Nebyli to řečtí neplatiči daní ani hedgeové fondy, kdo způsobili evropskou existenciální krizi – o zodpovědnost se totiž dělí političtí lídři eurozóny. Nebyli totiž ochotni nebo nebyli s to dělat svou práci.
Když se na podzim 2008 začaly finanční instituce západního kapitalistického světa kymácet – a některé z nich rovnou spadly a vzaly s sebou i další – koridory moci se prohnal závan strachu. Co je třeba udělat, aby se ekonomické zhroucení zastavilo? Finanční ministři a světoví vůdci se scházeli na hekticky připravovaných krizových summitech, na nichž se snažili lepit náplasti na rány finančního sektoru, brát přitom miliardy dolarů a eur z peněz daňových poplatníků a slibovat, že chatrný systém stabilizují na věky věků.
Od té doby už uplynul víc než rok a nic zásadního se zatím nestalo.
Když se první státy – Lotyšsko, Estonsko, Maďarsko a pak Řecko — ocitly na pokraji bankrotu, věnovali jim vůdci další a další miliardy z daní a předepsali jim tvrdou léčbu ve formě dramatických úspor. „Udělali jsme, co bylo třeba," prohlašovala sebevědomě v každé další fázi krize německá kancléřka Angela Merkelová. A její kolegové souhlasně přikyvovali.
Přitom ale nikdo z nich neměl ani tuchy, jestli jejich kroky něčemu pomohou, nebo zda jsou kontraproduktivní, nebo jestli budou mít vůbec alespoň nějaký účinek. „Dělá mi starosti, že si mnozí politici myslí, že po krizi bude všechno stejné jako dřív, kdy svět měl stále ještě jakýs řád," přiznal úzké skupince spolupracovníků Carsten Pillath, generální ředitel Evropské rady pro otázky finanční politiky. Podle Pillatha a dalších ekonomů je to totiž velká chyba. „Z dlouhodobého hlediska budeme muset zpomalit tempa růstu a přitom vyčistit předlužené rozpočty," říká. Pokud má ale Evropa v tomto úkolu uspět, potřebuje „makroekonomický model", jinými slovy, cíl, který by poskytl základnu pro politická ekonomická rozhodnutí.
Faktem ale je, že politici o těchto otázkách ani nepřemýšlejí. Ženy a muže zvolené do nejvyšších úřadů vesměs zajímá jediné: být zvoleni znovu a uchovat si svou moc. Vše ostatní je podružné.
Provinční hádky a politické popírání
Pokud se podíváte na politickou krajinu Evropy těchto dnů, nabídnou se vám převážně zpustošené výjevy:
-
Politické strany v Belgii, Lucembursku a Nizozemsku, zemí, které tvořily jádro původního evropského projektu, vězí v nekonečných střetech, vládních krizích a provinčních hádkách.
-
Ve východní Evropě – v Maďarsku a na Slovensku – nacionalistické strany podněcují vlny zloby ve svých vlastních zemích.
-
V Řecku se současná vláda snaží vypořádat z dědictvím svých předchůdkyň. Celé dekády v této zemi vládly s občasnými přestávkami tři rodiny. Patří k nim i klan Papandreů současného premiéra. Korupční kšefty jeho děda, který kdysi také Řecku vládl, už se staly legendou. A obyvatelé Řecka se s tím, ať už pasivně či aktivně, naučili žít.
-
V Itálii se to o moc neliší. Země, která patří k zakladatelům Evropské unie, je ve stavu politického popírání už roky. Italové čučí na televizní programy svého mediálního krále a premiéra Silvia Berlusconiho, který si pro změnu na plný úvazek vzal na starost uchránit novými a novými zákony své stoupence v parlamentu před soudem. A opozice se mezitím handrkuje o malichernosti.
Hyperaktivní Sarkozy a váhavá Merkelová
Německo-francouzský blok po dlouhou dobu zajišťoval Evropě alespoň minimum vedení a orientace. Ty dny už jsou ale také dávno pryč. Vezměte si například tyto otázky: Potřebujeme evropskou ekonomickou vládu? Měli bychom zakázat hedgeové fondy? Jak tvrdá mají být zaváděná úsporná opatření? Potřebuje evropská ekonomika stimuly? Vlády Německa a Francie na tyto otázky v současnosti nabízejí protichůdné odpovědi, a co je ještě horší, na některé nenabízejí odpovědi žádné.
A špatné je také to, že se vůdci obou zemí nerozcházejí jen tehdy, když přijde řeč na cíle. Oni se radikálně liší i ve stylu, jak jednají: Nicolas Sarkozy je hyperaktivní egomaniak, zatímco Angela Merkelová je dáma nevrlá a váhavá. Nemá cenu pokoušet se „skrýt fakt, že mezi Francií a Německem existuje napětí," napsal nedávno v Le Monde předseda výboru pro evropské záležitosti ve francouzském Senátu Jean Bizet – a jen sotva by se asi dotkl pera, kdyby tuto kontroverzní větu dopředu nekonzultoval se Sarkozym.
Berlín se často vzteká, hlavně prostřednictvím poradců Merkelové, která nemůže být citována. Poté, co bylo v květnu dosaženo dohody o 750 miliardách eur na podporu skomírající měny, se Sarkozy před novináři pochlubil, že dokázal protlačit „95 procent" svých nápadů, včetně „evropské ekonomické vlády". Merkelové důvěrník k tomu jen prohodil: „Nebudu popírat, že jsou to jen řeči."
Důsledky politických selhání
Evropská krize není náhodně způsobená globalizovanou ekonomikou, je výsledkem politických selhání.
-
Kdo byl zodpovědný za liberalizaci finančních trhů a kdo tuto skutečnost oslavoval až do doby, kdy už žádná kontrola ani nebyla možná? Nebyli to snad politici? Tu konzervativci z prava, jinde jiní z leva a tržní liberálové všude?
-
A nebyli to snad politici, kdo přijali jako fakt, že se ekonomiky zemí eurozóny začínají od sebe vzdalovat, a přitom neustále lidem vysvětlovali, že na tom není nic až tak špatného?
-
A kdo že se to uchyloval k olbřímým dluhům, protože to bylo tak pohodlné a protože je to ochránilo před nutností začít něco chtít po jejich voličích? Nebyli to snad titíž politici, kteří dnes dluhy označují za kořeny veškerého zla a kteří se dnes hrdinsky snaží s nimi něco udělat?
-
A je opravdu návrat k národním zájmům a odvracení se od evropské solidarity – jen aby mohli být nacionalističtí a populističtí voliči dál šťastní – opravdu tou správnou cestou k vyřešení problémů Evropy?
Náš churavějící kontinent potřebuje novější a lepší politiky. Kde je ale hledat? Po nějakém evropském Obamovi není ani stopy, stejně jako po někom, kdo by ho připomínal alespoň vzdáleně.
Vůdcovské vakuum ve své hodině krize
Lidé jsou ohlupováni hesly o „tendencích k opětovné nacionalizaci" a politika se stává stále provinčnější, říká Manfred Weber, člen bavorské CSU a náměstek předsedy Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. „Lidé si myslí, že problémy mohou nejlépe vyřešit sami, ve svých vlastních zemích. Tím se jen ale posilují předsudky." A jaký je jeho závěr? „V politice nám chybí skuteční Evropané."
Evropa „ve své hodině krize trpí vůdcovským vakuem," tvrdí Markus Feber, šéf Křesťanské sociální unie v Evropském parlamentu. Zvlášť zjevné je to v Bruselu, kontrolním centru EU. Je to místo, kde se — v ideálním případě – rychle a rozhodně padající návrhy, jak se popasovat s krizí, promění v jednání, jak vše napasovat na zájmy 27 zemí, a tak se už dopředu připravují i kompromisy, které všem členským státům umožní na řešení kývnout. V době nejhorší krize od založení bloku, však v čele Bruselu stojí bledé a slabé figury.
Evropská komise, která se ráda hrdě vydává za nositelku Svatého grálu v podobě evropských smluv a která se považuje za jádro nejvelkolepějšího politického projektu století, je naprosto mimo mísu, jakmile přijde na řešení krize. Nejprve mlčela, aby neohrozila znovuzvolení svého prezidenta Jose Manuela Barrosa, a jakmile byl po zdlouhavém patu znovu uveden do funkce, dokázal se shodit už tolikrát, že ho vůdci v důležitých evropských metropolích už ani neberou vážně.
A co víc, ratifikace Lisabonské smlouvy postavila Evropský parlament – do té doby vlastně jen žvanírnu bez větších pravomocí – na roveň Komisi. Parlament a Evropská rada sestávající z hlav 27 členských států, se najednou staly mocenskými póly v Bruselu, podotýká Jörg Monar, profesor z College of Europe, univerzity vyhlášené produkcí budoucích eurokratů. A Evropská komise se mezi nimi, říká, stále více drolí.
Pondělní snídaně
Bývalý belgický premiér Herman Van Rompuy zatím neučinil nic, aby tento nezdravý stav v Bruselu změnil. Byl vybrán prvním prezidentem Evropské rady a měl na summity evropských národních lídrů vnést více evropské solidarity. Tato snaha se mu ale vůbec nepovedla. „Když se v Bruselu konal summit, jezdil Van Rompuy zrovna po Asii," stěžuje si Feber s tím, že Baroso byl pro změnu „vytížený summitem mezi EU a Latinskou Amerikou".
A tito impotenti se teď snaží přeskupit. Van Rompuy oznámil vznik „jakéhosi krizového kabinetu", který by rychle svolal „hlavní hráče a hlavní instituce". Měl by v něm být šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, šéf Evropské komise Jose Manuel Barroso, a přirozeně, i sám Van Rompuy. „To je fakt legrace," podotkl k tomu jeden z vládních poradců v Berlíně, zatímco podle očitých svědků z Paříže se v Elysejském paláci „smáli opravdu nahlas".
Barroso a Van Rompuy už mezitím ze svých ambicí trochu slevili. Teď se každé pondělí setkávají na snídani.
Převzato z Literárních novin
