Česká teokracie v praxi

Při analýze nedávných výroků některých politických prominentů (jako třeba Miroslava Kalouska) našince těžko může nenapadnout, že celá TOPka je jen něco jako pseudosekulární větev lidovců. Bývalý (ještě nedávno) předseda a dlouholetý národněfrontovský funkcionář lidovců těžko může být někdy někým identifikován jako autentický pravičák. Lidovci byli vždy skrytí či otevření služebníci služebníků církve (jejich předsedové Šrámek či Plojhar patřili ke kněžstvu), resp. církevních prelátů, jejichž centrum ve Vatikánu si dosud zachovalo zcela zřetelné rysy totalitárního státu, kterým vždy bylo, navzdory dějinným proměnám.

Když se zdejší nositel řádu zlatého rouna a ochránce církve (říká se mu důvěrně „knížák“) „hledal“ v politickém spektru ČR v různých politických stranách a hnutích (a že jich bylo), vyhýbal se z řady důvodů lidovcům jako čert kříži. Radši pustil do oběhu vulgarismy jako „černoprdelníci“, než aby si jej jeho voliči s touto profláknutou partají spojovali. Studium církevních dějin a politického chování dřívějšího i současného chování svazu českých přátel katolické církve lze doporučit mnoha politologům i politiků, kteří jako mantru opakují svá tvrzení o politické pravici či levici.

Církev nikdy do žádné takové kategorie nepatřila. To ona byla přece objevitelem černého totalitarismu. A také toho, jak mimikrovat s tím spojené aktivity. Vynalezla také způsoby, jak delegovat své ovečky na přední posty do jiných politických stran ČR, těch napravo i těch nalevo. Samozřejmě i do stran, která patřily (vždy) k těm vítězným stranám či Straně. Patřili k nim – a stále patří – nejen Nečas, Fiala (za ODS), ale i četní funkcionáři ČSSD, ANO a ostatních stran a hnutí. Tato strategie je církvi vlastní už od počátku novověku. Říká se jí i „pátá kolona“.

Právě proto jsme neviděli a neuvidíme žádný posun kolem nápravy ve věci církevních restitucí. Církev si totiž uměla posichrovat i takové instituce, jako je Ústavní soud a soudy vůbec. Tedy instituce, které mají být ze své podstaty nezávislé. Ano, byly a stále jsou vyhledávány a zveřejňovány informace o tom, kolik soudců bylo v KSČ. Slyšeli jste ale snad někdy, kolik z těchto osob chodí pravidelně ke zpovědi, kolik z nich je následně navigováno díky poskytovanému rozhřešení k tomu, co by měli dělat, jak mají v různých sporech rozhodovat atd.? Není jasné, zda a kdo k nim patří z okolí prezidenta, či zda on sám není praktikujícím, byť tajným věřícím. Tedy zda má něco s církví svatou společného. Ale to, jakým způsobem proběhla před veřejností utajená jednání o restitucích na Hradě a o privilegiích poskytnutých církvi prezidentem při jednání např. o Mladotově domu (koruna ročně za jeho dlouholetý pronájem, aniž by někdo jiný dostal šanci za tentýž objekt nabídnout trochu tržnější cenu), to o něčem také svědčí.

Problém souvisí ovšem s mnohem obecnějším a politicky i jinak docela významným problémem: Žijeme či nežijeme v sekulárně orientovaném státě, v němž by církev a vůbec náboženství hrálo jen vedlejší, do politického dění nezasahující roli? Vše vypadá na to, že se sekularizací nemá tato společnost, kde naprostá většina jejích členů není příslušníkem nějaké církve či náboženství (jde i o islám či judaismus atd.) nic společného. K této politice se žádná současná strana ani hnutí otevřeně ani nehlásí, tedy ji ani neprosazuje. Přinejmenším tedy kašle na zájmy většinového obyvatelstva. Lze z toho vyvodit proto závěr: Není snad tento stát řízen přímo či nepřímo některými náboženskými skupinami, které by rády zůstaly v anonymitě, ale reálně prosazují politiku, která se sekularizací nemá nic společného a v jejichž vleku se proto nacházíme? Ergo: žijeme snad v tajné teokracii? Leccos tomu totiž nasvědčuje. Včetně existence zákona o církevních restitucích i toho, že se vůbec, vůbec žádný politický subjekt, tedy strana, hnutí či aspoň nějaký konkrétní politik zaujímající vyšší pozici neprofiluje jako odpůrce tohoto mimořádně rozsáhlého a dlouho připravovaného podvodu na domácím obyvatelstvu. Už vůbec ne pak tím, že by bylo požadováno jeho zrušení, resp. anulování od samého počátku.

Bylo by žádoucí před nynějšími volbami, kdyby kandidáti na pozice v senátu, v zastupitelstvech atd. sdělili na svých shromážděních s voliči – pokud se o něco takového jako přímý kontakt s voliči samozřejmě vůbec snaží, anebo aspoň ve svých manifestech, volebních programech, za jakou náboženskou skupinu „kopou“. Co v této sféře /sekularizace státu/ preferují i proč. Lidé jako Kalousek a spol., by pak těžké mohli potom kamuflovat své zájmy a sounáležitost se silnými zájmovými katolickými skupinami. Nemluvě o tom, že by – tedy tito kandidáti – měli sdělit, jaký je jejich názor na církevní restituce. Podle toho by si voliči pak mohli udělat představu o tom, koho vlastně budou volit. Zkuste to na nich jako jejich potenciální voliči požadovat. Ať odkryjí své skryté karty o tom, kam vlastně patří. Nejen zda jsou tam za červené, zelené, ale i za ty další. Po čtvrtstoletí od Listopadu Vás už opravdu nemusí zajímat tolik, co dnešní čtyřicátníci dělali třeba za bolševika. Zda byli v jistřičkách či v Pionýru a proč atd. Ale vztah k sekularizaci, což byl jeden z pilířů už prvorepublikové politiky, ten by Vás opravdu zajímat měl.