Evropa ve 12 lekcích: 5. Co Evropská unie dělá?

• Evropská unie spravuje širokou škálu oblastí politiky — hospodářskou, sociální, regulační a finanční — v nichž je její činnost členským státům prospěšná. Mezi ně patří:
  • politiky solidarity (rovněž nazývané politiky soudržnosti) u regionálních, zemědělských a sociálních věcí;
  • inovační politiky, které přináší nejmodernější technologie do oblastí jako např. ochrana životního prostředí, výzkum a vývoj a energetika.
• Unie financuje tyto politiky z ročního rozpočtu ve výši více než 120 miliard eur, do kterého z větší části přispívají členské státy. Tato částka představuje jen malou část celkového bohatství EU (maximálně 1,24 % součtu hrubého národního produktu všech členských států).

I. Politiky solidarity

Hlavním účelem politik solidarity je podpora dokončení jednotného trhu (viz kapitola 6: „Jednotný trh“) a vyrovnání rozdílů pomocí strukturálních opatření, která pomohou méně rozvinutým regionům nebo průmyslovým odvětvím, která mají problémy. Potřeba solidarity mezi zeměmi EU a regiony se ještě zvýšila po nedávném přistoupení 12 zemí, které mají příjmy výrazně pod průměrem EU. Unie musí rovněž sehrát pomocnou roli při restrukturalizaci hospodářských odvětví, které těžce postihla rychle rostoucí mezinárodní konkurence.

(a)  Regionální podpora

Regionální politika EU spočívá v převodu financí od bohatých zemí k chudým. Tyto prostředky se využívají na podporu vývoje méně rozvinutých oblastí, na oživení upadajících průmyslových regionů, na pomoc mladým lidem a dlouhodobě nezaměstnaným při hledání práce, na modernizaci zemědělství a na pomoc znevýhodněným venkovským oblastem.

Prostředky vyčleněné na regionální aktivity v rozpočtu na období 2007–2013 jsou určeny ke třem cílům.

• Konvergence. Účelem je pomoc nejméně rozvinutým zemím a regionům, aby rychleji dosáhly průměru EU pomocí zlepšených podmínek pro růst a zaměstnanost. Toho má být dosaženo investicemi do fyzického a lidského kapitálu, inovací, znalostní společnosti, schopností přizpůsobit se změnám, životního prostředí a účinnosti správy.
• Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Cílem je zvýšení konkurenceschopnosti, úrovně zaměstnanosti a přitažlivosti regionů, které nepatří k nejméně rozvinutým. Toho má být dosaženo pomocí předvídání hospodářských a sociálních změn a podporou inovace, podnikavosti, ochrany životního prostředí, dostupnosti, přizpůsobivosti a rozvoje trhů práce usnadňujících sociální začleňování.
• Evropská územní spolupráce. Účelem tohoto nového cíle je zvýšení přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce. Snahou je podpořit společná řešení problémů, které řeší sousedící úřady v oblastech jako např. rozvoj měst, venkova a pobřeží, podpora hospodářských vztahů a spolupráce mezi malými a středními podniky (MSP).

Tyto cíle budou financovány ze zvláštních fondů EU, které navyšují nebo stimulují investice ze soukromého sektoru a investice státních i regionálních správních orgánů . Tyto zdroje se nazývají strukturální fondy a Fond soudržnosti.

• Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR) je strukturální fond, který poskytuje příspěvky k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Usiluje o zmenšení rozdílů mezi regiony a podporuje strukturální rozvoj a vyrovnávání regionálních hospodářství včetně obnovy rozvoje upadajících průmyslových regionů.
• Dalším strukturálním fondem je Evropský sociální fond (ESF) , který poskytuje finanční prostředky na odbornou přípravu a vytváření pracovních míst.
• Kromě těchto strukturálních fondů existuje Fond soudržnosti . Jeho posláním je financovat dopravní infrastrukturu a projekty související se životním prostředím v zemích EU, jejichž HDP na obyvatele je nižší než 90% průměru EU.

(b)  Společná zemědělská politika (SZP)

Cíle SZP, které byly stanoveny v Římské smlouvě z roku 1957, už byly z velké části dosaženy: byla zajištěna odpovídající životní úroveň zemědělců; byly stabilizovány trhy; produkty se dostávají ke spotřebitelům za rozumnou cenu; proběhla modernizace zemědělské infrastruktury. Kromě toho se osvědčily i jiné průběžně zaváděné zásady. Je zajištěno zásobování potravinami a ceny zemědělských produktů jsou stabilní, chráněné před výkyvy na světovém trhu.

SZP se však stala obětí vlastního úspěchu. Produkce rostla mnohem rychleji než spotřeba, což představovalo značnou zátěž pro rozpočet EU. Pro vyřešení tohoto problému bylo nutné zemědělskou politiku upravit. Reforma již začíná mít výsledky. Produkci se daří udržovat v požadovaných mezích. Zemědělci jsou vedeni k používání udržitelných zemědělských postupů, které chrání životní prostředí a krajinu a přispívají ke zlepšení kvality a bezpečnosti potravin .

Výroba potravin, které jíte: kvalita je stejně důležitá jako
kvantita.

Zemědělci mají hrát novou úlohu – zajišťovat určitou ekonomickou činnost v každé venkovské oblasti a zachovávat rozmanitost evropského venkova. Rozmanitost a úcta k „venkovskému způsobu života“, tedy životu v harmonii s půdou, tvoří významnou součást evropské identity.

Evropská unie usiluje o to, aby Světová obchodní organizace (WTO) kladla větší důraz na kvalitu potravin, zásadu předběžné opatrnosti a dobré životní podmínky zvířat. Evropská unie začala také reformovat svou rybářskou politiku. Hodlá snížit nadbytečnou kapacitu rybářského loďstva, chránit populace ryb a poskytnout finanční podporu rybářským společenstvím, aby rozvinula jinou hospodářskou činnost.

(c)  Sociální rozměr

Cílem sociální politiky EU je napravit nejvýraznější nerovnosti v evropské společnosti. Evropský sociální fond (ESF) byl založen v roce 1961, aby podpořil vytváření pracovních míst a profesní i geografickou mobilitu pracovníků.

EU se nesnaží zlepšit sociální podmínky v Evropě pouze finanční podporou. Podpora by sama o sobě nikdy nemohla vyřešit všechny problémy způsobené ekonomickou recesí nebo zaostalostí regionu. Sociální pokrok je nutné podpořit především prostřednictvím dynamických účinků růstu. Nedílnou součástí jsou právní předpisy, které zajišťují občanům EU základní práva. Některá z nich jsou uzákoněna ve Smlouvách – například právo mužů a žen na stejnou odměnu za stejnou práci. Jiná práva jsou obsažena ve směrnicích o ochraně pracovníků (bezpečnost a zdraví při práci) a v základních bezpečnostních normách.

V roce 1991 přijala Evropská rada na zasedání v Maastrichtu Chartu základních sociálních práv , v níž stanovila práva všech pracovníků v EU. Patří mezi ně volný pohyb, spravedlivá odměna, lepší pracovní podmínky, sociální ochrana, právo sdružování a kolektivního vyjednávání, právo na odbornou přípravu, rovné zacházení pro ženy a muže, právo pracovníků na informace, konzultace a účast, ochrana zdraví a bezpečnost na pracovišti, ochrana dětí, starších osob a zdravotně postižených. V červnu 1997 byla tato charta zařazena do Amsterodamské smlouvy a je použitelná ve všech členských státech.

V období, na které se vztahuje tento program a pět předcházejících programů, stejně jako za více než 30 let určování norem, dokázala EU zrealizovat komplexní systém ochrany životního prostředí.

Problémy, které je nutno řešit, jsou nesmírně rozmanité: hluk, odpad, ochrana přírodních stanovišť, výfukové plyny, chemické látky, průmyslové havárie, čistota vody ke koupání a vytvoření evropské informační a asistenční sítě pro naléhavé případy, která by zakročila v případě ekologických katastrof jako úniky ropy nebo lesní požáry.

Nedávný akční plán pro životní prostředí a zdraví na období 2004-2010 zkoumá účinky znečištění na zdraví. Tento plán vytváří vazbu mezi politikou zdraví, životního prostředí a výzkumu.

Využívání přírodních zdrojů energie z naší planety je jedním ze způsobů, jak
bojovat proti změnám klimatu.

Evropská regulace poskytuje stejnou úroveň ochrany napříč Unií, avšak je dostatečně flexibilní, aby vzala v úvahu místní okolnosti. Je také neustále aktualizována. Bylo například rozhodnuto o přepracování právních předpisů týkajících se chemických látek a o nahrazení dřívějších pravidel, která byla vyvíjena postupně, jediným systémem pro registraci, vyhodnocování a schvalování chemických látek (REACH ).

Tento systém čerpá z ústřední databáze, kterou spravuje nová Evropská agentura pro chemické látky se sídlem v Helsinkách. Cílem je zamezit znečištění ovzduší, vody, půdy a budov, zachovat biologickou rozmanitost a zlepšit zdraví a bezpečnost občanů EU při současném udržení konkurenceschopnosti evropského průmyslu.

(b)  Technologické inovace

Zakladatelé Evropské unie správně předvídali, že budoucí prosperita Evropy závisí na její schopnosti udržet si přední místo v oblasti technologií. Dobře chápali výhody společného evropského výzkumu . V roce 1958 tedy založili spolu s EHS i Euratom – Evropské společenství pro atomovou energii. Jeho cílem bylo umožnit členským státům EU společné využívání atomové energie k mírovým účelům. V této souvislosti bylo zřízeno Společné výzkumné střediskoEN, které se skládalo z devíti institutů na čtyřech místech: ve městech Ispra (Itálie), Karlsruhe (Německo), Petten (Nizozemsko) a Geel (Belgie).

Inovace však nabírala na rychlosti a evropský výzkum se musel rozšířit, aby obsáhl co nejširší skupinu vědců a výzkumných pracovníků. Evropská unie musela najít nové způsoby financování jejich práce a nová průmyslová využití jejich objevů.

Posláním společného výzkumu na úrovni EU je doplňovat národní výzkumné programy. Zaměřuje se na projekty, které umožňují spolupráci několika laboratoří v různých zemích EU. Dále podporuje základní výzkum určitých oblastí, například termojaderné fúze (potenciálního nevyčerpatelného zdroje energie pro 21. století). Podporuje také výzkum a technologický vývoj v klíčových odvětvích, která musejí čelit silné mimoevropské konkurenci, například v elektronice nebo informačních technologiích.

Výzkum podporuje hospodářský růst.

Hlavním zdrojem financování výzkumu EU je několik rámcových programů. Sedmý rámcový program pro výzkum a technologický vývoj pokrývá období 2007-2013. Největší část z rozpočtu přesahujícího 50 miliard eur půjde do oborů jako např. zdravotnictví, potravinářství, zemědělství, informační a komunikační technologie, nanotechnologie, energetika, životní prostředí, doprava, bezpečnost, věda o vesmíru a socio-ekonomické vědy. Další programy budou podporovat myšlenky, lidi a kapacity prostřednictvím výzkumné činnosti na hranicích poznání, podpoří vědce, jejich kariérní rozvoj a mezinárodní spolupráci.

(c)  Energetika

Fosilní paliva — ropa, zemní plyn a uhlí — představují v rámci EU 80% spotřeby energie . Značná a stále rostoucí část těchto fosilních paliv je dovážena ze zemí mimo EU. V současnosti se dováží 50% plynu a ropy, avšak podíl těchto dovážených surovin by do roku 2030 mohl vzrůst až na 70%. EU bude proto více zasažena omezením dodávek nebo náhlým zvýšením cen z důvodu mezinárodní krize. Dalším důvodem, proč snížit spotřebu fosilních paliv je snaha o zvrácení procesu globálního oteplování.

V budoucnosti bude nutno učinit různé kroky, například šetřit energií inteligentnějším využitím, vyvinout alternativní zdroje energie (zejména obnovitelné zdroje energie v Evropě) a rozšířit mezinárodní spolupráci. Spotřeba energie by se do roku 2020 mohla snížit o pětinu, jestliže spotřebitelé změní své chování a pokud budou plně využívány technologie, které zlepšují energetickou účinnost.