Kapitalismus, SSSR-1 a SSSR-2 díl 2/2
Ta část petrodolarů, která byla „pohřbená“ ve stínové ekonomice SSSR vydala výsledky již za 10 let a ani se nemuselo říci krex, fex, pex [1] zaklínadlo: v roce 1984 již bylo možné srovnávat objem stínové ekonomiky s rozpočtem celé země. Jeden chytrý muž, který v 90. letech dvakrát překazil Čubajsovy plány, v tom roce 1984 řekl: Majitelé stínových peněz je brzy budou chtít legalizovat, a pro sebe budou chtít moc. A úřady již jistě musely zaregistrovat kurátory těchto majitelů, skutečné pány „stínových prstenů“. Ve skutečnosti tak základním úkolem perestrojky, jejíž krycí akcí bylo bla bla bla o demokracii, glasnosti, lidských právech a dalších blbostech, byla legalizace stínových „kapitálů“ jako jednoho ze způsobů, jak změnit systém, proměnit moc v majetek a stíny v hospodáře (majitele). Ale stejně jako Západ nemohl sám zničit sociální systém a Sovětský svaz, tak i v samotném SSSR by to skupiny, které měly zájem na změně systému, nemohly bez účasti Západu, udělat samy. Byl potřebný vstup na světový trh, přičemž ne takový jako dříve, ale více, abych tak řekl, „mohutný“. A pokud zákon „O spolupráci“ legalizoval stínový kapitál, pak zákon „O státním podnikání“ umožnil dvěma stovkám podniků vstoupit na světový trh, vydělat dolary a v SSSR je měnit za rubly – počáteční akumulace kapitálu à la soviètique. Pouze tento proces, který se vymkl kontrole a prolomil rovnováhu mezi hotovostní, bezhotovostní a komoditní „hmotou“, na níž sovětská ekonomika spočívala, podkopal jak ji, tak i delikátní postavení „rekonstruktérů“ systému ve vztahu k západním komplicům („partnerům“).
Je přitom třeba poznamenat následující. Za prvé, všechny tyto vypočítávané jevy se vyvinuly na pozadí a v kontextu růstu krizových jevů na přelomu 70. a 80. let ve společnosti systémového antikapitalsimu. To platí téměř pro všechny sféry. Ekonomika navzdory svým působivým kvantitativním ukazatelům zažívala strukturální krizi; tempa hospodářského růstu klesala, účinnost využívání výrobních fondů se snižovala. Nastala krize plánované ekonomiky: téměř přestala existovat a proměnila se v zástěnu, plentu pro „podněcování“ „dočasnosti plánu“, neformální vazby, „administrativní trh“ a samozřejmě stínovou ekonomiku. Ta hrála stále větší roli. Na jedné straně se jedná o specifickou formu výměny části moci úředníků za blaha, která jim nebyla přidělena v souladu s jejich místem v hierarchicky hodnoceném systému spotřeby nomenklatury. Na druhé straně to byla stínová ekonomika, která umožnila uspokojit ty materiální potřeby občanů, které systém nemohl uspokojit.
Na 22. sjezdu (1961) KSSS vyhlásila jako jeden z hlavních úkolů uspokojování rostoucích materiálních potřeb občanů, ve skutečnosti „podstrkávala“ sovětskou společnost směrem k socialistické verzi konzumní společnosti bez patřičné přípravy. Těžko říci, co způsobilo větší škody Sovětskému svazu – Chruščovova zahraniční politika „Brest-2“ se Západem v letech 1955-1956; zpráva o „kultu osobnosti“, začátek ropného dobrodružství nebo doktrína „uspokojování stále rostoucích hmotných potřeb“. V případě poslední z nich, to není ani tak ideologie, jako narůstající spotřeby, kterou sovětská ekonomika nemohla uspokojit, zejména na pozadí demonstračního efektu ze Západu. Nároky obyvatelstva na vedení (a čím dále, tím více) byly jednoduché: 1) slíbili, ale nesplnili; 2) nemůžete uspokojit naše materiální potřeby, ale můžete splnit své vlastní, již žijete za komunismu. Z toho morální a ideologická eroze nižší i vyšší třídy, jejíž významná část se stále více obracela k Západu.
Přes veškerý význam ekonomie žádný systém v dějinách nezahynul v důsledku čistě ekonomických příčin, stejně jako z čistě vnějšího faktoru, pokud není internalizován [2] v rámci systému a nezískal dvojí („dvojitou masovou“) existenci, nemůže společnost rozdrtit. Společnost umírá v důsledku systémové, tj. holistické [3], nikoli jen totální krize. Jádro, ztělesnění, formující prvek jakéhokoli systému je dominantní vrstvou, především jeho vrcholem (v historickém Rusku s jeho personalizovanou mocí je to dvojnásob platné) v jeho sociálních, manažerských a psychofyzických hypostázích.
V zapadajícím SSSR, stejně jako v předrevolučním Ruském impériu, se ekonomika se všemi problémy nějakým způsobem rozvinula (respektive to byly 3. a 5. ekonomiky světa, a přičemž SSSR, na rozdíl od Ruska, nezávisel na zahraničním kapitálu), ale systém řízení se v obou případech rozpadal, což odráželo zkaženost vládnoucí vrstvy, její fragmentaci. V pozdním SSSR začaly soukromé zájmy převažovat nad státem, úzce skupinové a dokonce i osobní – nad klanovými. Ve skutečnosti se jedná o onkologické onemocnění systému, především – mocenského řízení. Jak poznamenal G. Smirnov, rakovina „nastává, když se vlastní cíle specializovaných systémů stanou vyššími než cíle celku, samo přežití orgánu se stává důležitějším než jeho normální fungování. Můžete mluvit nejen o rakovině lidí nebo zvířat, ale také o rakovině… odvětví výroby, státu“. Nerovnováha šla nejen v plánování hospodářství, ale také na linii moci. Sílící konfrontace mezi těmi, kdo se v postsovětské éře budou nazývat „siloviki“, se prolila i do zahraniční politiky. KGB a související část vnějšího obchodu začaly hrát jednu hru, GRU – další, Mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSSS – třetí. Tyto hry byly „poháněny“ touhou získat svůj vlastní (a samozřejmě nejlépe co největší) podíl z „ropných miliard“, které přišly do země, které primárně spravovalo Mezinárodní oddělení na „vnějším okruhu“.
S vysokou mírou jistoty lze říci, že vyslání vojsk do Afghánistánu, kromě řešení resortních úkolů „interní KGB“ jako nezávislé síly, vyřešilo neméně, a možná ještě důležitější úkol: vojenské operace, i když na okraji velké říše, nejenže rozšířily zónu kontroly ze strany KGB a armády nad zdroji (včetně prostředků ze stínového vývozu ropy, drahých kovů, diamantů), nad mimorozpočtovou stranickou “ černou pokladnou“, ale také posílily jejich mocenské postavení ve vztahu ke KSSS a změnily rovnováhu sil v trojúhelníku „strana – armáda – státní bezpečnost“. V jistém smyslu se Rada bezpečnosti státu a armáda situačně „revanšovaly“ KSSS, a to navzdory skutečnosti, že ne všichni ve vedení Rady bezpečnosti státu a armády byli zastánci vstupu vojsk do Afghánistánu a v Ústředním výboru KSSS byli proti tomu. Spíše by měla být řeč o subjektech, které vznikly, i když na základě stávajících struktur a hlavně jejich zájmů, ale stále přesto „nad bariérami“. A nejlepší pozice v meziresortní konfrontaci získaly ty struktury, klany a skupiny, které byly nejvíce spojeny s globálním světem finančníků a korporátokratů, který se rozvíjel na Západě.
A v neposlední řadě celá tato roztříštěnost, sváry, organizační zchátralost řízení byla navrstvena na psychofyzický nebo dokonce biologický faktor – stárnutí a nemohoucnost sovětské elity, politbyra Ústředního výboru KSSS. Tito lidé se navíc formovali v podmínkách světové politické a ekonomické reality 40. let až začátku 70. let a byli mentálně adekvátní světu té poválečné éry, která skončila na začátku 70. let, a neadekvátní k novému, který začal od samého začátku sedmdesátých let. Navíc byli fyzicky „ne v kondici“, blížili se ke svému biologickému konci a upadli nejen do marasmu, ale také do nadměrného pacifismu a „nečinnosti“. Sociální krize systému a především managementu tak získala osobnostně biologický rozměr. Pro moc personalizovaného autosubjektu, míněno ve smyslu zosobněné moci, car, gensek (generální tajemník strany), prezident atd., představeno určitou osobou v určitém postavení, to byla katastrofa.
V téže době na Západě (až na vzácné výjimky, v osobě Reagana) v 70. letech světová elita vyzdvihla novou generaci politických vůdců – relativně mladých, agresivních, která se začala dívat na oslabující SSSR ani ne tak jako na partnera nebo dokonce nepřítele, ale jen jako na „pouhou“ potenciální kořist. Ve stejných sedmdesátých letech na Západě vyrostlo, podobně jako houby po dešti, obrovské množství nových „myšlenkových fabrik“, nasměrovaných na protiofenzívu proti SSSR. Vedli je a pracovali v nich motivovaní lidé – patrioti svých zemí a obránci jejich hodnot. Mezi nimi bylo mnoho intelektuálů nové generace – bývalí trockisté nebo jednoduše levičáci, kteří nenáviděli SSSR i „staré levicové hnutí“ na Západě a jeho sociální základnu – dělnickou třídu. Jak si tady nepřipomenout Stalina: Půjdeš doprava – přijdeš doleva, pokud jdeš doleva – přijdeš doprava; to je dialektika“.
Sovětský Institut USA a Kanady (1968), nebo například IMEMO ( institut, založený v roce 1956 jako nástupce dřívějšího Ústavu světové ekonomiky a politiky), navzdory skutečnosti, že zde nebyl jen pseudovědecký balast, ale také pozoruhodní badatelé, nazvat „továrnami na myšlenky“ nelze. Z jedné strany byli striktně omezeni ideologií, avšak na druhé straně byla většina zaměstnanců neformálně obrácena k Západu a nebyla vůbec ideově a hodnotově motivovaná v sovětských, socialistických podmínkách. Poslední z nich představovali v ještě větší míře stabilní „brigádu nebo skupinku“ dvou desítek zástupců intelektuální obsluhy „sovětských vůdců“ ve dvaceti letech mezi roky přibližně 1965 a 1985, všechny ty Bovinovce-Arbatovce-Černjajevovce-Šišlinovce atd. Pro ně konkurovat západním „myšlenkovým továrnám“ bylo asi „jako když školák bojuje s nejlepšími rváči“ („как школьнику драться с отборной шпаной“ V. Vysockij). Ale vůbec nechtěli a nehodlali bojovat, chtěli být přáteli. A stali se přáteli, mimochodem hrajícími svou roli ve vzdělávání mladší generace nomenklatury, která dosáhla vrcholů moci na přelomu 70. a 80. let.
V SSSR na konci 70. let, tj. o deset let později ve srovnání se Západem se k moci dostalo také nové, mnohem mladší pokolení. Bylo by však lepší, kdyby nepřišlo, byli to bezzásadoví kariéristé s úzkým provinciálním rozhledem („Kratinké myšlenky máš, Pinocchio“). Jestliže „staří lidé“, kteří odešli v první polovině 80. let, většinou prošli válku a cítili se jako vítězové, nezažívali komplex méněcennosti ve vztahu k Západu a cítili se jako rovný s rovným ve vztahu k západním vůdcům, pak všichni tito Gorbačovovci-Ševardnadzovci atd., hleděli na západní vůdce zezdola nahoru. Ano, a stranickou kariéru, při dodržení všech rituálů a ve vztahu k straně, jejímu moudrému vedení, „osobně soudruhovi Leonidovi Iľjiči Brežněvovi“, marxisticko-leninské ideologii a sovětskému lidu, tak tuto kariéru tato „vrstvička“ udělala s obratem hlavy na Západ. Byli zvyklí prohlašovat kremelským šéfům loajalitu, a když se jejich „Kreml“ přestěhoval do Washingtonu, začali „vlezdoprdelkovsky“ ubezpečovat tamní šéfy, že komunismus v Rusku nebude obnoven.
Stručně řečeno:
Situace, která se vyvinula v SSSR, jako společnosti systémového antikapitalismu, byla logickým a přirozeným výsledkem skutečnosti, že ve druhé polovině 60. let se sovětská elita vzdala skoku do postkapitalismu. To byl začátek postupné transformace strukturální krize sovětské společnosti v systémovou.
Kurs USA na vnitřní změny v sociálně-ekonomickém systému SSSR namísto vnějšího zadržování rázně urychlil integraci určitých segmentů stranické nomenklatury a KGB do kapitalistického systému a změnil je na operátory stínového světového trhu a v důsledku toho nastala degradace systému. Strukturální krize působením zvnějšku i zevnitř se synergicky („nad“ optimálně) spojila a rychle se změnila v systémovou krizi, která ji bleskově přenesla do konečné fáze. Tato rychlost byla do jisté míry způsobena skutečností, že v podmínkách rozpadajícího se systému se na povrch vynořily památky z doby ještě před sovětskou minulostí. Pro ně sovětská „partokracie“, její systém a také – pozor! – sovětský lid byl stejným nepřítelem, jako pro protisovětské prvky samotného systému, nacionalisty na jeho okrajích a pro Západ.
Syn zavražděného vlasovce a vnuk popraveného důstojníka Kolčaka, který dělal kariéru „na háku“ Státní bezpečnosti, pravnuk carského komorníka, bankéř z New Yorku a zpravodajský důstojník MI6 tak spojili své síly v boji proti charakteru ohýbajícímu se vlastní logikou i z důvodu vnitřního a globálního (protože antikapitalismus byl také světovým systémem). Jako jeden z hrdinů románu V. Galaktionové „5/4 v předvečer ticha“ („5/4 накануне тишины“) řekl: „To nejnebezpečnější jsou pozůstatky. Protože přežijí, zesílí, rozpustí se mezi vítězi a vyhodí do povětří vše zevnitř, … tyto miny v budoucnosti vybuchnou a způsobí zemi šok: smrt, hlad, převraty, mor … Množí se. Jejich geny jsou již v jejich vnoučatech a dají o sobě vědět tím nejosudovějším způsobem. U moci je jich stále více – nahoře, v samém srdci strany … Pevnina se vynořuje … Celý kontinent!“
Ale vraťme se do let 1988-1989. Díky kolapsu sovětské ekonomiky Západ přebral proces demontáže systému a logika událostí vedla k tomu, že zničil nejen ji, ale i SSSR, ačkoli plány na zničení byly připraveny mnohem dříve. Není náhodou, že M. Albrightová nazývá hlavní zásluhou George W. Bushe staršího vedení rozpadu sovětské říše. Ani v roce 1991 však Západ nemohl v SSSR udělat vše. Například mohl částečně řídit „puč“, přičemž použil neadekvátnost, prostoduchost (která je někdy opravdu horší než zločin) a těch postav neodpovídajících podmínkám, které zpackaly Výbor pro mimořádné události v SSSR (Государственный комитет по чрезвычайному положению в СССР, (ГКЧП/GKČP), přičemž se stal předmětem manipulace především Brity. Ale stalo se to, co se stalo, a od roku 1992 bylo rukama Jelcinovy bandy, všemi těmi Gajdary, Čubajsy atd. vedeno plenění Západem, západním kapitálem – bývalého socialistického tábora, bývalého SSSR a především – Ruské federace, která se v dobách Jelcina ukázala být pod vnější kontrolou. Tato loupež odložila terminální krizi kapitalistického systému o 15 let. Toto jedno a půl desetiletí ve světě bylo charakteristické tímto:
- S koncem studené války byl světový trh zaplaven levnými přírodními surovinami: plynem, ropou, kovy; byl to výsledek „odstátnění“ ruského průmyslu pod záminkou privatizace.
- Současně došlo ve světě k nebývalému (od sovětské industrializace) růstu zahraničních investic. Jejich objektem se stala Čína (odsud značná část úspěchů současné Číny!). Tyto investice byly z velké části způsobeny přílivem finančních prostředků získaných v důsledku drancování Ruska, nebo, jak psali na Západě otevřeně, „znásilňování Ruska“. Investice do čínské ekonomiky skutečně podpořily reformy iniciované Teng Siao-pchingem s americko-britskou podporou a na přelomu 20. a 21. století byl svět zaplaven levným čínským haraburdím. (Jak už to bývá, paradoxně s ještě většími zisky pro investory…)
- Země NATO snížily (jak se ukázalo dočasně) vojenské výdaje a byly schopny část uvolněných prostředků převést na sociální programy.
To vše dohromady – snadné peníze z plenění socialistického tábora/Ruska, peníze z částečného snížení vojenských výdajů, možnost ušetřit peníze nákupem levných čínských produktů – vytvořily dojem bezprecedentního pokroku a hojnosti, které vznikl po zničení SSSR. F. Fukujama to prohlásil za epochu „konce dějin“. A najednou – obrovský průšvih: strašný, bezprecedentní hospodářská krize v roce 2008, od dob let 1929-1932 nebývalého rozsahu. Ale chytří lidé již rok před krizí varovali: „kroky komandéra“ jsou již slyšitelné. Ale je neposlouchali. Postzápad (a nejen on) dál pokračoval v křečích konzumu, lidé si brali nemyslitelné a nesplatné půjčky a pak – bác! Tato situace je velmi podobná kopulaci a orgasmu některých druhů kudlanky nábožné: samice během rozmnožovacího aktu (který někdy trvá 5-6 hodin) téměř na samém začátku odhryzne hlavu samce, sperma však nadále proudí do samičky, ale samec je již mrtvý – sice stále škube, ale toto je orgasmus, který se mění v agónii. Samice snáší vajíčka, pak se vrací a dojídá samce: ona a její potomci potřebují bílkoviny.
(pokračování následuje)
Na snímku autor Andrej Fursov
[1] Já ti to hned vysvětlím. V Hlupákově je kouzelné pole, jmenuje se pole Zázraků. Na tom poli si vykopeš jamku a řekni si třikrát: krex, fex, pex, polož do jamky zlaťák, zasyp hlínou, navrchu posyp solí, pořádně zalej a jdi spát. Druhého dne vyroste z jamky stromeček, na němž místo listí budou růst zlaťáky. Rozuměls? (Tolstoj, 1954, s. 36)
https://is.muni.cz/th/i7bsg/Kubickova_diplomka_final.txt
[2] Internalizace, internalisace – zvnitřnění, osvojení, přijetí hodnoty, normy, myšlenky
[3] Holismus je filosofický názor nebo směr, který zdůrazňuje, že všechny vlastnosti nějakého systému nelze určit nebo vysvětlit pouze zkoumáním jeho částí. Holismus tvrdí, že „celek“ je důležitější než jeho části a každá část má význam pouze vztahujeme-li její význam k ostatním částem nebo k celku.
Zdroj: Zavtra.ru
Přeložil Bedřich Vinopalník
