Tak jsme prý jako stát vznikli podvodem, paní Müllerová

„Tak jsme prý jako stát vznikli podvodem, paní Müllerová.“

„Jak jste na tohle přišel, milostpane?“

„Přečetl jsem si to. A to v článku Jana Zieglera, zveřejněného před pár dny na Seznamu médium. Ten článek se jako na svúj zdroj odvolává na knihu Vladimíra Kučery a Jana Rychlíka z roku 2015 , nazvanou Historie, mýty a jízdní řády, nese titul Stát, který zklamal – 28. říjen, není co slavit, a jak tedy slyšíte, autor si už od začátku žádné servítky nebere. A v podstatě nám oznamuje, že jsme se narodili ve státě, který byl – a zřejmě ještě stále je – historickým omylem, respektive podvodem. Poslechněte si to ostatně sama, přečtu vám aspoň začátek, abyste věděla, co si my Češi dokážeme nakydat na vlastní hlavy, jenom abychom nepřátelům dali za pravdu v tom, že jsme gauneři.“

„Čtěte, pane Švejk, čtěte, protože se mi to, co říkáte, ani nechce věřit.“

„Dobrá, tedy čtu: Není co oslavovat. Nejsou totiž důvody stýskat si po Československu. Je konečně načase si přiznat, že tento stát vznikl před 105 lety za pomoci podvodů a velká část jeho obyvatel o něj nestála. V roce 1938 za něj proti Německu Češi ani nebojovali.“

„Že o něj nestála? A co tedy bylo to šílené nadšení v Praze a po celé zemi 28. října 1918, co ty hlavy na hlavě na Václaváku a lidé natlačeni na zdi domů a skla výkladních skříní obchodů a neschopni se pohnout, o kterých mi jako děcku vyprávěl děda a hlas se mu stále ještě třásl dojetím? Co ty kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálky rozletí, jak je to krásné, překonati zápor a býti, růsti, stavěti!, jak už dva dny po 28. říjnu básnil básník Viktor Dyk v Národních listech? Anebo to z vděčnosti za dobré zacházení rakouského pána s českými poddanými se v posledních letech 1. světové války všechna česká omladina obracela k okrajům lesů a co jim plíce a hrdla stačila k nim volala: Jak je ti Rakousko? A lesy k nesmírnému uspokojení tázajících se odpovídaly: Ouzko. Po čemž následovalo udivené: Ale vždyť jsi přece tak moc-né, na což lesy zdrceně reagovaly: Moc-néé. Tak tohle všechno, milostpane, má snad být výmysl?“

„Jistě že ne, paní domácí. Ale určitě vás trkne, o co Vladimíru Kučerovi a Janu Rychlíkovi šlo v roce 2015 a o co jde dnes též Janu Zieglerovi, když mě z jeho pojednání o státu necháte přečíst dalších pár řádků.“

„Jsem napnutá jak struna, milostpane.“

„Dobrá, čtu: Na druhé straně je nezpochybnitelným faktem, že za 2. světové války naši vojáci v zahraničních armádách, jak letci ve Velké Británii, tak i jednotky Svobodova armádního sboru, bojovali a umírali za obnovu Československa. To je třeba si poctivě přiznat. Jenomže pravdu je třeba kvitovat celou. Rakousko nebylo „žalářem národů.“

„Chápu, pane Švejk. Ta poslední věta, to je to jádro pudla a vlastně rozkaz, jak máme dneska myslet, že ano?“

„Přesně tak, paní domácí. Měli jsme se prý v Rakousko-Uhersku jak v bavlnce, měli jsme v něm, podle Jana Zieglera, všechny svobody a měli jsme v něm proto zůstat. A ne vyhlašovat samostatný stát. Zhruba takto se 15. března 1939 na Říšském kancléřství v Berlíně ve svém proslovu k Hitlerovi vyjádřil i prezident Hácha, když řekl, že ho o smyslu Československa jako samostatného státu vždy trápily pochybnosti.“

„Ano. Tehdy v březnu 1939 trápily tyhle pochybnosti Háchu a jistě i Hitlera, a dnes trápí českého novináře, píšícího pro naši současnou širokou veřejnost. Už tohle samo o sobě nevypadá dobře, pane Švejk.“

„To rozhodně ne. Ale já letím, dnes se U kalicha podává pravá africká káva. Úplně jinak a líp prý voní i chutná.“