V předvečer 70. výročí Bretton-woodských dohod

Úvod

Význačná část článku Parvum parva decent¹ uveřejněného v Rusku začátkem tohoto roku a napsaného autorem tohoto příspěvku se zaobírá zrozením Bretton–woodské dohody.

V článku se posuzují dvě inovace z roku 1913: První inovací je hlavolam vytvořený Arturem Wynnem dne 21. 12. 1913. Byl vytvořen za účelem zábavy a podpory alternativního smýšlení. Druhou inovací je hlavolam kolektivu – příslušníků rodin Rothschildů, Morganů, Warburgů a Rockefellerů. Jejich hlavolam byl schválen v předvánočním čase dokonce prezidentem USA 23. 12. 1913. Hlavolam byl vytvořen za účelem vývoje jedinečného bankovního systému.

První typ hlavolamu využívá mysl, a proto mnohým z nás nabízí relativně jednoduchá řešení a potěšení. V průběhu času se tento typ vyvinul do komplexnějších forem hlavolamů, včetně sudoku, a proto se velmi rychle rozšířil po celém světě.

Druhý typ hlavolamu využívá myšlenku soukromého bankovního systému s emisními právy a schopností řídit a kontrolovat finanční trhy, uvěrovou a inflační politiku, výměnu akcí a v neposlední řadě s možností rozhodovat o osudu zlata. Časem se vyvinul ve velmi komplexní systém virtuálních funkcí kontrolujících celé národy. Porozumění systému je pro nezainteresovanou osobu náročné. Proto naprosté většině z nás nepřináší snadno dostupné potěšení ani dnes, po 100 letech pokusů udělat společnosti bohatými, svobodnými a férovými.

Obě inovace se staly faktickou samozřejmostí, součástí politiky.

Politika také vstoupila do ECB, odkdy ji řídí její současný prezident Draghi. Ta byla původně navržena jako nezávislá Evropská centrální banka, ale rychleji, než by se předpokládalo, se z ní stává špatná kopie Federálních rezerv. Pro ty, kteří chtějí vědět více, bude postačovat dotaz na PR oddělení ECB.

V tomto kontextu by se mělo zmínit, že společnost není jen prostou danou skutečností. Společnost a politika nemají jen epistemiologický, ale také ontologický vztah. Ontologický vztah formuje společnost jako sílu umožňující dát hlas tomu, co nemusíme v současnosti vidět, anebo co ještě není reprezentováno. Může to být pouhý ideál v tom konkrétním čase. Taková představa reprezentuje jeden z klíčových rozdílů mezi politikou a řízením státních záležitostí. Má sílu změnit strukturu reprezentovaného. V ideálním případě by měla vést ke změně pravidel. Ale ve skutečnosti existuje mnohem silnější struktura, než je ta politická. Je to západní bankovní a finanční systém zrozený v roce 1913 v USA.

Nejen v Evropě a USA se ozývají hlasy ohledně fungování tohoto bankovního systému hlasitěji. Jeden z takových západních hlasů představuje Christopher Hayes. V knize Soumrak elit: Amerika po Meritokracii² popisuje Hayes ztrátu amerického meritokratického étosu následkem železného zákonu oligarchie. Zákon ve stručnosti vyjadřuje, že příslušníci mocenských elit měli stále mnohem snadnější přístup k lukrativním pozicím a díky tomu se jevili jako talentovanější a schopnější. Těm méně šťastným se to nepovedlo. Zdá se, že současný stav vývoje (západní) společnosti se neumí vypořádat s fatálním problémem, který byl vytvořen neoliberálním kapitalistickým systémem – svobodným a nekonečně cenným individuem jako vlastníkem sebe sama.

Toto vnímání prezentuje představu o svobodě jako samostatném prvku. Ale takové vnímání a výsledná preference negativní svobody nesou se sebou nezvládnutelné riziko. Svoboda by měla být kvazivrozená, kvazimetafyzicky zaručená. Jaký nesmysl.

Toto také znamená, že ideální politika není (anebo by neměla být) viditelná. Měla by reprezentovat pouze ty procesy tržní ekonomie, ve kterých se po jedinci požaduje chovat se svobodně a racionálně najednou a k tomu užívat si pouze to, co si on či ona zaslouží v tom stejném čase, protože – v tomto smyslu a představě – se jedinec řídí sám.

Toto všechno ale odporuje přírodním zákonům. Bylo to potvrzeno pokusy uskutečněnými Světovou bankou v roce 2004 a později v Indii, ve městě Utarpradéš³; pokusy vedenými ekonomem z Harvardu Sendhilem Mullainathanem a psychologem z Princetonu Eldarem Shafirrem (1959) a publikovanými v knize Scarcity: Why Having Too Little means So Much?⁴ a dalších.

Shafir v publikaci Scarcity: Why Having Too Little Means So Much zkoumá, jak takový nedostatek (preference negativní svobody) – a naše chybné odpovědi na něj – vytváří odpovídající psychologii pro ty, kteří zápasí s menší snahou. Společně s Mullainathanenm pohledem na ekonomické aspekty ukazují na strategie, které takový nedostatek podněcuje, a také jak to ovlivňuje každodenní životy mnohých z nás. Kniha byla časopisem New Scientist prohlášena za jednu z „nejlepších vědeckých knih za rok 2013“.

Předpoklad vyplývající z posouzení nedostatku, který chceme odzkoušet, je následující: Ukazují vzorce chování samy o sobě v situaci pod tlakem termínů v rušném akademickém životě na vztah k těm miliardám lidí bojujících o přežití s minimálními zdroji? Jinými slovy: Má západní styl „stres/nedostatek času/bída“ souvislost se současnou situací „jeden dolar na den“ v rozvojových zemích?⁵

Již jednoduché posouzení výše zmíněného nám umožňuje prohlásit, že lidé v podmínkách chudoby ztráceli ty důležité dovednosti, které jsou potřebné pro únik z chudoby! Lidský mozek se soustředí na řešení okamžitých problémů vyplývajících z chudoby. Budoucnost je proto pro chudé lidi mimo jejich pozornost.

Pokud je tomu tak, pak argument také zahrnuje posouzení vlastnictví a jazyka, který používáme, zejména Já a My.

Jakýkoli typ vlastnictví závisí na systému definic a na ochraně zřízení nazvaného vlastnictví a na společnosti, ve které se může vytvářet a vytváří se společné jmění. Je to použití Já, které používáme celý čas stejným způsobem a ve stejné formě. Ale My se bylo používané s ohledem na kontext, ve kterém představujeme určitou situaci.

Mezi Já a My není přímá symetrie. My nepředstavuje žádný hmotný všeobecný výskyt. My představuje pochybnost o jednotě a jednotce. Různá hnutí včetně Occupy Wall Street to dokumentují. My vede k argumentu zabývajícímu se spojením mezi svobodou a vůlí.

Proto bychom se měli ptát: Může být osoba bez vůle svobodná? Co to znamená, když řekneme, že je nedostatek politické vůle? Jak mohou být chudí lidé politicky aktivní, když chudoba vyžaduje mobilizaci všech individuálních zdrojů za účelem přežití a limituje mentální kapacitu?

Charles W. Mills (1916–1962), americký profesor sociologie, který působil na Kolumbijské univerzitě od roku 1946 do své smrti v roce 1962 a který publikoval široce populární intelektuální články a práce, nabízí vysvětlení současné krize. V knize The Power Elite⁶ představil dotyčný pojem a popsal vztahy a třídní spojenectví mezi politickými, vojenskými a ekonomickými elitami v USA.

Mills také správně porozuměl tomu, že svoboda neznamená mít na výběr mezi alternativami nabízenými jinými, ale že svoboda především znamená možnost vytvářet vlastní alternativy. Chceme-li se přiblížit k udržitelnému řešení současné krize legitimity, demokracie a hospodářského systému, je potřeba znát historii současného bankovního a finančního systému a porozumět ji.

Zákon o federálních rezervách

V prosinci 1913, v předvečer vánoc v USA vyhrálo válku jedno konkrétní opatření, a to přijaté zákonné opatření s názvem Zákon o federálních rezervách.⁷ Z důvodu blížících se svátků a obavy, že zákon nebude schválen Kongresem, se jeho tvůrci rozhodli předložit jej k podepsání přímo prezidentovi Haroldu Wilsonovi. Wilson vyhrál volby s pomocí tvůrců zákona, bankéřů Rothschildů, Morganů, Warburgů a Rockefellerů, a zákon podepsal 23. prosince.

Krátký název Zákon o federálních rezervách představuje velmi komplexní dokument. Ve spojení s knihou napsanou v roce 1919 Robertem L. Owenem, v té době americkým senátorem za stát Oklahoma, nabízí výjimečný materiál pro pochopení současných světových záležitostí, možného výsledku konfliktů na jejich horizontě a odvrátit ho.

Kdekoli se v tomto zákoně používá slovo banka, mělo by slovo zahrnovat Státní banku, bankovní sdružení a trustové společnosti, kromě případů, kdy se přesně odkazuje na Federální rezervní banky. Pojmy národní banky a národní bankovní asociace použité v tomto zákoně musí být považované za synonymní a vzájemně zaměnitelné. Pojem členská banka musí být vykládán jako jakákoli národní banka, Státní banka, banka anebo trustová společnost, která se stala členem jedné z rezervních bank vytvořených tímto zákonem. Pojmem rada se má rozumět Federální rezervní rada; pojem okres má znamenat Federální rezervní okres; pojem rezervní banka má znamenat Federální rezervní banka.

Výše zmíněný výtah z definic a samotná preambule Zákona o federálních rezervách⁸ stojí za samostatné studium. Další studie popisu všech konkurenčních bank v Evropě a kdekoli na světě by doplnila jakékoli porozumění motivům tvůrce, hledání řešení současné krize, práci na vývoji a výsledcích trendů.

Následující dva příklady mluví samy za sebe. Mohou nabídnout několik myšlenek pro ty, kteří jsou zapojeni do nastavení a provádění finančních pravidel, a to nejen v zemích EU. Příklady mohou také doplnit jakoukoli univerzitní studii z oboru finančního managementu.

The Imperial Bank of Germany (Německá říšská banka)⁹ je ve své podstatě státní instituce. Stát získá všechny výhody, které jsou nad rámcem nízkého zájmu zúčastněných, nebo ho překračují. Banka je ovládána a kontrolována dominující mírou zájmů a jednotnou úrokovou mírou. Má v podstatě monopol na vydávání papírových peněz. Zhodnocuje je značnými obnosy zlata a stříbra, v průměru 200 000 000 dolarů ve zlatě a stříbře, především však zlatem. Je zabezpečena proti panice a slouží obchodní stabilitě Německé říše. Právem této banky je vydávat měnu nejen proti zlatu, ale také proti zárukám Imperiální banky, složeným z cenných papírů a směnek splatných do 90 dnů a méně a celkově je zabezpečena třemi a minimálně dvěma nepochybně solventními osobami. Může to dokonce vést k překročení rámce těchto omezení, a to při platbě daně Německé říši ve výši 5 procent ročně za výdej nad tento rámec. Výsledkem je, že panika v Německu je nemožná; že standardní úroková míra je tři až čtyři procenta, obchodní stabilita je zabezpečena, a firmy či podniky tak cítí příslušnost k civilizovanému světu.

Držení zlata Německou říšskou bankou je chráněno stejně jako v Anglii: Zaprvé, zvýšením (úrokové) míry. Zadruhé, příznivým přístupem k zahraničnímu zlatu tím, že dopravci a jiní menší dodavatelé zlata do Berlína budou zvýhodněni o šest až osm dní úroku. Zatřetí, banka silně ovlivňuje berlínské bankéře, aby zabránila odvozu jejich zlata, co je ve všeobecnosti účinné. Začtvrté, zatímco banka neodmítá vydat zlato na požádání, osoby žádající o vývoz zlata poznají, že když banka souhlasí a říká Ano, znamená to ve skutečnosti Ne. Jediné vlastnosti německého zákonodárství zjevně přítomné ve Spojených státech jsou vydávání měny proti zabezpečenému krytí a vydávání nouzové měny pod pokutou ve formě daně, z čeho se každé řešení jeví dostatečné, aby ochránilo Spojené státy americké proti panice a že obě řešení měly být přijaté.

The Bank of England zabraňuje panice následující metodou: Banka je držitelem konečných rezerv všech bank ve Spojeném Království. Rezervy se skládají z jediných dostupných hotovostních rezerv proti 3 500 000 000 dolarům ve vkladech. Tato rezerva představuje částku v rozmezí od 130 000 000 do 150 000 000 dolarů anebo čtyři procenta čisté sumy vkladů. The Bank of England má velkou výhodu v tom, že veškeré rezervy soustřeďuje do rukou jednoho koncernu zavázaného povinností (sílou projevu veřejného mínění) zachování této rezervy nad kritickým bodem ohrožení…

Zaprvé: V okamžiku, kdy se tato rezerva začne snižovat, The Bank of England vývozem zlata zvýší úrokovou míru. Toto vede ke kontrole vývozu zlata, ke zvýšení dovozu zlata a obvykle přináší z kontinentu volnoběžné zlato. V běžných dobách zlato není předmětem zájmu, je to obvyklé, protože na Lombard Street je dostatek peněz k půjčení s nižší úrokovou mírou. V tomto případě Bank of England prodává dlhopisy za hotové a koupí je zpátky včas, což má za následek vstřebávání všech peněz k půjčení „na ulici“, a tím zefektivnění úrokové míry při získávání zlata.

Zadruhé: Když se násilně naruší lokální platební schopnost a proto úroková míra nemusí lákat volnoběžný kapitál evropských bankéřů, The Bank of England půjčuje zlato přímo, tak jak tomu bylo od Bank of France v době, kdy se očekávala likvidace omezení.

Zatřetí: Pokud hrozí panika, The Bank of England celkem svobodně půjčí všem oprávněným žadatelům, aby tak uvolnila tlak a zmírnila hrozbu, dokud je to jen možné. Například: Když v roce 1866 padla společnost Overend, Gumey & Co., The Bank of England půjčila v jeden den xxx desítek milionů dolarů a za jeden týden 50 000 000 dolarů k vyčerpání hotovosti v bankovním sektoru. Začtvrté: Když hrozí vyčerpání hotovosti v bankovním sektoru a bezprostředně hrozí uzavření bank, administrativní vláda Velké Británie vždy skrze premiéra radila The Bank of England vydávat bankovky (zákonné platidlo, peníze) proti jiným ceninám, než je zlato (záležitost nadbytku zlata byla stvrzena zákonem v roce 1844). To se stalo v roce 1847, v roce 1857 a v roce 1866 s výsledkem, že panika byla v každém případě zvládána okamžitě.

Tuto metoda The Bank of England ve zvyšování sazby a půjčování zlata nelze přizpůsobit ve Spojených státech z důvodu, že prvky času a vzdálenosti, jako i nepřítomnost koncentrace jsou pro takové nástroje principiální bariéry; ale záležitosti anebo návrhy proti správným ceninám můžou být snadno přizpůsobeny ve Spojených státech zákonem umožňujícím Ministerstvu financí USA učinit tak.

V říjnu 1913 Robert L. Owen vyhlásil prostřednictvím North American Review na straně 567 o navrhovaném systému: Dá to Spojeným státům největší a nejpropracovanější systém na světě. Napětí vyvolané velkou evropskou válkou dalo této předpovědi za pravdu.¹⁰

Bretton-woodská dohoda

Výsledky konference věnované přípravám přestavby mezinárodního ekonomického systému v době, kdy stále zuřila druhá světová válka, formovaly základ dohody. Celkem 730 delegátů ze 44 spojeneckých národů se shromáždilo v Bretton Woods, ve Spojených státech, v hotelu Mount Washington. Pozvaní delegáti rokovali od 1 do 22. července 1944 a v poslední den podepsali dohodu. Sovětský svaz nebyl pozván.

Bretton-woodská konference se s blížícím se koncem války stala vyvrcholením přibližně dva a půl roku trvajícího plánování poválečné rekonstrukce ze strany amerického a britského ministerstva financí. Američtí vyslanci studovali se svými britskými protějšky rekonstrukci toho, co scházelo mezi dvěma světovými válkami: systému mezinárodních plateb, který by umožnil uskutečňování obchodu bez obav z náhlého oslabení měny nebo divokých kolísání směnných kurzů – nemocí, které téměř paralyzovaly světový kapitalizmus v průběhu Velké deprese.

Britové a Francouzi si před válkou uvědomili, že už dále nemohou soupeřit s průmyslem USA na otevřeném trhu. Velká Británie proto již ve 30. letech vytvořila svůj vlastní ekonomický blok, aby tak omezila americké zboží. Churchill nevěřil, že se po válce může vzdát této ochrany, takže v Atlantické chartě oslabil klauzuli o svobodném přístupu.

Toto dokumentuje fakt, že představitelé Spojených států byli odhodláni otevřít svůj přístup vůči Velké Británii. Kombinovaná hodnota britského a amerického obchodu představovala více než polovinu světového obchodu se zbožím. Zatímco Británie ekonomicky dominovala 19. století, američtí představitelé se rozhodli, že druhá polovina 20. století bude pod nadvládou USA¹¹.

Zdevastovaná Británie neměla příliš na výběr. Světové války zničily klíčová průmyslová odvětví země, která platilya za dovoz poloviny potravin pro celý národ a skoro za všechny nerostní suroviny s výjimkou uhlí. Britové neměli jinou možnost než žádat o pomoc. Až  do 6. prosince 1945, kdy USA podepsaly  dohodu zaručující Británii finanční výpomoc ve výši 4,4 miliard dolarů, odkládal britský parlament ratifikaci Bretton-woodské dohody (stalo se tak na konci prosince 1945)¹².

Vysoce postavený bankovní úředník z Bank of England to komentoval¹³: Jedním z důvodů, proč Bretton-woodská dohoda fungovala, bylo to, že Spojené státy byly zjevně nejsilnější země za jednacím stolem a tak byly nakonec schopné vnutit svou vůli ostatním, včetně často vyděšené Británie. Ve stejném čase popsal dohodu dosaženou v Bretton Woods jako největší ránu pro Británii vedle války, a to především proto, že zdůraznila způsob, jakým se finanční síla přesunula z Velké Británie do Spojených států.

Další po Britech byli Francouzi. Po necelá dvě století kolidovaly zájmy Francie a Spojených států shodně ve starém i v novém světě. V průběhu války byla americká nedůvěra Francii zosobněna v postavě generála Charlese de Gaulla, prezidenta francouzské exilové vlády. De Gaulle bojoval proti představitelům Spojených států, jelikož se snažil udržet kolonie své země a diplomatickou svobodu jednání. Proto vnímali představitelé Spojených států de Gaulla jako politického extrémistu nepřijímajícího zájmy Spojených států.

V roce 1945 byl však de Gaulle nucen požádat o půjčku ve výši miliardy dolarů. Většina žádosti byla vybavena kladně, na oplátku Francie slíbila omezit státní dotace a měnové manipulace, kterými jejich vývozci získávali výhody na světovém trhu.

V tom čase již Sovětský svaz nebyl ze strany USA viděn a akceptován jako partner. Proto sověti neposlali své zástupce do Bretton Woods. Později bylo jasné, proč Spojené státy neakceptovali Sovětský svaz jako partnera již v dobé války, a proč USA pokračují ve své strategii dokonce i vůči Ruské federaci.

V průběhu závěrečné noci z 13. na 14. července, po bezplatné večeři a přípitcích, přidala delegace Spojených států dvě slova do již parafovaného dokumentu bez toho, aby to oznámila dalším signatářům. Ke slovu „zlato“ přidali „americký dolar“.

Unavení a šťastní politici si mysleli, že dohodnutá sazba – 35 USD = 1 unce z ryzího zlata, příp. 1 gram ryzího zlata = 1,1 USD – vyřeší budoucí problémy. Politici si to mysleli, ale nevěděli o skutečných záměrech a zájmech USA již v té době. Ačkoli později se mnozí politici stali podezíravými ohledně schopnosti USA udržet potřebné zlaté rezervy, nic jim to nepomohlo v tom, aby se vyhnuli placení příliš pozdě, a někteří od oné večeře v Bretton Woods v roce 1944 až dodnes.

Protože Sovětský svaz nebyl součástí Brettonwoodské konference, nepodepsal před konáním konference ani v jejím průběhu žádné dohody, musel všechny účty za obchodování se Západem platit ve zlatě. Sovětský svaz byl a současná Ruská federace je pořád největším držitelem rezerv zlata na světě. Proto je logickým terčem pro dlouhodobé zájmy Spojených států. Pro Spojené státy představuje Ruská federace i dnes, již s ohledem na nemožnost udržt dolar jako jedinou světovou valutu mírovými prostředky, primárním nepřítelem. Proto vidíme všemožné pokusy vtáhnout Ruskou federaci do války na Ukrajině.

Kromě tohoto bylo mnoho dalších důvodů, proč Sovětský svaz nepodepsal dohodu v prosinci 1945, předmětem spekulací. Od zveřejnění příslušných sovětských archivů je dnes jasné, že sovětské kalkulace byly založené na ocenění chování stran, které ve skutečnosti vyjádřili souhlas s dohodami z Bretton Woods. Stalin tušil, možná i věděl, s kým má čest.

Detailnější popis této historické události nabízí kniha nazvaná Welt Macht Geld, napsaná německým historikem Georgem Zochem. Kniha byla publikovaná v roce 2007 v němčině (ISBN: 978-3-936738-63-6).

Kromě finančních a ekonomických hledisek nadvlády, vyplývajících z Brettonwoodské dohody, obsahuje tato dohoda také bezpečnostní aspekty. Nemohou být vyloučeny ze žádného seriózního, byť jen částečného, posouzení dohody a současného bankovního systému.

Stratégové ve Spojených státech vytvořili koncept založený na zkušenosti meziválečných let; koncept ekonomické bezpečnosti: liberální ekonomický systém zvýší možnosti poválečného míru.

Jeden z těch, kteří pochopili takové bezpečností propojení, byl Cordell Hull, americký ministr zahraničních věcí v rocích 1933 až 1944. Hull tvrdil, že Nerušený obchod znamená mír;vysoká cla, obchodní bariéry a neférová ekonomická soutěž znamená válku… kdybychom mohli zabezpečit volnější proud obchodu… volnější ve smyslu míň diskriminací a obstrukcí… tak, aby jedna země nebyla smrtelně žárlivá na jinou zemi a aby životní standardy všech zemí rostly a tím eliminovaly ekonomickou nespokojenost, která plodí válku, pak bychom měli rozumnou šanci na trvalý mír.¹⁴

Poučení z minulosti vyjádřil hlavní architekt Brettonwoodského systému Harry Dexter White následovně: „…absence vyššího stupně ekonomické spolupráce mezi vedoucími národy… pravděpodobně vyústí do ekonomického blahobytu, který bude předehrou a roznětkou vojenského střetů dokonce ještě v gigantičtějším měřítku.“¹⁵

V tomto kontextu je cenné zmínit Mundel-Flemingův model. Patří k akademickému odkazu zkolabovaného Brettonwoodského systému. Odkaz vedl ke studiu ekonomiky kredibility jako samostatného oboru a k pochopení důležitosti otevřených makroekonomických modelů, jako je zmíněný Mundel-Flemingův model.¹⁶

Bretton-woodský systém vydržel do roku 1971. V tom čase již inflace v USA a rostoucí americký obchodní deficit podkopávaly hodnotu dolaru. Američané vyzvali Německo a Japonsko (obě tyto země měly příznivé platební bilance), aby zhodnotily své měny.  Tyto země však nebyly ochotny přijmout tento krok, zvýšením hodnoty svých měn by totiž zvedly ceny svého zboží a negativně ovlivnily export. Spojené státy nakonec opustily pevnou hodnotu dolaru a nechaly ho plavat, to znamená, že se pohyboval vůči jiným měnám. Dolar okamžitě spadl. Světoví vůdci se snažili oživit Brettonwoodský systém takzvanou Smithsonskou dohodou¹⁷ v roce 1971, ale toto úsilí bylo marné.

V roce 1973 souhlasily USA a další země s pohyblivým výměnným kurzem. Ekonomové nazvali výsledný systém řízený plovoucí režim, co znamená, že ačkoli výměnné kurzy pro většinu měn plují, centrální banky pořád intervenují, aby zabránily výrazným změnám. Podobně jako v roce 1971, země s velkými obchodními přebytky často prodávají své vlastní měny ve snaze zabránit jejich zhodnocení (a tím poškodit vývoz). Nakonec země, která zasahuje na podporu své měny, může vyčerpat své devizové rezervy a zůstane neschopna dále zasahovat do vývoje měny a potenciálně zůstane neschopna splatit své mezinárodní závazky.

Závěr

Současná situace ve světě dovoluje tvrdit, že jsme se stali obětí vlastního úspěchu. We became hostage to fortune¹⁸ a nebo A Victim of its own Success?

Obě historie, jak Federálních rezerv, tak Bretton-woodských dohod, nás všechny vyzývají, abychom se konečně vzpamatovali a nedovolili podepsat další smlouvu mezi EU a USA bez předešlého kritického posouzení veřejností.

Jakékoliv posuzování by mělo brat v úvahu element legitimnosti, třeba již ve formě pojednání Redesigning the Contours of the Future Financial System (Laura Kodres a Aditya Narain, authorized for distribution by José Viñals in 2010) napsaného pro Oddělení finančních a kapitálových trhů Mezinárodního měnového fondu.

Veřejnosti méně zámé jsou návrhy a řešení nabízené V.  I. Vernadskym (1863 – 1945). Ten definoval Biosféru a Noosféru a následky heterotrofie a autotrofie. Ty představují a odpovídají požadavkům na integrované znalosti, něco podobného najdeme už u Goetheho.

Osobně jsem přesvědčen, že jenom radikální změna způsobu myšlení, chování a vyjadřování jednotlivce, kolektivu a společnosti jako takové může vest k dialogu, bez něhož nelze řešit žádný komplexní problém. Příležitost dává přednost připraveným (The chance favours only the prepared mind).¹⁹

Proto bychom se měli připravovat na neočekávaný vývoj a těžko představitelné změny. Příklady takových změn jsou uloženy v histroii geologie. Ale to je již trochu jiné téma.

Pro dnešek by stačilo vědět, že je k dispozici řešení vycházející z kvantové teorie (The Quantisation of Production Factors).²⁰

Prague / Bonn, July 20, 2014

***