Den vítězství pro Rusko a Evropu – různá data, různé války, různá hlediska

Jurij Rubcov

9. května 2021

Sovětský svaz a západní země, oba účastníci protihitlerovské koalice, bojovaly proti jednomu nepříteli, ale jako kdyby byli v různých válkách.

Síly na hlavních pozemních válečných událostech 2. světové války. Na sovětsko-německé frontě se v létě 1941 střetla Rudá armáda se 190 německými divizemi a divizemi jeho spojenců – šlo o 95,5 % z celkového množství hitlerovských vojenských sil. V listopadu 1942 bylo divizí už 266 (95,5 %) a v lednu 1944 se Rudá armáda střetla s 266 divizemi (92,1 %). I po otevření druhé fronty v Evropě stálo proti Rudé armádě 195 až 240 divizí. Na západní frontě stálo proti anglo-americkým spojencům v různých obdobích méně než 75 divizí wehrmachtu. Sovětské ozbrojené síly podnikly proti wehrmachtu 37 strategických operací, spojenci na západní frontě jen 6 a na italské a severoafrické po třech.

Cena za vítězství? Nenahraditelné ztráty lidí ze sovětských ozbrojených sil obnášely 11,3 milionů životů. Společné ztráty Británie a USA byly přibližně 2,3 miliony vojáků a důstojníků.

Proč měla sovětská vojska tak nepoměrně velké ztráty? Falzifikátoři úslužně vyloží, že příčina je v neschopnosti sovětských velitelů a velících důstojníků bojovat. Avšak měla by vojska spojenců jiný počet obětí, kdyby musela řešit to, co musela řešit Rudá armáda, která zničila 607 nepřátelských divizí? Spojenci společnými silami zničili v Západní Evropě, Itálii a Severní Africe třikrát méně nepřátelských divizí, konkrétně 176. Celkové ztráty Luftwaffe obnášely přes 100 tisíc letadel a z toho v bojích se sovětskými vojsky jich německá vojska ztratila 77 tisíc. Rudá armáda také zničila nebo ukořistila tři čtvrtiny všech německých zbraní, minometů, tanků a útočných zbraní protivníka.

Samozřejmě, že ani pro spojence nebyla válka lehkou procházkou, ale čísla mluví sama za sebe. Druhou frontu otevřeli až v červnu 1944, kdy už byla páteř nacistické válečné mašinerie zlomena, a to nikoliv jimi, ale Rudou armádou. Takže války byly různé.

Rozdíl se odrazil i v datu vítězství. Vítězství je společné, ale Den vítězství má každý svůj. Západ 8. května a Rusko 9. května. Akt bezpodmínečné kapitulace německých ozbrojených sil byl podepsán na berlínském předměstí Karlshorste v 00.43 hodiny moskevského času 9. května 1945. Pro Sovětský svaz právě podpis tohoto dokumentu znamenal konečné vítězství nad Třetí říší a jejími evropskými spojenci. V Evropě bylo v tuto chvíli skutečně ještě 8. května, ale mýlí se ten, kdo myslí, že spojenci, kteří určovali den oslavy, přihlíželi k podpisu v Karlshorste. A tedy k čemu?

Kolizi způsobila čistá politika.

Večer 6. května přiletěl do Paříže k sovětskému zástupci u anglo-amerických spojeneckých vojsk generálu Susloparovovi pobočník nejvyššího velitele expedičních sil spojenců v Západní Evropě armádního generála USA Eisenhowera a předal mu pozvání svého šéfa urychleně se dostavit do Remeše, kde byl Eisenhowerův štáb. Ten sovětského generála informoval o svém setkání s generálplukovníkem Jodlem, náčelníkem štábu operačního vedení vrchního velení wehrmachtu. Jodl měl od velkoadmirála Dönitze (prezidenta Třetí říše a vrchnío velitele ozbrojených sil po smrti Hitlera) zplnomocnění podepsat akt kapitulace německých vojsk ze západní fronty.

Eisenhower jednal jako spojenec. Od německého velení kategoricky žádal podepsat úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci na všech frontách, včetně východní, kde wehrmacht nadále tvrdě vzdoroval vojskům Rudé armády. Považoval za mimořádně potřebné „aby kapitulace Němců na ruské frontě a jejich kapitulace na spojenecké frontě byly přesně včas koordinovány tak, aby byly válečné akce ukončeny současně“. Jodl radiem předal Dönitzovi do Flensburgu ultimátum. Dönitz v noci 7. května v půl druhé zplnomocnil generála podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci všech německých vojsk na všech frontách. Podepsán bylo za účasti generála Susloparova dne 7. května přibližně ve 2.30 hodin. Jenže Jodl se vymluvil na „špatné spojení“, neumožňující včas oznámit úplnou kapitulaci a požádal o 45 hodinový odklad od momentu podpisu protokolu do jeho vstoupení v platnost. To znamená do 8. května, 23.00 hodin středoevropského času.

Když Josef Vissarionovič Stalin dostal informaci o podepsání kapitulace v Remeši, odmítl návrh Churchilla a Trumana oficiálně oznámit 8. květen za den vítězství nad Německem. V osobním poselství každému z nich to zdůvodňoval tím, že „odpor¨německých vojsk na východní frontě neslábne a poukázal na nutnost vyčkat do chvíle, kdy kapitulace vstoupí v platnost, t. j. do 23. hodiny 8. května středoevropského času, což je 1 hodina moskevského času dne 9. května. Podařilo se mu i oba přesvědčit, že remešský protokol byl předběžný. Jako hlavní akt kapitulace byl uznán ten z Karlshorstu.

Vůdci spojeneckých zemí nerespektovali názor sovětského vůdce k určení Dne vítězství nad Německem a datum stanovili na 8. května, na den podpisu kapitulace v Remeši.

Nakonec by to bylo možno přijmout. Jenže je tu jedno „ale“. Na Západě je Den vítězství mezi událostmi druhé kategorie, přičemž nyní už sahají i na ruské právo považovat 9. května za hlavní událost 20. století. Vynikají v tom zvláště noví členové NATO – Polsko, Rumunsko, Bulharsko, ČR a pobaltské země. Vytrvalé demontáže památníků Rudé armády provází obviňování, že není osvoboditelka, ale okupant. Prý s koncem války začala politická a ekonomická okupace těchto zemí.

Tak jinými slovy se na stejné místo cynicky staví nacistická okupace a zločiny kolaborantů ve většině zemí Starého světa a osvobozenecká mise Rudé armády.

USA, NATO a EU odpouštějí svým novým partnerům heroizaci nacismu kvůli rusofobské ideologii a protiruskému kurs. Nikdo se na Západě nepostavil proti pochodům veteránů a příznivců SS Waffen v Rize nebo v Tallinnu. Nevadí jim, že na Ukrajině, která usiluje o „evropské hodnoty“, je státním svátkem den založení zločinecké organizace UPA. Žádné západní velvyslanectví neodsoudilo „pochod vyšívaných košil“ v Kyjevu s jejich řevem: „Jsme hrdí a pamatujeme si činy divize SS Haličina.“ Vysvětluje to slogan neonacistů: „Jsme síla, která bude bojovat v Moskvě“.

Převzato z Fondsk.ru

***

Macron se jim vymkl z rukou: Politolog Gundarov o hrozbě občanské války ve Francii

Alexis Mikulskis

10. května 2021

Úřady ve Francii dostaly už druhý otevřený dopis od generálů ve výslužbě s varováním před stupňující se možností občanské války v republice. Ve druhém dopise podpořili penzionované generály i aktivní vojáci. Zástupce odpovědného redaktora týdeníku Nezávislá vojenská revue (Независимое военное обозрение) Vladimir Gundarov označuje za důvod dopisů to, že se Macron „vymkl z rukou vojensko-průmyslového komplexu“.

Anonymní autoři druhého otevřeného dopisu, v němž je varování před nebezpečím občanské války, opět odsuzují francouzskou vládu za celkově mdlou politiku vůči islamistům a bandám z předměstí. Gundarov si myslí, že příčina aktivity penzionovaných i aktivních vojáků tkví zejména v tom, že se Macron vymanil z kontroly velkého průmyslu a vojensko-průmyslového komplexu. Říká: „Macron je chráněncem vojensko-průmyslového komplexu a velkého francouzského byznysu. Patrně přestal uspokojovat tento byznys i vedení vojensko-průmyslového komplexu.“ Proto se generálové tak odvážili. Jedná se o generály, kteří své hodnosti a funkce dostávají za podpory určitých osob, které drží v rukou určité materiální páky. Ne politické, ale materiální. Vypadá to, že za nepokoji ve francouzských městech stojí právě oni. Asi Macronova politika nevyhovuje magnátům a nástrojem vlivu na něj se stala armáda.

Politolog upozornil, že situace s migranty popsaná v dopisech je trvale těžká i v jiných zemích EU. Současně se podivuje snahám rozehrát tuto kartu k destabilizaci situace právě v páté republice.

První z dopisů vysokých, údajně penzionovaných důstojníků armády, byl zveřejněn v dubnu a poprvé varoval francouzské vedení, že „země je na prahu občanské války s hordami islamistů“.

Převzato z Riafan.ru

***

Kdo určuje zahraniční politiku USA?

Vladimir Kudrjavcev

12. května 2021

Před nějakou dobou v New York Times napsali, že bývalý státní tajemník Kerry předával Íránu informace o tajných izraelských operacích proti němu a proti Sýrii. Kerry to odmítá, ale materiál vyvolává řadu otázek. Především se ve zcela jiném světle objevují vztahy mezi Amerikou, Izraelem a Íránem. Avšak hlavní smysl úniku se může pojit k rozporům uvnitř současné administrativy prezidenta USA, který se týká generálního směru zahraniční politiky USA.

Všechno zřejmě odstartovalo počátkem letošního dubna v Indii, kde se Bidenův speciální vyslanec pro ekologii Kerry unáhlil a jednal s ministrem zahraničí RF Lavrovem. Tvrdí, že jednání bylo neplánované a jednalo se jen o klimatických záležitostech. Je těžké věřit obojímu. Potom telefonoval Biden Putinovi. Před tím americký prezident o ruském prezidentovi promluvil urážlivě a vypadalo to na krach ve vztazích obou zemí. A najednou telefonát s návrhem setkat se a posoudit celé spektrum aktuálních otázek.

Vzniká podezření, že telefonický hovor obou prezidentů protlačil Kerry, který obvykle v mezinárodních jednáních prosazoval konstruktivní dialog a který často našel společný jazyk s Lavrovem (Sýrie). Tyto dohody byly nejednou později zmařeny, což asi způsobily síly, nemající zájem ne kompromisech.

Spojené státy přitom prakticky ihned po Bidenově telefonu Putinovi uvalily sankce na ruský státní dluh. Potom přišel článek v New York Times, což se dohromady podobá snaze odněkud zasáhnout a snížit zahraničně politické nadšení Kerryho, aby nemluvil jiným do jejich zájmů. Vypadá to, že se někteří členové americké administrativy snaží „obrušovat hrany“ ve vztazích s Ruskem a druzí naopak. Různé okolnosti vypovídají o tom, že uvnitř Bidenova týmu existují rozpory v otázkách mezinárodní politiky.

Počátkem března byl na stránkách Atlantické rady (blízká Demokratické straně) publikován článek „Prověrka reálného stavu věcí č. 4: Co se týče Ruska, měl být důraz položen na zájmy, a ne na lidská práva“. Autoři článku píší, že realizaci amerických zájmů v dialogu s Moskvou by lépe pomohly nikoliv hodnoty, ale racionální přístup. Zde velké množství pracovníků a partnerů Atlantické rady veřejně (!) napadá publikaci jakožto nesprávnou.

Vypadalo to, že v zahraniční politice byl za Trumpa chaos, že s příchodem Bidena bude politika zřetelná a důsledná. Stále se ukazuje, že „mezi soudruhy není shoda“. Možná je to tím, že Biden není fyzicky schopný kontrolovat všechny akce a ještě víc než předchozí prezidenti je závislý na svém okolí, které není jednotné. Je mezi nimi boj o vliv. Je potřeba pochopit, kdo po jaké linii kráčí.

V USA jsou nyní nejdůležitější tito politici: ministr zahraničí Blinken, poradce pro národní bezpečnost Sullivan a hlava CIA Burns. Někde vedle je také Kerry. Zajímavé je, že ze zpráv tisku nevyplývá, že by to byli otevření jestřábi.

Burns se podle bývalých spolupracovníků vyznačuje zdrženlivostí a schopností týmové práce. Prý dovede být nenápadný. Blinken a Sullivan jsou považováni za přátele s obdobnými názory, kteří se nepodobají Clintonové ani Boltonovi.

Jinak řečeno, jsou všechny tyto osoby, včetně Kerryho jakýsi kolektivní Obama, který například ve věci syrských chemických zbraní přistoupil na dohodu, aby zabránil americké vojenské operaci proti Sýrii. Kdo tedy zostřuje americkou zahraniční politiku po Trumpovi? Mohla by to být viceprezidentka Harrisová, která podle medií často jedná se zahraničními vůdci namísto Bidena? Ta to asi není. Odborníci tvrdí, že podle všeho nemá mezinárodní vztahy v oblibě.

Závěr se nabízí: Celá Bidenova administrativa je jen fasáda, vývěska, která neobjasňuje, ale jen odráží něčí hluboké plány. V hlubině třeba ministerstva zahraničí jsou opravdoví jestřábi, jako je Nulandová, která se jeví jako hlídač z „Deep state“ a v zahraniční politice USA možná hraje větší roli než samotný ministr zahraničí. A kolik je takových Nulandových v Bílém domě, Pentagonu a v CIA…

Obecně je možné říci, že za Bidena se měl projevit americký globalistický imperialismus v celé své kráse. Takový, který se snažil brzdit Trump. Překvapivé je, že se projevuje především ve slovech, ale ve skutečnosti se Amerika chová dost zdrženlivě. Možná proto, že se zatím všichni seznamují se situací v různých směrech a chystají se útoky.

Velmi zajímavé je, že v zahraniční politice USA jsou patrně rozpory mezi pragmatiky a jestřáby, což potvrzují pozorované události. A stále není jasné, kdo dnes určuje mezinárodní směřování USA, když byl do Bílého domu usazen Biden a jeho tým.

Znamená to, že jsou před námi mnohá překvapení.

Převzato z Fondsk.ru