Ejhle, císař pán je nahý!

Pochopení pro to, jak Klaus zdůvodnil svou podmínku – cituji z jeho prohlášení ze dne 9.10.2009: „Nedílnou součástí Lisabonské smlouvy je Listina základních práv Evropské unie. Na jejím základě bude lucemburský Soudní dvůr EU posuzovat, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto Listinou. To umožní obcházet české soudy a uplatňovat např. majetkové požadavky osob vysídlených po II. světové válce přímo u Soudního dvora EU. Listina dokonce umožňuje přezkoumávat již platná rozhodnutí českých soudů. Minulá česká vláda této – pro Českou republiku životně důležité – otázce nevěnovala dostatečnou pozornost a nevyjednala pro Českou republiku z této Listiny takovou výjimku, jakou si vyjednalo Polsko a Velká Británie. Pro práva stanovená v Listině budou v těchto dvou zemích nadále platit jejich vlastní zákony a budou o nich např. v Polsku i nadále rozhodovat polské soudy. Před ratifikací si Česká republika musí alespoň dodatečně vyjednat obdobnou výjimku. Tím nám bude dána garance, že Lisabonská smlouva nemůže vést k prolomení tzv. Benešových dekretů.“

Koncem minulého týdne obdržel Václav Klaus odpověď švédského premiére Fredrika Reinsfeldta jako hlavy švédského předsednictví Evropské rady. Odpověď, která je po čertech jednoduchá v tom, jak splnit Klausovu podmínku, a navíc Klausem akceptovaná. Jde o to, že by se představitelé evropské sedmadvacítky na nastávajícím summitu dohodli, že v příštím ratifikačním procesu, jímž má být přístupová smlouva s Chorvatskem, se do textu výhrady Velké Británie a Polska k „Listině základních práv Evropské unie“ uskutečněné protokolem č. 30 o jejím uplatňování, k názvům těchto dvou zemí připojí název České republiky. Dalo by se říci: úspěch Václava Klause jako hrom! Victória! Kdyby…. Kdyby nešlo o jeho prohru, kdyby nešlo o ono zvolání malého, nevinného chlapce – „Císař je bez šatů!“

K pochopení oné situace nelze neseznámit se, alespoň ve stručnosti, s obsahem oné „Listiny“, s její strukturou a s textem výhrady Velké Británie a Polska. Tedy: Listina má kromě preambule celkem sedm hlav.

Ta první má název „Důstojnost“ a má pět článků s názvy „Lidská důstojnost“, „Právo na život“, „Právo na nedotknutelnost lidské osobnosti“, „Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu“ a „Zákaz otroctví a nucené práce“.

Druhá hlava s názvem „Svobody“ má čtrnáct článků s názvy „Právo na svobodu a bezpečnost“, „Respektování soukromého a rodinného života“, „Ochrana osobních údajů“, „Právo uzavřít manželství a právo založit rodinu“, „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání“, „Svoboda projevu a informací“, „Svoboda shromažďování a sdružování“, „Svoboda umění a věd“, „Právo na vzdělání“, „Právo svobodné volby povolání a právo pracovat“, „Svoboda podnikání“, „Právo na vlastnictví (čl. 17)“, „Právo na azyl“ a „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání (čl. 19)“.

Hlava třetí s názvem „Rovnost“ má sedm článků: „Rovnost před zákonem“, „Zákaz diskriminace (čl. 21)“, „Kulturní, náboženská a jazyková rozmanitost“, „Rovnost mužů a žen“, „Práva dítěte“, „Práva starších osob“ a „Začlenění osob se zdravotním postižením“.

Hlavá čtvrtá je nazvána „Solidarita“, a má dvanáct článků nadepsaných „Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku“, „Právo na kolektivní vyjednávání a akce“, „Právo na přístup ke službám zaměstnanosti“, „Ochrana v případě neoprávněného propuštění“, „Slušné a spravedlivé pracovní podmínky“, „Zákaz dětské práce a ochrana mladých lidí při práci“, „Rodinný a pracovní život“, „Sociální zabezpečení a sociální pomoc“, „Ochrana zdraví“, „Přístup ke službám obecného hospodářského zájmu“, „Ochrana životního prostředí“ a „Ochrana spotřebitele“.

V hlavě páté s názvem „Občanská práva“ je těchto osm článků: „Právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu“, „Právo volit a být volen v obecních volbách“, „Právo na řádnou správu“, „Právo na přístup k dokumentům“, „Evropský veřejný ochránce práv“, „Petiční právo“, „Volný pohyb a pobyt“ a „Diplomatická a konzulární ochrana“.

Hlava šestá má název „Soudnictví“, má čtyři články, a to „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, „Zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů“ a „Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin“.

Konečně hlava sedmá má název „Obecná ustanovení upravující výklad a použití listiny“ a má čtyři články : „Oblast použití“, „Rozsah a výklad práv a zásad“, „Úroveň ochrany“ a „Zákaz zneužití práv“.

Proč tak zeširoka?

Protože teď ocituji znění Protokolu č. 30 o „výhradách Velké Británie a Polska:

„PROTOKOL (č. 30) O UPLATŇOVÁNÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE V POLSKU A VE SPOJENÉM KRÁLOVSTVÍ

Článek 1

1. Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.

2. Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.“

No a do tohoto textu se k názvům „Polsko“ a „Spojené království“ má přidat ještě název „Česká republika“. Bravo! Podle odstavce 1 by za této situace byly „Benešovy dekrety“ skutečně soudními orgány Evropské unie nezrušitelné. Ještě jednou bravo!, „Ať žije jeho Veličenstvo!“ Trochu tu slávu kalí skutečnost, že nezrušitelnost „Benešových dekretů“ je jedna věc, a právo občanů Evropské unie domáhat se odškodnění za přetrvávající stav diskriminace, kupř. podle čl. 17, 19 či 21 s tím možná až tak úplně nesouvisí.