Výstava fotografií Můj svět bez domova

Já vím, že vernisáž výstavy fotografií pořizovaných během tří minulých let ženami bez domova proběhla již minulé úterý na Mezinárodní den žen, protože jako jeden z podporovatelů na HitHitu jsem byl mezi pozvanými, ale nějak nebyl čas sepsat své postřehy dříve. Místo reportáže tedy bude recenze.

Hned na začátku je nutné zdůraznit, že to, co těmto fotografiím dává smysl, není jejich kvalita, ale kontext, bez jehož znalosti – a některé podstatné informace jinde než na vernisáži z úst autorek nezazněly a v reportáži ČRo i ČT jsou jen naznačeny – se jedná jen o banální a technicky nepříliš podařené obrázky. To je ovšem dáno do značné míry tím, že byly foceny na jednorázové kinofilmové kamery (dost jsem se divil, že to ještě někdo vůbec vyrábí) a nazvětšovány na materiál s hrubou texturou, což jim také nepřidalo; na Facebooku (viz link výše) vypadají mnohem lépe.

Co je patrné na první pohled, že fotografie vůbec nejsou depresivní, jak by člověk u bezdomovců čekal, ale naopak celkem optimistické. To ale neznamená, že by bezdomovectví byla nějaká selanka, je to jen logický důsledek toho, že se jedná o pohled bezdomovce a nikoliv na bezdomovce, o pohled zevnitř ven, ve kterém ženy bez domova ukazují to, jaký svět by chtěly, ne jaký mají. Jak totiž od nich samotných v diskusi několikrát zaznělo, bezdomovectví není jejich svobodná volba, není to způsob života, který by jim vyhovoval, je to past, do které jsou chyceni. A jejich fotografie jsou mimo jiné voláním o pomoc, voláním o uznání za lidskou bytost. To, co tyto ženy nejvíce trápí, je vedle násilí a nedostatku prostoru v převážně mužském světě (a to se týká i institucionalizované pomoci bezdomovcům!) právě nedostatek přiznané lidskosti.

Tím kontextem, který dává fotografiím smysl, je pomíjivost a nejistota bezdomoveckého života, která člověku dojde až když jedna žen řekne, že ten stan, který fotila (a který byl její domov), už není, protože jí ho zrovna ráno soused zapálil, nebo když jiná na otázku, co cítí, když se z odstupem času na své snímky dívá, odpoví že smutek, protože ta místa ani ti lidé již nejsou.

Ta výstava, a vůbec celé snažení Jako doma, zaslouží uznání a podporu, ale upřímně, bez osobního setkání s autorkami, které bylo možné jen na vernisáži (osobně jsem zvědavý, jak se zachovám, jestli některou z nich v pražských ulicích někdy potkám), musí podle mě výstava působit poněkud bezzubě. Ale třeba se mýlím – a rád bych se mýlil – a lidé od ní neodvrátí oči a třeba v ní zahlédnou poznání, že i bezdomovec je člověk a bezdomovectví není spravedlivý trest, ale kruté prokletí.

Aktualizace:
Našel jsem ještě jednu a asi nejlepší reportáž z vernisáže, kterou přinesl Deník.

Převzato z blogu Tribun