Jeden z čtenářů tvrdí, že ve svých textech projevuji celou řadu předsudků provinčního původu. Kromě toho jsem prý xenofob posedlý představou o nebezpečnosti církve a náboženství vůbec. Svědčí o tom i moje názory o (jde o Texasana) nedemokratičnosti Ameriky, což souvisí podle něj s mým špatným vzděláním. Souhlasím s tím, že trpím různými neduhy, nejspíše i stereotypy a jinými problémy. Kdo jimi ostatně netrpí? I špatné vzdělání připouštím. O svých učitelích z mládí si většinou nemyslím nic moc dobrého. Rád bych se v tomto polepšil. Můj známý čtenář však nade mnou láme hůl. Prý nemám vzhledem ke svému věku už šanci.
Na druhé straně vím, že on má stejně špatné vzdělání jako já (odešel do USA až po Srpnu) a těch předsudků má také dost. Nemá rád Siolu (obráceně Alois, rozuměj Jirásek), zavrhuje husity, a i když sám do kostelů nechodí a nejspíše se ani nemodlí, obdivuje církev. Jak je mocná, bohatá a jak to umí. To je pro mne samo o sobě trochu odpuzující. Nejsem si zcela jist, jestli to vše nedělá a neříká proto, abychom se nějak od sebe odlišili. Oba dva máme totiž rádi podobné knihy a historii. Akorát je čteme trochu jinak a vybíráme si z nich jiné rozinky. On a lidé jemu podobní (myslím tím hlavně někdejší emigranty, kteří žijí jinde, ale pravidelně se vracejí na místo činu – tedy do země, kde se narodili) jsou tzv. dvoudomí. Mají vlast tam i tam, což v praxi znamená, že se občas dostávají do tzv. mlýnských kamenů, v nichž se mele historie a v jejich případě dvě historie.
Mně a Čechům, kteří se mi podobají, vytýkají, že nejsme dost vděční Americe. Já namítám: A proč a za co bychom měli být vděční? My jsme tam nechtěli emigrovat a neusilovali jsme o občanství této země. Jistě, v minulosti v této zemi žili lidé schopní bojovat proti nacistům a také pomáhat těm, kteří to tehdy potřebovali. Ale z těch lidí už žije, resp. dožívá jen málokterý. Proč bychom však měli být vděční zemi, která je dnes už jiná, a která tak ostentativně dává najevo -a často velmi nepatřičně – že je silnější, vlivnější, mocnější než ty ostatní země? Dokonce že může na jejich zájmy kašlat? Země, která ignoruje názory mnoha lidí žijících za jejími hranicemi, a ani neprojevuje snahu o nich uvažovat? Stát, kterému dnes vládnou velké banky a který se většinou zajímá jen o zisky, které mu přinesou jejich strategie aplikované na tu kterou zemi? Země, jejíž reprezentace si představuje, že je vedoucí silou na této planetě, protože je prý nejchytřejší a nejbohatší? Hlavně však stát s minulosti, kde jsou jistě i skvělá období, ale jsou i doby, na něž by on sám rád zapomněl?
Vzpomínáme teď občas na blížící se stoleté výročí od vypuknutí první světové, tzv. Velké války. Ještě před Sarajevem byly USA evropskými společnostmi vnímány spíše jako rozvojová, trochu buranská země. Její bohatství bylo vzhledem i k tehdejším dopravním možnostem a k jiným kritériím výkonu ještě malé. Zbohatly až díky této a následující světové válce. Bývalo to hlavně útočiště pro ty, kteří si uvědomovali rozpory Starého světa, jak se tehdy zemím Evropy souhrnně říkalo. Útočištěm ekonomickým (byla zde práce) i náboženským. Lidé zde nebyli pronásledováni za své názory. Ale pro mnohé to bylo něco jako zapadákov. Země, kde tzv. chcípl pes. Nebyla to ovšem vždy pravda. Emigranti a jejich potomci dosáhli v této zemi zvláště v posledních dekádách 19. století už řadu pozoruhodných výsledků. Edisonovy vynálezy už měnily tehdejší svět. Antonín Dvořák zde složil významná díla, včetně Novosvětské symfonie.
Výčet takových a jim podobných „produktů“ by byl dlouhý a svědčí o předsudcích, které si tehdejší Evropané vůči Americe v sobě pěstovali. Mnohé z nich by snad platily pro Ameriku tak před dvěma sty lety, kdy zde (rozuměj v USA) žilo jen pět milionů lidí. Ale Amerika sama za svůj vzestup zaplatila jinak. V její historii je skryto mnoho, co by chtěla, aby nebylo připomínáno. Genocida mnoha indiánských kmenů či uplatnění otrokářství v jižanských státech patří k těm nejznámějším. Není dobré pro dnešní Ameriku, že tyto hrůzy chce zapomenout. Ne snad proto, aby se permanentně kála a omlouvala, ale aby projevovala větší porozumění pro potíže růstu jiných společností řešících své vnitřní problémy způsobem, který je dnešní Amerikou nejen odsuzován, ale i trestán. Třeba tzv. humanitárním bombardováním, vojenskými invazemi a jinými sankcemi, které jaksi zapomínají, že ve stejné či podobné fázi svého vývoje i ona sama byla, a někdy stále je namočena do různých aktivit á la Quantanámo, Abú Ghraib apod.
Je pravda, že Amerika projevila nejen výjimečnou způsobilost generovat a zavádět nové technologie, zkoumat blízký vesmír a produkovat i jiné skvělé výsledky svého rozvoje, ale je také faktem, že občas projevuje těžkou ignoranci a aroganci k okolnímu světu. Často zapomíná, že stejně jako Starý svět a jiné části této planety i ona trpí četnými nedostatky, které nedokáže řešit a zvládnout. Neumí řídit vlastní společnost tak, aby netrpěla chronickou zločinností, celkově nízkou kvalitou vzdělanosti a jinými typickými civilizačními chorobami.
Americká demokracie sama je příliš děravá, příliš křehká, než aby ji bylo možné považovat byť jen vzdáleně za možný příklad či vzor pro jiné společnosti. Jejím největším problémem je ale to, že si to nějak nechce přiznat. Jinak řečeno – trpí vychloubačstvím, nadměrným, zbytnělým sebevědomím, egocentrismem a mnohými jinými problémy. Netýká se to jen jejího celku, ale sdílí to ve větší či menší míře i mnozí její občané.
Proč jsou tím nakaženi, to je celkem jasné. Mnozí z nich sice nejsou nijak hloupí, a pravdu o sobě i o své společnosti si uvědomují, ale vedle nich zde žijí jiní, kteří si potřebují zpevňovat své poškozené sebevědomí a používají k tomu rádi své amerikánství. Třeba "já jsem Amerikán a kdo je víc?" Co asi může více nasrdit jejich známé i méně známé lidi z jiných společností, než když někdo nevidí tzv. břevno v oku svém, ačkoliv chyby a chybičky druhých vnímá až příliš? Amerika si také velmi málo uvědomuje, jak moc je její „glory“ postavena na zásluhách a výkonech lidí, kteří tam našli útočiště, ale vyrostli jinde. Nejsou to tedy vždy jen její výkony, ale výsledky práce lidí odjinud.
Tohle všechno, co bylo výše řečeno, je tzv. stará vesta. Možná v trochu jiné podobě a v jiném rozsahu to již bylo někde řečeno a napsáno. Přesto se však nic moc příliš nezměnilo. Převychovat Ameriku je stejně tak obtížné, jako převychovat společnosti, odkud vychází na adresu Ameriky nejsilnější kritika. Je otázkou, zda ještě na této planetě existuje společnost, která by Ameriku nekritizovala. Americe – zdá se – proto příliš nevadí, že má ráda jen sama sebe, což lze vnímat trochu jako zvláštní samohanu. Výtky druhých vůči sobě často, někdy až příliš často, vnímá jako nespravedlivé, špinavé útoky na její zásluhy a jako projev závisti. Lze na tom něco změnit? Možná, že ano. Čistě teoreticky – snad kdyby se se konečně objevili na této planetě mimozemšťani, kteří by dokázali tzv. nastavit obyvatelům této země zrcadlo, které by se nedalo zastínit ani penězi ani jinými triky. Pak by zde bylo srovnání, kterému by se ani Amerika nemohla vyhnout. Nebo kdyby se mezi lidmi objevil jedinec s tak výjimečnou autoritou, která by byla respektovatelná od všech lidí, a kdyby pak takový superjedinec nám vysvětlil, v čem je to či ono dobré, a v čem také ne a také proč.
Těžko si představit něco takového. Něco, co by dokázalo i Ameriku přimělo vnímat kriticky své nedostatky a chyby. Co by ji přivedlo k zamyšlení se nad sebou a podnítilo by ji ke korekci svého chování a svého hypertrofovaného sebevědomí. Bohužel to přijde pozdě a nebude tedy čas na přípravu změn, které by tomu prospěly. Řeč je o alev. soudu dějin. Něco, co je tak trochu obdobou pověstného posledního soudu, a co přijde i bez apokalypsy možná za sto, spíše však za více let. Je to to, čemu říkáme budoucnost.
Dějiny jsou nemilosrdné. Ex post, tedy s pohledem obráceným z budoucnosti do dneška budou jednou i Američané schopni jejich dnešní dnešek reálně nazírat. Budou to však lidé, žijící v jiném čase, a nebudou už schopni tohoto poznání využít pro svoji nápravu. Teď jim v tom brání ono pověstné břevno v oku svém. Právě díky tomu ale Amerika dnes ví, že genocida Indiánů byla chybná, stejně jako využívání otrocké práce. Ví, že prohibice v 20. letech byla nepřipravená a ví o spoustě jiných chyb ve své minulosti. Někteří Američané dokonce o tom i mluví a píší, a nesnaží se to zapomenout.
Tento způsob sebereflexe potkává nejen Ameriku, ale celé lidstvo už dlouhou dobu. Nejspíše od té doby co lidstvo objevilo minulost a začalo se zabývat historií, tedy tím co bylo. I my dnes víme, co jsme měli jako Češi udělat, aby nedošlo k Lipanům, aby nedošlo k Bílé hoře či k Mnichovu nebo k Únoru. Bohužel to vědí vždy až jiní lidé v jiné době, než ti, kteří by mohli s tímto věděním otočit – jak se obrazně říká – „ kolo svých dějin“. Ani za sto, ani za více let to ovšem nebude jiné, leda že by někdo vynalezl funkční stroj času. Máme ale ještě jinou šanci: být aspoň trochu pozornější k minulosti. Vnímat, jaké chyby kdy a proč se staly, proč vývoj šel tudy a ne jinudy. Učit se z nich a učit to i své potomky, příští generace. A nebát se o tom přemýšlet, tedy i mluvit a psát. Proto by Američané (ale i jiné národy) měli být vděčni, že jim to někdy někdo říká teď, tedy včas. Třeba i k dnešní řeči Obamy ve West Pointu, kde adoroval americké hodnoty (akorát není jasné jaké), deklaroval znovu vedoucí úlohu USA (ve stylu vedoucí úlohy KSČ) ve světě a také mluvil o tom, že proti teroru se musí bojovat jinak. Asi antiterorem. Ale kdo to proboha umí rozlišit?
