Březen 1, 2011
Je 1. března a hekatomby neviňátek z inkubátorů se nekonají. Časně i předčasně narození novorozenci mají štěstí, že se vláda nakonec s rebelujícími lékaři dohodla na příměří. Jinak se ale o šťastném konci příliš mluvit nedá. Válečná sekyra nebyla zakopána, jen odložena k ledu, místo míru zavládlo jen příměří a na mediální frontě ani to, tam se stále bojuje o mysli a srdce veřejnosti.
Střet lékařů s vládou, zatím asi nejvážnější konflikt režimu s občany, dopadl navzdory mediální prezentaci rozpačitě. Na každý pád prohráli pacienti, protože i když se jejich zájmy zaklínal, kdo mohl, byli v této mocenské hře jen objekty, o kterých platilo okřídlené o nás, bez nás.
Lékaři jsou na tom lépe, ti uhájili alespoň vyšší platy, ale za cenu souhlasu s tím, že se pro příště stanou spolupachateli reformy zdravotnictví a budou dodávat vládě punc legitimity a především autority.
Přes ryk pravicových demagogů vřískajících o ostudné kapitulaci vlády a vítězství vyděračů je smutnou pravdou, že vláda přinejmenším uhájila pozice, pokud si přímo nemůže připsat územní zisky. Je pravda, že vláda prohrála jednu zásadní ideologickou bitvu, když musela připustit, že za práci se platí, ale to ještě neznamená, že prohrála válku. Dosáhla redukce lůžek, tj. redukce péče, dokázala rozeštvat lékaře a veřejnost a oslabit tak jejich vyjednávací pozici, dokázala zaplést lékaře do odpovědnosti za reformu (čti privatizaci) zdravotnictví a reformu samu prodat veřejnosti jako něco, k čemu není alternativa.
Ale je zde ještě jeden aktér, stejně abstraktní, jako všudypřítomný. Říkejme mu třeba lid, nebo veřejnost. Ten by si mohl gratulovat, že vyvázl beze ztrát na životech, ale byla by to radost hodně naivní, protože se tak stalo především proto, že bez boje vyklidil pole a přistoupil na pozici vlády, že je nepřípustné, aby se lidé, a zejména ne zaměstnanci, pro obhajobu svých zájmů organizovali a postupovali proti vládě koordinovaně. Málokdy se vidí, aby se někdo s takovou pýchou vzdal své jediné účinné zbraně.
Ovšem jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. A válka mezi vládou a lékaři rozhodně skýtá jistá poučení. Například že vládu lze porazit a že i vláda se něčeho bojí. Bojí se občanů, kteří jednají společně a ve shodě a obligátní rozděl a panuj na ně proto neplatí. To nejdůležitější poučení je ale jiné: ani loajalita ani poslušnost nikoho před režimem neochrání, tak jako neochránila lékaře, kteří dlouhá léta nekritizovali a jenom nesměle žádali.
Bylo by ovšem bláhové se domnívat, že je to za námi. Spíše než o poslední šlo o první bitvu v očekávatelných válkách mezi vládou, lékaři a pacienty. Zdravotnictví je lukrativní byznys pro všechny kromě pacientů a podnikatelé se zdravím, smrtí a strachem, jejichž zájmy vláda hájí, se přislíbené kolonie jen tak nevzdají. To je jisté. Co jisté není, je strana, na kterou se lékaři v příští bitvě přidají. Vím, že to bude znít jako to nejbanálnější klišé, ale pravda je taková, že je to otevřené. Nikdy nezískal rozhodující převahu a vláda ještě nevytáhla své největší trumfy.
* * *
Oddechový čas po prvním kole se hodí k přeskupení sil a bilancování, co všechno bylo řečeno (napsáno). Již v listopadu loňského roku jsem konstatoval, že Všichni nemocní jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější, a o dva měsíce později se divil, Co jsme komu udělali, že máme takového Klause? když se pan prezident začal navážet do „drzých“ lékařů. Svůj postoj k akci Děkujeme, odcházíme jsem formuloval v zásadním článku Hippokratova přísaha není slib poslušnosti a chudoby a mediální štvanici na rebelující lékaře charakterizoval jako Poplivejte si svého doktora. V houstnoucí atmosféře se vnucovala otázka Kdo zneužívá české lékaře? s odpovědí kde kdo. Když se začalo schylovat k příměří, se začalo ukazovat, že ODS si přeje kolaps zdravotnictví, což se potvrdilo, když vyšlo najevo, že takové to tedy bylo.
Převzato z blogu Tribun
Foto: zdroj
