nejedná se jen o místní roztroušené skupiny, ale jsou zde teroristické přeshraniční sítě s rozvětvenou strukturou, jednotným velením a nejmodernějším technickým vybavením. Hlavní nebezpečí tkví v spojení zahraničního terorismu s místními albánskými strukturami. Jasným potvrzením této skutečnosti je informace o odvrácení celé série teroristických akcí organizovaných IS, připravovaných současně v různých částech Balkánu. Místní bezpečností orgány zadržely kolem dvaceti lidí v Albánii, Makedonii a „Republice Kosovo“. Jeden z teroristických útoků měl proběhnout při nedávném fotbalovém utkání Albánie – Izrael. Za provedení byli odpovědni dva občané Albánie se zkušenostmi z války v Sýrii na straně IS.

Cílem teroru jsou ekonomické objekty, místa shromažďování obyvatel a určení politici Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. Další napětí budou přitahovat nadcházející novoroční prázdniny a vánoční svátky.

Zakořenění mezinárodních teroristických struktur na Balkáně i v Evropě podmiňuje rozsah migračních problémů. Podle EU do Evropy přibývá 80 % běženců balkánskou trasou (Řecko – Makedonie – Srbsko – Chorvatsko – Slovinsko). Jen do Německa přišlo v roce 2015 touto cestou 800 tisíc běženců, z nichž správa země dokázala (nebo chtěla) zapojit do práce jen asi 100 tisíc osob. Průzkumem mezi třiceti společnostmi zahrnutými do indexu akciového trhu Německa DAX se zjistilo, že tyto společnosti přijali do zaměstnání 63 běženců, z nichž 50 bylo nasazeno do poštovních služeb DHL. Tam třídili a doručovali dopisy a zásilky. 80 % jich nemá kvalifikaci. Tak takovéto úspěchy předkládá svým voličům Merkelová rozhodnutá se po čtvrté se ucházet o kancléřskou židli.

Zároveň všechny ty další tisíce běženců a nelegálních migrantů  (mezi nimiž lze předpokládat i ty napojené na IS a jiné teroristické organizace) přeplňují tábory v balkánských zemích, které se ani nezabývaly problémy vlastních běženců po rozpadu Jugoslávie. Podle OSN a EU je na Balkáně od devadesátých let  přibližně 100 tisíc lidí se statusem „přesídlených osob“, mezi kterými je také nemálo extrémistů.

Ze všech důležitých zemí světa má Rusko asi nejbohatší zkušenosti s bojem proti terorismu v nejrozmanitějších situacích a tato zkušenost je stále žádanější. Nárůst vlivu Ruska oznamují media dokonce i v těch zemích, které jsou k Moskvě, řečeno jemně, ostražité. Významný turecký deník Birgün píše: „Připojení Krymu, vojenské operace v Sýrii, stálá letecká základna v Hmeimimu, dominující ve Východním Středomoří, společná cvičení se Srbskem, vítězství Radeva v Bulharsku, pozoruhodný vzestup počtu zemí v Evropě a v Asii, s nimiž se bude spolupracovat. Toto všechno platí o Rusku, které po úpadku a stagnaci trvající 23 let kráčí opět vzhůru. Signály od Trumpa, který dává na první místo prostředí Číny a zaměřuje se na snižování zátěže, kterou Americe způsobuje osa EU a NATO, jsou podstatně nové parametry, které rozšiřují prostor pro činnost Ruska  a zvyšují jeho diplomatický a vojenský vliv. To přinese změnu svazků a vyváženosti sil ve velkém prostoru od jihovýchodu Asie po Blízký východ, od Balkánu po Balt.“

Stejný pohled má i bělehradské vydání Politiky ohlašující, že nyní je „Balkán blíže k Moskvě než k Bruselu“ a radí EU „věnovat regionu mnohem více pozornosti“.

Změny v politických kruzích a náladách společnosti evropských zemí ve smyslu jejich vystřízlivění už nastávají. Volba prezidenta v Bulharsku, zemské volby v Německu, průzkumy veřejného mínění ve Francii, Nizozemsku a Rakousku svědčí o tom, že obyvatelstvo těchto zemí začíná lépe chápat své zájmy i to, odkud ve skutečnosti „přichází hrozba světu“. Balkánské země tomu potřebují rozumět obzvláště. Teroristé ze Sýrie, Iráku a dalších „horkých bodů“ do jejich domu už fakticky dorazili.

Převzato z Fondsk.ru