Tři otázky k Sametu (17. díl)

Vzhledem k blížícímu se výročí sametové revoluce jsme se rozhodli položit si v redakci, v okruhu přispěvatelů a čtenářů E-republiky tři otázky.


Dnes odpovídá Naďa Johanisová

1) Jak jste viděla události roku 1989 v tehdejší době?

Byla jsem nadšená, byl to uzlový bod v mém životě, tak silný, že se to asi nedá popsat. Žila jsem 14 dní v jakémsi změněném stavu vědomí. Všechno bylo najednou jinak. Dlouholetý sen se splnil. Symbolicky tu obrovskou změnu avizovalo Rudé právo, oficiální mediální orgán KSČ, který byl vždy větší, než ostatní noviny (a proto jsme ho kupovali, když jsme chtěli malovat byt a potřebovali zakrýt podlahu.) Rudé právo se během pár dnů či týdnu zmenšilo na velikost ostatních novin. Rok 1989 jsem vnímala především jako odvalení balvanu nesvobody a komunistické ideologie z cesty, které umožní skutečnou sebereflexi společnosti, svobodu a demokracii, a s nimi příznivý vývoj v oblasti životního prostředí. Už se nebudeme muset bát, že nás zavřou, když budeme mluvit otevřeně o ekologických problémech a jednat v zájmu přírody. Velmi brzy po listopadu 89 jsme založili vlastní neziskovou organizaci, která měla právě toto na programu. Na přelomu let 89/90 bylo asi víc lidí v euforii. Do nové kanceláře jsme dostali darem nábytek od lidí, které jsme ani neznali. Ochrana přírody měla tehdy vysoký kurs, špinavé ovzduší a řeky byly jedna z věcí, které lidé tehdejší politické moci vyčítali.

2) Jak tyto události a vše, co bylo jejich důsledkem, hodnotíte dnes?

V roce 1989 jsem si úplně jasně neuvědomovala, že komunismus a kapitalismus mají i leccos společného. Například víru v industriální systém, v ekonomický růst, v materiální blahobyt jako klíčový ukazatel úspěchu. Když se začátkem 90. let vyrojily zahraniční firmy, které chtěly v našem regionu investovat a my jsme proti nim bojovali, byli jsme najednou zase podezřelí, že ohrožujeme blahobyt, stejně jako za socialismu. Když jsme protestovali proti zdražení železniční dopravy, byli jsme zase podezřelí, že se protivíme neviditelné ruce trhu. Tak jsem se začala seznamovat s novou ideologií, která nahradila marxistický odvar, jímž nás krmili. Nová ideologie byla také odvarem, ale tentokrát odvarem z neoklasické ekonomie. Ve vztahu k přírodě tu nebyl velký rozdíl. Rok 1989 byl velkou šancí, jak podpořit lokální, etické a demokratické ekonomiky. Mohli jsme dát větší příležitost vzniku družstev a vrátit v restitucích majetky předválečným družstvům. Zákony z 90. let byly naopak vůči socialistickým družstvům spíše nepřátelské. Mohli jsme podpořit místo privatizace jiné přístupy zdola, v rámci nichž by byly prodejny přednostně nabídnuty prodavačům, kteří v nich prodávali, pokud nebylo možné dohledat původní vlastníky. Přešli jsme ale místo toho postupně a bez hlubší reflexe na neoliberální ekonomický model, jak jej prosazovali Václav Klaus, Tomáš Ježek a další středoproudí ekonomové. Některé věci se ovšem udělaly dobře. Malá privatizace, kterou tuším hodně podporoval Václav Havel, nejen, že napravila křivdy, ale posílila ekonomickou demokracii. Obrovská energie, která se uvolnila v 90. letech, vedla k výbuchu spolkové činnosti, vzniku nových typů škol a alternativního vzdělávání, malých divadel, periodik a publikací a také k boomu vysokého školství – naše katedra environmentálních studií a vlastně celá fakulta sociálních studií MU vznikla právě v té době. Celých těch 30 let tedy hodnotím nejednoznačně: Leccos se podařilo, ale nedostatečně hluboká reflexe nebezpečí středoproudého modelu společnosti (jednostranně ulpívajícího na neviditelné ruce trhu a důrazu na agregátní ukazatele typu HDP) nás přivedla do situace současné mnohočetné krize ekologické, klimatické i sociální.

3) Co byste přála České republice a Čechům do dalších 30 let?

Odvahu měnit zažité stereotypy na osobní i veřejné a politické úrovni. Doba se mění a my se musíme měnit s ní. Z důrazu na konzum, jak doufám, Češi přejdou na tradičnější model skromnosti ve vztahu k přírodě – projevy ekologické arogance, jako jsou velké bazény na zahradách, auta SUV či létání letadlem bez vážného důvodu se snad stanou sociálně nepřijatelnými, stejně jako se dnes stává kouření. Na té obecnější úrovni nám přeji osvícené vlády, parlamenty a zastupitelstva, které nejen, že odmítnou současný model vládnutí ekonomicky mocných resp. psychopatických osobností, ale zároveň budou mít odvahu přiznat, že model neoliberálního kapitalismu se přežil. A že je třeba přemýšlet ne o stále větším růstu produkce ekonomiky, ale o cestách, jak se z tohoto diktátu růstu vymanit. Vlastně bych Čechům a Češkám přála, aby se probudili ze snu o narůstajícímu blahobytu, který musíme stále honit, abychom se měli stále lépe. A aby hledali cesty ke štěstí – na osobní i institucionální úrovni – spíše v tvořivosti a v péči o své blízké, o své bezprostřední okolí, o ty méně šťastné, o klima a obecněji o přírodu, bez které náš skutečný blahobyt mizí, stejně jako sníh v éře klimatické změny.

Další díly ankety:

https://e-republika.cz/article4226-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-14-dil
https://e-republika.cz/article4227-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-15-dil
https://e-republika.cz/article4230-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-16-dil
https://e-republika.cz/article4231-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-18-dil
https://e-republika.cz/article4232-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-19-dil


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 1 komentář