Systémová koncepce a barometr mravnosti

Říká se, že nejen sněmovní hlasování jsou vždy barometrem rozumu a mravnosti těch, kteří hlasují. Také se říká, že jaké zákony, takový stát. Zákony nám sem však nepadají z nebe, ale podle objektivní situace v zemi je vždy jen inspiruje a vymýšlí nějaké partajní a aktivistické politické pozadí. Inu, může být sice zajímavé, mít zákony, inspirované pozadími, ale je zároveň prozíravé, pokud právě tohle nastane, uvědomovat si to.

Bude užitečné proto sledovat, která pozadí v jakýchkoliv příštích volbách opět na politické židle voličsky pošleme. Sledovat proto, že je „tam“ buď chceme mít, anebo proto, že je nám to úplně jedno. V každém případě však bude platit: Jaký pán volič, takový krám ve sněmovně či na obci. Krám především v podobě dalších nových politických produktů – smluv, zákonů a nařízení. Jako by těch starých bylo stále ještě málo. Zákonů, které si ti naši příští zastupitelští zlatouškové zase svorně domluví a prohlasují.

Pravda, nejen místním radním, ale zejména poslancům a senátorům mohou různí ti „ovlivňovatelé“ z partají, byznysu a (přiznejme si to už konečně, že i z krminálního podsvětí), do jejich sněmovních tisků připravit cokoliv. Je však jasné, že jenom to, pro co nakonec ti reprezentanti lidu pak laskavě ještě zvednou své pusou upracované ručičky, tak jen to bude potom tím konečným výsledkem jejich práce. Práce, placené daněmi nás voličů.

Říká se, že nyní jsme již 25 let německým ekonomickým protektorátem. Inu, vedle dalších, vlastní vinou vzniklých evropských pidistátečků, ani my v tom nejsme sami. Vždyť manipulátoři velmocí se odedávna stále (a zdá se, že velmi úspěšně), snaží ty naše malé středo- a východo-evropské státečky ještě více atomizovat, politicky koncepčně rozdělovat a vlivově, legislativně a ekonomicky je eliminovat. Kážou nám o soutěživosti a konkurenceschopnosti politické a hospodářské, ale na mysli mají vždy jen soupeření těch z nás ekonomicky nejmenších proti těm dalším našim ekonomicky a politicky nejmenším.

Vědí totiž, že oč více oni ty evropské pidistátečky ideologicky a politicky rozdělí, o to snadněji je vždy potom ta hlavní centralizovaná ekonomická a politická velmocenská síla všechny najednou klidně a s chutí pohltí. Takže, jen si to pěstujme, ty vzájemně ještě více rozhádané regionální a tzv. zemské rozpory i v tom našem už tak maličkém Česku. O to rychleji pak jako malý dílčí celek zcela zmizíme z politické mapy Evropy.

Ať už v nejbližší budoucnosti bude v Česku ekonomická a politicky vlivová hegemonie soudobého Ruska nebo americké EU, mocensky vůči občanovi to pro nás vždy bude jen jednou za osmnáct a podruhé za dvacet bez dvou a u Republiky České rozhodujícím bude vždy jen závislostní stav ekonomický na té či oné velmoci. Důvody jsou jednoduché: Postupem času jsme totiž právě vinou našich politiků, zemí čím dál tím teritoriálně menší a ekonomicky investičně vlastními silami neschopnější.

A důsledek? Jsme jako stát už pěkných pár let fakticky zcela zkolonizovaní a tím už i vlastně jak stát prakticky nesuverénní. A proč? Logicky proto, že nejen mezinárodně válečnicky, ale nyní už ani hospodářsky nejsme vůbec soběstační. Je tedy jasné, že proto nám ani v příštích letech nezbude, než politicky poslouchat nejen své mocnější sousedy, ale zejména ty velmoci, které jsou i jim vlivově a silově nadřízené.

Přesto bychom si alespoň měli zachovat jak vlastní sebeúctu, tak i chladnou hlavu. Nadále trochu koncepčně myslet a pracovat s tím, co ještě je. Myslet a smířit se se stavem, přiměřeným našim podmínkám. Neměli bychom rovněž dovolit, aby nás některými partajemi najatí propagandisté jako občany vůči okolí ještě více ponižovali a vnitřně nás rozhádávali kvůli prkotinám.

Měli bychom vědět, že i když téměř každý pátý starosta z Horní Dolní či Suché Mokré by chtěl být prezidentem čehokoliv, jsa přesvědčen, že ve své tornistře už od narození nosí maršálskou hůl, tak právě proto bychom my, jako voliči, měli takové lidi a jejich mediální hlásné trouby držet na velmi krátkém vodítku. Jednoduše tak, že pro důležité funkce bychom si je měli ve své hlavě pozorně kádrovat a do důležitých funkcí je voličsky nepouštět.

Také bychom měli vědět, že v historii lidstva žádná ekonomická a imperiální velmoc nevznikla jinak, než slučováním malých politicko občanských útvarů a jejich území – a nikoliv jejich rozdělováním. Musím proto opakovat, co jsem na OM již kdysi jednou napsal: Bohužel, v mocenské vnitřní i mezinárodní politice rozhoduje především hrubá síla. Síla, buď revolučně vygenerovaná nějakou novou koncepcí politického systému, anebo hrubá síla občansko společenská, prozíravě zorganizovaná nikoliv rozdělováním, ale naopak slučováním a účelnou spoluprací původně sice slabších, ale o to inteligentnějších struktur.

Většina technicky vzdělaných lidí ví, že sebevýkonnější počítačový hardware a sebevíce balíků aplikačního softwaru budou k ničemu, dostane-li ten hardware vadný operační systém. A protože i politické zřízení a jeho zákony jsou takovým operačním systémem, pak je ztrátou času aktivisticky vymýšlet jakékoliv nástavbové občanské uživatelské „programy“ čehokoliv na cokoliv, pokud nezadáme našim radním a poslancům za úkol, aby se postarali, mít právě ten základní politický operační systém bez chyb.

Nejen systémový analytik, ale každý stavař s maturitou vidí proto i u každé stavby nejprve její základy, pak nosné zdi a krovy a nakonec i proti dešti důležitou střechu. Přitom je mu jasné, že příčky v místnostech, kde stropy a podlahy jsou ukotveny právě na těch nosných zdích, tak ty příčky jsou logicky už jen tím, co lze libovolně a podle momentálních potřeb klidně a následně za provozu kdykoliv měnit, aniž by tím statika domu nějak trpěla.

Podobné je to v politice a v občanském politickém uvědomění nás každého. Zakládat si na svém národním a regionálním cítění je jistě správně, ale hodnotit například už i takové hlášení v rádiu typu – „Český rozhlas Olomouc“ – jako závažnou nespravedlnost, systémovou vadu a důležité porušení občanských práv Moravanů, tak to je v těchto systémových souvislostech potom už jen stejná pošetilost, jako požadovat u holiče, aby okamžitě narovnal křivě učesanou pěšinku na naší vlastní zavšivené hlavě.

Slova propagandy v násilně uzákoněném povinném většinovém jazyku, ani zdůrazňování jen pohledové krásy nebo historických krajových zvláštností a tradic, to politicky ještě žádný stát nevytvořilo. Naopak, vskutku kvalitní a perspektivní státy, ty si lidé vytvářejí jen společnou cestou k jasným a sociálně spravedlivým pravidlům vzájemného respektu, při vůli ke společnému soužití. Jinými slovy, jen právě to je ta politicky prozíravá a spravedlivá analýza i syntéza priorit pevnosti a stability státu.

Proto i úsvit naděje pro všechny obyčejné tuzemské občany a naopak problém pro naše zastupitelské politiky může nastat jedině tehdy, pokud se v občanské společnosti vytvoří nějaká vnitřně jednotná a vzájemně efektivně spolupracující inteligentní občanská struktura. Struktura, založená na cílové myšlence přímé volební demokracie včetně odvolatelnosti lenochů, lhářů a zlodějů, s normou stejného metru ve spravedlnosti pro všechny. Spravedlnosti bez ohledu na majetkový status kohokoliv.

Ano, může nám to všechno připadat jako utopie. Jenomže, jak si usteleme, tak si lehneme. Dovolíme-li někomu, aby nám ustlal jen holá prkna na železné pryčně, pak bolavá záda budou jen problémem naší vlastní hlouposti.