Tribun

Tak jak se vám vstávalo, holoubkové? Večer jdete spát jako občané sekulární republiky a ráno se probudíte jako poddaní teokratické kolonie. No není to báječný pocit?

Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchesteru na St Peter’s Field krvavě rozehnána šedesátitisícová demonstrace za volební reformu.

Maximum možného při součinnosti – tj. laxnosti či amatérismu – druhé strany je vystopovat komunikaci až někam do kanceláří GRU v Moskvě, ale to je jen indicie, nikoliv důkaz, že za útokem stojí ruský stát.

Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace.

Neil Amstrong, Edwin Aldrin i Michael Collins byli sice všichni vojáci, ale neexistují žádné náznaky toho, že by svoji cestu na Měsíc vnímali jako vojenskou misi. Na rozdíl od komentátora Petráčka, který jestli byl hodně daleko, tak v New Yorku.

…žádná ústavní krize se nekoná a systém funguje tak, jak má. Krizi v tom vidí jenom ti, pro které je konsensus totéž, co kapitulace, a všechno nejraději řeší na sílu.

Volba mezi nízkými a vysokými daněmi není volba mezi dobrem a zlem, ale volba mezi rovností a svobodou pro všechny, nebo nerovností a svobodnou jen pro bohaté.

Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci.

Každý koukal Černobyl, i já jsem koukal na Černobyl, seriál z produkce HBO (viz též ČSFD). Ovšem nebyl bych to já, kdybych neviděl něco úplně jiného, než viděli všichni ostatní.

Vojenské prostředí představuje nejstarší a svébytnou kulturu beztrestnosti a jako takové ho obklopuje mlčení. Tahle beztrestnost se stala součástí armádního genotypu. A netýká se to jen jednotek Navy SEAL, ale vojenského prostředí vůbec, včetně agresivní zahraniční politiky i státu ve státě, jakým je americký vojenský průmysl.