Vzdejte se vší naděje

Vzdejte se vší naděje,

kdo sem vstupujete…

je psáno v Dantově Božské komedii nad vchodem do pekla.  Zdá se, že v době covidové to brzy bude platit obecně. Už je to rok, co epidemie začala, ušili jsme si roušky, přestali chodit do hospod a na fotbal a… ono se to uklidnilo tak hezky, že opozice vítězství nad koronavirem oslavila společnou trachtací na Karlově mostě (spíš se měli složit na mimořádnou prémii pro zdravotníky).

Jenže na podzim to začalo znovu a vláda si už netroufla se obořit na občany, aby dodržovali tři R. Upřímně řečeno, ono část občanů by stejně neposlechla a trucovala. A tak se příštipkařilo po týdnech podle nálady poslanců. Občané zčásti poslouchají a zčásti vyhlašují, že chcípl PES. Někteří jsou tak důslední, že ten covid chytí a ohlašují, že se z něj vyleží doma. Kéž by. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby takový posměváček pohrdající vládními nařízeními covidu podlehl…

Problém je ten, že o tom,  co vláda činí, se nedá říci, že dobře činí. Ona si totiž neví rady. A jak sledujeme televizní zprávy (prý jsou v kategorii poplašných zpráv), tak si s tím nikde na světě moc rady neví.  Jen Číňani ten nápor ve Wu-chanu zvládli, ovšem copak se dá totalitnímu režimu věřit (ale když se po Číně potuluje volně reportérka ČT Šámalová, tak možná ano).  My jsme se přimknuli k mocnému dubisku Evropské unie a… taky to pokulhává. To, co mělo být předností, tj. společný spolehlivý nákup vakcín, se zadrhlo a dodává se méně, než bylo slíbeno, nemluvě o tom, že i to málo nějak neumíme expedovat po Česku. 

Pokud jsem se zmínil o posměváčcích, co se vládním opatřením vysmívali, tak je nutno připomenout, že někteří ti, co nás vážně varovali, si na sebe to varování nevztáhli a chodili pokradmu na pivo, na oslavy narozenin nebo dokonce veřejně na fotbal.  Lze se pak divit, že méně přemýšliví občánci si řekli, ono to asi nebude tak horké, jak je nám kázáno, když pan ministr nebo ředitel televize strach nemá.

A v posledních dnech jsme dokonce zjistili, že vstali noví odborníci v řadách soudců, kteří rozhodli, že ta opatření jsou protiústavní, protože ohrožují naše práva na volnost, rovnost, bratrství. Páni soudci by se měli rozhlédnout do šířky, protože mnoho dalších zákonů omezuje rovnoprávnost lidu a pustit se do jejich kompletní revize. To je přece jejich úkol – prověřovat, jestli jsou zákony v souladu s naší ústavou.

Jenže i menší soudci  se nadechli a předvedli svou erudici, když rozhodli na návrh jednoho primána, že jeho gymnázium nezákonně využívá učení na dálku přes počítačovou síť. Tak šup do školy – žáci i kantoři! Asi bude nutné, aby některý postarší kantor z té školy podal na soud návrh, že pobyt ve třídě ohrožuje jeho oslabené zdraví.

A k tomu ještě přistupuje rozkol v politických stranách, kdy poslanci jeden den odmítnou prodloužení nouzového stavu, aby se druhý den sešli straničtí hejtmani z krajů a požadovali jeho zachování, protože jinak svými prostředky situaci nezachrání. A do toho hodí vidle senátoři ze stejných stran s myšlenkou „třeba všichni zhyňte, ale nouzový stav nebude“.

Takže – zmatek nad zmatek. A to se ještě sejde čtyřicet vysoce kvalifikovaných vědátorů a vydají provolání, že takto to dál už nejde, vládo, dělej to jinak. Jen ta rada, jak to dělat, zase chybí.

Jen zdravotníci dřou a zachraňují, co se dá.  Myslím, že z jejich řad by měla přijít rázná odpověď klepajícím se politikům: Zastavte hádky a politikaření, to nám v této situaci nepomůže, a dělejme všichni podle rozumu.