Stranická politická propaganda
Úloha propagandy a její souvislosti s politikou
– výkon politické moci musí být podporován propagandou
– propaganda je nejdůležitější při dobývání moci
– propaganda je užitečná při udržování politické moci
– propaganda působí směrem ven, lobby jen směrem dovnitř
– ofenzivní propaganda je účinnější než přesvědčovací
– místo nežádoucího názoru opakovaně vnucuj názor žádoucí
– chybí-li argumenty, sáhni po vhodně upravené historii
– chybí-li argumenty, manipuluj výklad současnosti
– nešetři slovy, máš-li naději, že odpůrce přesvědčíš
Udržení a upevnění moci metodou účinné propagandy
– tradice a výročí prezentovat, jen přinesou-li politický zisk
– zásluhy osobností prezentovat, jen sympatizují-li s námi
– zprávy z tábora protivníků interpretovat jako mediální bludy
– nežádoucí sdělení historiků prezentovat jako historické mýty
Závěr
Tolik k některým aspektům technologie moci. A nyní představa, jak by to mělo skutečně být:
Politika, to by neměly být jen mocenské šachy. Měla by to být především služba lidem s jasným cílem a vírou, pílí a vůlí. Politik by měl mít jak jasné představy jak o budoucnosti, tak i o názorech a činech ideových spojenců a vůli po spolupráci. Předpokladem spolupráce je vždy snaha o objektivitu a komunikaci. Boj s vnějšími pomluvami a vnitřními intrikami leader řešit osobně nemá a ani nemůže. To je práce pro poradce a funkcionářský aparát. Tam však musí být lidé se stejnou mírou víry a odhodlání jako má vůdce. Ten musí pečlivě hýčkat a žárlivě střežit průchodnost informačních cest od základních organizací až po ústředí. Pohlídat si korektnost průběhu a sčítání ve volbách je základ úspěchu.
A když už jsme u té technologie politiky a moci, tak závěrem jedno poučení z nedávné doby:
Když padne špatná vláda z iniciativy opozice, mají být nové volby IHNED.
A ne až za rok. Jinak to je jen opoziční Pyrrhovo vítězství. Spousta lidí to ví, jen někteří špičkoví politici to nevědí.
P.S. Pro zájemce o vstup do politiky, kteří by chtěli předem vědět, jak taková moc chutná, lze doporučit jako oddechovou četbu nejen texty Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka z prvního dílu, ale i knihu se stejným názvem od Ladislava Mňačka, kterou tu již připomínal Orinoko. Dá se říci, že i když Mňačko byl spisovatel "jen" komunistický, dosud ta kniha neztratila nic ze své aktuálnosti. Včetně těch kariérních konců i mnoha současných profesionálních funkcionářů.
