Život a smrt kapitalismu (2): Kapitalismus, antikapitalismus a osudy světa 1/2

 

Ilustrace: Vasilij Prochanov „Vyzařování č. 7“.

Kapitalismus, antikapitalismus a osudy světa 1/2

Abychom lépe porozuměli tomu, jak se svět dostal do současného degradačně-destruktivního stavu, je nutné alespoň stručně zdůraznit hlavní etapy historie kapitalistického systému, jejich vzájemné rozdíly.

Geneze (nezaměňovat s raným stádiem – jak říkal Hegel, když věc začíná, ještě není) kapitalismu spadá do středu 15. až poloviny 17. století, mezi roky 1453-1648, tj. většina třetího „temného období“ Evropy. Geneze je doba, kdy nový historický subjekt formuje systém a s jeho pomocí i sám sebe; jakmile předá tvůrčí, demiurgickou roli systému, je geneze u konce, začíná raná fáze. Takový kapitalismus trval od roku 1650 do 80. let 18. století. Jedná se o předindustriální kapitalismus a hlavními operátory světového a vnitřního trhu není jen pouze a až tak buržoasie, jako vlastníci půdy, monarchisticko-aristokratické rodiny a jim podobní, navenek zdánlivě „přežitky feudalismu“; ve skutečnosti je to jev postfeudální éry poloviny patnáctého až poloviny sedmnáctého století.

V poslední čtvrtině 18. století, třemi revolucemi: Průmyslovou v Anglii, politickou ve Francii a duchovní (filozofickou) v Německu začíná zralá fáze kapitalistického systému, která trvala až do roku 1910 (podmíněně „podle chuti“ – 1914 nebo 1919). Během této doby, po překonání strukturální krize („zlomu“) v letech 1789-1818 a vstupu na operativní historický prostor, získal kapitál (kapitalismus) nejen odpovídající výrobní základnu – průmyslovou, ale také vytvořil svůj „nehmotný“ doprovod: mocenské, ideologické, nacionální a další formy. Prostřednictvím zednářských buržoazních revolucí (ideově byli v podstatě iluminátskými) se buržoazie Západu proměnila v hlavního vládce světového trhu a stala se Kapitalistou s velkým „K“, hlavním buržoustem, protože odsunula pány (majitele půdy) rané kapitalistické éry stranou, nebo častěji tím, že s nimi uzavřela kompromis. „Zednářské revoluce“ byly ve svých výsledcích a cílech buržoazní, ale jejich údernou silou nebyla buržoazie ani proletariát, ale nájemní pracovníci předkapitalistického typu, malí obchodníci a řemeslníci – přesně ty vrstvy, nad jejichž hlavami se měly uzavřít vlny buržoazního pokroku, revoluce byla jejich „předsmrtným řevem“.

Vítězství „trikolórových“ revolucí znamenalo „postátnění“ zednářství a dokončení vzestupné linie jeho rozvoje. V „dlouhých padesátých letech“ (1848-1867), které začaly sociální revolucí na Dálném Západě Eurasie a „Manifestem komunistické strany“ Marxe a Engelse a skončily převratem na euroasijském Dálném východě („restaurace Meidži“ v Japonsku) a prvním svazkem Marxova „Kapitálu“, evropský „world-system“ upustil od pomlčky a proměnil se v reálný světový systém – jednotný, s Velkou Británií jako hegemonem a anglo-francouzským Západem jako jeho jádrem. Může-li existovat několik „světových systémů“, pak může být pouze jeden kapitalistický světový systém. Není náhodou, že dva další světové systémy, kromě Evropy, ruský a čínský, se téměř současně staly objekty anglo-francouzské agrese a prostřednictvím Krymské a Druhé „opiové“ války se proměnily v souladu s tím v poloperiferie a periferie tohoto systému. Právě ve druhé fázi svého vývoje získal kapitalismus zralost, jeho systém celostnost, nebo, jak by řekl marxista, změnil se ze způsobu výroby ve formaci. „Dlouhá padesátá“ se vyznačují ráznou prostorovou expanzí světa kapitálu – Evropa doslova zažívá své 16. století podruhé, napsali při této příležitosti Marx a Engels.

„Srpnová děla“ (B. Tuckman) roku 1914 předznamenala konec druhé, zralé fáze vývoje kapitalismu. Kapitalismus, který přežil strukturální krizi devadesátých let devatenáctého století až desátých let dvacátého století, vstoupil do pozdní fáze svého rozvoje, která končí před našimi zraky, a těžko říci kolik desetiletí – jedno či dvě – (a kapitalismu s ní) ještě zůstalo. Pozdní stádium kapitalistického systému, jako pozdní fáze většiny systémů, je poznamenáno válkami, krátkým okamžikem „kvetoucí složitosti sekundárního zjednodušení“ (K. Leontiev), masovými hnutími nižších tříd („povstání mas“) s jejich dočasným úspěchem, protiútokem elit („povstání elit“), která plavně přerůstá v demontáž systému.

Od poloviny 70. let 20. století pozdní kapitalismus vstupuje na dráhu krize. Pro něj je to strukturální krize, pro kapitalismus jako celek je to krize systémová. Zničení SSSR a socialistického tábora s jejich následným vyrabováním umožnilo odložit krizi o půldruhé desetiletí, ale v roce 2008 se objevila, a v letech 2017-2018 se konečná terminální fáze stala již definitivně jasnou. Rok 2020, se svým koronašílenstvím a „oficiálním“ oznámením světové elity o vynulování bývalých dějin – de facto – předchozího, tj. kapitalistického systému, to pouze podtrhl tlustou čarou. Systémová krize, zejména v terminální fázi, je zároveň počátkem geneze nového systému, jehož některé rysy jsou již nyní rozlišitelné, jiné jen vrhají stín a jiné jsou vypočitatelné – ale to je na jiné samostatné téma.

Jestliže ve všech fázích vývoje kapitalismu hrají rozhodující roli jeho systémové politicko-ekonomické zákony, pak vztahy, kombinace a subordinace jejich ekonomických a politických složek se v různých historických fázích měnily. Zvláště je očividný rozdíl mezi ranými a zralými fázemi na jedné straně a pozdními fázemi na straně druhé. V prvních dvou se ekonomické zákony elegantně řídily politickými a jen příležitostně se jim přizpůsobovaly. S pozdním kapitalismem to dopadlo jinak.

Za prvé, na konci 19. století byl svět již rozdělen, posledním akordem dělení byla „rvačka o Afriku“ (scramble for Africa). Další expanze v prostoru, bez níž je běžný rozvoj kapitalismu nemožný, již vyžadovala ne války „jádra“ kapitálového systému se „slabochy“ na periferii (už i tak je prakticky všechny „ohnuly“), ale vyjasnění vztahů uvnitř samotného „jádra“ (Britského impéria a republikánské Francie, ona je přece koloniální říše, proti Německé říši) a „jádra“ – s polo-periferií prezentovanou zejména Rakousko-Uherským a Ruským impériem. To byl nevyhnutelný scénář pro kapitalismus, který vstoupil do fáze imperialismu.

Světová válka v letech 1914-1918 potvrdila to, že od nynějška bude motorem rozvoje vojensko-politický faktor kapitalistického systému, a samotný mechanismus rozvoje bude následující: Válka ničí, likviduje část vojensko-průmyslového komplexu „jádra“ a polo-periferií a jejich poválečné zotavení se stává motorem rozvoje světové ekonomiky po dvě desetiletí, tj. téměř na dobu jednoho pokolení. Ve 20. a zvláště v 30. letech 20. století obnovování ekonomik Sovětského svazu a Německa, jejich skok s pomocí amerického a v menší míře britského kapitálů, nejen pomohlo vytáhnout světovou ekonomiku z krize (a dovolil se tak mnohým připravit k nové válce), ale stal se základem jeho rozvoje. Podobně oživení válkou zničené sovětské, německé, italské a japonské ekonomiky v letech 1945-1965/1975 vedlo ke čtyřem poválečným „ekonomickým zázrakům“ a podmínilo nebývalý růst ekonomiky v období, které Francouzi podle lehké ruky Jeana Fourastiera nazvali „slavným třicetiletím“ (les trentes glorieuses).

Zadruhé, politický faktor fungoval i jiným způsobem: Samotná existence systémového antikapitalismu v podobě SSSR po dobu téměř celého dvacátého století a od přelomu 40. a 50. let navíc socialistického tábora, nutila buržoazii státně politickými metodami „prohýbat“ ekonomické zákony kapitalismu, dávaje mu tím pro něj absolutně necharakteristické sociální „pozlátko“.

Za třetí, dvacáté století bylo časem „povstání mas“, 1920-1960 až 70. léta je světovou „érou obyčejných lidí“, charakteristickou pro většinu pozdních fází v historii všech systémů. V pozdním kapitalismu bylo toto obecné pravidlo podpořeno tlakem průmyslového kapitálu na finanční kapitál v jádru kapitalistického systému, logika boje západních plutokracií proti nacismu a fašismu vyžadovala zároveň mobilizaci demokratického potenciálu buržoazních společností, a samozřejmě existence socialistického tábora a přítomností iniciativy v jeho rukou až prakticky do poloviny 70. let.

Je znakové a příznačné, že ve stejnou dobu kdy v polovině 70. let skončily „ekonomické zázraky“, „povstání mas“ dodýchalo, tak začalo „povstání elit“ (K. Lash) a SSSR ztratil svou historickou iniciativu a vstoupil do strukturální krize. Právě v této době světová elita vážně začala přemýšlet o demontáži kapitalistického systému. Její činnost se rozvíjela ve třech směrech. V rámci prvního se řešily dva hlavní úkoly.

První. Světová elita se snažila zpomalit průmyslový růst a vědecko-technický pokrok. V tomto případě se opět dostal do popředí finanční kapitál, podkopávala se ekonomická pozice jádra dělnické třídy, části střední vrstvy spojené s veřejným sektorem, a oslaboval se samotný stát tváří v tvář bankám a nadnárodním korporacím. „Myšlenkovou továrnou“, která odůvodňovala procesy postupné deindustrializace jádra, byl Římský klub (1968), vytvořený z iniciativy Rockefellerů. Již v prvním dokladu Římskému klubu s charakteristickým názvem „Limity růstu“ (1972) byl vyzdvižen pojem „nulový růst“ (zero growth), tj. zpomalování ekonomického růstu politickými prostředky ve jménu boje za záchranu přírodního prostředí. Ve své podstatě neomaltuziánská zpráva staví úkoly snížení světové populace a spotřeby.

Pro realizaci neomaltuziánského programu Římského klubu bylo nezbytné vyřešit dva úkoly. Prvním bylo vytvořit úzkostlivě pesimistické pozadí a náladu namísto téměř nespoutaného optimismu šedesátých let. V tomto ohledu dostal Tavistockův institut, který se nachází na jihu Anglie v ponurých bažinách Dartmuru, kde se odehrálo drama „Psa Baskervillského“ Conana Doyla, za úkol „vyčistit kulturní optimismus šedesátých let“ (to stamp out cultural optimism of the sixties); stejným směrem pracovala záměna sci-fi na fantasy. To bylo kulturní a psychologické pozadí protiútoku finančního kapitálu na průmyslový kapitál. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, již v osmdesátých letech se finanční kapitál revanšoval průmyslovému. V té samé Velké Británii, jak poznamenal autor bestselleru „Establishment“ O. Jones, který je často nazýván „novým Orwellem“, thatcherovský establishment ztvárňoval vítězství finančního kapitálu nad průmyslovým. Thatcherová navíc svým chováním neustále demonstrativně projevovala pohrdání průmyslem a průmyslníky. Pokud se vždy snažila účastnit konferencí bankéřů kapitalismu, které se konaly několikrát do roka, tak pak ignorovala sjezdy Konference britských průmyslníků, nebo na nich demonstrativně mlčela. „Dubová“ „Maggie“ vůbec špatně kontrolovala svoje negativní emoce, ať už ve vztahu k průmyslníkům, obyčejným lidem nebo královně Alžbětě. Právě vztahy s poslední jmenovanou, nebo spíše přesněji faux pas (falešný krok) s Anthony Bluntem (pátý odkrytý člen cambridžské „pětky“), příbuzným královny, udělal škrt přes politickou kariéru „měšťačky“, jak ji nazýval Kim Philby, a nejen pouze on.

Zavedení elektronického obchodování ještě více posílilo pozici financialismu a povzbudilo jeho „bujnost“. Podobné procesy, i když poněkud odlišné, probíhaly i v Reaganových Spojených státech (velký důraz na společnost služeb a ne výroby). Nicméně i tam průmysl, jak poznamenal stejný Jones, začal zahnívat, tempo růstu produktivity práce v průmyslu se snižovalo, počet průlomových vynálezů a inovací se snížil, zejména ve srovnání s přívalem v první polovině dvacátého století. Mobilní telefon, internet a osobní počítač – to je ve skutečnosti i vše, čím se může ve skutečnosti pochlubit éra „povstání elit“ (bylo třeba „pomoci“ nové éře – elektronického obchodu přes internet atd.).

Druhý úkol prvního směru byl složitější: Neutralizace SSSR a pokud možno vtažení sovětské elity do globálních projektů Římského klubu, jejichž realizace by pak objektivně připravila Sovětský svaz o historickou iniciativu a poté i o perspektivy. Sovětská elita na to skočila a za patnáct let to skončilo gorbačovštinou.

Druhým směrem hlavních úderů v rozvíjejícím se protiútoku světové elity byl rostoucí tlak na dělnickou třídu a střední vrstvu jádra. Konkrétními formami byly thatcherismus v Británii a reaganomika ve Spojených státech: „plánovači“ používali tyto „strategie“ ke zhoršení ekonomických a politických pozicí cílových skupin. Ještě hůře na tom byly střední vrstvy polo-periferie: v osmdesátých letech Západ svrhl střední třídu Latinské Ameriky orientovanou na státní sektor a totéž udělal i v nejvíce rozvinutých zemích Afriky, jako např.  Jihoafrické republice a Nigérii.

Podobně jako u zpomalování průmyslového, vědecko-technického rozvoje bylo u „povstání elit“ ideové
opodstatnění. To zabezpečila nová struktura vytvořená v roce 1973 (opět pod záštitou převážně Rockefellerů) – Trilaterální komise. Na její zakázku v roce 1975 tři autoři zastupující a symbolizující Spojené státy (S. Huntington), Evropu (M. Crozier) a Japonsko (Dz. Watanuki) připravili zprávu „Krize demokracie“ (The Crisis of Democracy). V ní se tvrdilo, že hlavním nebezpečím pro politický systém Západu (čtěte: pro zachování moci a privilegií severoatlantické elity) není Sovětský svaz, nikoli tedy vnější faktor, ale vnitřní faktor – nadbytek demokracie na samotném Západě. Ve spojením s tím bylo navrženo začít zavádět určitou dávku sociální apatie masám a vysvětlovat, že spolu s demokracií jsou důležité i zkušenosti (expertise) a „vysoký status“ (seniority – lze také přeložit jako „stáří, služební pořadí, služební hodnost“) a demokracie sama o sobě není ani tak hodnotou jako politickou technologií. Třídní význam a obsah dokumentu jsou zřejmé: Byla to ideová dělostřelecká příprava na protiútok elit, pro jejich pomstu nad obyčejnými lidmi, společenskou pomstu za půlstoletí jejich úspěchů (tj. ponížení a „uskromňování“ elit).

Třetí směr byl spojen se světovou pevností obyčejných lidí – se SSSR. Bez jeho neutralizace bylo provádění prvních dvou směrů se všemi jejich úkoly nesmírně obtížné, pokud vůbec možné. Světová elita nabídla Sovětskému svazu několik „atraktorů“ (1) (ve skutečnosti pastí):

1) Spolupráce v oblasti ekologie na planetární úrovni;

2) společné provádění řízení globálních procesů;

3) organizace růstu cen ropy prostřednictvím konfliktu (arabsko-izraelského) na Blízkém východě;

4) „lunární dohoda“ – uznání úspěchu prvního amerického „přistání na Měsíci“ sovětským vedením výměnou za řadu finančně-ekonomických preferencí;

5) politika „zmírnění napětí“ (детант, détente) je naprosto nezbytným oddechem především pro Spojené státy, které se na přelomu 60. a 70. let ocitly v mimořádně obtížné hospodářské a politické situaci.

Jak přesvědčivě ukázal ruský ekonom A. Salomatin, v roce 1968 přestaly být Spojené státy ekonomicky soběstačným komplexem (to také umožnilo finančnímu kapitálu přejít do ofenzívy proti průmyslovému kapitálu – a sladění s ofenzívou elit proti masám). Jinými slovy, Spojené státy prohrály ekonomický závod se Sovětským svazem, a proto ty iniciativy Římského klubu a „zmírnění napětí“. DOVOLTE MI ZDŮRAZNIT, ŽE TO NEBYL SSSR, KTERÝ VYHRÁL, ALE SPOJENÉ STÁTY PROHRÁLY. Sovětské vedení si však tuto skutečnost neuvědomilo a část nomenklatury, která byla zainteresovaná v integraci do kapitalistického systému a agenti západního vlivu, kteří vždy působili jako její spojenci, udělala vše pro to, aby tuto skutečnost zakryla. Jak Salomatin napsal, v té době nebyl v sovětském vedení žádný skvělý účetní jako byl Stalin. Stačil by však jen „obyčejný“ zkušený účetní, ale v Brežněvově vedení se ani takový nenašel. Ale v čínském vedení se našel.

Číňané okamžitě pochopili svou šanci. Koncem 60. let dosáhli Britové již docela dobrého pokroku v (opětovném) budování neviditelného finančního impéria přes Singapur a jižní Čínu. Přesto, z jedné strany Číňané nezapomněli na ponížení „opiových“ dvou válek a následných smluvních přístavů, na druhé straně nebyli milovníky toho, aby „všechna svá vajíčka dávali do jednoho košíku“. Využili „nepříjemnou“ situaci Američanů a natáhli ruku: „U vás je nedostatek pracovních zdrojů a my jich máme mnoho; dejte nám progresivní technologie a my uděláme všechno!“ Aby Čína získala důvěru Spojených států, musela zinscenovat provokaci na ostrově Damanskij (1969) a o deset let později (Američané dlouho „váhali“) pak zahrála divadlo na válku s Vietnamem (17. února 1979 – 16. března 1979). Pro Spojené státy byla Čína důležitá nejen ekonomicky, ale i politicky – jako „karta“, se kterou lze hrát proti SSSR. Výsledek: Spojené státy investují v Číně, kde jsou zahájeny reformy Teng Siao-pchinga jako prostředek „přitahování“ amerického kapitálu.

Každému pozornému pozorovateli však bylo jasné: postupem času se Spojené státy dostanou ze svých nesnází a přejdou do protiútoku (jak napsal A. E. Vandam (Jedrichin): „Horší než nepřátelství s Anglosasem může být jen přátelství s ním“). Avšak Sovětské vedení věřilo, že jaderné zbraně a ropa jsou tak významnými faktory, že jim zajistí respekt ze strany severoatlantických elit a nechají sovětskou nomenklaturu u světového stolu jako rovný s rovným. To bylo kolosální chybou. Za touto chybou však stojí krátkozrakost té části sovětské elity, která usilovala o stabilitu („stagnaci“) nejen v zemi, ale i ve světě, a vědomý kurs těch, kteří chtěli „vstoupit na Západ“.

Základem této aspirace jedněch i druhých, která vedla k tomu, že sovětské vedení reagovalo na návrhy buržoazie „ano“, byly vážné sociální, mocenské a ideové („ideologické“) změny v sovětské společnosti, především v její systémotvorné části – v horním a středním segmentu stranické nomenklatury a KGB.

Podstata je taková. Při odmítání kapitalismu v linii výrobních vztahů měl SSSR jako výrobní základ typologicky stejný systém výrobních sil jako kapitalismus – průmyslový, jen méně kvalitativní, navzdory všem úspěchům. Aby se ze systémového antikapitalismu proměnil v postkapitalismus (to, co oficiální ideologie nazývala „komunismem“ a Strugačtí nazvali „Poledne 22. století“), musely být vyřešeny tři úkoly:

  1. Vytvořit principiálně nový systém řízení jako nezbytnou podmínku pro vytvoření nového výrobního systému, který bude mít vyšší produktivitu než průmyslově kapitalistický systém.
  2. Vytvořit zásadně nový, výkonnější a zároveň levnější, než postavený na plynu a ropě, energetický systém.
  3. Zajistit vysokou úroveň vojensko-technické ochrany proti vnějšímu nepříteli („imperialistické obklíčení“) procesu realizace prvního a druhého úkolu.

Měl-li SSSR v polovině 60. let možnost úspěšného řešení třech výše uvedených úkolů a skoku do postkapitalistické budoucnosti? Měl.

(Pokračování příště)

(1) Atraktor (anglicky attractor, z původně latinského attrahere přitahovat) je konečný stav systému. Je to stav, do kterého dynamický systém v čase směřuje (je do něho „přitahován“). Zde ve smyslu „pohyblivé přitažlivé“ pasti.

Zdroj: Zavtra.ru

Překlad: Bedřich Vinopalník

4.7 11 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments