Následuje kopanec. Angela Merkelová neodpouští Donaldu Trumpovi

Dmitrij Sedov

30. května 2017

Po návratu domů ze Sicílie napsal Trump: „Právě jsem se vrátil z Evropy. Cesta byla pro Ameriku úžasně úspěšná. Těžká práce, ale velké výsledky.“ Je obtížné posoudit, zda tento výrok přijali jeho příznivci s radostí.

Naproti tomu účastníci sjezdu CSU v Mnichově přijali projev Merkelové s bouřlivými ovacemi: „Doba, kdy jsme se mohli zcela spolehnout na jiné je prakticky pryč. Osobně jsem to pocítila v posledních dnech. My Evropané musíme vzít náš osud do vlastních rukou. Samozřejmě, přátelství s USA a Velkou Británií musí zůstat. Ale musíme si být vědomi, že za svůj osud musíme bojovat sami.“

Pro Němce je velmi významné, jakou formou Merkelová vyjádřila výsledky naprosto neúspěšné návštěvy Trumpa v Evropě. Sdělit to bylo možné různě. Avšak matička se nepárala a byla natolik nelítostná, nakolik to dovolují pravidla slušnosti v rámci „věčné transatlantické jednoty“. Pro Němce to znamenalo kopanec odcházejícímu hostu.

Trump se nežinýroval hovořit s nejsilnějším národem Evropy zvysoka, zřetelně dávaje najevo, že Němci mají povinnost plnit jeho příkazy. Bylo to takové vždy, ale v civilizovanější formě. A najednou toto!  Němci se k jednání připravili velmi důkladně, mají svoji politiku vždy promyšlenou. Přitom na německé dobře propracované návrhy ohledně mezinárodního obchodu a ochrany životního prostředí dostali pohrdavou odpověď „to mi k ničemu není“. Proto takové rozhořčení z jejich strany. Merkelová začala se svou reakcí ještě v průběhu bruselského jednání o obranné politice. BBC komentovala bruselský summit NATO: Američané chtějí, aby se NATO připojilo ke koalici proti IS jako organizace. Většina jejích členů už sedí za stolem. Plán spočívá v tom, aby natovské systémy varování a kontroly a také tankovací letadla byly v této válce aktivnější. Přitom se v některých evropských štábech NATO objevují obavy z toho, k čemu to může vést. Jestli bude NATO zataženo do nynější vřavy v Iráku nebo Libyi, tak jako tomu bylo v Afghánistánu.

Pro Merkelovou je účast v bojových operacích aliance bolestná a sotva ji potěšil Trumpův návrh, aby všichni společně přistoupili ke koalici. Odtud by Evropané nemohli vystoupit. Blíží se federální volby a její odpůrci neopomenou problém připomenout..

Ještě méně příjemný je požadavek Trumpa zvýšit obranné rozpočty každého ze zúčastněných států na 2 % HDP. Německo už svůj vojenský rozpočet zvýšilo v roce 2016 na 2 miliardy EUR. Tím dospělo k sumě 37 miliard, což mu k pokrytí jeho vojenských potřeb stačí. Ale je to jen 1,2 % HDP. Němce rozčiluje srovnávání Trumpa ve vojenských výdajích Německa s USA. Německo není ochotno začínat vojenská dobrodružství po celém světě.

Za zcela nepřijatelný považují Němci svérázný přístup Trumpa k článku 5 zakládací listiny NATO o společné obraně. Z jeho vystoupení v Bruselu pochopili, že se článek snaží zneužít k plnění vlastních cílů ostatními členy. Němci se řídí zásadou, že „ve všem musí být pořádek“ a porušováním ústavy NATO, byť ze strany USA, končí jejich trpělivost. Odborník na transatlantické vztahy Stephan Bierling napsal: „Víra v obecné hodnoty je narušena Trumpovou administrativou. Po jeho inauguraci si všichni v Evropě dělali naději, že bude umírněnější a že bude přijímat postoj G7 a NATO. Ale došlo k opaku. Vypadá to, že pokračuje v boji o vítězství ve volební kampani.“

Proto u Němců vzniká přirozené přání vyprovodit takového neomalence kopancem. Merkelová to vycítila a provedla. Podle tisku nebyla podobná krize v transatlantických vztazích od roku 1945. To je pochopitelně přehnané. Krize zatím není, ale je to určitá změna.  Je tu ještě další hodnocení: „Trump vyvolává největší střet s Evropou od doby druhé světové války a oslabuje pozici USA. Pokud by se začala rušit jaderná dohoda s Íránem, může se stát, že Evropa nebude na straně USA.“

Tak takto soudí politologové. Matička získala vynikající možnost předvést vysokou třídu politické hry a získat body v Německu i v Evropě. Je to již vidět na bouřlivé alianci s Macronem, který pochopil hru a navrhuje „vojenskou spolupráci, aby posílil evropskou obrannou iniciativu“. Zřejmě to znamená zajišťování vlastních obranných možností mimo blok, v němž velí USA.

Pozornost upoutává také výrok Merkelové o nezbytnosti podporovat dobré vztahy „dokonce také s Ruskem natolik, nakolik to bude možné“.

Proč ne, pokud je výsledkem konfliktu s hlavním (bývalým?) partnerem svoboda rozhodování?

Převzato z Fondsk.ru

***

Pěstní diplomacie USA u břehů Číny neuspěje

Jelena Pustovojtova

30. května 2017

Patrně celý svět se raduje, že severokorejská raketa létá jen do 100 km a nedoletí až k americkým břehům. Odhaduje se, že se tak stane až v roce 2020. Ovšem Washington hodlá Korejcům ukázat, kdo je pánem ve Žlutém moři. Pokud se Severokorejcům podaří raketami amerických břehů dosáhnout, potom napětí kolem poloostrova a v zóně čínského vlivu opadne.

Washington doposud nemíní uznat, že svým „argumentem síly“ provokuje KLDR k vypouštění raket. Proč musel posílat ke korejským břehům letadlovou loď, která nese dva tisíce tun munice? Aby postrašil? Tak tedy 28. května vyletěla severokorejská balistická střela.

Před několika dny pohrozil Pchjongjang odvetou za jihokorejskou provokaci nad spornými ostrovy ve Žlutém moři bezpilotníkem Heron svým „nelítostným útokem“. Obě Koreje mají arzenály zbraní a střet by skutečně byl nelítostný. Stav „vzájemného zaručeného zničení“ by se mohl proměnit na pevný mír, pokud by USA neposílaly do Žlutého moře své letadlové lodě.

Jak poznamenává Hlas Ameriky, „vysílá málokdy Pentagon do jednoho regionu tři letadlové lodě“. Nimitz je jedna z největších bojových lodí na světě a připojil se k již přítomným útočným letadlovým lodím Carl Vinson a Ronald Reagan.

Pro USA je demonstrace síly ověřený způsob utvrzování sebe sama o postavení globálního hegemona. Jenomže rychlé upevňování síly ČLR už poukázalo na meze amerického „globálního řízení“. S přítomností amerických válečných lodí u samotných břehů své země Peking nesouhlasí a krok za krokem rozšiřuje svoji kontrolu okolo svého území. A Korejský poloostrov je hned vedle. V Číně zahájil provoz největší satelitní navigační systém. Tvoří jej 2700 stanic satelitní navigace a jedno celostátní a třicet provinčních středisek pro zpracování a předávání informací. Pochopitelně je v zadání systému zajišťovat potřeby národního hospodářství, optimalizovat dopravu ve velkých městech, ale každému je jasné, že bude „optimalizovat dopravu“ ve Žlutém a Japonském moři.

Lindon Larush píše, že Trump prakticky nepostřehl tuto informaci z ledna letošního roku: předseda China Investment Corporation (CIC) použije 50 miliard dolarů amerických dluhů z čínských devizových rezerv  na investice do výstavby nové infrastruktury USA. Přitom Číňan propočetl, že je Americe k zastavení poklesu ekonomiky potřeba investovat nikoliv 1 bilion dolarů, ale bilionů 8. Kdysi Bush i Obama odmítli z bezpečnostních důvodů čínské investice do svých přístavů, cest a dalších objektů, dnes jdou na „Jeden pás – jedna cesta“. CIC již přesunula svoji jedinou zahraniční kancelář z Toronta do New Yorku. Nastaly potíže. Peking drží v zásobě americké cenné papíry za téměř 4 biliony dolarů a může jimi zaplatit průlom do obnovení špatné infrastruktury USA. Možná proto zástupce prezidenta USA na pekingském fóru Jeden pás – jedna cesta Matt Pottinger pozval Číňany na investiční summit ve Washingtonu ve dnech 18. až 20. června.

Pro USA je stále složitější udržet své „národní zájmy“ v každém koutě světa za pomoci letadlových lodí. A APR se svým horkým bodem na Korejském poloostrově je pro USA a ČLR tím důležitější, protože investiční aktiva plynule přecházejí z Američany kontrolovaného MMF do Asijské banky infrastrukturních investic (ABII), Čínské investiční společnosti a další struktury APR, kde má vliv Čína. Z tohoto důvodu je americká pěst v podobě letadlových lodí poblíž čínských břehů pro Čínu nežádoucí a nakonec se může obrátit proti samotným USA.

South China Morning Post napsal: „Americké bojové lodě plavící se kolem umělých ostrovů v Jihočínském moři znamenají návrat k nebezpečné hře, která může vést ke konfrontaci a konfliktu. … Správné rozhodnutí učinila Čína a státy Jihovýchodní Asie, když zahájily jednání a rozpracovaly kodex chování, který bude přijatý v polovině roku.“

Peking pozorně zachycuje každý krok americké „pěstní diplomacie“ v regionu. South China Morning Post uvádí, že „USA příliš často využívají mořský i vzdušný prostor u břehů Číny pro špionáž. Jako jediná světová supervelmoc si představují, že se jejich loďstvo může roztahovat všude bez jakéhokoliv předcházejícího souhlasu. Jenomže narůstání síly a odpovědnosti Číny a územní spory v Jihočínském moři činí takové jednání nepřijatelným.“ Převedením z diplomatického jazyka na hovorový to znamená: Nedáme peníze a se Severní Koreou nepomůžeme.

Nestrkejte svůj nos – přibližně tak Peking odpověděl na komuniké „sedmičky“ o „problému volné mořeplavby“ v Jihočínském moři. Dne 28. května oznámila tisková agentura Sin-chua: „Čína je ochotna k přímým jednáním i konzultacím s příslušnými zeměmi prostřednictvím dobře zorganizovaných rozhovorů, upevňujících mír, kooperaci a stabilitu ve Východočínském a Jihočínském moři.“

Co se týká Severní Koreje, nikdo nepochybuje o tom, že má na ni Čína vliv. Čím méně bude Washington mávat pěstmi, tím rychleji se situace ha Korejském poloostrově stane normální.

Převzato z Fondsk.ru

***

Obnovit džamahíriji: následovníci Kaddáfího se vracejí do Libye

Igor Gaškov

1. června 2017

Právě před šesti lety NATO zničilo sekulární režim zadržující islamisty. Dnes je země rozdělená, východ kontroluje polní maršál Haftar a západ prozatímní vláda Faise Sarraje. Tam, kde nedrží moc nikdo, vládnou polní velitelé.

Úpadek země, který způsobilo svržení Muammara Kaddáfího, dává příležitost následovníkům plukovníka, toužícím po obnovení džamahírie.

Takto promluvili účastníci neokaddáfistického hnutí

V mučírnách revoluce

Jeden z bývalých úředníků vlády Kaddáfího, Takhar Dahesh, který přežil katastrofu roku 2011, hovoří o Radě kmenů a měst Libye utvořené za jeho účasti, významné organizaci, na kterou se současní kaddáfisté spoléhají. Dahesh se na vlastní oči přesvědčil, že západní mocnosti skutečně figurovaly v pozemních operacích v Libyi, ač to dosud popírají. Jeho samého v roce 2011 chytili libyjští povstalci při útěku. Pomáhali jim pracovníci francouzských tajných služeb a Katarci. Chtěli se dozvědět, kde jsou ukryté zbraně a kde se skrývá rodina plukovníka.

Mučení vedli Francouzi i Katarci. Zadržený Dahesh znal francouzský jazyk a věděl, že se hovoří o něm.

Mučili jej mnoha způsoby a dosud se z toho vzpamatovává. Říká: Na mých torturách má vinu francouzská rozvědka. Dokázal se dostat ze zajetí a podal k pařížskému soudu žalobu. Jeho historii zveřejnil francouzský list Liberation a novinářka Catherine Gracia v knize – vyšetřování „Sarkozy – Kaddáfí: tajná historie zrady“. Přiznání toho, jak Libyjce mučily francouzské tajné služby, hrozilo skandálem, a tak vláda Páté republiky věc vyřešila tím, že přestala Daheshe do své země pouštět. Ten k tomu říká:

„Jel jsem do Francie, abych se zúčastnil prvního zasedání soudu. Potom mi odmítli dát vízum, ač francouzský soud žádal, aby mi byl vstup povolen. Na dalších pěti zasedáních jsem nemohl být přítomen.“

Soud se táhne dosud a rozhodnutí není žádné.

Strana zeleného revanše

Dnes Dahesh pracuje v Radě kmenů, jež má za cíl návrat Džamahírie. Podle tiskového mluvčího Rady Franka Pucharelliho je v Libyi kolem dvaceti tisíc příznivců zavražděného vůdce a přibližně stejné množství je v zahraničí v emigraci. Nemají dosud přístup k přístavům a k ropě a jejich vliv je tím silně omezen. Své naděje vkládají do jižní oblasti Fezzan, kde má vliv jejich vojenský vůdce, generál Ali Kana, kdysi vůdce jižní skupiny Kaddáfího sil. Kontaktuje místní náčelníky kmenů s nadějí, že se stanou následníky plukovníka.

Pokračování v dědictví Kaddáfího zajišťují členové jeho rodiny. Rozhodnutím Rady byl generálním zástupcem jmenován jeho syn Sajf al-Islám a zástupcem pro zahraniční věci dcera Aisha. V roce 2017 se postavení obou zlepšilo. Sajf dokázal získat svobodu a byly zrušeny sankce EU uvalené na Aishu. Saif má podporu Moskvy. Nedávno se zástupci Rady kmenů sešli v Tunisu s veřejnými činiteli a právníky LNR a dohodli se na spolupráci.

Proti Sarrajovi i proti Haftarovi

Kaddáfisté nepodporují ani jednoho z nich. Doktor Abd-es-Salam Milad Abugrara je další člen Rady kmenů. Sarraje ohodnotil jako člověka bez prostředků, který nemůže ovládnout celou Libyi. Má prý k dispozici jen jednu fragatu, se kterou přijel do země.

Kaddáfisté se obávají, že Libye uzavře za nových vlád nevýhodné smlouvy s EU a přemění se v ohromný lágr pro migranty vracené z EU. Takový návrh již předložil maďarský prezident Orbán.

Sarraj, jakožto ministerský předseda vlády národního usmíření, je v očích libyjského lidu nelegitimní, říká tiskový mluvčí Rady Pucharelli.

„Libyjci si jej nezvolili. Podporují jej Muslimští bratři v Tripolisu, Misuratě a Sebratě. V Haftarovi vidí člověka pracujícího v zájmu Američanů. Jeho vojska jsou složena z bývalých důstojníků armády Kaddáfího, ale odtud je zajímá jen možnost získat zbraně a utkat se s islamisty.“ Pucharelli dále předpokládá, že Haftar, který žil dlouho v USA, nedůvěřuje svým lidem a proto se obrací na žoldnéře.

Kaddáfisté chtějí pro obnovu Libye soustředit libyjskou veřejnost kolem jejích hlavních životaschopných sil – kmenového sebeorganizování. Jedině tato pokrevně příbuzenská společenství mohou udržet relativní stabilitu v zemi vláčené konfrontacemi.

Dahesh říká: „Kmen v Libyi je svého druhu sociální deštník, naše naděje a naše bezpečnost.“

„My zastupujeme sekulární a ne náboženské hnutí. Nevěříme na existenci politického náboženství, ať umírněného nebo radikálního. Náboženství je od Boha a v žádném případě není možno měnit náboženství v politický obor a doktrínu“ – říká Abugrara. S ohledem na tuto logiku se snaží generál Kana přesvědčovat členy libyjské domobrany, často islamisty, jedná s nimi a pokazuje na „paměť předků“.

Zda se tato strategie osvědčí, ukáže čas.

Převzato z Rusvesna.su