Doma v zálivu Guantánamo

ZÁLIV GUANTÁNAMO – Píši z detenčního střediska Spojených států v zálivu Guantánamo, kde jsem bez obvinění zadržován už téměř sedm let.


Mou zdejší internaci zapříčinilo, že jsem byl ve špatný okamžik na špatném místě. Před více než dvěma lety mi bylo sděleno, že jsem uvolněn k propuštění. Ta zpráva by mě bývala potěšila, kdybych nepocházel z Uzbekistánu, země s jednou z nejhorších lidskoprávních vizitek na světě. Odjet domů pro mě není bezpečné.


Moje cesta na Guantánamo začala v prosinci 1998, když jsem si odbyl povinnou vojenskou službu v uzbecké armádě. Uzbekistán, bývalá sovětská republika, je chudá země, kde není mnoho pracovních příležitostí. Po několika měsících shánění práce jsem se přidal k bratrovu podnikání. Živili jsme se nákupem a prodejem jablek, medu a dalšího zboží v sousedním Tádžikistánu. Žil jsem ve společenství Uzbeků a tam jsem poznal svou ženu, Fátimu, rovněž Uzbečku. Narodilo se nám dítě a z Uzbekistánu se k nám přestěhovala má matka.


V Tádžikistánu bohužel byli tací, kterým se nelíbilo, že v jejich zemi žije skupina Uzbeků. Jednoho dne v listopadu 1999 tádžické orgány pozatýkaly 200 až 300 Uzbeků a sdělily nám, že nás pošlou zpět do Uzbekistánu. Namísto toho nás vyhodily v Afghánistánu. Tam jsme se setkali se skupinou afghánských Uzbeků, kteří nám pomohli usadit se v Mazáre Šaríf. Začal jsem pracovat jako obchodní cestující. Prodával jsem kozí mléko, slepice, kohouty a ovce.


Na podzim roku 2001, když propukly boje mezi Tálibánem a Severní aliancí, jsem nemohl cestovat a na několik týdnů jsem uvízl v čajovně při silnici. Jednoho dne do čajovny přišli vojáci Severní aliance a nabídli mi, že mě vezmou do Mazáre Šaríf. Místo toho mě odvezli na leteckou základnu v Bagramu a předali mě Američanům, kteří tam byli rozmístění. Později jsem se dozvěděl, že Američané za tálibánce a „zahraniční bojovníky“ nabízeli odměnu ve výši několika tisíc dolarů.


Zprvu jsem byl rád, že se ocitám v amerických rukou. Spojených států jsem si velmi považoval a měl jsem ta to, že je jen otázkou času, než pochopí, že jsem nevinný a nechají mě jít. To se však nestalo. Zadržovali mě v Bagramu, pak v Kandaháru a nakonec v zálivu Guantánamo.


Teď už Američané vědí, že jsem tu skončil omylem, a řekli mi, že mě chtějí nechat odejít. Kam ale můžu jít? Navštívili mě tady na Guantánamu příslušníci uzbecké bezpečnostní služby a obvinili mě z členství v Islámském hnutí Uzbekistánu. Když jsem jim řekl, že o této skupině nic nevím, pohrozili mi, že až budu zpátky v jejich vazbě, ke spolupráci mě donutí.


Není těžké si představit, jaké způsoby používají. Mučení, bití a jiné trýznění zadržovaných je v Uzbekistánu běžné. Občas se stane, že lidé, kteří se dostanou do uzbecké vazby, už se nikdy neozvou.


Nejsem sám. Jsem jedním z několika desítek zadržovaných na Guantánamu, kteří se do své rodné země nemohou vrátit, protože by tam pravděpodobně byli mučeni a trýzněni. Naší jedinou nadějí na opuštění tohoto vězení je, že se nějaká jiná země odhodlá poskytnout azyl lidem, jako jsme my – lidem, kteří neudělali nic špatného a především tu vůbec neměli být zadržováni.

Ojbek Džamoldinivič Džabbarov je jedenatřicetiletý Uzbek zadržovaný v detenčním středisku v zálivu Guantánamo. S psaním tohoto článku Ojbekovi pomohl Michael E. Mone z bostonské právní firmy Esdaile, Barrett & Esdaile.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
 
Foto: zdroj
0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments