Tábor smrti Talerhof aneb Utrpení Haliče IV

Doslov

Kde hledat kořeny státu Ukrajina, s jejími vyšívankami, zvláštní „movou“ (jazykem) a až křečovitě deklarovanou starobylostí? Oficiálně se uvádí jako základ ukrajinského státu Kyjevská Rus, později ještě Kozácký hejtmanát „proruského separatisty“ Bohdana Chmelnického (z poloviny 17. století). Hejtmanát se udržel pouhé tři roky.

Současní kyjevští historici jsou schopní zcela vážně psát o jakémsi starobylém národu Ukrů, nejstarším na evropsko-asijském prostranství, zakladatelích kulturních tradic veškerých národů. To oni vykopali Černé moře a již před tisíciletím využívali k přesunům pod vodou kožené ponorky s rákosovými trubicemi, vhánějícími vzduch (pozor – to není žádný šprým). Oponenti se oprávněně ptají, proč tedy současné ukrajinské území až do minulého století nenosilo ani na maličké části název Ukrajina, ale Kyjevská Rus, Červená Rus, Zakarpatská Rus, Lemkovská Rus, Malá Rus, Bílá Rus, Černá Rus (poslední dvě jsou na území dnešního Běloruska)? Nevypovídají snad tyto názvy o etnické příslušnosti obyvatel? Na Ukrajině odpovídají – ne, byli jsme od počátku pod ruskou nadvládou, to oni si přivlastňují naše dějiny.

Pravda je však taková, že autonomní stát Ukrajina se oprvé objevil v roce 1917 jako Ukrajinská lidová republika sovětů (na území carského Ruska) a v r. 1918 ještě jeden, monarchie Ukrajinský hejtmanát (na území Rakouska-Uherska), vedený hejtmanem Skoropadským.

Abychom se mohli vůbec orientovat v bouřlivé době, kdy ještě neskončila válka a v Rusku probíhal krvavý převrat, v době, kdy na území dnešní Ukrajiny bojoval snad každý s každým a strany přátel a nepřátel se rychle střídaly, uveďme si základní vodítka.

První světová válka byla válkou o zdroje mezi tehdejšími světovými mocnostmi (Trojspolek a Trojdohoda). Zdroje, které vlastnilo Rusko, však lákaly nejen Trojspolek, ale také zámořské USA, tehdy teprve aspirující na světového hráče (fakticky až po první válce, která smetla R-U, Německo i carské Rusko, se dá o USA mluvit jako o mocnosti). Nástrojem ve hře centrálních mocností (Německo a R-U) byl Lenin, nástrojem „průmyslníků“ USA byl Trocký (jeho nejštědřejším sponzorem a blízkým přítelem byl Rothschild).

Jestliže Německu k uskutečnění plánů stačilo rozvalit carské Rusko a získat jeho zdroje, pak „průmyslníci“ z USA ke stejnému plánu požadovali ještě „co nejvíce ruské krve“. Lenin se řídil příkazy z Německa, Trocký z USA. Politika obou byla proto trochu jiná, ale v každém případě zasela neuvěřitelný chaos a zmar podle starého a osvědčeného receptu – postavit proti sobě, rozeštvat, a to tak, že oběť se likviduje sama (zde byla „důvodem“ ideologie, častěji však bývá použité náboženství). Vztah Lenin a Trocký nebyl kolegiální, ale rivalský.

„Novoukrajinci“ ještě před první válkou úzce spolupracovali s oběma pány a s 2. internacionálou. Přes ně čerpali peníze, s nimi plánovali další vývoj události. Nepřítel byl společný – Rusko. Sám Trocký začínal svou politickou kariéru ve Lvově jako redaktor jednoho nacionalistického plátku. Když se události pohnuly směrem ke konci války a ke zničení carského Ruska, část „novoukrajinců“ podporovala proletářskou revoluční cestu Trockého, ale část se raději spoléhala na mocnářskou tradici R-U a Německa. Prosté „rusofilní“ obyvatelstvo, odmítající „novoukrajintví“ jako takové, se tak znovu ocitlo v jámě lvové. Krutostí a teroru se dožili od obou, neboť „novoukrajinci“ se chovali stále stejně a jako trockisti. Z „novoukrajnců“ se verbovali ti nejkovanější proletáři a vyznavači marxismu. „Novoukrajincem“ byl Chruščov i Brežněv. Také dnešní kyjevští protagonisté, bojující proti „ruské agresi“ a „separatistům“, mají zajímavou minulost. Porošenkův otec byl významným stranickým pohlavárem, kterého později zavřeli za rozkrádání socialistického majetku. Porošenko sám má svazáckou i stranickou minulost, ovšem vzhledem k událostem ne tak dlouhou, jako otec. Stejné je to s neonacistou Ljaškem, s copatou Julkou a jinými.

Ukrajinci dnes za obrovského jásotu shazují Leninovy památníky, což je v podstatě velmi směšné, neboť díky Leninovi (spíše tedy díky „novoukrajinci“ Trockému, ale oficiálně to byl Lenin) vůbec nějaký stát mají. Ta Ukrajina, která jako stát „přežila“, byla nejprve sovětskou republikou.

Vavrik, který prošel peklem Talerhofu i Terezína, prošel hrůzami první i druhé světové, se od sovětské moci žádného zadostiučinění nedočkal. Neuznali mu ani diplom z Karlovy University a teprve po absolvování obhajoby v Kyjevě mohl vyučovat na universitě ve Lvově ruský jazyk. Publikovat na „rusofilská“ témata nemohl, jeho kniha Talerhof a Terezín (spisky, vznikající původně jako soupis válečných zločinů R-U) byla vydaná krajanským spolkem Haličanů ve Filadelfii. Po jeho smrti byl zajištěn celý jeho archiv a odvezen do Leningradu (dnes Petrohradu). Nabízí se otázka, proč nemohl. Z téhož důvodu, proč se nikdy zločiny Talerhofu a „novoukrajinců“ nedostaly před soud a proč sovětská vláda stopla všechny tyto aktivity. Kvůli trockistům ve vládě SSSR, zvláště po smrti Stalina, kdy se k moci dostal kovaný trockista Chruščov. Hrůzné řádění „vlasteneckých“ (chápej nacistických) organizací jako OUN UPA, Banderovci, Melnikovci, takové, co se nedalo skrýt, jako např. na Volyni, bylo vykládáno jako „náhodný jev“ a připisováno povětšinou Banderovi (který sám byl produktem „novoukrajinství“). Řádění např. v Babím Jaru či běloruské Chatyni bylo připsáno pouze Němcům, ač skutečnými a velmi ochotnými vykonavateli byli právě „vlastenečtí novoukrajinci“ a samotným Němcům se z toho dělalo zle.

A jak je to s ukrajinskou „movou“? Původně šlo o nářečí malého haličského kraje. Prošlo však v pozdější obrozenecké vlně změnami. Podobnými pokusy, jako v éře obrození u nás (např. čistonosoplenka). Mova je poskládaná hlavně z polštiny, ruštiny, částečně z maďarštiny, ale i turečtiny (vliv osmanské nadvlády – např. slovo majdan) i jiných. V podstatě má svůj základ v haličském nářečí. Ukrajinské písmo původně vzniklo v první obrozenecké vlně z tzv. kulišovky, pomůcky učitele Kuliše k výuce negramotného obyvatelstva kraje (ženy – 70 – 80 %, muži 60 %). Tento učitel, aby co nejsnadněji naučil negramotné aspoň nějak psát, použil fonetický přepis nářečí. Když byla jeho pomůcka ukronacionalisty zneužita k politickým účelům, napsal protestní dopis do Vídně: -Vám je známo, že pravopis, který na Haliči nazýváte kulišovkou, jsem vymyslel já, abych ulehčil učení lidem, kteří chtějí být gramotní, ale nemají tolik času k učení. Ale nyní z něj dělají politický prapor. Polákům vyhovuje, když Rusové nepíší stejně. Když vidím tento prapor v nepřátelských rukách, jsem první, kdo udeří a odříkám se svého písma ve jménu ruské jednoty.-

Brzezinski v jedné své politologické strategii napsal, že Rusko se rozvalí, ztratí-li Ukrajinu. Domnívám se, že toto tvrzení nepochází z jeho hlavy, ale že si ho „vypůjčil“ od Otto von Bismarcka: „Ruská síla může být podkopána jen tehdy, odtrhneme-li od něj Ukrajinu. Je však nutné nejen odtrhnout, ale obrátit ji proti Rusku. Znesvářit dvě části jednoho národa a pak jen pozorovat, jak bratr bude zabíjet bratra. Abychom toho dosáhli, je třeba pouze najít a vychovat zrádce z kruhů národní elity a s jejich pomocí změnit chápání identity části národa do takového stupně, aby nenáviděl vlastní rod a všechno ruské a nebyl si toho vědom. To ostatní je jen otázkou času…“

Tato teorie je platná i dnes – a nejen pro Rusy. A jak už jsem psala, k tomuto scénáři dovede nejen národnostní rozpor, ale také ideologický, včetně náboženského. Ideologický nesvár byl použitý např. v tzv. „proletářské revoluci“ v Rusku, kdy nebylo výjimkou, že proti sobě stáli členové vlastní rodiny.

Ukrajinský nacismus, ač po válce veřejně odsouzený, byl pečlivě uchovávaný jako další „eso v rukávu“. Po druhé světové válce, kdy území Haliče a západní Ukrajiny bylo podrobeno přísné „očistě“ a to jak ze strany Rusů, tak Poláků, nemalá část zastánců hesla „ein Volk, ein Blut“ našla své útočiště v USA. Generace pečlivě připravované a vychovávané k „vysazení“, až přijde správný čas.

Ten čas nastal zhruba před deseti lety, kdy se „Západ“ domníval, že Rusko je Jelcinem natolik oslabené, že už nedokáže vzdorovat. Použili je právě nyní, po několika neúspěšných pokusech o „spontánní revoluci“.

Ukrajina je nástroj v cizích rukách. Někteří z  národa to chápou, někteří ne. Ti, co chápou a dodnes se ke svým kořenům hrdě hlásí, byli dříve nazýváni „rusofily“, dnes „separatisty“, „vaťáky“, „mandelinkami“ (kolorady). Jsou vražděni a jsou jim upírána nejen jejich občanská, ale i lidská práva. Stejně, jako na úplném počátku martýria „Ukrajiny“.

Na závěr přidám písničku od skupiny Ljube, která, dokreslená úryvky z filmu o Čapajevovi, možná řekne víc, než tisíce slov…

Dědo, za co jste to vlastně bojovali? Proč jste raději doma neseděli? Bílí vraždí rudé, rudí vraždí bílé. Jedni proto, aby nebylo bohatých, druzí zas, aby nebyli chudí. Dědo, řekni mi po pravdě – za co mám bojovat já?

…a nářek staříka: „K čemu ta vaše revoluce? Tři syny jsem měl – a teď jsem sám. Kdybych věděl, který ďábel vám tak mozky převrátil, nohy bych mu od zadnice vyrval! K čemu mi je takový prokletý život? Proč vlastně žiju?