Vrtěti psem IV.

Co by bylo kdyby … se stal prezidentem Schwarzenberg?

Chtě nechtě, musíme otevřít o toto téma. Jak jinak totiž doložit reálnost našeho tvrzení o působení duchovního klamu, než poukazem na rozpornost propagandistických proklamací a reality? Jedině tak můžeme ukázat, že "kandidát Karel" je přeludem vytvořeným jeho PR agenturou, jeho prezentace a sliby jsou fata morgána a ty masy, které tomuto přeludu daly svůj volební hlas, si nechaly vzít kritické myšlení, místo něhož jim byly médii nality do myslí fantazie.

Předkládám obrázek s "volebními sliby" (zde vlevo). Cítím se povinován věřit, že valná část přívrženců pana Schwarzenberga upřímně doufala, že by Karel opravdu přinesl, co se zde slibuje. To, nač se v tomto seriálu poukazuji, jsou doklady a důvody, proč by to ani zdaleka nebylo jisté (či je to pravděpodobně vyloučeno). Kromě posledních dvou bodů, k nimiž si netroufám se vyjadřovat. Jinými slovy – ten předvolební letáček lze považovat za propagandistickou agitku, či chartu klamu.

Co by Schwarzenberg jako prezident konal, můžeme jen hádat, nicméně rád bych poukázal na některé souvislosti, které dosti přesvědčivě ukazují, že by mnoho věcí bylo jinak, než jak slibovaly mlhavé sliby jeho volebního týmu. Pokusím se toto téma odbýt v největší stručnosti.

V prvé řadě by bylo jeho nastěhování na Hrad symbolickým a morálním popřením našich vlastních novodobých dějin, protože tato republika se odvíjí od svržení Habsburků a osvobození se od prohnilých západních monarchií. Příchod knížete na Hrad (byť v roli prezidenta republiky, nikoliv jako monarchistického panovníka) by bylo snad až vzpourou proti masarykovské tradici (někteří by možná byli schopni hovořit přímo o poplivání). Demoralizující působení této reminiscence monarchie by bylo dlouhodobé a přelomové.

Náš prezident sice nemá výraznou výkonnou moc, ale jeho morální vliv je veliký a u nás za daných okolností mimořádný. S tím souvisí i značný vliv politický. Na Hradě by seděl člověk, jehož zájmy nejsou s touto zemí. Dává to přesvědčivě najevo, když pravidelně okázale ignoruje státní svátek České republiky (28. října).

Nepochybným důsledkem jeho zvolení by bylo další prohlubování rozdělování Evropy na východ a západ. Tím se míní vytlačování Ruska z Evropy. Tento program by Schwarzenberg uskutečňoval jednak proto, že je součástí kruhů, které tento projekt dlouhodobě realizují, a pak také kvůli tomu, že nenávist k Rusku mají Schwarzenbergovi snad až "na úrovni buňky" čili v genetické výbavě. Zajímavým historickým dokladem je skutečnost, že Karel I. Filip kníže ze Schwarzenbergu (1771–1820) působil v Petrohradě a Paříži a snažil se odvrátit válku od Rakouska. Jako velitel rakouského sboru doprovázel Napoleona Bonaparte při jeho výpravě do Ruska (zdroj). Celé Schwarzenbergovo politické a diplomatické působení je prodchnuto nesympatiemi (jemně řečeno) k východu, ke Slovanům. Podporoval náš vstup do NATO (přestože Havel slíbil národu vojenskou neutralitu), podporoval bombardování Bělehradu, zasadil se o to, že náš stát uznal samostatnost Kosova, které bylo uloupeno Srbsku, a to ještě před tím než vyhlásilo nezávislost.

Jistě není náhodné spojení jména Schwarzenberg s časopisem Respekt, který při válce na Balkáně snad nejfanatičtěji z místních médií vystupoval proti Srbům a proti pravoslavné církvi. Dokonce tento časopis neváhal otisknout i blasfemické výrazy jakéhosi Chorvata pronesené na adresu Srbské pravoslavné církve. Pravoslavná církev v českých zemích požadovala od redakce Respektu omluvu za nechutné vyjádření nehrubšího kalibru vulgarity, které slušný člověk "nepoužívá o nikom", ale odpovědí fanatiků z Respektu bylo jen mlčení.

Proč asi hlasoval v roce 2007 v OSN proti přezkoumání účinků ochuzeného uranu, používaného ve zbraních, na civilní obyvatelstvo? Znepokojující nárůst onemocnění rakovinou v bývalé Jugoslávii bombardované letouny NATO, v Iráku, Afghánistánu, to je něco, co Karla Schwarzenberga netrápí.

Hlavní tři radaristi, kteří si tu ten amerikánskej radar tolik přáli…

Všemi silami se snažil prosadit v Brdech americký válečný radar, který by mohl sloužit jako součást amerického útočného komplexu proti Rusku.

Karel byl později kritizován za to, že uznání Kosova (kde vládne narkomafie) prosadil navzdory nesouhlasu prezidenta, opozice i velké části veřejnosti. Schwarzenberg soustavné a brutální porušování lidských práv v samostatném Kosovu, vyhánění a vraždy veškerého nealbánského obyvatelstva, etnické čistky (a to ještě i dnes) nikdy neodsoudil a s kosovskými politiky, kteří byli obviněni z válečných zločinů a obchodu s lidskými orgány (nealbánských obyvatel Kosova), udržuje nadstandardní vztahy.

Karel podporoval válku v Afghánistánu, Íráku, Gruzii i další probíhající či chystané intervence (Írán apod.), je také zastáncem vysílání českých jednotek do míst, kde Američané hájí své úzké velmocenské zájmy. Zcela proti diplomatickým zvyklostem (spíše jako aktivista než politik-diplomat) pak vystupuje proti Rusku, které dlouhodobě kritizuje a uráží.

Jak se zdá, tak podporuje vše, co může destabilizovat ruský stát a co je namířeno proti Pravoslaví. Nechvalně známým hanebným punkerkám, které znesvětily hlavní chrám Ruské pravoslavné církve, veřejně na tabuli na Václavském náměstí adresoval vzkaz: "Obdivuji vás!" Z pražského hradu by se po jeho zvolení valila nenávist proti všemu pravoslavnému, slovanskému a ruskému, a bylo by to prezentováno jaký hlas nejvyšší reprezentace našeho národa. Že Schwarzenberg není žádným poslem míru ani spolupráce, ale šikovatelem jedněch proti druhým, to je snad dobře patrné.

Nemá smysl se tu rozepisovat o triumfu sudetoněmeckých spolků a dalšímu porobení Němcům, kteří už teď dosáhli ekonomickou cestou toho, co se jim nepodařilo zbraněmi. Že je obhájcem německých zájmů dal mnohokrát okatě najevo. "Za svůj první úkol bych (jako prezident) … považoval co nejlepší vztahy s Německem," řekl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (v rozhovoru pro časopis Týden z 22. srpna). Také si posteskl, že "byly doby, kdy každý vzdělaný Čech uměl jak česky, tak německy a teď prý přišla doba, abychom se do těch časů vrátili". Ve svých diplomatických funkcích prý několikrát zajímavě opominul prosazovat zájmy České republiky. Oddaně však hájí sionistické zájmy Izraele.

 

Karel podporuje i bankovní unii či rozpočtovou a hospodářskou unii v podání Berlína a Paříže (ta bude znamenat, že český ministr financí bude předkládat návrh státního rozpočtu ČR Bruselu ke schválení a projednávání rozpočtu českou Poslaneckou sněmovnou už pak bude ryzí formalitou). Tato změna by podle některých mohla znamenat faktický konec parlamentní demokracie v ČR, ale i v celé EU, Karel ale přesto dokonce hrozí odchodem z vlády, pokud se Česká republika k rozpočtové unii bez výhrad nepřipojí. Uvedl, že jako prezident pakt schválí. Ačkoli o tom pro velkou nepopularitu takového kroku příliš nemluví, prosazuje přijetí eura nejpozději do roku 2015.

Za nejhorší stránku nástupu Jeho jasnosti Schwarzenberga, maltézského rytíře, na prezidentský trůn však považuji to, co je spojeno s jeho údajnou či možnou účastí na takových uskupeních jako je Bildenberg, Trilaterální komise apod. Je to spolek nejbohatších boháčů, všech těch Rotschildů, bankéřů, rytířů, staré šlechty a jiných. To jsou tak temné okruhy vyvolených mocných, že o tom mnozí nechtějí ani přemýšlet (neboť jen ten, kdo o tom nechce přemýšlet, se tomu může posmívat). Sociolog Keller tomu říká diskrétní elita, neboť to jsou ti, s nimiž se nepotkáte ani je na vlastní oči neuvidíte, kteří skutečně vládnou světu, aniž by byli někým voleni, poroučejí jakoby demokraticky zvoleným vládám a diktují svou vůli národům.

To samozřejmě může někomu připadat jako pouhá "jedna ze spikleneckých teorií". Ve skutečnosti je to jev vědecky zkoumaný a doložený zahraničními sociologickým studiemi.

Demokracie je sice velevhodný společenský režim pro reálné vládnutí uskutečňování a plánů diskrétní elity, ale přesto – nic není tak dobré, aby se to nedalo ještě zlepšit. Mít svého zasvěcence přímo v nejvyšší ústavní funkci je pro nadnárodní diskrétní elitu dárek k nezaplacení. 45 procent zdejších voličů vedených našimi umělci a intelektuály se rozhodlo tento dárek všem těm Rotchildům dát. Jiných 55 procent voličů jim Českou republiku – chystanou pro ně jako jednohubka na stříbrném talířku – odepřelo.

I z toho úhlu lze nahlížet tyto volby.

Nechali jsme stranou rozebírání spousty dalších "výživných témat", např. nevýrazný vztah Jeho jasnosti ke korupci, ať už korumpoval kníže sám nebo se jedná o jemu svěřenou agendu. Jedna zajímavost za všechny: "v roce 2011 byl propuštěn ředitel IT oddělení Schwarzenbergova Ministerstva zahraničních věcí Jakub Klouzal, který v roce 2010 upozornil ministra Schwarzenberga na předražené zakázky … Podle MF Dnes měl jasné doklady, že ministerstvo zbytečně utratilo až 60 milionů korun. Klouzal poté dostal ocenění Nadačního fondu proti korupci." (Wikipedie)

 

Uvedli jsme tyto teze, abychom nastínili, jak daleko je realita od volební agitace, resp. že hodnoty které měl podle schwarzengrovců Karel šířit a podporovat, jsou chimérou. Opět podtrhávám: je zarážející, že ničemu z toho nevěnovaly tzv. osobnosti prakticky žádnou pozornost. A zároveň opakuji: zdá, že se jedná o skutečný duchovní klam (prelesť), který se podařilo duchovně rozšířit po naší společnosti.

Tomu odpovídala i skutečnost, že Karlovým přívržencům nevadilo, že kníže toho o svých politických představách a prezidentských vizích moc neříká. Vidí v tom projev skutečného vůdcovství. Vlastně by byli nejradši, kdyby jejich idol neříkal vůbec nic a raději mlčel. 

Bohumil Doležal to vystihl: „Tahle volba má jednu základní a zcela podstatnou faleš: celá je postavena na iluzi, že volíme někoho jiného, než koho opravdu volíme, totiž že volíme mesiáše.“ 

Stručně ještě k Benešovi

Téma Benešových dekretů je ve skutečnosti tématem druhé světové války, resp. jejího výsledku. Češi jsou tak citliví na toto téma, protože vedle nacistického Německa a zvláště v souvislosti s Heydrichádou s tím mají své zkušenosti. Dobře chápou, že zpochybňovat dekrety znamená revidovat výsledek 2. světové války, a o to ve skutečnosti různým silám ze zahraničí jde. V německé mutaci česko-německé smlouvy jsou státní hranice označeny jako "stávající hranice". Ze stále žijícího podhoubí snahy jít v restituci majetků před rok 1948 také čas od času vyrazí na povrch nějaká ta prozelenalá prašivka, aby zde vypustila své jedovaté spory. V devadesátých letech se v Německu začala šířit zajímavá exegeze druhé světové války, která přestala považovat Německo za viníka a agresora a prohlásila je za "oběť" (Německo prý nebylo poraženo, ale osvobozeno). Zpochybňování odsunu sudetských Němců tak, jak to předvedl Schwarzenberg, v praxi znamená ignorovat to nezměrné zlo, které nacistické Německo a potažmo Němci – jakožto většina národa – způsobili nám i dalším národům.

 

V Německu už otevřeně nazývají českou debatu o sudetských Němcích "bojem starších a méně vzdělaných lidí o zachování nacionální interpretace – v tomto případě historického líčení Čechů jako obětí." (Die Zeit) Jinými slovy – Češi nejsou podle Němců o nic více oběťmi než Němci; a Němci nejsou v událostech kolem poloviny 20. století o nic více viníky než Češi. Tady už je revize reflexe druhé světové války a revize jejích výsledků prakticky na stole. 

Náš problém tkví v tom, že čeští novináři jsou nyní placeni německými vlastníky médií, takže každého, kdo trvá na nerevidovatelnosti Benešových dekretů a tudíž i poválečného uspořádání, vyhlásí za nacionalistu či za někoho, kdo znovu oživuje dávnou nenávist nebo se chytá "perverzního národního fetiše" (Reflex).

Zatím se však zdá, že volitelnost politika, zpochybňujícího Benešovy dekrety a či poválečné uspořádání a odsun, bude v České republice snad i nadále asi taková, jako kdyby v Srbsku byl zvolen politik, který by schvaloval uloupení Kosova. Není však vyloučeno, že vymývání mozků mládeže počítačovými hrami a Faceobookem dovede nastupující generaci k takovému stupně demence historické paměti, že pro ně bude volitelný prakticky kdokoliv. A jakou vlastně mají šanci udržet srůst se svými kořeny, když se na ně odevšad valí výsměch jakémukoliv národnímu cítění, které je v duchu globalizační likvidace tradičních hodnot přirovnáváno k nějaké zpozdilosti, jakou je uctívání bůžků svého kmene či k tanci kolem šamanského totemu? Jenže tomu, kdo nezná svou historii, dostane se příležitosti si ji zopakovati. 

 

Osobnosti na podporu Schwarzenberga aneb tváře kampaně "Karel na hrad"

Mohu vypadat jakkoliv.

Už jsem výše průběžně hovořil o stalinistické mobilizaci tzv. "osobností". Před našimi zraky nám zde proběhla obnova stalinistického posílání peticí do novin na podporu nějaké politické linie. Veřejné ataky (snad ne ještě štvanice) proti tomu, kdo je tak zpozdilý, že nepochopil nutnost nástupu knížecí slušnosti a gentlemanství, už tu máme taky. Někdo psal v novinách o tom, že v politice není důležitý cíl, ale cesta k němu. Dosažení cíle jakýmikoliv prostředky je prý typické pro Zemana, kdežto jít cestou slušnosti je charakteristické pro Schwarzenberga. Praktiky Schwarzenbergových sympatizantů však byly dosti "zemanovské" (přijmeme-li na chvilku toto rozdělení rolí).

Jen málo lidí se nad peticemi akademiků a aktivizací herců tázalo: "Cožpak jsme zase (nebo ještě) v totalitě?" Umělci mají ke své tvorbě svobodu slova, proč se tedy potřebují míchat do politky? Má-li umělec svobodu tvorby, a přece vstupuje do politky na podporu a k prosazení nějaké politické linie v rámci demokratického systému, stává se tím pádem politkem, čímž ztrácí uměleckou svobodu, a tím i hodnověrnost. Umělec ovlivňující demokratické volby vlastně prodává svou tvorbu, slávu i mravní svobodu.

Hodna pozornosti je velká podpora Schwarzenbergovi ze strany církví, církevních představitelů i řady věřících. Raději už ani nebudeme rozebírat samozřejmou zásadu apolitičnosti církví, které by měly být pro každého kajícníka a nezadávat si se světským, když mají být oddány nebeskému.

Přesto se církve s nasazením vrhly do politiky, aby ji ovlivnily ve prospěch jednoho z kandidátů. Při tom je zde pro věřícího (a zvláště církevního pastýře) dost principiálních důvodů proč se od "firmy Schwarzenberg" držet v povzdálí. Připomeňme tu jen jeho vlídný poměr k homosexualitě i tolerance vůči potratům: "podporuje registrované partnerství homosexuálů a adopci dětí osobám žijícím v těchto svazcích, a hlasoval pro rozšíření možnosti potratů" (Wikipedie). Zajímavé, jak na to jsou katolíci (pro které jsou tato dvě témata za jiných okolností zásadní) ochotni rychle zapomenout, když jde o podporu tomu, kdo prosazuje církevní restituce. A pak se budou divit, když jim bude národ spílat, že za mamon prodají své zásady i víru.

 

Má pak ještě smysl se pozastavovat nad Karlovou podporou "umělcům", kteří páchají blasfemická a rouhačská díla, tj. otevření výstavy vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Günthera Bruse, Otty Muehla a Rudolfa Schwarzkoglera? (Zde je pár obrázků, a zde můžete nahlédnout přehled tvorby H. Nitsche, ale jen pro silné nátury.) Jak si může věřící (a zvláště duchovní) srovnat ve svědomí, že dává svůj hlas takovému člověku a někoho dalšího k tomu ještě vybízí? Nebo už je místním věřícím všechno jedno poté, co bylo v pražské Lucerně za účasti V. Havla instalováno rouhačské (dle autora "žertovné") zpodobení sv. Václava? Není to jasným znakem duchovního obelstění?

Podobně selhalo i sociální cítění, které by mělo být pro církve přirozené a jemuž by snad měl být blíže sociální demokrat než kníže. Říká se, že v 19. století ztratila západní církev dělnictvo, protože se vytrvale přimykala k boháčům a dlouho nepodporovala sociální požadavky dělníků. U nás ztratila spoustu Čechů kvůli svému pevnému obětí s Habsburky. Zdá, že přes všechny reformy a koncily i aggiornamento působí – hlavně v římsko-katolické církvi – stále ten duch příchylnosti k bohatým a mocným, jehož se asi nikdy nezbaví.

 

Tak tedy ještě k té ošemetné roli církví – zvláště té všemi Čechy nejoblíbenější – katolické. Preláti žijí ve svém vlastním světě a ne dosti dobře chápou, že Schwarzenbergovi by spíše prospěli, kdyby se kampaně nezúčastnili a duchovenstvo o kandidátech na veřejnosti zarytě mlčelo. Biskupové by Schwarzenbergovi pomohli nejvíce tím, že by si všichni na celou předvolební dobu vzali dovolenou a odjeli na Kanárské ostrovy. Tím, že zůstali a dokonce se i vyjadřovali, vykonali pro svého oblíbence vskutku medvědí službu. Jenže jak se říká: "Když musíš, tak musíš. Je to silnější než ty." Obejít se bez angažmá v politice a ponechat bez zájmu přerozdělování světské moci – to jsou pro preláty nepředstavitelná muka – jako olizovaní plameny očistcovými. Zvláště když pro ně jejich volební favorit pomáhal připravit štědrou restituční nadílku a jeho zvolení na Hrad by garantovalo bezproblémový transfer příslušných majetků. 

Níže je stručný výběr ze zveřejněných zpráv; přehlídka toho, jak jednotliví církevní činitelé dávali Schwarzenbergovi svůj polibek smrti. Nečekejte ve prospěch kandidáta na prezidenta od teologů nějaké racionální a konkrétní politické argumenty. V podstatě říkají trochu květnatě i oni jen to, že "Karel je prostě fajn".

"Někteří duchovní, například z římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické či Církve bratrské, podpořili před druhým kolem prezidentských voleb … Schwarzenberga."

"Prohlášení na podporu Schwarzenberga poslaly ČTK v prohlášení více než tři desítky farářů a duchovních … Volíme prezidenta, který bude reprezentovat naši vlast doma i v zahraničí a budovat civilizaci úcty, odpovědnosti a soucitu k potřebným. Služba občanům a vlasti vyžaduje víc než jen dovednost útočit na druhé jako v televizním ´Kotli´. Jsme přesvědčení, že pan Karel Schwarzenberg je mnohem blíže sv. Václavovi, sv. Anežce Přemyslovně, Karlu IV., J. A. Komenskému a Boženě Němcové než druhý kandidát," konstatovali.

Na stranu Schwarzenberga se například přiklonil biskup pražské římskokatolické arcidiecéze Karel Herbst, duchovní Tomáš Halík či probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě Petr Piťha, bývalý ministr školství ve vládě Václava Klause. (Zdroj)

Václav Malý, světící biskup pražský o Schwarzenbergovi: "Není demagog, neslibuje nesplnitelné, má mezinárodní respekt, je otevřený vůči Evropě, podporuje lidská práva v problematických zemích, má pochopení pro poslání křesťanských církví. Svůj hlas dám Karlu Schwarzenbergovi s vírou, že tím podpořím větší noblesu a nadhled na Pražském hradu."

Joel Ruml (synodní senior Českobratrské církve evangelické, předseda Ekumenické rady církví v ČR) vyzdvihuje u Schwarzenberga nadhled vůči sobě samému, že se neprosazuje se za každou cenu, nepotřebuje usilovat o kariéru za každou cenu, umí svému národu sdělovat, proč my potřebujeme Evropu, a že je v cizině přijímán a vážen, a bude spojovat, sjednocovat. O Schwarzenbergovi prohlašuje: 1) je autentičtějším ve vztahu k základním hodnotám života než jeho protikandidát, nehledě na to, že také jako autentičtější křesťan je mu bližší; 2) právě proto, že žil delší dobu v cizině, získal zvláštní pochopení pro naši malost vnější i vnitřní a dovede dobře dávkovat impulsy pro růst naší hrdosti; 3) jeho styl humoru není laciný a podbízivý, ale moudrý a jemu bližší.

 

Tomáš Halík, kněz a profesor Univerzity Karlovy: "…v Karlu Schwarzenbergovi však ctím kvality a zkušenosti státníka. Pražský Hrad a česká společnost si nyní zaslouží mít v čele gentlemana."

 

Petr Pokorný, profesor Evangelické teologické fakulty UK (bývalý prezident světové Studiorum Novi Testamentum Societas) o Schwarzenbergovi: "Je to člověk upřímný a neúplatný."

 

"Členky Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje … se jednomyslně shodly na podpoře … Schwarzenberga." (zdroj) Co na to asi sv. Cyril a Metoděj? Schwarzenberg je přece příslušníkem západní franské šlechty (pod jménem Seinsheim doložena už v r. 1172), která navazuje na franské bavorské panstvo likvidující cyrilometodějské dílo a poněmčující český národ. Erkinger von Schwarzenberg se v letech 1420–21 účastnil válečné výpravy proti husitům (a tím jakož i značnými půjčkami získal od krále Zikmunda zástavu měst Žatec, Kadaně a Berouna); o cyrilometodějské podstatě husitství také víme. Schwarzenbergové byli jedni z těch, kteří vlekli Moravany a Čechy pryč od jejich východního a pravoslavného dědictví. O účasti na tažení Napoleona proti Rusku jsme se již zmiňovali. Pro rod Schwarzenberga je doposavad typický negativní vztah vůči pravoslaví, jak už jsme zde také dokládali.

 

 

"Stálá rada České biskupské konference (katolická církev) v prohlášení minulý týden uvedla, že doufá v to, že lidé zvolí prezidenta, který se bude opírat o vnitřní morální kodex, dokáže důvěryhodně reprezentovat a jako státník naplní vědomí odpovědnosti za Českou republiku. (V celkovém kontextu církevních doporučení a vyjádření je dost zřejmé, koho tím měla ČBK na mysli; pozn. naše.) Z jiného úhlu pohledu to ale také může být výraz poděkování za to, že Schwarzenberg společně s Miroslavem Kalouskem prosadili ve vládě církevní restituce, a církve se tak mohou těšit na mnohamiliardové odškodnění a vrácení rozsáhlých pozemků." (Zdroj)

 

Přiznám se, že bych alespoň u kněžstva a teologů očekával jistou míru odolnosti vůči propagandě a potažmo vůči duchovnímu klamu, který zatemňuje mysl. Pokud i teologové uvádějí jako důvod proč někoho volit na prezidenta jen to, že je upřímný, že má nadhled, je to gentleman apod., tak je tak je to další důvod pro zamyšlení nad stavem našich církví. Je-li u teologů paralyzováno kritické myšlení (ačkoliv to ateista asi neuzná, tak kritické myšlení je základem duchovního života a to znamená že i pravé teologie), pak se do vedení církví valí myšlení nerealistické, opojené, fantazijní, což je ve skutečnosti konec zdravé víry. V pravoslavné spiritualitě se tomuto stavu mysli říká "prelesť" (čili duchovní klam, mysl je oklamána a neuvažuje správně, je vláčena vášněmi nebo opojením, pohybuje ve snovém světě fantazií).

 

Takto byly publikovány volební preference "významných českých teologů" (téměř uniformě pro Schwarzenberga – jako v dobách, kdy církve byly součástí jednotné kulturní fronty). Vybral jsem něco z té první poloviny (ti "známější"). I u těchto lidí, kteří by měli být schopni pracovat s argumenty, doklady, dokumenty, je vidět, že se jejich vztah ke Schwarzenbergovi zakládá téměř výhradně na pocitech či abstraktních tvrzeních, která lze jen obtížně doložit, nebo argumentech vágních (viz např. "má pochopení pro církve").

 

Způsob, jakým přispěchal Schwarzenbergovi na pomoc miláček národa kardinál Vlk, však lze nazvat medvědí službou jen obtížně, protože takové označení je ještě příliš slabé. Místo, aby svému oblíbenci prokázal milost a mlčel jako zařezaný, kardinál totiž v denním tisku zřetelně instruoval celý národ, koho lidé určitě nemají volit (dokonce svému neoblíbenému kandidátovi podsouval, že by se snad mohl spojit i s čertem – to pak na člověka dýchne žár středověkých hranic, že?). Tak to byla kardinálně smrtící hubička pro urozeného starouška. Hromada Čechů – ať už ateisticky či husitsky naladěných (kteří by třeba jinak zůstali sedět doma) – tudíž běžela volit Zemana.

 

I další osobnosti připojily svá vyjádření aktivizačním stylu (tj. kouřová či abstraktní velebení bez konkrétních argumentů).

 

Jiří Grygar, astrofyzik: "Budu volit Karla Schwarzenberga, jenž pokračuje velmi zdatně v tradici svých předků, kteří byli českými vlastenci … Jeho angažmá po převratu ve prospěch obnovy demokratických tradic českého národa i mezinárodního postavení České republiky považuji rovněž za příkladné. Navíc má báječný smysl pro humor."

 

 

A pak je tu plejáda frenetického potlesku Jeho knížecí urozenosti ze strany herců. Výroky jsou to dosti často skutečně stupidní. U intelektuálů je míra stupidity těchto devotností vskutku zarážející. Za všechny ty bláboly jen jeden: "České centrum PEN klubu. To oznámilo, že „radostně podporuje svého člena Karla Schwarzenberga. Tentokrát s heslem ,Kníže má k lidu blíže!‘." (A nazpívali to jako trapnou písničku; můžeme jen naivně doufat, že se jedná o jakousi nezdařilou recesi.)

 

Zazněly však i opatrnější hlasy (a byly opatrněji publikovány).

 

Jak poukázal prof. Václav Hořejší (ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, profesor Přírodovědecké fakulty UK): "Fascinuje mě, jak intenzivní mediální kampaň způsobila, že značná část veřejnosti p. Schwarzenberga doslova miluje. Jako milované bytosti mu pak odpouštějí i to, co by u jiného považovali za neodpustitelné … Je to podobný iracionální nekritický vztah, jaký mnozí měli k V. Havlovi…" 

Tady vidíte názor člověka, který si dokázal zachovat kritické myšlení.

Doc. Ivan Štampach, religionista, Univerzita Pardubice: "Ve druhém kole je těžké rozhodování. Karel Schwarzenberg je spojen se současnou vládní politikou, která je nepřijatelná nejen eticky a politicky, ale i ekonomicky. Vede k destrukci české ekonomiky. Schwarzenberg jako místopředseda této vlády nese plnou odpovědnost za asociální vládní reformy, které s vládou předkládá a v parlamentu hlasováním podporuje."

Po volbách

Reflex vytvořil pro voliče Schwarzenberga placku "Zeman není můj prezident". Jsou tam různé varianty (na mě se nekoukej, já volil knížete; vládne mi Putin; emigruji; stydím se za svého prezidenta; nápisy azbukou atd.) Šířili by podobné placky urážející Schwarzenberga Zemanovi voliči, kdyby jejich kandidát neuspěl? Nejprve média na podporu Schwarzenberga zmobilizovala a téměř zfanatizovala část veřejnosti, až to nemělo daleko ke vzniku občanských bouří, teď jako by nehodlala dovolit situaci ve společnosti uklidnit se.

Tzv. "osobnosti" znovu podepisují další petici, v níž neznávají Zemana svým prezidentem. Uvědomují si, co tím říkají o demokracii, kterou jinak tolik vzývají? Uvědomují si, co tím říkají o své kulturnosti, kterou se stále zaštiťují? Společným rysem demokracie i slušnosti je uznání volební porážky. Už se proti zvolenému prezidentovi organizují petice a stránky na internetu. Dojde i na demonstrace? Převezme menšina iniciativu, aby se pokusila o hradní převrat? Myslím, že je to nepravděpodobné, ale nic z toho není úplně vyloučeno. Můžeme od rozezlených příznivců Schwarzenberga očekávat, že se ve jménu demokracie a slušnosti odhodlají ke všemu?

Jeden z příznačných faktorů posledních voleb by bylo lze nazvat "selhání intelektuálních elit" – nevyčítám jim, že volily toho či onoho, ale že hodily přes palubu kritické myšlení a bez argumentů bez pokusu o odpor se daly do služeb toho ducha, který se jich zmocnil. Je to jev, který se pravidelně – byť v různé míře – vyskytuje při nástupu totalitních režimů. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl tento jev v blízké budoucnosti předmětem nějakého sociologického zkoumání a konstatovalo se, že myšlení významné části intelektuálů se v těchto dnech dostalo do takového stavu národnostního uvědomění, stavu sociální soudržnosti a stavu jakéhosi reflexu sebezáchovy společnosti, který bychom mohli přirovnat k demenci.

Reflexe volebního výsledku na Západě

V USA už den před volbami otiskli Schwarzenbergův životopis. Po zvolení Zemana panovalo mlčení. 

Na západ od našich hranic jsou bez sebe vzteky. Dokonce i diplomatický jazyk už šel stranou. Tisk tam nadává Zemanovi do populistů a hulvátů. Označuje-li takto lidem svobodně zvoleného prezident, je to vlastně nadávka namířená na všechny Čechy a Moravany. Vidíme jak křehká je vlídnost našeho silného souseda. Stačí, aby Češi odmítli nastrčeného západního knížete, a všechna ta nevraživost a pocit nadřazenosti sebevědomých Němců je zpět, a historie opět ožívá. Jakékoliv poukázání na viníky druhé světové války považuje německý tisk za "antiněmecké resentimenty". Die Welt dokonce žádá, aby německá vláda nezvala českého prezidenta do Berlína.

Němcům je tedy potřeba i dnes vytrvale připomínat, že to byl jejich národ (ne jen Hitler s hrstkou pomatenců), kdo rozpoutal druhou světovou válku, která si vyžádala 62,537.400 lidských obětí (zdroj). A ať tu nikdo nevytahuje falešnou kartu nepřípustnosti kolektivní viny; tato nepřípustnost se totiž vztahuje jen na právní zodpovědnost nikoliv na morální. Za druhou světovou válku je morálně kolektivně zodpovědný celý německý národ. Kdyby se za každý zmařený lidský život kálo Německo jen jednu jedinou hodinu, pak by doba jeho pokání trvala 7.138 let. Ruská církev vyhlásila už před deseti lety den celonárodního pokání Rusů za vraždu cara; co kdyby také Němci přišli na to, že by se měli z něčeho kát?

Zrovna teď si v Německu připomínali 80. výročí Hitlerova nástupu k moci, tak mají příležitost znovu promyslet a reflektovat, co Německo způsobilo Evropě a tolika lidem. "Nacismus se před 80 lety dostal k moci, protože většina Němců mlčela. Není to možné říct jinak, než že vzestup nacismu byl umožněn tím, že se na něm podílely elity a části německé společnosti, ale především tím, že velká většina Němců tento vzestup přinejmenším trpěla," uvedla Merkelová. "Zhruba půl roku (po nástupu Hitlera) … nacisté získali totální kontrolu nad německou politikou, médii a společností. Stačilo šest měsíců ke zničení celé té mnohotvárnosti," připomněla Merkelová. Tato slova dávají naději, že pravdivá reflexe úlohy Německa na vzniku druhé světové války není ještě v Německu ztracena. (Zdroj)

V tom souhrnném počtu jsou i německé oběti (7,5 milionu). A co se týče bolesti národa, jehož prezident bude M. Zeman, – podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacismu zhruba 343 tisíc osob. Do tohoto počtu však nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po 2. světové válce na následky týrání, perzekucí, věznění v koncentračních táborech a věznicích, totálního nasazení apod. (Zdroj)

 

Další dozvuky voleb

Otevřený dopis knězi Tomáši Halíkovi

Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní… Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost. (27. ledna 2013. Zdroj)

Pohled ze strany Schwarzenbergova přívržence

Kampaň i volby ukázaly, že je naše společnost dost ostře rozdělena. Nesdílím názor, že jde o rozdělení na politickou levici a pravici. Jde o rozdělení na ty, kdo chtějí věcně řešit problémy, které před námi stojí, a na ty, kdo jednají podle krátkodobých a navíc osobních či skupinových zájmů nebo podlehnou povrchní přitažlivé agitaci. (Petr Piťha)

 

Po tom všem, co jsem zde uvedl doposavad o propagandě a demagogii, už nebudu výrok Petra Piťhy rozbírat. Jen ho používám na zdokumentování skutečnosti, že dívají-li se dva na tu samou věc, nemusí vůbec vidět to samé. To je důsledek duchovního klamu, který všude působí. Takže bychom všichni měli na sobě aplikovat základní pravidlo zdravého duchovního života a zdravého kritického myšlení – neustále o sobě pochybovat, nevěřit skálopevně své myšlence a svým pocitům. Můžeme být snadno manipulováni nejen politiky ale především temnými zákulisními silami (těmi pozemskými i těmi duchovními).

* * *

Časopis Reflex po volbách lidi plackuje dál.

Volby už jsou za námi, ale atmosféra rozdělení a nenávisti stále pokračuje. Jsou tam stále všechny znaky demagogie (černobílé vidění kandidátů, touha po pomstě, dehonestace cíle, aktivizace stoupenců, houfování, plackování).

 

Karlovi stoupenci neskládají zbraně. I to je jeden z příznaků nemocného ducha, který se rozšířil kolem tohoto kandidáta a hrozil dalším šíření po celé společnosti. Jistě, duchovně nezdravé ovzduší je pro volby typické a jistě bychom je nalezli i kolem Karlových protikandidátů. To, co se rozpoutalo po volbách v Karlově fanklubu se však vymyká běžné povolební frustraci přívrženců neúspěšné strany. Náznaky fašismu a totalitního myšlení mi připadají velice smutné a zdají se mi potvrzovat duchovní diagnózu těchto voleb – atmosféra této společenské události a zvláště to, co vycházelo z okruhů kolem Schwarzenberga, vykazuje známky působení zlého ducha.

 

Rád bych to obrátil tak trochu do žertovné polohy a zlehčil to např. kolující citací Ambrose Bierce: "Hlasování (volby) to je nástroj a symbol schopnosti svobodného muže udělat ze sebe pitomce a ze své země trosku." Zřejmě to však takhle jednoduché nebude… Není dokonce vyloučeno, že duch, který zde působil, vytvářel v podstatě atmosféru, která vykazuje řadu shodných rysů s budováním kultu osobnosti.

 

Veliký rozruch vzbudil inzerát jakéhosi bývalého estébáka: "Nevolte Karla Schwarzenberga", obsahující zkreslené informace (viz o tom zde). Porovnejte ho však se zveřejněným "návrhem na známku" ze strany Schwarzenbergova přívržence. Ten obrázek v sobě ve zkratce obsahuje pečeť a znak té zvláštní nenávisti, která se kolem knížete tak lavinovitě šířila. Asi by to nebylo možno vystihnout lépe. Vzhledem k vulgaritě tohoto "návrhu na známku" nechci, aby tento obrázek visel přímo na naší stránce, dávám k dispozici jen odkaz. Tohle odhaluje ducha, který se rozprostíral kolem Schwarzenbergovy kandidatury.

 

* * *

Jistě, někdo bude skutečnost, že u nás má propaganda takové možnosti, svádět na neprofesionalitu většiny českých novinářů. Je to však pravda jen z části. Místní novináři (a to i ve veřejnoprávních médiích) jsou zvláštním úkazem – nechce se jim informovat či seznamovat své čtenáře (posluchače, diváky) se světem kolem nich. Nebaví je realitu popisovat – oni ji chtějí vytvářet. Takže místo informací dostáváme komentáře, v nichž nám novinář (více či méně šikovně, tj. více či méně nenápadně) sděluje, co si máme myslet. Nechce, abychom si sami vytvářeli názor, chce, abychom si pouze mysleli, že jsme si jej sami udělali. To pak nejsou média ale manipulátoria. (Pozn. o novinařině viz Britské listy)

 

Profesionalita novinářů by však mohla postup propagandy a šíření duchovního klamu jen zpomalit, nikoliv zastavit. Vždyť i poctivý, profesionální a etický novinář může být duchovním klamem snadno infikován, a pak jej bude šířit.

* * *

Na tomto místě bych rád podotknul, že jsem se při shánění materiálů pro tuto studii ohlížel i po nějakém kvalitním materiálu od strany schwarzenbergovců. Chtěl jsem čerpat i z těch zdrojů, jež Karlovi jsou příznivě nakloněny, a to ve smyslu čerpání kvalitních státnických, politických či společenských idejí. Jenže ať jsem googlil, jak jsem googlil, nepodařilo se mi od nich najít nic, co by obsahovalo skutečné argumenty či alespoň nějakou hlubší reflexi. Nemohu tvrdit, že nic takového neexistuje, ale buď jsem to nenalezl nebo jsem to přehlédl. Až teď, na konci svého psaní, jsem se setkal s něčím, co mohu označit jako hodnotný materiál Schwarzenbergovy strany a jako takový jej zde nabídnout (aniž bych se při tom musel obávat, že budu čelit podezření ze škodolibého poukazování na nějaký hloupý, bezobsažný nebo trapně zaujatý text s podlým úmyslem skrytě tak poškodit knížete). Bylo to vydáno v mnou nemilovaných Lidovkách. Argumenty tam sice také absentují, ale je tam alespoň jakási hlubší (byť převážně pocitová) reflexe jejich pohledu na věc a dá nám nahlédnout do způsobu myšlení Karlových sympatizantů. A jako takový se má zdá tento text cenný. Proto jej mohu – bez dalších komentářů – doporučit ke čtení: Přežijem to aneb Žalozpěv pro knížete.

 

A tím už končím.

 

(Skok na první díl seriálu.)

Takhle nějak vidí volby 55% českého národa. „Humor je noblesa plebejců.“ »My jsme v dějinách došli několikrát k tomu, co se dá označit jako dekapitace, byli jsme zbaveni hlavy. To je svým způsobem tradiční jev, který se táhne od Bílé hory, kdy byli vypuzeni čeští šlechtici a měšťanský výkvět a intelektuální elita, nejen univerzitní profesoři, ale samozřejmě i celá ta církevní hierarchie. Tohle všecko, tenhle ten exodus nebyl nikdy skončen a de facto hrozil i pak v té nedávné minulosti, třeba reprezentovánu právě koncepci Heydricha. Vyplývá z toho jedna věc, a proto se o tom zmiňuju, my jsme vlastně tady zůstali, neboť jsme byli přivázáni jako nevolníci. My jsme z chalup, my jsme plebejci a nad tím mnozí ohrnují nos … Když máte v sobě plebejskou zkušenost, díváte se zdola a zdola jsou zpravidla hodnoty daleko víc a líp vidět. Když se člověk dívá ze shora, tak celou řadu věcí rychle vytěsňuje. Na nich nemá zájem, aby je vnímal. Když se díváte zdola, máte v podstatě vlastně jakoby geneticky vrozený demokratismus … A pak ještě jednu věc, plebejci v podstatě nikdy nebyli v útoku. Ti byli v sebeobraně a jejich ideálem bylo – já pán, ty pán. A velmi často ta jejich situace byla strastiplná, k pláči. A oni to jmenovitě u nás překlenovali humorem. Všimněte si toho, ten humor je de facto černý, šibeniční, ale je v něm noblesa … Humor je noblesa plebejců. Oni totiž vědí daleko líp, humor je samozřejmě hlubší vědění. A tenhle ten fakt sám, ten tady má obrovskou tradici a pro mě jako pro literáta, celá ta vývojová větev literatury, která vypráví o věcech otřesných, ale způsobem, kdy se vlastně můžete potrhat smíchy, počínaje Havlíčkem přes Haška až po Hrabala, to je větev nesmírně usilovná a svědčí o velikém mravním zdraví.« (Zdeněk Mahler pro Český rozhlas, leden 2013)

Převzato z pravoslavného blogu Ambon