Svět ruskýma očima 500

Od čeho utíká Nazarbajev

Michail Děljagin

23. března 2019

Proč odešel Nazarbajev za kulisy?

Z pohledu domácí politiky si Nazarbajev zachoval rozhodující vliv na politický život: zůstal předsedou bezpečnostní rady, prostřednictvím vedení vládní strany má vliv na silové složky, vojáky a na parlamentní politiku – jeho nejstarší dcera Dariga je mluvčí senátu. Takto jen odstoupil za kulisy velké politiky, zbavil se odpovědnosti za operativní řízení a zůstala mu strategická kontrola situace.

Nazarbajev možná vidí svoji dceru Darigu jako novou vůdkyni národa. Avšak problém Kazachstánu, jako všech podobných politických systémů, spočívá v tom, že Nazarbajev držící na uzdě svojí železnou rukou různé klany, nevytvořil takový mechanismus, aby nad nimi byla i nadále kontrola. Je to pochopitelné, protože to by jej objektivně učinilo nepotřebným. Pro něho by to bylo velké nebezpečí.

Klany jsou plně řízeny Nazarbajevem a v principu nejsou schopny se na ničem domluvit bez jeho účasti, ať už přímo, nebo nepřímo. Nyní bude tedy jakákoliv kandidatura do vyšší funkce ve státě odsunuta některými klany a nastane rozkol uvnitř elit. Může se stát, že tato situace bude nějak překonána, ale nebude jasné jak a proč. Nazarbajev si vypěstoval moderní elitu, důkladně připravenou v řadě úspěšných zemí, ale ta se nahrazuje opět se zvedající silou feudalismu, to v lepším případě. Jenomže toto není specifické pro Kazachstán, je to součást globální tendence k sociální degradaci. V Kazachstánu je to nejtragičtější, protože  modernizování elity vyžadovalo své podmínky a byly dosaženy úspěchy.

V Kazachstánu není tradice tvrdého a jednoznačného etnického státu. Nyní je možno pozorovat jeho vytvoření, i když popírané. Bez železné ruky odstoupivšího prezidenta jsou možnosti spolupráce mezi klany problematické, existuje nebezpečí pro stabilitu i samu existenci Kazachstánu v jeho dnešní podobě.

Tento problém je jasný všem (kromě ruské byrokracie) a je to jeden z důležitých faktorů emigrace Kazachů do Ruska, přičemž v ruské politice se vůbec nevyskytuje etnická složka. V kazašském prostoru nemůže udělat kariéru ten, kdo není členem té „správné“ skupiny. V Rusku to není žádný problém.

Předloni v říjnu pod nesmyslnou záminkou (moldavský podnikatel přišel o 1 miliardu dolarů) a na jeho podporu zmrazili v Evropě kazašská aktiva v hodnotě přes 5 miliard dolarů. Tím zmrazili 22,6 miliard dolarů z kazašských zahraničních rezerv, bezmála polovičku celkového objemu. Loni v lednu musel jet Nazarbajev na kobereček k Trumpovi a podepsat s ním zcela otrockou dohodu o nákupu pro Kazachstán ve značné míře nepotřebného zboží a nepotřebných služeb a o přístupu amerických investic do strategických odvětví Kazachstánu (to všechno překročilo třetinu zmrazené částky) a možná dojde i k vybudování dvou amerických válečných základen na Kaspiku. Spojené státy se sice zavázaly používat je jen jako přepravní stanice a nevozit přes ně smrtící zbraně, ale Kazachstán nemá prostředky na kontrolu a tak je hodnota takových amerických závazků pochybná.

Nato byly zahraniční rezervy Kazachstánu rozmrazeny.

Ruské znalce  udivila hysterie kolem „kazachstánské suverenity, “ imperiálního syndromu“, údajného nebezpečí okupace Severního Kavkazu Ruskem a dokonce existujícími ruskými mapami, v nichž byl Severní Kavkaz zakreslen jako součást Ruska. Kazašští novináři se nestydí veřejně pokládat takové dotazy ruským odborníkům. Když byli požádáni o předložení těchto map, žádné nebyly, nenašly se. Jediné v této věci bylo sdělení, že automobily mířící z Bajkonuru do Ruska mají čísla se zvláštním kódem regionu.

Kam kazašská elita nedosáhne, to je Čína. Ta nepotřebuje americké základny na Kaspiku, ani americkou účast na řízení kazašských železnic, na které Čína pohlíží jako na součást globálního projektu Jeden pás – jedna cesta a ten není slučitelný s americkou účastí v něm. Svého času Čína očekávala, že Rusko nějak vrátí Kazachstán k eurasijské spolupráci, jenže se nedočkala a sama začala zajišťovat svoje naléhavé strategické zájmy.

Ve výsledku byl Nazarbajev sevřen mezi dvě mocnosti a našel si elegantní únik ze situace. Jeho polovičaté odstoupení se zachováním si moci (pokud nedopustí ustavení nových center, což je v jeho současném postavení mnohem složitější) z něho snímá závazky k Trumpovi a k americké řídící elitě jako celku, přičemž se brání novému kazachgate. Nový kazašský prezident potřebuje najít společný jazyk s Čínou a zajistit realizaci jejích zájmů na území Kazachstánu. To nevyvolává podezření u ruské byrokracie s logikou zahraniční aristokracie a jak je vidět, především neschopné cokoliv bránit, ani si uvědomovat zájmy Ruska.

Odchod Nazarbajeva z funkce prezidenta je úder zvonu, připomínající nebezpečí destabilizace důležitého ruského souseda a pravděpodobné posílení vlivu Číny u něj.

Nesmíme zapomínat, že v případě průlomu radikálních islamistů, včetně bývalých členů IS z Afghánistánu nebo z Kyrgyzie je možno zastavit islamizaci, která prudce stoupá, na jižní hranici současného Kazachstánu, nikoliv na hranici severní.

Námět st.hroch

Převzato z Delyagin.ru

***

„Darujte Izraeli pár států“: Jak proběhlo zasedání RB OSN o Golanských výšinách

Sergej Gusarov, Georgij Mosalov

28. března 2019

USA přiznaly izraelskou svrchovanost nad Golanskými výšinami (dále jen GV), čímž porušily rezoluci RB OSN a poškodily snahu mezinárodního společenství o urovnání konfliktu v regionu. Během zasedání RB o tom promluvil náměstek ruského zástupce při RB Vladimir Safronkov. Představitel Sýrie Bašár al-Džafárí poradil USA, aby „darovaly pár států“ Izraeli, jestliže jej Washington natolik chce podpořit. Zároveň zdůraznil, že Golany zůstanou syrské. USA jsou nyní odhodlané pevně hájit své rozhodnutí, které již dříve zkritizovali mnozí z členů RB OSN. USA vyzvaly Moskvu, aby přiměla Damašek odvelet svá vojska ze zóny.

Safronkov uvedl, že jednostranné uznání svrchovanosti Izraele nad GV kazí práci OSN při urovnání konfliktu mezi Damaškem a Tel Avivem. Řekl: „Postoj Ruska se nezměnil. GV jsou teritorium Syrské arabské republiky, okupované Izraelem v důsledku války v roce 1967 a poté nezákonně anektované. My se přísně držíme rezoluce RB č. 497, podle níž jednostranná rozhodnutí ustanovit svoje zákony, jurisdikci a správu v uvedené části území Sýrie nejsou platná a nemají právní sílu.“ Připomenul, že většina zemí schvaluje ve věci Golan přístup OSN.

Záležitost shrnul: „S ohledem na řečené zdůrazňuji: jednostranné rozhodnutí USA, ať má jakékoliv důvody, se nepřijímá, nemění se mezinárodní právní rozhodnutí o komplexu otázek blízkovýchodního usmíření. Plně sdílíme názor generálního tajemníka , že je status syrských Golan neměnný, neboť je zakotven v odpovídajících rezolucích RB.“

Bašár al-Džafárí ke svému návrhu předat Izraeli část území USA dodal: „Proč by se Izraeli nemohla postoupit Severní Karolína? Je to dobrý kus země. … Věnujte Izraeli pár států, když tolik chcete tuto zemi podpořit. Golany jsou územím Sýrie, ať se to Izraeli líbí nebo ne.“

Postoj USA se nezměnil. Je zde politické ultimátum Rusku od koordinátora stálého představitele USA při OSN Huntera, aby přinutilo Sýrii ke stažení svých jednotek ze zóny rozdělení.

Izrael neměl nikdy lepšího přítele

Trump na Twitteru oznámil: „Po padesáti dvou letech přišel čas, aby USA uznaly plnou svrchovanost Izraele nad GV.“ Za čtyři dny nato podepsal příslušný dokument za přítomnosti izraelského ministerského předsedy. Ten řekl, že Izrael neměl nikdy lepšího přítele, než je Trump.

Sporné GV okupuje Izrael od roku 1967 a v roce 1981 tam jednostranně zavedl svůj právní systém. OSN tento krok neuznala a označuje tu část za dočasně okupované území Sýrie. V současné situaci rozděluje na GV hranici mezi Izraelem a Sýrií demilitarizované pásmo podél linie rozložení sil z doby války v roce 1967. Nacházely se tam mírové síly OSN, ale v roce 2013, po vypuknutí občanské války v Sýrii, musely výšiny opustit. Znovu se tam objevily v roce 2018 v součinnosti s ruskou vojenskou policií.

Syrské ministerstvo zahraničí k záležitosti uvedlo: „Sýrie rozhodně odsuzuje nezodpovědné prohlášení amerického prezidenta o okupovaných syrských GV.“

„Vede k hrubému porušení mezinárodního práva“

Kreml se k situaci postavil s nadějí, že slova šéfa Bílého domu zůstanou toliko politickým heslem s tím, že podobná iniciativa není k prospěchu cíli, jímž je urovnání na Blízkém východě. Syrská strana uvedla, že rozhodnutí šéfa Bílého domu činí z „USA hlavního nepřítele Arabů“. Podle ministerstva zahraničí Sýrie nemá Trump žádné právo na uznání okupace a obsazení cizího území silou.

OSN poznamenala, že její postoj ke Golanům zůstává stejný jako dříve. Ani EU neuznává správu Izraele na GV, což bylo sděleno na stránkách Evropské rady: „Postoj EU ke statusu GV se nezměnil. V souhlase s mezinárodním právem a rezolucemi č. 242 a 497 RB OSN neuznává Evropská unie svrchovanost Izraele nad okupovanými GV.“

Rovněž Liga arabských států (LAS) považuje činy USA ohledně statusu GV za porušení mezinárodního práva.  Generální tajemník LAS uvedl: „Předmětné prohlášení USA nic nemění na statusu GV. Golany, to je okupovaná syrská země.“

Převzato z RT.com

***

Pět prezidentů Ukrajiny. Z přední ekonomiky v Evropě k surovinovému přívěsku Západu

TASS

28. března 2019

Za 27 let nezávislosti se na Ukrajině vyměnilo pět prezidentů a došlo ke dvěma státním převratům, v roce 2004 to byla oranžová revoluce a v roce 2014 násilné odstranění hlavy státu od vlády. Při druhém zahynuly stovky občanů, došlo ke ztrátě patnácti procent území a dvaceti procent obyvatelstva. Ukrajinský HDP se snížil na třetinu, národní měna se najednou násobně znehodnotila, země se propadla do korupce a životní úroveň katastrofálně upadla.

Prezident – nezávislost

V roce 1991 byl zvolen prezidentem Ukrajiny bývalý tajemník ÚV komunistické strany pro ideologii Leonid Kravčuk. V prosinci nastoupil do funkce a v témže měsíci podepsal Bělověžskou dohodu o ukončení existence SSSR a Ukrajina se stala nezávislou.

Mnozí Ukrajinci přiznávají Kravčukovi zásluhu o nezávislost země, avšak následující hospodářská krize  s hyperinflací, rozkradením země, uzavřením továren a obrovskou nezaměstnaností ukázaly většině, že jediným úspěchem Kravčuka byly formální atributy státnosti. Jediná zásluha Kravčuka byla v tom, že stvořil stát, ale nenaplnil jej. Vryl se do paměti Bělověžskou dohodou, rozpadem SSSR, vznikem nezávislé Ukrajiny a zřeknutím se jaderných zbraní. To, co se týkalo hospodářství a sociální sféry, byl jeho krach.

Od roku 1992 přišel během jediného roku  o pravomoci řídit sféru ekonomiky a ovlivňovat zákonodárství. Období jeho vlády se vyznačovalo počátečním nahromaděním kapitálu, mnohdy kriminální cestou. Objevily se první zločinecké skupiny a první soukromí podnikatelé. Ohromný podíl měl dovozní byznys (čelnočnyj bizněs). To znamenalo, že začínající podnikatelé jezdili do zahraničí nakupovat zboží a doma je draze prodávali. Epochu Ukrajinci nazývali Kravčučka. Tehdy se skončilo s kontrolami, začala nekontrolovaná, mazaná privatizace. Došlo k rozkrádání země. Ukrajina například ztratila obchodní loďstvo.

Mnohovektorový Kučma

Do úřadu přišel v roce 1994. Dosud byl ministerským předsedou Ukrajiny a ředitelem významného strojírenského závodu. Do voleb šel s heslem poskytnout ruskému jazyku status oficiálního jazyka a sblížit se s Ruskem. Ovšem s příchodem k moci došlo, jak už to u ukrajinských politiků bývá, k příznačné metamorfóze: proruský kandidát změnil svůj postoj a začal obhajovat sblížení se Západem. Prezidentoval nejdéle ze všech ostatních, přes deset let. Za jeho vládnutí se objevila hřivna, ústava a začaly hospodářské reformy. Dodnes žijí Ukrajinci v té Ukrajině, kterou vybudoval Kučma. On také vládl veškerým fungováním státu. Země pracovala jako prezidentsko-parlamentní republika, prezident mohl vydávat výnosy v hospodářské politice a navrhovat premiéry a všechny členy kabinetu. Začátkem nového století rostla ekonomika o 10 % za rok.

Naplno pokračovala privatizace. Dokončilo se formování současného oligarchického modelu řízení. Nový prezident sázel na oligarchy a oligarchickým korporacím rozdal těžký průmysl. V zahraniční politice vsadil na mnohovektorovost. Jenže taktika balancování si s Kučmou zle zažertovala. Dostal se do pozice špagátu mezi skupinami oligarchů, mezi Ruskem a Západem.

Centrum politického života země se přeneslo do parlamentu, tam se zformovala silná opozice a najednou bylo potenciálních kandidátů na prezidenta více. Kolem Kučmy se rozvířilo několik skandálů, ztratil politický vliv a výhled na další zvolení, případně na dalšího jím určeného prezidenta. Po několika skandálech nakonec zahájila nejvyšší rada proti Kučmovi impeachment.

V roce 2002 určil premiérem Janukoviče, poté se jeho rozpor s příznivci oranžového tábora, podporovaného Západem, dále zhoršil. Byl pod takovým tlakem, že musel vládu předat prozápadním politikům.

Prezident – zklamání

Čtvrté prezidentské volby byly v roce 2004. Zvítězil Janukovič. Avšak jeho hlavní soupeř Juščenko ohlásil, za podpory prozápadních sil, rozsáhlé podvody při hlasování. Vypukly masové protesty, nazvané oranžová revoluce. Vládu a vliv ztrácející Kučma, stále ještě prezident, nedokázal zajistit pořádek a zabraňovat v podstatě protiústavním akcím vůdců „majdanu“. Ti začali obsazovat úřední budovy v Kyjevu.

Pod tlakem Západu nakonec Nejvyšší soud oznámil, že není možno určit vítěze druhého kola voleb a bude se hlasovat ještě ve třetím kole (ústava to neumožňuje). V třetím kole zvítězil Juščenko o 8 % nad Janukovičem. Juščenko byl chráněnec USA a zemi táhl zostra na Západ. Tak se Ukrajina rozdělila na Západ a Východ. Třetí prezident udělal radikální kroky k odtržení Ukrajiny od Ruska, které vedly k prvnímu konfliktu ohledně plynu. Za Kučmy platila Ukrajina za tisíc kubíků 50 USD, Juščenkova politika způsobila, že platí za ruský plyn víc než mnohé země EU. Stejně jako Kravčuk byl i Juščenko náchylný spíše k předvádění, než ke starostem o reformy. V ekonomice sklízel plody svého předchůdce Kučmy. Tak byla ukrajinská ekonomika až do krize v roce 2008 relativně stabilní.

Tehdy vznikl kult „hladomoru“, heroizace banderovců a také povinnost úředníků při hymně klást pravou ruku na srdce.

Ke konci prezidentského období se Juščenko topil ve skandálech a konfliktech s parlamentem i s nejbližším okolím (konkrétně s Tymošenkovou), které trvaly po celou dobu jeho vlády. Od srpna 2006, až do konce v únoru 2010 byl jako vůdce země omezen v pravomocech, země přešla na parlamentně-prezidentské řízení a posílila se funkce Nejvyšší rady. Juščenko přišel do politiky s grandiózními plány a odešel s grandiózní porážkou. Při dalších volbách v roce 2010 dostal jen 5 % hlasů.

Janukovičův rodinný typ řízení

V roce 2010 zvítězil Janukovič nad Tymošenkovou. Voliči si přáli sbližování země s Ruskem a vyváženou a rozumnou politiku. Považovali Janukoviče za pevného hospodáře. V prvním období se mu dařilo stabilizovat ekonomickou situaci po krizi v roce 2008 a urovnat vztahy s RF. Dopomohly k tomu v roce 2010 podepsané Charkovské dohody. Tehdy se RF a Ukrajina domluvily o prodloužení doby existence ruské základny na Krymu, od roku 2017 na 25 let. Zato měla Ukrajina levnější plyn.

Nový prezident vrátil Ukrajinu k prezidentsko-parlamentní vládě a znovu získal všechny páky vlivu. Ale přitom začal na zodpovědná místa jmenovat lidi z nejbližšího okruhu své rodiny, takže vybudoval „rodinný“ systém řízení. Začal pronásledovat své politické oponenty – Tymošenková byla odsouzena na 7 let vězení.

Trhlina v Janukovičově vládě nastala v roce 2013, po zastavení procesu vedoucímu k uzavření dohody s EU. Asociace Ukrajiny měla být podepsána na zasedání Východního partnerství ve Vilniusu. Tehdejší ukrajinský premiér Azarov  pragmaticky žádal od evropských partnerů formou investic kompenzaci ztrát, které Ukrajina ponese po podpisu ekonomické části dohody  o asociaci. Tímto byla přesvědčena především mládež, že země mění politický směr a vrací se k Rusku a k celní unii. Veřejné mínění bylo uměle manipulováno prozápadně orientovanými odpůrci Janukoviče a nastal 3 měsíce trvající euromajdan.

Rozpoutání přišlo koncem února 2014, když skupina neznámých ostřelovačů zahájila v centru Kyjeva střelbu do protestujících i pracovníků bezpečnostních složek. Přes sto osob bylo zabito. Ve snaze zabránit dalšímu krveprolití přistoupil Janukovič na jednání s opozicí, souhlasil s ustavením dočasné vlády a s mimořádnými prezidentskými volbami. Přes podepsané dohody s opozicí a přes záruku EU zůstaly jen na papíru. Akce opozice pokračovaly a kvůli osobní bezpečnosti musel prezident opustit Kyjev a později i zemi. Opoziční frakcí v Nejvyšší radě bylo přijato usnesení zbavit hlavu státu výkonu ústavních pravomocí a nařídit nové prezidentské volby. Došlo tak k rozporu s ústavou, která jasně určuje postup při odstavení hlavy státu. Nastal státní převrat.

Janukovič byl politik slabý jak v obraně zájmů jeho voličů, tak celkově v obraně státu. Opozici ve všem ustupoval a spoléhal na podporu EU. Ta jej odvrhla a přitom za jeho vlády byly učiněny všechny kroky pro sblížení s ní.

Prezident byznysmen

Po státním převratu ztratila Ukrajina, po referendu za sjednocení s Ruskem, Krym. Na jihovýchodě začaly masové protesty. Jako odpověď zahájila kyjevská vláda násilnou operaci v Donbasu, při níž byly nejaktivnější „dobrovolnické“ prapory, zformované z aktivistů euromajdanu.

Porošenko, který v mimořádných volbách zvítězil, používal předvolební heslo „Žít nově“, ukončit válku v Donbasu za několik hodin a zajistit jednotu země. Ale jakmile se stal prezidentem, začal jednat právě opačně. Výsledkem je, že válka v zemi pokračuje dosud a řada míst v Donbasu je, jako dříve, mimo kontrolu Kyjeva.

Porošenko se v celé své politické kariéře vyznačoval výraznou pružností. Přeběhl k Juščenkovi a pracoval s Janukovičem a poté, co získal moc, se změnil na radikálního nacionalistu. Paralelně s tím se dostal do čela korupce, kterou tak uchoval.

Před Porošenkem byl na Ukrajině svého druhu „sociální smír“: Oligarchové vydělávali, ouřadové brali úplatky a zato se politici chovali tolerantně k jazykovým i konfesním otázkám, zůstával balík sociálních standardů a výhod a zbytky sociálního státu. Za Porošenka byl sociální stát zcela demontován. Sociální závazky se likvidovaly a přitom zůstala chamtivost a zlodějství úředníků. Za zradu národních zájmů země získala sblížení se Západem. To, co se připravilo ještě za Janukoviče, to je dohoda o asociaci s EU, se podepsalo nyní. Došlo na bezvízový režim. Zároveň Porošenko inicioval totální ukrajinizaci. Zničil prakticky všechny vazby na Rusko. Jsou zakázány ruské knihy, filmy, ruskojazyčným občanům se upírá používání ruského jazyka a mnoho dalšího.

Po pěti letech Porošenkovy vlády má Ukrajina katastrofální propad všech ekonomických ukazatelů. Již v roce 2015 se ekonomika propadla o 10 %. Byla devalvována měna, rostl státní dluh – již překračuje 60 % HDP. Jsou zaznamenána ohromná tempa deindustrializace a zastarávání hospodářství. Právě za Porošenka nastává konec takových velkých závodů, jako je Nikolajevský loďařský závod, Záporožský automobilový závod, Oděský přístavní závod a další. Tak se Ukrajina stala pouhým dodavatelem surovin na zahraniční trhy, hlavně kovů a zemědělské produkce.

Ač byli občané zbídačeni tak, že nebyli schopni platit ani komunální služby, jmění samotného Porošenka za celých pět let rostlo. Patří mezi nejbohatší Ukrajince, jeho jmění je 1,1 miliardy dolarů. Jeho hlavním aktivem je korporace Roshen vyrábějící cukrovinky. K roku 2018 uzavíral šestou desítku nejbohatších Ukrajinců. Když v roce 2014 nastupoval do úřadu sliboval, že se svého podnikatelského majetku vzdá, kromě TV kanálu, ale slib nesplnil.

Měsíc před volbami se ukázala fakta o rozsáhlé korupci v Ukroboronpromu. Obranné závody země dodávaly přes nastavené firmy s účastí vysokých úředníků z okolí Porošenka za zvýšené ceny náhradní díly z ukrajinských vojenských skladů a část se prý dodávala z Ruska. Národní protikorupční úřad Ukrajiny již zahájil trestní stíhání desítek vysokých úředníků. Řada vysoce postavených Porošenkových přátel byla zbavena funkcí. On se v čase zbývajícím do voleb snaží minimalizovat škodu způsobenou tímto skandálem svému ne moc stabilnímu postavení pro druhé funkční období.

Převzato z Tass.ru

Stanův komentář: U příležitosti jubilejního 500. vydání Ruských očí chci z celého srdce poděkovat autorce za téměř desetileté nezištné úsilí. Ruské oči jsou chloubou OM a poskytují našim čtenářům ojedinělou možnost seznámit se s tím, jak vidí svět přední ruští novináři, publicisté a blogeři. Klobouk dolů, poklona až k zemi a srdečné díky. Přeji Zajošce pevné  zdraví, hodně štěstí a těším se na další pětistovku Ruských očí!

Přejít do diskuze k článku 15 komentářů