Svět ruskýma očima 516

Sucho ve Střední Americe – varování planetě

Dmitrij Sedov

13. července 2019

Letos na jaře řekl Trump, že sníží Ekvádoru, Hondurasu a Guatemale hospodářskou pomoc, pokud se nezastaví příliv běženců k hranici USA. Svou výhrůžku uskutečnil a pomoc těmto zemím snížil ze 754 na 530 milionů dolarů.

V klimaticky požehnaném trojúhelníku (Ekvádor, Honduras, Guatemala) vládne šestým rokem sucho. Ničí důležité zemědělské kultury a obyvatelstvo přivádí na pokraj přežití. Občas do oblasti přijdou mohutné lijáky, které odplavují zbytky úrody a potom půda opět vysychá. Obyvatelé ze zemědělských oblastí odcházejí. Ve vlastních zemích pro ně není záchrana. Hustě obydlená místa jsou přeplněná, život v nich ovládají kriminální skupiny a drogové kartely. Takže se proud migrantů valí k hranicím Mexika a USA. A tady jim začínají problémy.

Běženci se po zaplacení za přepravu ocitnou v pohraničí, kde není práce a normální podmínky k životu. Trump se s tímto přílivem chce vypořádat a nutí vlády zemí trojúhelníku k mimořádným opatřením, ale tak problém vyřešit nemůže.

Oteplení ve světě se projevilo ve Střední Americe a odehnalo sezonní deště. To přineslo velké rozmnožení kůrovce, ničícího jehličnaté lesy, které i bez kůrovce byly masově káceny. Snížila se hladina spodních vod a zvýšila teplota vzduchu. Proto se musí změnit přístup k využívání přírody. K tomu se ještě objevily nové problémy. Patogenní škůdci ničí kávové plantáže, tím dochází ke ztrátám na trhu práce a nižším ziskům z exportu. Podle specialistů je ještě možno produkci kávy zachránit, ale chce to investice do nových technologií pro pěstování druhů odolných suchu a možnost uchování zásob vody. Po krácení americké pomoci to nejde. Vlády zemí trojúhelníku musejí použít své nuzné prostředky k řešení žhavých problémů – bezpečnosti, boje s obchodem s drogami a nezbytné sociální pomoci. Na ochranu přírody a zlepšování kultury využívání půdy  již prostředky nejsou. V roce 2018 vlády všech uvedených tří zemí vyhlásily kvůli nedostatku potravin mimořádnou situaci. Kolem dvou milionů lidí zde hladoví.

Všechny tři země patří mezi nejchudší na světě, dvě třetiny jejich obyvatel žijí pod hranicí chudoby. Vědci předpokládají, že sucho bude pokračovat a v oblasti potravin budou další ztráty.

Hodně důležité jsou pravidelné uragány. Podle USAID je Honduras jednou z nejzranitelnějších zemí planety vzhledem k ničivým přírodním úkazům. V roce 1998 za uragánem Mitch zůstalo kolem pěti tisíc mrtvých, asi dvanáct tisíc raněných a osm tisíc nezvěstných. Ti, kteří přežili, trpěli velkým nedostatkem potravin, léků a pitné vody. Šířily se nemoci, tropická horečka a cholera. Byla zničena většina silnic, mostů a letišť. Města byla zatopena a pomoc se opožďovala. Přibližně 70 % úrody v Hondurasu bylo pryč, sklady jejich důležité komodity kávy i její osevní plochy byly zničeny. Materiální škoda vystoupala na jednu miliardu dolarů, což je pro maličkou a chudou zemi ohromné množství.

Na Střední Ameriku se valí přírodní pohroma. Tvořící se „suchý koridor“ se táhne  od jihu Mexika po Panamu. Zde ležící země v poslední době nedostávají ani 40 % ročního objemu sedimentů a jejich zemědělství se rozpadá. Podle vědců bude Západní Honduras  klimaticky „žhavým bodem“, v němž budou následky oteplení intenzívnější než kdekoliv jinde.

Podle odhadů Světové banky budou do roku 2050 čtyři miliony obyvatel Střední Ameriky „klimatickými migranty“ a tento lidský proud pod „klimatickým tlakem“ se povali do USA.

Odborníci poukazují ještě na jedno. Upozorňují, že nestabilita v Sýrii, která přerostla ve válku, začínala suchem v letech 2007 až 2010. Ze zemědělských oblastí se do velkých měst přestěhovalo asi jeden a půl milionu lidí. To zničilo zavedený sociální řád a nakonec vedlo k občanské válce.

V roce 2017 napsal kanadský výzkumník McLeman v knize o problémech stěhování národů v současnosti: „Od poloviny tohoto století budou fyzické důsledky změny klimatu stále mocnějším motorem migrace a přesídlování po celé planetě. Státy se slabými sociálně-politickými systémy budou nejpravděpodobnějšími centry násilí a migrace vynucené oteplováním.“

McLeman: Routledge Handbook of Environmental Displacement and Migration

Převzato z Fondsk.ru

***

Prvořadý sen je odevzdat vládu jako dědictví

Igor Karmazin

16. července 2019

Lukašenko slaví 25 let svojí vlády. Do funkce nastoupil 20. července 1994. Za ty roky se politik s charakteristickým knírem a typickým hlasem stal jedním z nejvlivnějších vůdců v postsovětském prostoru. Dmitrij Bolkunec z Mezinárodního centra politických analýz a informační bezpečnosti pohovořil o příčinách politického přetrvání a dalších perspektivách Lukašenka.

Jaké jsou Lukašenkovy hlavní úspěchy za 25 let?

K vládě přišel za složitých podmínek. Bělorusko utrpělo velkou škodu za hospodářské krize začátku devadesátých let, kdy se zbořily hospodářské svazky s republikami bývalého Sovětského svazu. Po vítězství v roce 1994 stabilizoval hospodářskou situaci. Hodně úspěchu mu přineslo šikovné vytvoření vztahů s Moskvou. Minsk dostal přístup na trh sousední země a levné energetické suroviny. Byl to takzvaný „běloruský hospodářský zázrak“. Podařilo se mu dosáhnout nízkou úroveň kriminality, modernizovala se infrastruktura, fungují velké průmyslové závody i zemědělství. V posledních letech se rozvíjí moderní technologie a existuje rozsáhlý IT park. To jsou jeho aktiva.

K jakým dalším změnám v zemi došlo?

Lukašenko následně zamotal tržní reformy. Sám o sobě říká, že je protitržní. Krom toho nepřetržitě ubíral demokratická práva a svobody. Šéfka Lukašenkovy tiskové služby  řekla, že se diktatura stala značkou Běloruska a získala „jakýsi pozitivní odstín“. Při Lukašenkovi vyrostlo pokolení úředníků, kteří odmítají jakékoliv alternativní pohledy. V celém Bělorusku je rozšířen kult osobnosti, všude visí portréty prezidenta. Osoby, které s politikou prezidenta nesouhlasí a členy jejich rodin sledují, mohou je pokutovat nebo zbavit práce. Desítky tisíc občanů okusily všelijaké tresty. Beze stopy zmizeli někteří Lukašenkovi oponenti a jejich osud je dodnes neznámý.

Existují údaje o reálné popularitě běloruského vůdce?

V zemi jsou zakázané nezávislé sociální průzkumy. Provádí je jen Výbor státní bezpečnosti a výsledky se zveřejňují ve státních médiích. Podle nich se Lukašenkova popularita drží na osmdesáti procentech a mnoho let je nezměněná. Poslední nezávislé průzkumy byly v letech 2015 až 2016 a výsledkem byla třicetiprocentní  prezidentova popularita. Nyní propočetli nezávislí pozorovatelé z nepřímých příznaků jeho popularitu mezi 20 a 25 %.

K čemu se taková čísla váží?

Je zde už určitá únava z jednoho člověka. Mnozí voliči, kteří pro Lukašenka hlasovali v roce 1994, opustili tento svět. Prezident se snaží pracovat s novými generacemi. V Bělorusku byl obnoven Komsomol. Má půl milionu členů. Povinně jsou tam všichni žáci a studenti. Pro ambiciózní mladé lidi je tak možnost kariéry. Mládež si většinově přeje změny.

Jsou v této situaci možné masové akce protestu?

Někdo by je musel připravit, ale v zemi není opozice. Je pod tvrdým nátlakem. Pro kariéru je nebezpečná účast na shromáždění, hrozí vězení. V ekonomice země stojí na prvním místě stát, protestujícím jde přitom o práci. I jen trochu aktivní lidé jsou na listině KGB. Samozřejmě jsou i spontánní protestní akce. Například proti zdražení benzinu. Ale to k vyvolání změny nestačí.

Jak se za Lukašenka měnily vztahy k Rusku?  Co dvoustranné vzájemné vztahy čeká v blízké budoucnosti?

Byly a jsou na prvním místě. Lukašenkova zásluha je, že v roce 1995 uspořádal referendum o hospodářské integraci s Ruskem. Mezi státy byla zrušena hranice a dosud to trvá. Blahodárně to působilo na rozvoj kulturních svazků, ekonomiku a politické vztahy. Bělorusko je jedním z hlavních partnerů Ruska. Existují však i problémy. Před dvaceti lety byla podepsána úmluva o Svazovém státu, ale dosud není realizovaná. Moskva ani Minsk se nejsou ochotny dělit o pravomoci ve prospěch nadnárodního orgánu. Vztahy stále kazí spory o plyn a ropu. Co rok dva dochází k velkému skandálu. Zde by mohly být příkladem vztahy Ruska a Kazachstánu. Byly mezi nimi také hospodářské třenice, ale Nazarbajev nikdy nekritizoval ruské vedení veřejně. Věci se řešily diplomatickou cestou.

Jak proběhnou příští volby prezidenta Běloruska?

Měly by být 30. srpna 2020. Ovšem běloruský vůdce je mistrem intrik. Nevylučuji, že hlasování nebude. Letos v listopadu může být spolu s volbami do parlamentu provedeno referendum o změně ústavy. Může být stanoveno, že prezidentské pravomoci začnou platit až od platnosti nové ústavy. V Minsku tuto variantu posuzují. Scénář může být následující: Lukašenko si vybere dva až tři partnery ke hře a dostane nejméně 80 % hlasů. Tak bude vládnout až do roku 2025.

Kdy se současný prezident přece jen vzdá vlády? Jak to může proběhnout?

Mimořádně aktivně se projevují dva běloruští úředníci – předseda vlády Sergej Rumas a ministr zahraničí Vladimir Makej. Bývají označováni za možné následovníky. Ale Lukašenko je patologicky nedůvěřivý. Myslím, že sám dosud neví, co udělá. Pravděpodobně sní o tom, že předá vládu staršímu nebo mladšímu synovi. Podle jedné verze se v nové ústavě objeví funkce viceprezidenta, kterou dostane jeho syn, a on zůstane prezidentem. Rozhoduje úzký kruh osob. Bude to nebezpečné pro stabilní rozvoj státu.

Převzato z Izvěstija

***

Co stojí za aliancí Sorose s bratry Kochy

Vladimir Prochvatilov

17. července 2019

Americké noviny The Boston Globe zveřejnily článek „Zvláštní návrat: Soros a Charles Koch se spojují, aby se skončilo s americkou politikou věčné války“. Hovoří o vybudování Quincy Institute for Responsible Statecraft.

Spoluzakladatelé nového analytického centra Soros a Charles Koch mají různé, ne-li dokonce opačné názory. The Boston Globe píše: „Levicový“ finančník Soros a stoupenci pravicových bratrů Kochů, miliardáři … mají málo společného – Soros je staromódní liberál ‘nového směřování’. Bratři Kochové jsou usilovní příznivci pravice, snící o tom, že by USA měly ukončit svou ‘věčnou válku’ a přijmout novou zahraniční politiku.“

Co je za takovým hodnocením?

Autor publikace v The Boston Globe Stephen Kinzer je přesvědčen, že „nové zahraničně politické centrum ve Washingtonu bude prosazovat světový pohled založený na diplomacii a zdrženlivosti a ne na hrozbách, sankcích a bombardování“.

Nové analytické centrum je nazváno podle amerického prezidenta Johna Quincyho Adamse, v jehož projevu v roce 1821 v Den nezávislosti zazněla slova: „Spojené státy nebudou zacházet za hranice strašáků, které musejí zničit. Horují pro svobodu a nezávislost pro všechny. Chrání a řídí jen samy sebe.“ Kinzer tvrdí, že Institut Quincy bude podporovat zahraniční politiku založenou na principu „žij a nechej žít druhé“.

Oficiální otevření institutu se plánuje na září. Sorosův Open Society Fond a Fond Charlese Kocha na něj daly po půl milionu dolarů. Několik nezávislých sponzorů ještě přidalo 800 tisíc dolarů. K počátku roku 2020 může mít institut k dispozici rozpočet 3,5 milionu dolarů. Trity Parsi, Suzanne di Magio a další američtí experti obhajují postupy jednání jako alternativu konfliktů s Čínou, Íránem a Severní Koreou.

Publicista protiválečného ražení Basevich říká: „Institut Quincy zve pokrokáře i konzervativní oponenty intervencionismu k posouzení nového méně válečnického přístupu k politice. Jsme proti nekonečné kontraproduktivní válce. Chceme vrátit zahraniční politice země snahu o mír.“ Podle toho Kinzer předpokládá, že bude Quincy Institute bude  „pro odchod amerických vojsk z Afghánistánu a Sýrie, za návrat k jaderné dohodě s Íránem, za méně agresívní přístup k Rusku a Číně, za ukončení kampaně za změnu režimu ve Venezuele a na Kubě a za výrazné snížení obranného rozpočtu“.

Tady ve skutečnosti nejde o novou věc. Když se Truman na konci druhé světové války rozhodl vytvořit NATO proti Sovětskému svazu, dost tvrdě mu oponovala levice i pravice. Bývalý viceprezident USA Wallace (levice) a senátor Taft (pravice), spolupracovali s komunisty, obhájci měkké spolupráce se Stalinem a vinili USA z agrese a rozpoutávání války.

Spolupracovník Hudson Institute Radosh píše: „Pravicová aliance se vzkřísila v době opozice proti válce ve Vietnamu a potom za Clintonova prezidentství. Ultrakonzervativec Buchanan mluvil na mítincích proti bombardování společně s marxistou Cockburnem. Za války v Iráku a v Afghánistánu vznikla znova neformální pravicově – levicová aliance.“

Ještě jedna snaha o pravo – levou koalici byla za Obamy. Bylo to v roce 2010 na konferenci Aliance levice a pravice proti válce. Chtěli založit „vlastenecké protiválečné hnutí za podpory odpůrců extrémního militarismu“. Skupina doufala ve spolupráci se stoupenci Rona Paula i Pata Buchanana, ale nebyly peníze a tak z toho sešlo.

Nyní financují vznik protiválečného analytického centra miliardáři. Neznamená to, že se v USA formuje dlouhodobá protiválečná aliance. Nejspíš má vytvoření QIRS konjunkturalistickou povahu. Analytici Rona Paula si myslí, že QIRS je „způsob jak vzdorovat Trumpovi a nikoliv skutečný odpor k válce“. Podle politického analytika Wenzela je Soros téměř „anti Quincy“, vždyť „financuje množství revolucí na této zpropadené planetě“. A Charles Koch, považovaný za barona – loupežníka, symbol bezectné chamtivosti, ničitel životního prostředí a finančník všeho reakčního začal zřejmě s kampaní na změnu svého obrazu.

Wenzel hodnotí situaci: Koch i Soros „vidí v hrubém zastrašujícím způsobu nenáviděného Trumpa slabost, kterou by mohli využít pro svoje cíle vyzývajíce k „odpovědnému řízení státu“. V intrikách Kocha a Sorose vidí analytik střet zájmů uvnitř amerického Deep State. Jakmile by se Trump ztratil ze scény, skončí QIPR se svými výzvami žít a nechat žít druhé. Levicový obrat Kocha by mohl být motivován růstem Trumpova vlivu v Republikánské straně.

Ve svazku Kocha a Sorose  proti „věčné válce“ probleskuje chápání nejstřízlivější části amerického establishmentu toho faktu, že americká zahraniční strategie „donucovací síly“, založená na kombinaci finančních sankcí, podpory politické opozice v „nepřátelských“ státech a kybernetických útocích na cílové země většinou selhala. Rusko, Venezuela, Severní Korea a Írán americké donucovací síle neustoupily. Hledají se proto nové postupy v zahraniční politice: izolacionismus nebude, ale bude se sázet na strategii měkké síly (soft power).

Svazek Kocha a Sorose existuje i v projektu After Charlottesville, který sponzoruje Sorosův fond. V srpnu 2017 se konal v Charlottesvillu pochodňový průvod pravicových nacionalistů a členů Ku-Klux-Klanu, po němž následovaly nepokoje a střety s policií.

V předvečer prezidentských voleb v roce 2020 má vyprovokovat spojení silných oponentů Trumpa proti němu nepokoje.Trump někdy svoji voličskou základnu ničí. Dostal se pod kritiku kvůli svým „rasistickým komentářům“ na adresu členek Kongresu za Demokratickou stranu zastupujících etnické menšiny. Doporučil jim nejdřív se vrátit do vlasti svých předků, zavést tam pořádek a teprve potom kritizovat USA. Po těchto prohlášeních jeho oblíbenost značně klesla. Nyní poprvé je na tom hůře než čtyři uchazeči o křeslo prezidenta za Demokratickou stranu: Biden (o 9 %), Sanders (o 7 %), Warrenová (o 5 %) a Harrisová (o 1 %).

Pokud bude Trump svoji popularitu stále ztrácet, může aliance mezi týmem stoupenců bratrů Kochů a Penceho a Sorosova velkého přítele Bidena tvořit americkou historii.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů