Blízký východ bez USA?

Reklama






Únor 18, 2011

Horečka, která zachvátila Blízký východ, se teď šíří do Libye, Jemenu, Íránu a Bahrajnu, v němž sídlí americká 5. flotila. Ve všech čtyřech zemích bylo k potlačení rebelie použito státní násilí, a přežití každého z těch režimů závisí na tom, zda se bezpečnostní síly a armáda postaví za vládu nebo zůstanou stát stranou.

Formuje se nový Blízký východ. Jak bude vypadat?

Možná bychom si jako zemi k porovnání mohli vybrat Turecko, které právě prošlo demokratickou a dramatickou trasformací. Turecko bylo ještě v roce 2000 spolehlivým spojencem Spojených států, přítelem Izraele a snaživým kandidátem na členství v EU. Poté nastolilo odlišný kurz, který byl uvítán jeho lidem a který znatelně zvýšil jeho prestiž.

Režim ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdogana je mnohem více islamistický než jakákoliv turecká vláda od dob kalifátu. On a jeho Strana práva a spravedlnosti provedli ústavní reformy, které omezily moc soudů a armády, strážců sekulárního státu, jež byly ustaveny Kemalem Atatürkem v roce 1923. Velký počet generálů byl obžalován z vlastizrady.

Turecko odmítlo povolit presidentu Georgi W. Bushovi, aby použil jeho území pro invazi do Iráku. Odvrátilo se od rychlého postupu směrem ke členství v EU a poohlíží se na jih a na východ. Vztahy se Sýrií byly normalizovány. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád byl nadšeně přivítán v Istanbulu.

Turecko a Brazílie, k velké nelibosti Hillary Clintonové, dosáhly dohody s Íránem o přesunu poloviny nízko obohaceného uranu z Natanzu mimo zemi. Bylo to vnímáno jako podraz na americkou politiku. Když OSN ukládalo poslední sankce na Írán, Turecko hlasovalo proti. „Turci se utrhli ze řetězu,“ řekl jeden americký diplomat.

Samozřejmě, že ano. Turci se nejenom vymanili z americké oběžné dráhy, ale také se hodně posunuli směrem k muslimskému světu, kterému dominovali po staletí. Jasnou známkou toho je rostoucí nepřátelství k Izraeli, s nímž Turecko předtím mělo velmi úzké politické a vojenské vztahy. Erdogan v roce 2009 v Davosu při debatě se Šimonem Peresem o válce v Gaze křičel na izraelského prezidenta: „Vy dobře víte, jak zabíjet,“ a poté se sebral a odletěl domů, kde byl přivítán jako hrdina. Osm z devíti aktivistů, kteří byli zastřeleni izraelskými výsadkáři na Flotile svobody pro Gazu, která se pokoušela prolomit izraelskou blokádu, byli Turci. Erdoganova  podpora flotily a odsouzení Izraele za „krvavý masakr“ způsobila, že on i Turci jsou v Gaze obdivováni více než Ahmadínežád a Íránci.

Po prvním týdnu demonstrací v Káhiře, kdy Husní Mubarak prohlásil, že se už znova nebude ucházet o funkci prezidenta, byla Amerika na vážkách, ale Erdogan jasně prohlásil, že Mubarak by měl okamžitě odstoupit. „Egyptský lid očekává od Mubaraka naprosto rozdílné rozhodnutí,“ řekl Erdogan. „Současná vláda nevzbuzuje důvěru v tak rozsáhlé demokratické změny, které očekávají její obyvatelé.“ Erdogan také náhle zrušil svou únorovou návštěvu v Egyptě.

Jaké jsou tedy klíčové prvky nové turecké politiky?

Za prvé, obnovit vazby na islám a respekt k němu. Za druhé, učinit z Turecka bojovníka za práva arabského a muslimského lidu, především ta, která se týkají Palestinců. Za třetí, vzdorovat Spojeným státům a pranýřovat Izrael.

To, co Turci dělají, by se dalo nazvat „neootomanismem“, politikou 21. století, která obnovuje postoje, jež zastávali po celá staletí. Stejně jako když kdysi Britové odstavili otomanské Turky a poté Američané Brity od Suezu, teď se zdá, že Amerika je tou velmocí, která ustupuje z Blízkého východu, a Turecko je tou mocností na vzestupu.

Zdá se, že americká éra se skutečně rychle chýlí ke konci. Během několika týdnů byl svržen náš muž v Tunisu, prezident Ben Ali. Mubarak, náš člověk v Egyptě, byl po dlouhých třiceti letech také svržen. Hizballáh se stal reálnou silou v libanonské vládě. Jordánský král sesadil svého premiéra i vládu. Poprvé se ozvaly hlasy proti královské rodině, především proti králově manželce.

Palestinská samospráva byla diskreditována dokumenty WikiLeaks, které odhalily dohody, jež byly připravovány za účelem vytvoření loutkového státečku na Západním břehu. Benjamin Netanjahu naléhal na presidenta Obamu, aby zcela odstoupil od svého požadavku na zastavení nové izraelské výstavby ve východním Jeruzalémě a veškerého rozšiřování osad na Západním břehu. Blízkovýchodní mírový proces je v troskách.

Král Bahrajnu, náš spojenec, je teď pod palbou. Jemenský prezident Saleh, náš spojenec proti Al-Kájdě, byl přinucen ke slibu, že ani on, ani jeho syn se nebudou v roce 2013 ucházet o prezidentský úřad. Pákistán je zachvácen plameny antiamerikanismu. Do konce roku mají všichni američtí vojáci opustit Irák, kde roste vliv Íránu a hlavním uchazečem o trůn je protiamerický Muktada al-Sadr.

Americký tisk je tím vším ohromen, ale otázky přibývají: Jaké životní zájmy Spojených států, které jen zírají na tento úpadek, by mohly být ohroženy, pokud bychom odstoupili z této cesty, přestali bojovat své války v těchto zemích a platit jejich účty, a nechali tyto lidi, aby si rozhodli o své vlastní budoucnosti v dobrém i ve zlém?

Chcete-li se dozvědět více o Patricku Buchananovi anebo číst více článků od ostatních autorů a karikaturistů z Creators Syndicate, navštivte webové stránky Creators Syndicate.

Převzato z Information Clearing House

Překlad: Stan

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku