Trumpova past na Turky zabrala

A čí bude Černé moře, o které v celém dění jde především? Ruské

Na podzim 2017 proběhlo v severním Iráku referendum o nezávislosti Kurdistánu. Referendum vyhlásil Masúd Barzání, irácký kurdský politik, který byl v letech 2005-2007 prezidentem Iráckého Kurdistánu. Všechny okolní státy zbystřily, neboť Kurdové, 40 milionový národ, který nemá vlastní stát, většinově žijí v Turecku, Íránu, Iráku a v Sýrii.

 V. V. Pjakin tehdejší dění okomentoval takto:

A v čem spočívá podstata toho referenda? Naši politologové, kteří nedokážou prohlédnout hru s dopadem v daleké budoucnosti, opět spekulují, co to znamená pro Barzáního, co pro toho, že pro onoho je to labutí píseň a podobné řeči. Jenom izraelští analytici pochopili, že se jedná o tah s významem do budoucna, že je to rozhovor o budoucnosti. Tu budoucnost však chápou jinak.

A to referendum, které se konalo 25.09. je hra do budoucna jako součást procesu, který byl plánován v době, kdy se plánovala 1. světová válka. Na základě jejích výsledků měla být realizována Sévreská mírová smlouva z roku 1920, podle které měl vzniknout Kurdský stát, který by byl absolutně nezpůsobilý, protože hlavní část území, kde žili Kurdové, měla spadat do zón spravovaných Británií a Francií. Nicméně vznik Kurdského státu v plánu byl. Avšak skutečnost, že bolševici převezli globalisty tím, že uzavřeli Brestlitevský mír, vedla k tomu, že byli nuceni na koleně začít ten problém řešit a rozpad Osmanské říše na řadu států, jak to předepisovala Sévreská smlouva, se zrealizoval až podle Lausannské smlouvy z roku 1923, na základě které Kurdové nedostali nic a na troskách Osmanské říše bylo vytvořeno Turecko, které mělo sloužit jako nůž u podbřišku Ruska.

Takže Turci byli samozřejmě proti tomuto referendu, neboť jde o politické prohlášení. To referendum nepředpokládá, že by se ten irácký Kurdistán mohl hned zítra stát nezávislým státem a… mohl by… Jak bych to… Mohl budovat svou státnost a ovlivňovat politiku. To určitě ne. Zítra se nic nestane, tak proč se tak rozčílili?

Problém je v tom, že toto politické prohlášení rozhoduje o mnohém. Turecko stojí na hraně rozpadu a právě v něm žije největší počet Kurdů, turečtí Kurdové tvoří největší část Kurdů.

Teď jsou Kurdové rozptýleni v mnoha státech a snaha o vlastní stát neznamená, že by ten stát měl být vybudován na území všech těch států, kde Kurdové kompaktně žijí – například Sýrie, Turecka, Íránu a Iráku. Ta otázka spočívá v tom, kde se vlastně má ten Kurdistán nacházet?

Podstata toho všeho je tedy následující: Jestliže teď neexistuje globální hráč, který by stabilizoval tuto situaci, tak se vyvolávání té otázky okolo Kurdistánu nemusí vůbec vyplatit. A jaký globální hráč teď působí v tomto regionu, který by byl schopen uplatňovat své řízení? To je globální prediktor. Jeho cílem je na základě Íránu vytvořit centrum koncentrace řízení s tím „správným“ islámem a v takovém případě jim do toho stát založený na základě iráckého a íránského Kurdistánu vůbec nezapadá. To je poškozuje. Pro ně je výhodnější vytvořit Kurdistán na základě tureckých Kurdů, tedy Kurdů v Turecku a ještě jim tak dát přístup k moři.

(Konec citací ze zdroje zde)

Informace, které jsem tučně zdůraznila, považuji za zásadní, a to v několika směrech. Že pouze izraelští analytici pochopili, že se jedná o tah s významem do budoucna, nechám až na konec a pokračovat budu tím, že GP otázku vzniku Kurdistánu nikdy nevzdal. A protože obzvláště s Íránem má dlouhodobě takové plány, že se mu nehodí, aby samostatný Kurdistán zabral kus íránského území, zůstávají jen tři použitelné možnosti: kus Iráku, kus Sýrie a kus Turecka.

Kurdistán musí mít přístup na moře

Tady ale je důležité hlavní kritérium – a sice to, které jsem tučně zvýraznila v závěru citací Pjakina: „přístup k moři“. Sýrie přístup k moři má, po vstupu Ruska do Sýrie na podzim 2015 je však tento přístup pod ruským vlivem, to za prvé. A za druhé je Sýrie největším spojencem Íránu v oblasti, zabrat tedy kus Sýrie ve prospěch Kurdistánu by znamenalo takřka totéž, jako zabrat jej Íránu.

Zbývá tedy území Iráku a Turecka. Ač by se jeden stokrát snažil, z Iráku se k moři nedostane. Přesto je Irák velmi strategickým bodem, neboť na rozdíl od Sýrie a Turecka oplývá obrovskými zásobami ropy. Z čehož plyne, že Irák je nutné dostat pod vliv Íránu – tedy té země, která má celé oblasti velet nejen nábožensky, ale přes zdroje a jejich tranzitní cesty i ekonomicky. A tady se dostáváme k pointě bodu „přístup na moře“. Zabere-li totiž nově vzniklý Kurdistán část Turecka, tak pouze zde bude podmínka přístupu na moře splněna. A konkrétně to bude přístup na velmi strategické Černé moře

A když píšu „strategické Černé moře“, tak na mysli mám Černé moře jakožto součást nové Hedvábné stezky, od začátku budované tak, aby obešla Rusko – v tomto případě vodní cestou. Hlavní kůň globalistů, Írán, totiž má mít v rámci nové Hedvábné stezky přístup na všechny vody, tzn. na všechna moře i oceány. (ZDE)

Na dalším obrázku stojí za pozornost mj. Jemen (další spojenec Íránu), ač přesnější je označení: Rudé moře a hlavně Adenský záliv, který spojuje tyto vodní cesty. (ZDE)

První „čáru přes rozpočet“ (rozuměj přes plány globalistů) Rusko udělalo tím, že hned po ukrajinském majdanu provedlo v březnu 2014 tzv. anexi Krymu – tím si vliv na Černém moři udrželo. Druhou „čáru přes rozpočet“ (rozuměj přes plány globalistů) provedlo v prosinci 2014, když na Černém moři posílilo vliv Turecka. Kdo si nevzpomíná, tak v prosinci 2014 šlo o to, že v rámci snah o likvidaci Ruska ekonomickou cestou došlo k tomu, že ceny ropy tehdy spadly z nějakých cca 100 dolarů za barel na cca 50 dolarů. Rubl tehdy prudce oslabil, ba co víc, Putin tehdy zrušil výstavbu plynovodu South Stream, kterým mělo Rusko dodávat plyn do Evropy přes Turecko – a přes Černé moře! – a dolar se velmi, velmi radoval …. Putin od výstavby South Streamu ustoupil poté, co Brusel zatlačil na země EU a poté, co nejposlušnějším hráčem EU se stalo Bulharsko (jaká to v případě Bulharska „náhoda„). Putin v těch těžkých chvílích k ruskému národu prohlásil, že potrvá jen nějaké dva roky a svět opět bude potřebovat ruské zdroje. V roce 2014 jsem k tomu napsala:

„Proto oslabený rubl a odstoupení Putina od South streamu vlévá petrodolaru krev do žil, ale vyhráno nemá. Majdan na Ukrajině skončil připojením Krymu k Rusku – velká čára přes rozpočet. A Majdan v Turecku se právě vyvíjí směrem, že země s druhou největší armádou v NATO je nejen vstřícná k ISIL a chce tento stát, který už má kontrolu nad většinou blízkovýchodních energetických zdrojů, uznat a získat ho na svojí stranu. Zároveň Turecko vede stále přátelštější jednání s Ruskem – a média to komentují: Erdogan se setkal s Putinem, jde o událost srovnatelnou jen s připojením Krymu k Rusku. No aby ne, když barva Černého moře dostává zcela jiný odstín poté, co byl Putin v Turecku přijat s královskými poctami.“ (video z prosince 2014)

A co se tehdy v prosinci 2014 stalo? Projekt South Stream byl zrušen (nikdy nebyl realizován), místo toho však byl dohodnut projekt Turkish Stream, cituji: „Dne 1. prosince 2014 během státní návštěvy ruského prezidenta Vladimíra Putina v Ankaře, bylo Gazpromem a tureckou společnosti Botaş Petroleum Pipeline Corporation podepsáno Memorandum o porozumění o výstavbě pobřežního plynovodu z Ruska do Turecka přes Černé moře“. A tento projekt právě jde do finále, plynovod má být zprovozněn koncem letošního roku (velikým paradoxem pak je, že nemá končit v Řecku, jak bylo původně plánováno, ale právě v tom Bulharsku, které se na nátlak Bruselu jako první vzdalo projektu South stream – no, co už s blbci).

Může se zdát, že tato odbočka do roku 2014 nemá logiku, ale ona má logiku velikou – pořád totiž jsme na tom strategickém Černém moři. A tím i u Turecka a u případného vzniku Kurdistánu stejně, jako u Íránu a tedy u těch zájmů, které má Írán přes vstup na Černé moře pro globalisty naplňovat.

Turecko je problém

Když jsem v úvodu citovala Pjakina z roku 2017, nebylo to proto, že bych vycházela pouze z toho jeho komentáře, ale proto, že komentář jsem si zapamatovala, protože mi potvrzoval to, o čem jsem psala už v roce 2014 (a kdy jsem Pjakina ještě neznala). A v roce 2014 musím nějakou chvíli ještě zůstat.

Tehdy jsem mj. psala o nerealizovaném plynovodu Nabucco, který měl ruský plyn do Evropy nahradit blízkovýchodními zdroji. Jak je vidět zde, zdrojovými zeměmi se měly stát Kazachstán, Turkmenistán, Ázerbájdžán, Írán, Irák, následně i země až k Libyi. Plynovod tehdy realizován nebyl a kromě toho důvodu, že globalisté potřebovali čas k odstavení amerických zájmů z oblasti (Spojené státy tehdy ještě věřily, že tzv. Arabské jaro probíhá v jejich zájmu, resp. v zájmu petrodolaru), existovaly ještě dvě překážky. První – Írán byl ještě stále pod sankcemi, proto jeho zdroje byly nepoužitelné, bez jeho zdrojů by však plynovod naplňoval jen čtvrtinu potřeb Evropy, tzn. potřeb naplno zajišťovaných. Ruskem.  A druhá – dostat tyto zdroje do Evropy nebylo možné bez Turecka. Turecko, vědomo si své strategické polohy ve smyslu tranzitní země, si ale už tehdy kladlo nepřiměřené podmínky (až 35 % kapacity chtělo použít pro vnitřní spotřebu). Plynovod proto realizován nebyl – projekt skončil v roce 2012, kdy byl následně nahrazen plynovodem Tanap, prozatímní alternativou k obejití ruských zdrojů, stále však vedoucí přes Turecko.

To hlavní, co se od roku 2012 změnilo, je, že plynovod, který má Rusko z Evropy odstavit, nemá říkat „pane“ Spojeným státům, ale globalistům. Proto i vznik ISIL v roce 2014 nebyl o amerických zájmech, ale o zájmech globalistů. Už tehdy totiž bylo naplánováno, že zatímco Spojené státy jen splní roli světového policajta, ve skutečnosti ISIL poslouží globalistům  za prvé ke spuštění uprchlické vlny do Evropy a za druhé k překreslení hranic a vlivů na Blízkém východě tak, aby do dominantní role byl postaven Írán. K obojímu došlo v roce 2015 – byla spuštěna uprchlická vlna a z Íránu byly sňaty sankce. čímž už tranzitům jeho energetických zdrojů nemělo stát nic v cestě.

Až potud je to pro globalisty radost, protože dění, byť se zádrhely, šlo podle  jejich plánů. Co ale jako nevyřešený problém zůstalo a dosud trvá, to je Turecko. To nejen, že se nevzdalo svých osmanských ambicí, čímž je konkurencí íránskému „správnému“ islámu, ale k veliké smůle globalistů stále více stojí na straně Ruska. A o co vztahem „Rusko-Turecko“  jde, na to se podívejme v jiném časovém horizontu:  Po velmi zásadním projevu Putina v OSN 28. 9. 2015 Rusko vstoupilo do Sýrie a tím do bojů proti ISIL. Globalisté chtě-nechtě tuto akci uvítali, protože bez Ruska si s ISIL, který představoval i americké zájmy v oblasti, což se  globalistům nehodilo, neuměli poradit. Rusko k této akci v podstatě dostalo souhlas globalistů, protože likvidace proamerického ISILu byla i v jejich zájmu. V plánech globalistů však, co se týče ISIL, dále šlo o to, že předtím, než bude zrušen, bude zrušena i část Turecka, a to ve prospěch Kurdistánu.

A tady se v čase vraťme do roku 2014, kdy došlo ke dvěma zásadním událostem. Za prvé – na územích Iráku a Sýrie tehdy vznikl ISIL, nástroj k překreslení blízkovýchodních hranic tak, aby všechny energetické zdroje připadly pod budoucí íránský vliv. Už tehdy měla ale být řešena nejen otázka jejich kumulace pod jedno centrum řízení, ale i otázka jejich tranzitů! A jak už víme z projektu Nabucco, opět tady byl problém jménem „Turecko“, starý problém, který nově měl být řešen vznikem Kurdistánu a přeloženo: vliv Turecka měl být odstraněn tím, že tranzit blízkovýchodního (íránského“) uhlíku do Evropy nepovede přes Turecko, ale přes Kurdistán.

A tady se dostáváme k tomu, co se v roce 2014 stalo zadruhé.  Stalo se to, že zatímco globalisté chtěli vliv Turecka odstranit, Rusko vliv Turecka posílilo. V prosinci roku 2014 totiž Putin v Turecku docílil podpis memoranda o výstavbě Turkish Stream (viz text a video výše). A z toho plyne co? Že Putin vstupem do Sýrie sice šel na ruku globalistům (Íránu) ale šel až poté, co si o rok dříve pojistil nejen Krym (a tady na rok 2014 nezapomeňme i v souvislosti s děním na Ukrajině), ale i spojenectví Turecka. Když pak do Sýrie vstoupil se slovy „Jestli draka neizbežna, nado biť pervým“, tak tím řekl: „Chcete Evropu bez ruského plynu, tak si to zkuste, když nejen Turecko, ale i Sýrie – hlavní spojenec vašeho koně Íránu – je na mé straně“.

Írán vs. Turecko aneb zájmy globalistů vs. ruské zájmy

Znova se podívejme na země, které se mají stát energeticky zdrojovými pro Evropu místo Ruska: Kazachstán, Turkmenistán, Ázerbájdžán, Írán, Irák. Kromě toho, že všechno jsou to země na uhlík přebohaté, je spojuje to, že všechny mají připadnout pod vliv Íránu. A znova si připomeňme, že cesta tohoto uhlíku do Evropy není možná bez Turecka – ať už po souši či po vodě, přičemž po vodě konkrétně jde nejen o Středozemní moře, kde to mají  jistit spojenci Íránu – Libanon a Sýrie – ale i přes Černé moře, kde se o vliv směrem od Íránu k Evropě dělí Turecko, Rusko a posledním hráčem na východní straně Černého moře pak už zůstává jen Gruzie. Kudy,kudy tedy vést íránskou cestičku do EU, na které globalistům tolik záleží? Přes Rusko? To je to poslední, co si globalisté přejí, Rusko přece má být zcela obejito. Má vést přes gruzii, která už je jednou nohou v NATO (však na tom zapracoval i Stropnický odhalením památníku Havla v Gruzii), ovšem přes Gruzii, kde Írán už v případě kavkazského konfliktu  (pozn.: doporučovaný odkaz) ohledně Abcházie a Jižní Osetie dělal mrtvého brouka? Anebo snad má vést přes to Turecko, které je pro Írán tím největším konkurentem nejen tím, že jde o střet sunnité vs. šiíté, ale i tím, že jde o střet Osmanská říše vs. Perská říše a v souhrnu o to, kdo bude příštím islámským vůdcem Evropy?

Když se vrátíme k přístupu Íránu na Černé moře, o což tady nejvíce jde, tak zásadní otázka zní: Mohou se Turecko a Írán domluvit tak, že se z nich stanou spojenci? Za mě odpověď zní, že nemohou a nemohou především proto, že globalisté už si nepřejí ani náznak Osmanské říše, protože jejich zájmem je obdoba říše Perské. Proto – slovy Pjakina – Turecko má do Evropy „jen“ vnést  „špatný“ islám, aby pak nastoupil Írán se „správným“ islámem.

Ve skutečnosti ale jde především o to, že zatímco Turecko představuje druhý džihád, Írán je představitelem třetího džihádu. A co to znamená? Už proběhly dva pokusy o islamizaci Evropy, dvě „svaté války“ – první pokus byl v 7. století přes Maghreb, kdy hned po vzniku islámu šlo o arabský islám a o to, že v Evropě se dostal až do Španělska a Portugalska. Druhý pokus byl v 17. století přes Osmanskou říši, kdy šlo o turecký islám a o to, že Turci se dostali až k branám Vídně. A nově jde o třetí džihád – o Perskou říši a tedy o íránský „správný“ islám.

Z výše napsaného plyne, že Turecko a Írán nemohou být přátelé, neboť každá země představuje jiný směr, resp. tady proti sobě stojí dvě ambice na islámské vůdcovství. A zatímco Turecko představuje směr, který má definitivně skončit, Írán je směrem, který má nastoupit poté, co mu Turecko připraví půdu (obzvláště pak v Německu, které už je takřka „poturčené“ – proces byl naplno spuštěn hned po brexitu, psala jsem o tom zde, či později zde, ale především zde). A z toho dále plyne co? Že Írán pro vstup na Černé moře (vodní cesta do Evropy) musí o dominantní vliv soupeřit především s Tureckem – hlavním konkurentem „správného“ islámu. Mohl by soupeřit s Ruskem, jenže tam by ztratil spojence, který mu ochraňuje Sýrii (a tím vstup na Středozemní moře). A pokud by se přidal na stranu Gruzie, opět by to znamenalo postavit se proti Rusku, které z vlivu „proNATOvské“ Gruzie na své straně udrželo Abcházii a Jižní Osetii.

Globalisté, kteří nad svým koněm,Íránem, drží ochrannou ruku, zatímco Turecko chtějí odepsat tím, že kus jeho území zabere Kurdistán co by spojenec Íránu (nebo možná Arménie, ale o tom později), tady však dostali velikou facku: Rusko si kromě Sýrie (tzn. Íránu) udělalo už v roce 2014 spojence i z Turecka. Touto optikou situace na Černém moři ve směru trubek „Írán – Evropa“ vypadá takto: Přes Krym si na něm vliv udržuje Rusko, přes spojenectví s Tureckem rovněž Rusko a přes Gruzii, kde Rusko pod svým vlivem udrželo Abcházii a Jižní Osetii, rovněž Rusko. Východní část Černého moře, kam se Írán potřebuje dostat, tak patří Rusku, Gruzii a Turecku, přičemž z Turecka si Rusko učinilo spojence – spojence proti tranzitu íránských zdrojů do Evropy.

Což ve spojení s tím, že s Tureckem Írán nemůže najít společnou a dále s tím, že Turecko Globalisté už nepotřebují, znamená, že pro přístup Íránu na Černé moře je potřebné na části Turecka vytvořit jiný stát. Ten musí nejen sahat k Černému moři, ale současně musí  být i spojenecký k Íránu. A takovou podmínku by splňovali Kurdové – a obzvláště případná obnova Velké Arménie.

Turecko dělá mrtvého brouka – jak to bylo v roce 2014

V bojích o Kobani, syrské město na hranicích Sýrie a Turecka, Turecko tehdy zaujalo pozici mrtvého brouka, ze svého článku z té doby cituji:

„Kobani, venkovské město, ve kterém před vypuknutím bojů žilo 45 tisíc lidí, je de facto poslední baštou Kurdů, a pokud by je Islámský stát dobyl, otevřela by se mu cesta k obsazení celého území podél 1200 kilometrů dlouhé turecko-syrské hranice. Fatální následky by to pak mělo především pro samotné Kurdy, které džihádisté vraždí na potkání, uřezávají jim hlavy a vypichují oči.„

A cituji dále:

„Turecké pokrytectví – na turecko-syrské hranici každý den sledují boje v Kobani tisíce kurdských uprchlíků i turečtí vojáci. Kanony jejich tanků míří sice k pozicím IS, ale nikdo nevystřelí. Ankara, v minulosti jeden z klíčových spojenců NATO, odmítá Kurdům pomoci a zaútočit na džihádisty.„

„IS se s Tureckem dohodl na vybudování ambasády. Takže Turecko tím liberálně uznalo IS jako oficiální a plnohodnotný národ. Se svými kroky vlastně přímo proti NATO postupuje Turecko dál. Turecko a IS na hranicích nepustí Kurdy do Kobani.  Turci a islamisté bok po boku na hranicích kontrolují Kurdy a nepustí je ani s vodou, ani s jídlem přes hranice Kobani.„

Pohled do roku 2014 vyznívá téměř jako dejavu – Turci jsou dnes opět v pozici proti zájmům NATO. A jestli se v současnosti ozývají hlasy, že Turecko v Sýrii páchá genocidu Kurdů, pak z uvedených citací plyne, že už v roce 2014 Turecko před Kurdy upřednostnilo IS tím, že tehdejší genocidě Kurdů nejen nečinně přihlíželo, ale z IS si dokonce vytvořilo spojence. Otázka zní – proč a dále proč se nyní situace téměř jako přes kopírák opakuje. Ve svém článku, ze kterého jsem citovala, jsem tehdy uvedla i vysvětlení. A tím vysvětlením jsou mapy,, které se na veřejnost měly dostat v roce 2006 a které ukazují, kde stát Kurdistán má vzniknout.

Obě mapy měly světlo světa poprvé spatřit v roce 2006 a na ruské straně se měly objevit poté, co je publikovaly stránky Ázerbájdžánu. V srpnu 2006 o nich obsáhlý článek napsal ruský odborník na Euroasii, Alexandr Sobjanin a napsal s poděkováním stránkám Azerbájdžánu, že s tou informací, kde je odkaz i na zcela původní zdroj, přišly, jeho článek je zde Na druhém obrázku je nejen mnohem menší Turecko, ale především tam vidíme spojení „Írán-Černé moře“ tak, že Turecko už nebude překážkou. Když si tento fakt přeložíme do řeči „trubek“, tak situace vypadá takto: V prosinci 2014 dohodnutým Turkish streamem povede přes Černé moře a Turecko do Evropy ruský plyn. Když ale kus území Turecka zabere stát blízký Íránu, pak Evropa bude mít na výběr, který plyn odebírat – ruský nebo ten, kterému má velet Írán? Když si k tomu doplníme, že ruský tranzit přes Turkish stream má končit v Bulharsku, potažmo ale v Rakousku, a ruský tranzit přes Nord stream, který zcela obejde Ukrajinu, má končit v Německu, tak mě napadají hned dvě věci: Za prvé ta, že Rakousko a Německo nikdy nebyly nepřátelé. A za druhé ta, že jakmile bude k dispozici energetický zdroj pod patronací Íránu, pak postačí jen zavřít kohoutky jak Nord streamu, tak Turkish streamu, protože kapacitně bude íránská cesta – na rozdíl od Nabucca – pro Evropu zcela dostačující. Ze hry už mezitím má být vyřazena jak Ukrajina (od ledna 2020 má tranzit přes Ukrajinu skončit), tak Turecko, které by vstupem Íránu na Černé moře ztratilo dominantní tranzitní pozici.Nemluvě o tom, že vstup Íránu na Černé moře by mohl znamenat dodávky jeho zdrojů i na Ukrajinu  – a v této souvislosti musím zmínit ještě jeden fakt.

Při psaní tohoto článku jsem v souvislosti s mapami „předtím“ a „potom“ narazila ještě na jiný článek, na ruský článek z roku 2012, který v témže roce v překladu vyšel i zde. Tam mě velmi zaujal obrázek o tom, kam všude má vést íránský export ropy a plynu, ač přesnější je, že export ropy a plynu pod kontrolou Íránu.

Když si k němu totiž přidáme dění kolem plynovodu „Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán, Indie“, viz obrázek TAPI  a článek o něm zde, tak vidíme, že Írán se má stát novým centrem koncentrace řízení nejen nábožensky („správný islám“), ale i ekonomicky právě přes ovládnutí jak kontroly, tak exportu největších světových energetických zdrojů.

Nahlíženo touto optikou dostávají události kolem Turecka v Sýrii zcela jiné vysvětlení. A jejich pointa je taková, že za prvé Erdogan nestojí o rozporcování Turecka ve prospěch Kurdistánu (a kdoví, jestli skutečně ve prospěch Kurdistánu a nikoliv ve prospěch Arménie/ Velké Arménie, což ale pro Erdogana je prašť jako uhoď) a za druhé Rusko nepotřebuje ani Kurdistán ani Arménii/Velkou Arménii, neboť obojí znamená posílení role Íránu v zájmech Globalistů (budování nové Perské říše) v neprospěch Ruska, resp. v neprospěch celé křesťanské kultury.

A tady nastává okamžik pro připomenutí jiné historické mapy:

Kurdistán nebo Arménie/Velká Arménie?

Na obrázku můžeme vidět, že území, plánované pro vznik Kurdistánu, se kryje s historickým územím Velké Arménie. Že k sobě Arménie a Írán mají velmi blízko, o tom jsem psala v článku zde, kde jsem vložila video z návštěvy íránského prezidenta v Arménii m.j. s tímto komentářem:

„Ruské stránky však k návštěvě přinesly obsáhlejší komentář, cituji část: Návštěva íránského prezidenta v Arménii se ukázala bohatou nejen ve smyslu podpisu dokumentů, rozšiřujících spolupráci obou zemí, ale i ve smyslu vybudování geopolitického rámce, který v budoucnu může mít velký vliv na další dění v regionu. Pro Arménii, blokované Tureckem a Ázerbájdžánem, může být perspektiva, že se v budoucnu stane koridorem, SPOJUJÍCÍM ČERNÉ MOŘE s PERSKÝM ZÁLIVEM, motivujícím stimulem k ekonomickému rozvoji a k novým investicím. A pro Írán, který přes Arménii a Gruzii může získat PŘÍSTUP NA ČERNÉ MOŘE a DO EVROPY, ač jej může získat i přes Ázerbájdžán, je to událost značného významu.„

Že Turecko nemá dobré vztahy s Arménií, není třeba připomínat, současně ale Arménie nemá dobré vztahy ani s Ázerbájdžánem. Pro případnou obnovu Velké Arménie tak má Rusko v Turecku spojence ještě v jiné rovině – Turecko zájmy Arménie blokuje. Z druhé strany zájmy Arménie blokuje Ázerbájdžán, se kterým je Arménie v konfliktu ve věci Náhorního Karabachu – což Putin velmi pozorně hlídá, viz „Petrohradská schůzka Putina, která unikla pozornosti“ ZDE.  A hlubší zmínka o Arménii je teď na místě, protože si už dlouho myslím, že na části tureckého území nemá vzniknout Kurdistán, ale Velká Arménie, resp. že vznik Kurdistánu je pouze předehrou. Není tomu dávno, co byla ze všech stran ozvučována Arménie v souvislosti s uznáním, že vraždění Arménů Turky před sto lety bylo označeno za genocidu. Po Merkelové a dalších představitelích zemí EU – přidal se i prezident Zeman, což se Turecku velmi nelíbilo – se čekalo, jestli i papež označí sto let staré vraždění Arménů Turky za genocidu. A stalo se tak a Turecko najednou bylo na pranýři za události dávné minulosti, zatímco význam Arménie najednou prudce stoupal. Velmi silně pak byl význam Arménie posílen tím, když v americkém kongresu zcela výjimečně přednesl modlitbu arménský biskup. Pjakinem častokrát opakovaná informace, že Arménie má v budoucnu nahradit Vatikán, tak vůbec nemusí být vzdálená pravdě, její podstata je ale v tom, že Arménie má v plánech globalistů velmi významnou roli..

Pak je tady další věc. Jakmile Bašár Asad díky Rusku zvítězil v bojích o Aleppo, íránský prezident Rúhani zahájil turné po Střední Asii, přičemž první etapa zahrnovala tyto tři země: Arménii, Kazachstán a Kyrgyzstán. S Arménií bylo uzavřeno mnoho smluv a byla posílena spolupráce v rámci Euroasijské hospodářské unie (EAEU).  O rok později, v listopadu 2017, však Arménie podepsala dohodu s EU (video). To byla veliká změna oproti roku 2013, kdy se psalo „Arménie si místo EU vybrala Rusko. Brusel je v šoku z Putinovy taktiky„. Význam Arménie tak v posledních letech stoupá jak posilováním spojenectví s Íránem, tak spojenectví s EU, dále označením událostí z let 1915-1918 za genocidu a v neposlední řadě vystoupením arménského biskupa v americkém kongresu. Zatímco o Kurdech nebylo do doby, než Trump odešel ze Sýrie, vůbec slyšet. Jestli už připomínkou vraždění Arménů Turky měla proti nim být ve světě vyvolána nenávist, nyní přes Kurdy je svět v negativním postoji proti Turecku téměř jednotný. A co je hlavní – volání po vlastním státě Kurdů se stává maximálně aktuálním. O to ale přece od začátku jde. Jenže je tady ještě jiná věc. Jakžtakž kumulovaně žijí Kurdové na územích čtyř blízkovýchodních států, rozptýleně pak žijí po celém světě. A jak nejednou zdůraznil Pjakin, hovoří různými jazyky a ani kulturně nejsou zcela jednotní – nejsou tedy schopni samostatně vést vlastní stát. Z čehož mi plyne, že v případě vzniku vlastního státu budou potřebovat nějaké vnější vedení – na které ostatně jsou zvyklí. 

 

A z toho mi dále plyne, že je celkem jedno, jestli na části tureckého území má vzniknout Kurdistán nebo Velká Arménie, protože ve výsledku to může být tak, že kurdské a arménské zájmy se na takovém území prostě jen spojí. O čemž mě přesvědčil článek, na který jsem před časem narazila a jehož autorem je MUDr. Yekta Uzunoglu, kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny a který začíná slovy: „My Kurdové jsme s Armény a Židy byli a stále jsme bratři, sousedé, mučedníci svobodného, tolerantního myšlení v oceánu barbarských řádů„. Jestli tedy vznikne Kurdistán, kterému bude velet Arménie,nebo vznikne Velká Arménie, kde Kurdové budou mít nějakou vlastní autonomii, to myslím nebude tak důležité, jako to, že Írán v obou případech získá spojence pro vstup na Černé moře. Vzhledem k pozornosti, jaká je věnována Arménii, však předpokládám, že pravděpodobnější je ta Velká Arménie, která už je v blízkém vztahu jak s Íránem tak s EU a dále proto, že vznik Kurdistánu byl především v zájmech neoconů. I když tato skutečnost nově už nehraje žádnou roli, protože podstatné je to, že plány, které v oblasti měly Spojené státy (a jak to ukazují mapy z roku 2006) nikam nezmizely a změnilo se jen to, že tyto plány nově běží pro zájmy globalistů. Pro vznik Velké Arménie mi hraje ještě ta skutečnost, že v Jeruzalému má Arménie svou zcela samostatnou čtvrť – vedle židovské, křesťanské a muslimské části tam z nějakého důvodu samostatnou čtvrť má Arménie, další pohled zde. Logiku to dle mého má v tom, že Arménie má představovat přechod od tří monoteistických náboženství k náboženstvím východním (Írán, Čína, Indie), ale to je téma na samostatný článek. A to platí i pro větu, kterou jsem v úvodní citaci Pjakina rovněž zdůraznila: „Jenom izraelští analytici pochopili, že se jedná o tah s významem do budoucna, že je to rozhovor o budoucnosti„, která se současným děním má tu souvislost, že Netanjahu se postavil na stranu Kurdů – to se mi ale do tohoto článku rovněž nevejde.

 

Trump Turkům nastavil past, Erdogan na ni skočil

Bylo jen otázkou času, kdy se téma, o kterém jsem poprvé psala v roce 2014 (tehdy ještě s nepochopením, že o zájmy USA vůbec nešlo) a na které jsem pak napsala spoustu dalších článků s tím efektem, že Kurdistán a Arménie a Írán nikoho nezajímají, protože nic z toho není důležité, stane aktuálním.

A k tomu došlo odchodem Spojených států ze Sýrie pod velením Trumpa. A zatímco svět nechápe, co tím Trump vlastně sledoval, můj pohled je takový, že Turecku znalému map o tom, jak se turecké území má zmenšit ve prospěch Kurdistánu/Velké Arménie a tím znalému toho, že Írán potřebuje takový přístup na Černé moře, který Turecko obejde, na past Trumpa skočilo. Téměř to vypadá, jako by se Erdogan vyučil u Putina a postupoval podle jeho věty „Jestli draka neizbežna, nado biť pervym“. Výsledkem je skutečnost, že Turecko je v Sýrii a že tam útočí proti Kurdům. A protože bez akce není možná reakce, Turecko pustilo globalistům vodu na jejich mlýn, který se řídí teorií „vyrob problém, řeš problém“.

Efekt Erdoganovy akce už má přesně tu reakci, jakou si globalisté přáli – svět je na straně Kurdů a odsuzuje Turecko. Přeloženo – jestliže dosud byla potřeba vzniku Kurdistánu utlumená, nyní je patřičně ozvučená. Trump věděl, že přesně toho odchodem Spojených států ze Sýrie docílí a Erdogan na tu past skočil. Z úvodní citace Pjakina nastal čas pro připomenutí této jeho věty: „Turecko stojí na hraně rozpadu„. Přeloženo – Turecko bude potřebovat záchranu, aby ve finálním odepisování druhého džihádu (Osmanské říše) vůbec přežilo. Nad tím vším ale stojí šachistické mistrovství Putina, protože položme si otázku, jak by dnes situace vypadala, kdyby před pěti lety, tzn. v roce 2014, zaprvé nepřipojil Krym k Rusku a tím neposílil ruský vliv na Černém moři a zadruhé dohodou o výstavbě plynovodu Turkish Stream neposílil turecký vliv na Černém moři a tím si z Turecka neudělal spojence. Bez těchto kroků Putina by dnes všechno vypadalo úplně jinak – pro globalisty mnohem jednodušeji..  

A jestli se doposud o vliv na Černém moři dělí především Rusko a Turecko, do budoucna má Rusko – zásadní hráč, bez kterého se dění v oblasti neobejde jak pro zájmy íránské, tak pro zájmy turecké – nakročeno k tomu, aby se jeho vliv na Černém moři stal dominantním. Bez Ruska se totiž neobejdou ani zájmy Kurdů, ale ani zájmy Arménie (jen tak mimochodem – v Arménii má Rusko velké vojenské základny a k tomu je tady ten Náhorní Karabach, kde je Rusko na straně Ázerbájdžánu). A třešničkou na dortu mohou být i průlivy Bospor a Dardanely pod ruským vlivem jako cena za to, že Rusko Turecku pomůže před jeho likvidací, právě naplno spuštěnou Trumpem.

Cesta nové Hedvábné stezky přes Írán, vedená přístupem na všechna moře tak, aby obešla Rusko, tak může dostat na frak stejně, jako když Putin ve stejný den, kdy se Británie klaněla čínskému prezidentovi, propašoval do Kremlu B. Assada a světu tak vyslal vzkaz „Předávejte si světovou moc jak chcete, ale bez Ruska to nepůjde“. Obzvláště „pražská kavárna“ to tehdy velmi nechápala, psala jsem o tom zde. A od té doby se nic nezměnilo – podpindosníci neoconů a nejrůznější „análitikové“ stále nic nechápou, zatímco pro Rusko v souvislosti s Tureckem platí Pjakinem mnohokrát opakovaná věta: „Rusko nemusí dělat nic, Rusku stačí jen čekat“. Což ale pro Rusko platí nejen v souvislosti s Tureckem, ale i v souvislosti Ukrajinu, kde se právě ukazuje, co Putin myslel tím, když v roce 2014 hodiny čekal na dojednání MInských dohod – ale to opět je na samostatný článek.

Pro tuto chvíli platí, že Trump odchodem ze Sýrie otevřel Pandořinu skříňku. A protože Erdogan skočil na Trumpovu (globalistickou) past, věci se dají do pohybu tak, že nebude cesty zpět. Aktuální zprávy říkají, že mezi Kurdy a Turky v Sýrii bylo uzavřeno příměří, akce k přístupu Íránu na Černé moře však už byla spuštěna. V tomto směru můžeme očekávat přímo nával informací, které budou ve prospěch Kurdů, zatímco stejnou měrou bude přibývat informací proti Turecku. Netroufám si odhadovat, jak dlouho to potrvá, ale výsledkem bude, že část Turecka připadne Kurdistánu. V tom je jisté to, že na sliby Spojených států Kurdové už nedají, jakožto neschopni samostatně vést  vlastní stát se však o nějakou vnější pomoc tak či tak budou muset opřít. Očekávám, že na výběr budou mít ze dvou možností – Arménie a/nebo Rusko. Vyberou-li si Arménii, bude to vítězství Íránu/globalistů, vyberou-li si Rusko, bude to porážka Íránu/Globalistů. Pokud jde o Turecko, to dle mého bude nuceno si vybrat mezi vznikem Kurdistánu na straně Ruska a mezi Velkou Arménii na straně Íránu a globalistů. Výše sice říkám, že Rusko nepotřebuje ani vznik Kurdistánu, ani vznik Velké Arménie, dle mého ale má-li za situace, kdy Turecko je coby součást jednoho z největších nástrojů proti Rusku v rámci bipolárního světa určeno k odpisu, zatímco novým nástrojem proti Rusku se má stát Írán a jeho spojenec Arménie, tak myslím, že Rusko by volilo vznik Kurdistánu s tím, že na své straně bude mít jak Kurdy, tak to Turecko, které po vzniku Kurdistánu zbude. A že teď jde hlavně o to, aby to pochopilo i Turecko..     

 

Článek bych proto uzavřela slovy Pjakina: „Rusko nemusí dělat nic, stačí mu jen čekat a Černé moře se stane ruským vnitřním mořem.“ To, co Putin v roce 2014 velmi prozíravě pořešil vlivem na Černém moři přes Krym a přes Turkish stream, může nyní přinést své ovoce. Když následně přes Sýrii pořešil ruský přístup na Středozemní moře a nedávno i vliv na Kaspickém moři, tak můžeme říci, že nejenže už neplatí dávné „Všechny cesty vedou Říma“ a neplatí ani nedávné „Všechny cesty vedou do Washingtonu“, ale že nemusí platit ani globalisty naplánované „Všechny cesty vedou do Íránu/z Íránu“, A z toho mi opětovně vychází, že globalisté míní, ale Rusko (a pánbůh na straně Ruska) mění. A že pro současný souboj o vliv na Černém moři, který je podstatou celého dění mezi Tureckem a Kurdy, resp. podstatou souboje „Rusko vs. Globalisté“ platí, že ať globalisté chtějí íránský vliv posílit tu přes Kurdy či tu přes Armény, tak bez Ruska to opět nepůjde (leda že by chtěli riskovat vojenský konflikt nikoliv s Ruskem, ale se zemí s druhou největší armádou v NATO, která „náhodou“ je spojencem Ruska) .