Stalo se politickou módou, že za Českou republiku dnes mluví (a jedná) vlastně kdokoli, kdo se cítí povolán. Jménem České republiky dnes vystupují lokální politici s psychiatrickou diagnózu, notoričtí alkoholici, absolventi plzeňských práv, či politici považující se za Tchajwance.
Všimněme si, že do ČT má přístup jen velmi málo lidí, jsou to ti prověření, u kterých je jistota, že se nedopustí nějakého vlastního soudu, či nezmíní něco, o čem se dnes nemluví.
Nechci teď rozebírat otázku, proč se podařilo uchránit obyvatelstvo především ve státech „východní Evropy“ a nikoli ve státech „svobodných“ nazývaných často „vyspělé státy na západ od našich hranic“, ale je třeba neustále upozorňovat na fakt, že především v Praze vzrůstá mezi některými obecními politiky, diplomaticky řečeno, epidemie příklonu k extrémní pravici.
Doufejme, že kromě epidemie, která nás dnes ohrožuje, se neobjeví epidemie další: Ta, proti které Koněv bojoval.
Jako příklad práce ČT mohu uvést, že v pořadu Události odvysílala tato televize vstup redaktora Jiřího Hynka, který opakovaně označil Andreje Babiše za „bývalého premiéra“.
Jedním z důvodů, proč jsem se tehdy já i řada mých kolegů angažovala, byla snaha o demokratizaci společnosti včetně toho, aby skončilo překrucování historie. To se dnes, bohužel, děje podobně jako před rokem 1989. Je hanbou a slabostí snažit se měnit dějiny a spoléhat na to, že je dnes jen nemnoho pamětníků.