Všechny stimulační cesty vedou do Číny

Barry Eichengreen

PEKING – Když nyní „zelené výhonky“ zotavení zvadly, rozproudila se debata o fiskálním stimulu s ještě větší intenzitou. Příznivci dalšího stimulačního balíku ve Spojených státech poznamenávají, že bylo vždy jen zbožné přání věřit, že balík TARP ve výši 787 miliard dolarů by mohl vyvážit tříbilionový propad v soukromých výdajích. Nezaměstnanost navíc rostla rychleji a déle, než se očekávalo. Když se k tomu přičte setrvalý pád cen nemovitostí, je pochopitelné, že spotřebitelské výdaje zůstávají v depresi.

Banky byly rekapitalizovány pouze do té míry, aby se udržely nad vodou, a jejich účetní rozvahy jsou proto stále slabé. V důsledku toho se zdráhají půjčovat, což omezuje investice. Vlády se potýkají s poklesem výnosů v důsledku nižších zdanitelných příjmů v loňském roce, a tak zběsile osekávají rozpočty. Pokud v únoru existoval důvod pro dodatečný stimul, pak dnes je tento důvod ještě silnější.

Důvody proti dodatečnému stimulu jsou však také silné. Americký federální deficit dosahuje alarmujících 12% HDP a veřejný dluh jako podíl národního důchodu se má i podle dnešních předpokladů zdvojnásobit na 80% HDP. Představa, že USA mohou prostřednictvím růstu vybřednout ze svého dluhového zatížení, jak se to po finančních krizích v 90. letech podařilo Finsku a Švédsku, se zdá nerealistická.

Vzhledem k tomu všemu další deficitní výdaje pouze umocní obavy z vyšších daní a inflace v budoucnu. Podnítí opětovný vznik globálních nerovnováh. A neujistí spotřebitele ani investory.

V otázce ekonomické podstaty lze argumentovat pro i proti, avšak politika ukazuje jen jedním směrem. Americký Kongres nemá na další stimulační balík žaludek. Už nyní čelí silné kritice za to, že není schopen udělat v americkém fiskálním domě velký úklid. Pomalost, s níž byl první stimulační balík odstartován, a skutečnost, že potrvá ještě déle, než se jeho účinky plně projeví, jsou vodou na mlýn zapálených odpůrců.

Zklamání z účinků stimulačního programu TARP již nyní zničilo podporu obyvatel – i Kongresu – pro další vyčleňování veřejných peněz na rekapitalizaci bank. I ti, jimž připadá ekonomická logika argumentů pro fiskální aktivismus přesvědčivá, tedy musí připustit, že politika takové řešení nepodporuje. Druhý stimul jednoduše není na pořadu dne.

Pokud se má někdy zvýšit agregátní poptávka, může impulz vzejít pouze z jediného místa. Tímto místem není Evropa ani Japonsko, kde jsou dluhy ještě vyšší než v USA – a demografické podmínky pro jejich obsluhu méně příznivé. Spíše jsou to rozvíjející se trhy, jako je Čína.

Problémem je skutečnost, že Čína už udělala mnoho pro stimulaci domácí poptávky, a to jak prostřednictvím vládních výdajů, tak i příkazem vlastním bankám, aby půjčovaly. V důsledku toho je její akciový trh zpěněný a zažívá alarmující boom realit. V průběhu května zaznamenávaly ceny nemovitostí meziroční růst o 18%. Je tedy pochopitelné, že se čínští představitelé obávají bubliny.

Očividným řešením této kvadratury kruhu je utrácet více za dovoz. Čína může nakupovat víc průmyslových strojů, dopravního vybavení a ocelářských komplexů, což je její čelní dovozní artikl z USA. Přesměrováním výdajů na dovozy kapitálového vybavení by se předešlo přehřátí čínských trhů, zvýšila by se produktivní kapacita ekonomiky (a tím i její schopnost v budoucnu růst) a podpořila by se poptávka po amerických, evropských a japonských výrobcích právě ve chvíli, kdy je tato podpora nejvíce zapotřebí.

Taková strategie není bez rizika. Umožní-li se jüanu, aby se v zájmu podnícení dovozu zhodnocoval, zároveň by to mohlo odradit vývoz, tradiční motor čínského růstu. A snížení administrativních překážek dovozu by mohlo vést k vyšším výdajům do zahraničního zboží, než měly úřady v úmyslu. Tato rizika však stojí za to podstoupit, pokud to Čína myslí s převzetím globální vedoucí role vážně.

Otázka zní, co za to Čína dostane. A odpověď nás opět přivádí na začátek, totiž k americké fiskální politice. Čína se obává, že její více než bilionová investice do dluhopisů amerického ministerstva financí ztratí na hodnotě. Potřebuje záruku, že USA budou za svými dluhy stát. Proto chce vidět důvěryhodný program vyrovnání amerického rozpočtu, jakmile recese skončí.

Nehledě na silácké řeči zatím Obamova administrativa nenabídla věrohodnou cestovní mapu fiskální konsolidace. Kdyby to udělala, uklidnila by americké daňové poplatníky, které znepokojují současné deficity. A uklidnila by také čínské politiky, což není o nic méně důležité.

Žijeme v multipolárním světě, kde nejsou USA ani Čína dost velké na to, aby samy stály v čele globální ekonomiky. Pro Čínu je vedení spojeno s převzetím dodatečných rizik. Aby to však bylo přijatelné, musí USA ulehčit Číně od rizik současných. Pouze vzájemnou spoluprací mohou obě země vyvést světovou ekonomiku ze současné zemdlelosti.

Barry Eichengreen je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Foto: Panorama Šanghaje

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments