Polsko bez kompasu

Sergej Pavlenko

26. června 2021

Dne 21. června navštívila Polsko prezidentka Moldavska Maia Sandu. Prezident Duda  jí polichotil a prohlásil, že plně podporuje územní celistvost Moldavska. Sandu označila Polskou republiku za „velmi důležitý zdroj bezpečnosti v regionu“ a chválila Východní partnerství a Trojmoří.

Na jedné straně je v této výměně laskavostí všechno pochopitelné – jakýkoliv protiruský element je ve Varšavě vítán. Ale má to i druhý aspekt: Polská zahraniční politika se stává nervózní a chaotická. Například vztahy s Tureckem. Ještě nedávno se Varšava pohoršovala, že Erdogan blokoval přijetí plánů NATO k ochraně Polska a Pobaltí, dnes na to zapomněla. Koncem května Duda navštívil Turecko a v Polsku návštěvu ohodnotili jako nejdůležitější. Erdogan a Duda se domluvili na rozšíření vojenské spolupráce, v prvním kroku podepsali dohodu o nákupu 24 kusů dronů Bayraktar z Turecka.

Poté dne 18. června přijel do Varšavy  ministr obchodu Turecka Musk a ve stejném dnu odcestoval do Antalye polský ministr zahraničí Rau. U Středozemního moře připomenul Bayraktary a uvedl, že tyto bezpilotníky skutečně posílí východní hranice NATO. Poláci jsou přesvědčeni, že bezpilotníky musí vystrašit Moskvu. Rau také řekl, že Západ (myšleno Polsko) nemusí zvyšovat napětí s Čínou.

Slyšet toto o Číně od polských úředníků je zvláštní. Rau navštívil koncem května Peking a sdělil, že Polsko je připraveno aktivně se účastnit čínské iniciativy 17+1, kterou Peking vytvořil pro spolupráci se zeměmi Východní a Střední Evropy. Číňanům přišel návrh vhod a pochválili nový hospodářský program Varšavy. Polský premiér Morawiecki v červnu oznámil, že vztahy s Čínou bude Polsko budovat na základě pragmatismu. Naproti tomu sousední Litva, polský spojenec, je okatě protičínská: Posílá vakcíny na Tchaj-wan a chce na ostrově otevřít obchodní misi. Mluví o genocidě Ujgurů. Varšava o nich mlčí.

Další zvrat v polské zahraniční politice představuje návštěva německého prezidenta Steinmeiera v Polsku dne 17. června. Čekalo se, že přijede i Merkelová, ale nestalo se, nechtěla se vidět s Morawieckim. Steinmeier se setkal s Dudou, ale ten se zachoval „nediplomaticky“, když připomenul kulturní památky ztracené za války a požadoval zabezpečit práva polské národnostní menšiny v Německu. Poté řekl, že setkání se Steinmeierem nebylo pohodové. Přitom německý prezident přijel do Polska, aby připomenul třicáté výročí podpisu polsko-německé smlouvy o dobrém sousedství a spolupráci.

Německé sdělovací prostředky konstatovaly, že vztahy mezi Německem a Polskem klesly na nejnižší úroveň. Důkazem je to, že se polský velvyslanec v Německu Przylembski s německými novináři pohádal, poté došlo na veřejnou přestřelku s velvyslancem Freitagem von Loringhofenem a s náměstkem polského  ministra zahraničí Szynkowskim. Jablkem sváru byla pokaždé otázka LGBT. Podle Německa omezuje Polsko sexuální menšiny. Varšava vrčí. Váhavost vlády pozorují i polští experti. Ředitel varšavského úřadu Evropské rady pro mezinárodní vztahy píše, že Rzeczpospolita ztratila kompas.

Důvodem chaotického jednání Varšavy v zahraničí je to, že po odchodu Trumpa z Bílého domu nesoustřeďuje Washington na východoevropského spojence svůj zájem. Ani dříve nebyl nijak hýčkán, ale za Bidena se Polsko dostalo na periferii amerických zájmů. Dne 14. června byl v Bruselu summit NATO a Poláci silně usilovali o to, aby se Biden setkal s Dudou. Duda přijat byl, ale setkání trvalo několik minut a proběhlo … ve výtahu.

Ze ztráty přízně Washingtonu jsou Poláci nesví.

Jen protiruská orientace je v Polsku stále stejná, stálá ruská hrozba. Nyní tam rozviřují mezinárodní skandál a obviňují Moskvu z velkého hackerského útoku. Šéf kanceláře ministerského předsedy Dworczyk svedl na Rusko napadení jeho emailové pošty. Posvětil to ještě Jaroslaw Kaczyński, když Rusko otevřeně obvinil z útoku. Avšak Gazeta Wyborcza zjistila, že se na hackerském útoku podílel jeden z pracovníků Dworczyka, který jednal z osobních pohnutek a o žádný vnější hackerský útok nešlo.

Úřady to kategoricky odmítají, šéf kanceláře předsedy vlády žádá od deníku Gazeta Wyborcza dementování záležitosti. Úředníky popadá hysterie. Nejdřív byl „obětí hackerů“ jakýsi Dworczyk, potom přišla informace o útoku na 150 polských poslanců a ministrů a dne 22. června vzniklo další číslo – 4350 napadených e-mailových schránek v celém Polsku. Viníkem je prý skupina hackerů UNC 1151, napojená na ruské tajné služby. Nakonec asi budou Poláky obviněni z kyberútoku legendární Petrov a Boširov. Absurdita obvinění Polákům nijak nevadí v tom, aby se obrátili na NATO a EU. Tam ale reagují chladně: Otázku posoudila Severoatlantická rada a Stoltenberg se omezil na to, že ubezpečil Polsko o solidaritě spojenců. Polská provokace zřetelně nedospěla k cíli.

Převzato z Fondsk.ru

***

Západ se „pevně rozhodl“ odstranit Ukrajinu z rozpočtu

Inna Novikova

30. června 2021

Ukrajina chce uvolnit Donbas? Je to další snaha Zelenského přehodit svoji odpovědnost na národ. USA už nechce platit protiruskou hysterii. Vědí, že z toho nic nebude, že veškeré prostředky budou rozkradeny. Američané by si přáli z Ukrajiny zdroje brát, a ne je do ní nalévat, ještě za podmínek krize ve svém státě. Pohovořil o tom ředitel Institutu po novou společnost Vasilij Koltašov.

Dávno jsme si zvykli na neadekvátnost kyjevského režimu, ale přesto hysterie Zelenského z poslední doby vypadá divně. Důležité mocnosti se domlouvají a Ukrajina kdesi pobíhá, poštěkává a zlobí se. Opět pokřikuje – Krym je náš, Donbas je náš, všechno bude normální, všichni se vrátíme atd. Hned po tom následovalo podivné prohlášení Zelenského, že musí být celoukrajinské referendum o Donbasu, zda ho pustit k vodě. Je vůbec možné, aby se Kyjev Donbasu vzdal, jestliže to odsouhlasí lid Ukrajiny?

Zelenskij má důležitý rys povahy. Jasně se to projevilo, když spolu jednali prezidenti RF a USA. O čem jednali, se ví velmi málo. Ale právě Zelenskij o setkání vykládal nejvíc, samozřejmě, že formou svých hysterií, svých rozporuplných prohlášení. Ale v podstatě řekl, že Američané Ukrajinu sjednocují. V tomto smyslu se telefonát Bidena samozřejmě jeví jako diplomatické vítězství. Myslím to ironicky, takové vítězství je možné přišpendlit k jakékoliv složce. Ukrajinský prezident se ujistil, že banderovský ukrajinský stát nemůže po majdanu počítat se Spojenými státy v takovém rozsahu, jak by chtěl.

Nenásledovalo nařízení – nedali prostředky

Na jaře Zelenskij očekával rozkaz z Washingtonu k zahájení vojenských akcí proti Rusku s nadějí, že k tomu dostane velký balík (k okamžitému rozkradení). Američané to znají a vědí, jak by se vyvíjely události, kdyby si Zelenskij nařízení vymohl. Například by vyhlásil vpád na Krym, ale ve skutečnosti by začalo kopání zákopů, ne útok, jen jakési mdlé obklíčení s občasným ostřelováním. Z takového konfliktu by pro Západ nic dobrého nekoukalo a počítat s vítězstvím by bylo nereálné.

Když Šojgu hovořil o čtyřech tisících vojenských cvičení Ruska, byla to svého druhu demonstrace připravenosti ruských ozbrojených sil. Na Washington to udělalo dojem a podobně na Ukrajinu.

Dá se předpokládat, že Zelenskij počítá s tím, že Američané mají specifickou zkušenost  z přímých nebo polopřímých konfliktů ještě se Sovětským svazem a nepřejí si to opakovat.

Spojené státy Ukrajinu opouštějí

Kdysi byla korejská válka proti komunistické Severní Koreji a komunistické Číně, v níž Sovětský svaz podporoval Severní Koreu a Američané se svými spojenci a se souhlasem OSN podporovali Jižní Koreu. Nejzajímavější bylo, že američtí vojáci viděli, kam mizí ohromné prostředky vkládané do Jižní Koreje. Byly určeny pro nemocnice, bylo na to vyčleněno 20 milionů dolarů, ale ztratily se. Užívali si je jihokorejští úředníci. Američané vědí, že kdyby Ukrajina dostala nějakou důležitou podporu, vedlo by to k bezmezné zpronevěře všeho, co jí přidělili. Američané vědí, že taková situace povede k pro ně nepříjemným důsledkům, a to i ekonomickým. Ukrajině bude potřeba dodávat hodně zdrojů a Američané by je přitom potřebovali brát.

Uspořádání referenda na Ukrajině je další snaha Zelenského zbavit se odpovědnosti a přesunout ji na ukrajinský lid, aby nemusel rozhodnout sám. Referendem si bude možno hrát na demokracii. Již bylo uděláno několik průzkumů veřejného mínění. Společnost reagovala s tím, aby se s věcí nehýbalo, protože otázka není tak zásadní, aby národ spěchal hlasovat. Ať se s tím vypořádá prezident.

V tuto dobu se jedná o předstírání toho, že Kyjev se zdánlivě zabývá problémem, jakoby něco dělá a samozřejmě neplní minské dohody.  Ale kdyby přece jen zorganizovali referendum, co by se změnilo? To je velká otázka.

Převzato z Pravda.ru

***

Plynová zbraň Ruska

Rostislav Iščenko

1. července 2021

Naši evropští „přátelé a partneři“ jako obvykle obviňující Rusko ze všech svých vlastních problémů i z přírodních katastrof, požadují od Moskvy kompenzace za všechno, co jim přijde na mysl. V posledních týdnech viní Gazprom z „oportunistického jednání“.

Ruská společnost kategoricky odmítla rezervovat dodatečné kapacity k přepravě plynu přes Ukrajinu, aby Evropě pomohla řešit její problémy s rostoucími cenami modrého paliva.

Většina evropských politiků a odborníků si myslí, že Gazpromu záleží na co možno nejvyšších cenách plynu, a to co nejdéle. Část ruských odborníků s tím souhlasí a odůvodňuje to tím, že Evropané „si začali“ a Gazprom potřebuje kompenzovat ztráty po nezákonném rozhodnutí stockholmské arbitráže, která mu udělila mnohamiliardovou pokutu jen proto, že „Ukrajina potřebuje peníze“. Nebylo by také špatné kompenzovat část dodatečných nákladů Gazpromu způsobených zpožďováním výstavby Severního proudu-2, ke kterému přispěly některé evropské země.

Možná, že obchodní styl takového druhu byl při vytvoření strategie  Gazpromu, ale asi nebyl hlavní příčinou nynějšího jednání ruského dodavatele plynu. Nejspíš to byl růst evropských cen plynu, co pomohlo Gazpromu částečně nebo zcela kompenzovat své ztráty. Byl to příjemný bonus.

Hlavní příčina spočívá v tom, že Ukrajina jako vždy nemá peníze a Evropané jako i dřív klidně naloží na Rusko její financování, čímž zajistí maximální možné objemy transportu plynu přes tuto zemi. Přitom Severní proud od jeho spuštění jede většinou na polovinu kapacity. Nyní hrozí stejný osud i SP-2. Evropští politici už řekli, že „pokud Rusko nezajistí dostatečný tranzit přes Ukrajinu“ může být čerpání plynu prostřednictvím SP-2 zcela zastaveno. Gazprom nejednou ujistil, že úplně zastavit čerpání plynu přes Ukrajinu nechce.

Podle odborníků Naftogazu Ukrajiny je hranice rentability tranzitu přes Ukrajinu 30 miliard kubíků za rok. Znamená to, že se potrubí takto vyplatí, ale už není co ukrást. Cokoliv menšího bude znamenat pro systém přepravy plynu přes Ukrajinu (GTS) práci se ztrátou. Ukrajina se na rozdíl od Ruska připojila k Energetické chartě Evropy a ratifikovala dohodu, s níž bude pro ni mnohem těžší zastavit tranzit přes svůj GTS kvůli nerentabilitě, než pro Rusko směřovat hlavní objemy do jiného potrubí.

Hlavně kvůli tomu žádá Ukrajina záruky, aby alespoň udržela současné objemy přepravy 40 miliard kubíků za rok, anebo je dokonce zvýšila na 60 až 80 miliard. Stávající přepravní kontrakt bude ukončen v prosinci 2024. Proto stále Gazpromu navrhuje odkup dalších tranzitních objemů nabízených v aukci. Například v červnu byly objemy vydražené v aukci  čtyřnásobné, tedy 60 milionů kubíků ze den oproti stávajícím 15 milionům kubíků za den.

Zelenskij musí uzavřít novou tranzitní smlouvu ještě v roce 2023, nebo v krajním případě před začátkem března 2024. V březnu až v dubnu 2024 budou ukrajinské prezidentské volby a nebude-li smlouva, anebo bude-li obsahovat snížení přepravy, využijí ji proti  Zelenskému jeho odpůrci. Rusko také může klidně odložit  podpis kontraktu na dobu po ukrajinských volbách. Proto musí Zelenskij nějak přimět Gazprom, aby přistoupil na rozhodnutí nevýhodné pro ruskou plynovou společnost.

Argumentem na jednání může být jen existence velkých objemů, převyšujících dohodnuté objemy tranzitu přes Ukrajinu za podmínek již fungujícího SP-2. Tak může Zelenskij vykládat záměr snížit tranzit jako politické rozhodnutí ruské vlády a evropští spojenci Ukrajiny dostanou argument k sankcím proti SP-2.

Právě proto, a ne z toho důvodu, že už se silně zvýšila cena plynu (bývala i vyšší) začali evropští přátelé Ukrajiny spolu s Kyjevem žádat po Gazpromu, aby prudce zvýšil dodávky. Evropa tak chce zabít dvě mouchy jednou ranou. Ukrajině zajistit silný růst tranzitu, Zelenskému potřebné peníze a své zásobníky naplní levným plynem na zimu bez potřeby doplňovat je plynem dražším.

Na Ukrajině už promluvili o novém kontraktu na tranzit. Je zřejmé, že se Kyjev z důvodu domácí politiky pokusí o jednání v roce 2023. Ukrajina se začne připravovat na plynovou válku, která by mohla začít už v roce 2022. EU chce přistoupit k očekávané krizi pořádně vyzbrojena – s dobrou zásobou plynu a garantovaným tranzitem potřebných objemů. Odtud pramení hysterie, jestliže se ukáže, že Gazprom nehodlá EU poskytovat strategickou rezervu plynu, která má být využita proti jeho zájmům.

Vypadá to tak, že se Evropa opozdila. Gazprom má v podobě SP-2 strategický argument, který chce v plné míře využít. Evropa nemá čím přebíjet.

Jak argumentuje Gazprom:

1. Nasmlouvané závazky jsou plněny a volný plyn není.
2. V rozumné míře mohou zajistit zvýšení dodávek jiní dodavatelé ruského plynu (především zkapalněného), což v budoucnu vyrovná cenu.
3. Gazprom bude moci zvýšit dodávky po spuštění SP-2.

První bod ukazuje na to, že svou nerozumnou energetickou politikou EU sama přiměla Gazprom obrátit se na východní, zejména čínský trh. Objemy těžby nejsou gumové. Navíc vláda uložila Gazpromu plynofikovat v nejbližších letech celou zemi. Drazí Evropané, promiňte, ale nadbytečné objemy plynu nejsou. S těmi se dříve dalo manévrovat. Toto je přímá narážka na to, že pokud se nebudete dobře chovat a budete Gazprom urážet, nebude pro vás zelená energetika rozmarem, ale nutností a po uplynutí současných smluv může být to, co jde k vám, přesměrováno do Číny nebo do Japonska.

Dříve EU využívala skutečnost, že byla pro Gazprom exkluzivním zákazníkem. To už nyní není.

Ve druhém bodu je poukazováno na opatření, která umožňují zmírnění situace na trhu. Když si hloupí Evropané neuvědomují, že je ruský plyn dávno možné dostávat nejen plynovodem, ale i z terminálů, které vybudovali k opětnému zplynování amerického zkapalněného plynu, dá se jim poradit. Zatím si ruští dodavatelé postupně monopolizují také dodávky po moři. Je dobře, že blízkovýchodní plyn šel hlavně do Asie (tam je vyšší cena), s americkým plynem to nevyšlo a zásluhou Bidena už nevyjde.

Třetí bod informuje, že Gazprom má svoji obchodní logiku dodávek spojenou s logistikou (plynovod – těžební pole) proto je zvýšení dodávek plynu vázáno na zahájení provozu SP-2. Nechť nikdo nepropadá iluzi, že plynovod nebude pracovat, plyn poteče dál.

Gazprom a celé Rusko pracovaly 30 let na tom, aby byl vytvořen současný stav. Alternativní zdroje ze všech míst Evropy dnes nestačí. Pokud by se měl přesměrovat tok plynu, muselo by se za něj platit dvakrát až třikrát víc než dnes. Tady hrozí nekonkurenceschopnost výroby a sociální napětí. Gazprom má dostatek jiných kupců a není závislý jen na evropském trhu. Co je hlavní, dokáže uspokojovat závazky z kontraktu, i když nebude fungovat SP-2, nebo když budou některé současné plynovody vyřazeny z provozu třeba kvůli údržbě až na 2 týdny. Přitom nebude potřeba zvyšovat přepravu plynu přes Ukrajinu.

Zásadní je, že prakticky všechny hlavní plynárenské společnosti „Staré Evropy“ jsou akcionáři SP-2 a vložily do něj miliardy dolarů. Jsou tedy partnery Gazpromu a přirozenými přívrženci jeho zájmů. Ty jsou shodné.

Bojovat s Ruskem je pro Evropu stále těžší, stále se kouše do svého ocasu. Kdyby nebyla v roce 2005 domýšlivá a neprotlačila do funkce prezidenta Ukrajiny Juščenka v přesvědčení, že Rusko je odklizeno za Ural a evropští a ukrajinští rusofobové by nepohřbili projekt třístranného konsorcia na využití ukrajinského GTS, potom by nejen evropské společnosti, ale i Gazprom byli akcionáři ukrajinského plynovodu a nebylo by pro ně výhodné vytvářet nové trasy, konkurující jejich vlastnímu plynovodu. Spíše by měli snahu rozšířit možnosti stávajícího potrubí.

Stejně jako v dřívějších taženích sjednocené Evropy proti Rusku, přinesla i současná  dlouhá plynová válka Evropské unii hodně taktických vítězství, ale završením byla její strategická porážka. Tyto myšky se nikdy nestanou ježky – nejsou to stratégové.

Převzato z Russiapost.su