Řekl bych, že Františka Ferdinanda d´Este, následníka trůnu i jeho choť zavraždila rakouská tajná služba. Gavrilo Princip, aneb Gabriel Kníže. Gabriel, co starozákonní anděl smrti a smrti kníže – Princip vraždí arcivévodu… Takový humor mají opravdu jen na zvláštních místech u zvláštních služeb. Nemyslím si, že toto tvrzení by bylo zcela nepodložené, i když humorem Evidenčního úřadu Rakousko-Uherské monarchie jsem byl zaujat od počátku. Však kdo nám, řadovým čtenářům, přibližoval konec monarchie lépe, než proslulý „zuřivý reportér“ Egon Ervin Kisch, který byl poručíkem této špionážní a protišpionážní ústředny vojenské císařsko-královského Ministerstva války.
Na císařské manévry plánované po úspěšných manévrech v Čechách se rakouská armáda chystala od podzimu roku 1913. V Bosně, Rakouskem anektované, vládlo stanné právo, a proto vojenská organizace manévrů měla být co nejpečlivější. Dokonce i v doprovodných činnostech bylo užito techniky. Mám na mysli automobily. Konkrétně onen osudný, patřící hraběti Harrachovi, se vydal na cestu s řidičem Lojkou a majitelem Harrachem už v květnu 1914. Z Vídně vyrazil k cíli tou nejdelší možnou cestou, totiž přes Rumunsko, kde se osádce přihodilo napadení medvědem i tažení po polních cestách volským potahem. Když armáda povolá, prostě se na cvičení jede cestou co nejvíce dobrodružnou, doslova halliburtonovskou (Americký cestovatel- pozn. aut). Automobil nicméně po měsíci a půl do Sarajeva přece jen docestoval. Docestoval i s panem Lojkou, řidičem, jak řečeno, Harrachovým.
Naskýtá se otázka, kdo přikázal, že auto Harrachovo bude autem Ferdinandovým. Snad by se myslelo, že generální inspektor armády mocnářství neměl automobil ani řidiče. Měl. Byl jím pan Tomáš Dvouletý, majitel vůdčího listu z roku 1896, voják bez poskvrny, hromotluk postavou i asertivitou, a vybraný, jak pamětníci tvrdí, z osmi mužů. Kriteriem výběru byla schopnost reakce na neznámé podněty, i okolnost, že řidič je vlastně i takovou ochranou osobní. Na manévry císařské sjeli se všichni, komu nařízeno, včetně šlechty s osobními vozy, pouze pan Dvouletý dostal „o týden prodlouženou dovolenou“, jak tvrdí jeho pravnuk, neboť mu bylo se ženiti. Císařské manévry, nebo veselka, každému je jasno, co je neodkladnější.
Řidič Lojka tedy do svého kabrioletu po dlouhé cestě naložil onu nešťastnou neděli červnovou svého pána, hraběte Harracha, arcivévodu Ferdinanda, a hraběnku-vévodkyni Žofii Chotkovou. Vůz byl vybaven řízením vpravo, v Sarajevu se jezdilo vlevo, a řidič vozu měl, podle mne, stížený výhled vlevo, neb u dveří vlála standarta, a visus oční byl ohrožen vůbec, neboť i pro rychlosti pomalé, tedy tehdejších aut, byly nařízeny brýle v podstatě motocyklistické. Dle mne, nemít vodiče ve voze předchozím, nebyl by s to se pohybovat vpřed. Město neznal.
Kabriolet brázdil ulice, po bombovém útoku spěchal na Konjak (radnice), jinak také dobrý vtip, a z radnice zpět, mylně, neboť generál Oskar Potiorek n e p ř e d a l rozkaz o změně cesty. V armádě věc nikoli běžná. Vůz najíždí do pravotočivé zatáčky u Schillerova lahůdkářství, kde se cpe Princip laskominou, otírá si ruce do vesty, a vůz místo průjezdu ulicí Franjo Josipa z a s t a v u j e. Jest signalizováno, že jede se vlastně jinam (do špitálu, za zle zraněným důstojníkem Merizzim).
Princip prý vybíhá, vytahuje svoji pistoli FN, vz. 1910 a střílí. Vůz stojí, v něm arcivévoda, jeho choť, generál Potiorek, Harrach a řidič. Arcivévoda, poté, co zazní výstřel, padá do vozu. Na první dobrou trefil- prý Princip- krční arterii pod límcem uniformy. Hraběnka se zvedá, a zasažena do života, jak řečeno, padá zpět, mrtva hned. Zásah do břišní arterie těhotné ženy zblízka ráží 9 mm málokdy svědčí životu skutečnému. O pohybu vozu toho je známo málo. Pohyb Principa byl omezen a František Ferdinand opakovaně říká Harrachovi „To nic není“ a pak směřuje svá poslední slova věrné Sopherl, Žofii.
Jistě, při okamžitém odepnutí límce a kompresi krkavice arcivévoda mohl žít. Leč vůz je prokletý a stává se místem jatečním. Ve voze Graf und Stift Cabrio Doppel Phaeton spáchán Doppelmord, dvojvražda.( Ano napadá mne, že v jiném voze Phaeton byl o mnoho let později vyletěn ze silnice korutanský politik Haider). Pro náš příběh to ovšem není důležité. Pan Lojka mizí telegrafovat dle rozkazu Potiorka, a všichni si oddechli. Snad jen řediteli srbské výzvědné služby zatrnulo, neboť jeho muž byl, jako první oběť Sarajeva, umučen policií noc před atentátem, neboť měl Principa a ostatní stáhnout – nebo zabít.
Sarajevo nebylo náhodnou akcí sympatizantů Černé ruky. Bylo akcí precizně plánovanou. Válka mohla začít, Maďaři nenávidějící Františka Ferdinanda byli uspokojeni (o smrti psal Pesti Hírlap jako o „tragédii“ s jistou dávkou ironie). František Ferdinand nesnášel Honvédség, všechny druhy jízdního vojska, a jeho 9. batalion husarů nesměl, pod trestem, hovořit maďarsky. I Čechům chystal, v jednom svém návrhu, území skromnější Bohemie, zbavené totiž Deutschboehmen a Deutschmaehren především.
Vášeň zahubila Ferdinanda. Rád zabíjel, a tak byl zabit v uniformě barvy šedi holubí, ač holubem nebyl. Hraběnku zabila pýcha a věrnost. Nerovná snaha vyrovnat se muži i přes překážky císařského protokolu. Zůstaly děti, tak jako poté i jiné miliony dětí zbavených živitelů a milovaných blízkých v kadlubu konfliktu světového. Uspěšná inscenace nemusí mít derniéru, leč repete ano. A tak o půlstoletí později se v roli Principa ocitl Lee Harvey Oswald, v roli Ferdinanda d´Este prezident J. F. K., Potiorka, tentokrát skolelého, hrál guvernér (nikoli Bosny) Connally a hraběnku paní Jacqueline Kennedyová. Jí se kulka vyhnula, možná proto, že skočila na záď Graf und Stiftu, pardon, tentokrát kabrioletu Lincoln Continental. Dějiny kvačí kolem nás v plném světle lamp, a tak se dívejme, kde si dnešní Zapruderové vkládají do aparátu film a pan Warren karbonový papír na svých následných 888 stran textu fikce o smrti místo života..
