Přestaňme hrát v cizích hrách: Volby v USA jsou skvělým důvodem k zamyšlení nad strategií Ruska

Rozhovor s Nikolajem Starikovem

Trump nebo Biden? Znovu volby v Americe a znovu začíná sčítání – čí vítězství bude výhodné pro Rusko? 

Nakolik je pro nás důležité, kdo se stane prezidentem USA?

Volby v USA lze přirovnat k rozcestí dvou cest: Chceš napravo, chceš nalevo… obě cesty se ale nakonec spojí v jednu – cestu ke globalizaci. Americká silnice vede právě tímto směrem, a nemá smysl přít se, která z odboček je lepší. Výsledek bude jeden. A je třeba pochopit, že kterákoli z variant je pro Rusko nepřijatelná, protože v důsledku vítězství globalizace musíme my – jako národ, jako země, jako unikátní ruská civilizace zmizet.

Vše ruské bude semleto, přeměněno v cosi jiné, a ti, kteří budou klást odpor, budou likvidováni fyzicky, jak k tomu dochází v posledních letech na Donbasu. V „krásné nové budoucnosti“ je nám určena role bitevního pole mezi USA a Čínou.

Nakolik reálné jsou naděje ukrajinských „uvědomělých“, že jim Biden pomůže skoncovat s Donbasem?

Ukrajinští politici jsou naprosto nesamostatní a musí malovat jakousi virtuální realitu pro svůj elektorát. A maluje se jakási krásná perspektiva: Vezmeme si zpátky Donbas a Krym… a jako u Ilfa a Petrova „Nám zahraničí pomůže“. Ve skutečnosti ale vývoj událostí v regionu závisí na pozici Ruska. Pokud naše vláda připomene, že přepadení Donbasu bude znamenat konec ukrajinské státnosti, tak nikdo nikoho nenapadne. Pro jiný vývoj bude muset být Kyjev přesvědčen, že Moskva do tohoto konfliktu nevstoupí. A nedá se předpokládat, že takovou myšlenku se Washington nepokusí ukrajinské vládě vsugerovat.

Připomeňme si rok 2008. Proč tenkrát Saakašvili vydal rozkaz k napadení našich mírotvůrců v Jižní Osetii? Bylo zřejmé, že válku s Ruskem za žádných okolností vyhrát nemůže. Jeho prostě přesvědčili, že se do toho Rusko nezamíchá a přejde to. Dopadlo to ale jinak, a já si myslím, že by na tyto události Ukrajina měla pamatovat.

Proč se tedy USA tak vzrušují, že Rusko může ovlivnit na volby jejich prezidenta?

Tady bych americké volby přirovnal k tenisu. Je to podívaná, která se všem líbí a kde každý fandí svému hráči, přičemž je každému jasné, že ať vyhraje Nadal nebo Djokovič – na osobním životě kteréhokoli z diváků se to nijak neprojeví. Ale díváme se a cítíme jakousi účast na čemsi velkém a elitárním. A tady jsme s Američany v naprosto stejných podmínkách – jméno vítěze „turnaje“ se na našem osobním životě nijak neprojeví. Je ale zajímavé to sledovat.

Hovoříme-li o osobnostech v historii rusko-amerických vztahů, připomínají se Roosevelt a Stalin jako spojenci v boji proti nacismu. Potřebujeme tedy k normálním vztahům společného nepřítele?
Připomenu Stalinův vtip. „Domníval jsem se, že demokracie je vláda lidu, ale soudruh Roosevelt mi vysvětlil, že je to vláda amerického lidu“. Co dobrého udělal Franklin Roosevelt pro SSSR? Až tři roky poté, co to bylo možné, otevřel druhou frontu proti Hitlerovi – a to nás stálo životy milionů našich vojáků a civilních obyvatel.

Byl v pohodlné pozici: Já bych rád Sovětům pomohl, ale rusofob Churchill je proti. Program „Lend Lease“ byl výhodný především pro USA: Abychom my bojovali, vydrželi a neumožnili Hitlerovi získat zdroje, se kterými by se snadno vypořádal jak s USA, tak i s Anglií. A navíc to nebylo ani zdaleka bezplatné.

Nezapomínejme ani na jeho tým – na viceprezidenta Harry Trumana. Když ten, bez jakýchkoli voleb, usedl do prezidentského křesla, bez váhání schválil úder proti Japonsku atomovou zbraní vyvíjenou právě za Roosevelta. Takže přechod k jadernému vydírání a studené válce provedla právě Rooseveltova administrativa. Takový „přítel Ruska“, jakým byl Roosevelt, není zrovna dobrým příkladem.

Chápeme-li, že proruského prezidenta USA neuvidíme – tak jakou by mělo mít Rusko strategii?

Co nám, vlastně, USA navrhují? Zařaďte se za nás a souhlaste s tím, že budete naším nástrojem proti Číně. Pak vás začneme politicky a hospodářsky podporovat. Jenže platbou za to může být náš ozbrojený konflikt s Čínou, který je výhodný výlučně pro USA. Taková je dnes cena přátelství s Amerikou – bezpodmínečné zhoršení vztahů s Čínou.

Na druhé straně nám sílící Čína vůbec nenabízí rovnocenné partnerství a vidí v nás surovinový přívěsek ke své ekonomice. Takže obě strategie „my a někdo“, ať už s Čínou nebo s Amerikou, nám nevěstí příjemnou budoucnost. Varianta je jediná – hrát svoji hru, a ostatním dát na vědomí: Rozhodněte se, jak chcete, my jsme ochotni obchodovat s každým, ale za rovnocenných podmínek, pokud se vám snad zachce poválčit, mazat se s vámi nebudeme.

V rámci takové suverénní strategie pro nás nebude vůbec důležité, kdo sedí v Bílém domě, a koho zvolí vůdcem příští plénum komunistické strany Číny.

Nikolaj Starikov (1970) je ruský historik, spisovatel, analytik a veřejný činitel

Zdroj: VPK

Překlad: st.hroch 20201210