Červenec 9, 2010
Je stále více zřejmé, že navzdory svým vojenským a politickým úspěchům nemůže izraelský koloniální projekt vydržet dlouho. Musí si zvolit mezi válkami – a zničením – nebo přeměnou ve stát sloužící všem svým občanům.
Stát založený osadníky musí (se stejným odhodláním jako jakýkoliv jiný stát) v zájmu stabilního zajištění své existence překonat tři náročné úkoly. Musí řešit problém s původním obyvatelstvem, odpoutat se od své mateřské vlasti a získat uznání od sousedních států a jejich obyvatel. Lze doložit, že Izrael žádnou z těchto podmínek nesplňuje.
Podívejme se na problém s původními obyvateli. V měsících před a po svém zrodu, v roce 1948, se zdálo, že Izrael vyřešil tento svůj problém z jedné vody načisto. Vyhnal 80% Palestinců z dobytého území. Po rychlém přílivu arabských Židů se navíc počet Palestinců snížil až pod 10% obyvatel Izraele.
Vyřešil tedy Izrael svůj problém s domorodci po dobrém? Určitě ne.
Palestinci mají v Izraeli vysoký přirozený přírůstek, takže se jejich počet zvyšuje. Výsledkem je, že i přes pokračující příliv židovských imigrantů vzrostl podíl palestinské populace na více než 20 %. Židé stále více vidí v izraelských Arabech hrozbu pro židovský stát. Někteří obhajují nové kolo etnických čistek. Jiní volají po novém oddělení od oblastí, v nichž mají Arabové většinu.
Palestinci, kteří byli z Izraele vyhnáni v roce 1948, neodešli zcela. Většinou se usadili kolem Izraele – na Západním břehu, v Gaze, jižním Libanonu a Jordánsku. V roce 1967, kdy si Izrael podmanil Gazu a Západní břeh, mohl vyhnat z těchto území mnohem menší zlomek Palestinců. V důsledku toho se pod jeho kontrolu dostalo přes milion dalších Palestinců a byl zpátky tam, kde předtím.
Od roku 1967 se izraelský problém s původními obyvateli stává stále palčivějším. Mezi pobřežím a řekou Jordán už je Palestinců stejně, anebo dokonce převyšují počet palestinských Židů. Krom toho se ukazuje, že do budoucna bude podíl Palestinců narůstat.
Když Izrael vyčerpal řešení – nábor židovských přistěhovalců a etnické čistky – přistoupil k drakonickým opatřením k zvládnutí svých problémů s Palestinci. Ve spolupráci s Egyptem izoluje Gazu a užívá k tomu formu středověkého obléhání. Vliv Palestinců na Západním břehu Jordánu neutralizuje pomocí zdi, která znamená apertheid, rozšiřuje své osady poblíž silnic, zastrašuje a ponižuje Palestince a vojensky kontroluje údolí Jordánu.
Tato opatření však vytvářejí nové problémy. Izrael je obviňován, že uplatňuje apartheid a není demokratický. Výsledkem je, že podpora západní veřejnosti Izraeli pomalu, ale trvale upadá a roste kampaň za to, aby Izrael přestal být podporován, byl bojkotován a byly na něj uvaleny sankce.
Zbavil se Izrael závislosti na své mateřské zemi či zemích?
Izrael neměl žádnou svou mateřskou zemi, sionismus tedy pracuje s náhražkami. Jen několik příkladů. Skutečně neexistuje západní země, včetně Ruska, dříve pod hlavičkou Sovětského svazu, která by nesloužila jako náhradní vlast pro židovský koloniální projekt.
Židovští osadníci v Palestině ztratili v prvních letech druhé světové války podporu své hlavní náhradní vlasti – Britanie, avšak udrželi si ji dost dlouho, aby si vytvořili vlastní stát. Během příštích několika let Izrael získal několik náhradních mateřských zemí, nepočítaje v to židovské diaspory v SSSR, Francii, Německu a USA. Od konce roku 1950 se staly Spojené státy hlavní „původní vlastí“ Izraelců. Byl to výsledek mocné hnací síly, režírované Izraelem a židovskou lobby v USA.
Spojené státy dlouhá léta subvencují Izrael, vyzbrojují jej a dopomohly mu k získání jaderných zbraní i zajištění jeho imunity proti sankcím podle mezinárodního práva. Pod ochranou Spojených států Izrael rychle získal nadvládu nad Blízkým východem – stal se neřízenou střelou.
Přesto vše Izrael není nezávislý stát.
Bez každoroční vojenské dotace ze Spojených států ve výši zhruba tři miliardy dolarů, a bez darů od amerických Židů, jež jsou osvobozeny od daní, by nemohl udržet své současné vojenské postavení. A co je důležitější, bez veta Spojených států v OSN by Izrael nemohl trvale okupovat Západní břeh a Golanské výšiny, obléhat Gazu, vést preventivní války proti svým sousedům a uskutečňovat politické atentáty na Araby. Krátce řečeno, bez beztrestnosti, zaručované Spojenými státy, by se Izrael stal státem – páriou.
Tato závislost pravděpodobně nepřináší Izraeli riziko, protože se jedná především o dílo izraelské lobby ve Spojených státech. Avšak do budoucna mohou začít být škody, jež Izrael působí zájmům USA, zřejmé i americkým voličům, a potom se může bezvýhradná podpora Izraele stát nebezpečnou.
Nakonec je tu otázka získání uznání sousedních států.
Izraelský přínos této věci je spíše zdánlivý než skutečný. Arabské režimy, které uznaly Izrael, anebo si přejí a jsou připraveny jej uznat, mají jen malou legitimitu. V případě, že by se tyto režimy zhroutily, je pravděpodobné, že jejich nástupci budou pokračovat v konfrontačním postoji vůči Izraeli.
To není pouhá spekulace. Pod despotickým šáhem byl Írán přátelský k Izraeli. Avšak po islámské revoluci v roce 1979 se stal ideologicky zaujatým protivníkem Izraele. Jakmile byla v Turecku omezena moc sekulárních generálů, přehodnotila tato země své těsné spojenectví s Izraelem.
V minulých letech vplul Izrael do nových problémů. Ztráta legitimity se zvyšujícím se podílem občanské společnosti v zemích Západu.
Izrael, hnaný rozpory a výlučností osadnického státu, stupňoval násilí proti palestinským a libanonským civilistům, vyhrotil blokádu Gazy, prohloubil apartheid na Západním břehu Jordánu, krátil práva izraelských Arabů, dohnal vyloučené osadníky k odporu, což iniciovalo novou formu opozice vůči jeho politice.
Některé segmenty občanské společnosti v Evropě, Kanadě a Spojených státech, rozhněvané spoluúčastí svých vlád na izraelských zločinech, se posunuly směrem k požadavkům na bojkot, pranýřování a sankce proti Izraeli. Navzdory silnému odporu ze strany židovského establishmentu se toto hnutí stále zřetelněji šíří mezi akademiky, studenty, odbory, církevními společenstvími, židovským disentem a bojovníky za lidská práva. Někteří z nich organizovali pozemní i námořní konvoje na prolomení blokády Gazy.
S tím, jak se stále zřetelněji rýsuje selhání izraelského koloniálního projektu, budou jeho nervózní vůdci stále více hledat spásu v nových a stále nebezpečnějších válkách. Izrael bude stále nesnesitelnější hrozbou – pokud už není – Blízkému východu, světu, a také Židům na celém světě. Sionismus byl založen neobvykle sekulárními Židy, ale aby uspěl, vytvořil nový náboženský mýtus o obnovení Židovstva, podněcovaný mesianistickými tendencemi uprostřed západního křesťanství a také mýtus, že jedině Izrael ochrání západ před obrozujícím se islámem a islamisty. Nebude snadné strkat tyto džiny zpět do lahve.
Největší naděje na rozpletení problémů sionistického koloniálního projektu je možná u Židů samotných. Pouze když liberální složka židovské diaspory uzná, že sionismus ohrožuje jejich životy, a když vyváží sílu židovské lobby ve významných západních společenstvích, bude nakonec Izrael donucen k demontáži svého režimu apartheidu. Alternativou k takovéto spořádané demontáži sionismu je v konečném důsledku ničivá válka na Blízkém východě, která nemusí být omezena jen na tento region. Ať se stane cokoliv, je nepravděpodobné, že by zájmy Izraele a Spojených států na Blízkém východě přežily takovou válku.
M. Shahid Alam je profesorem Northeastern University. Jeho poslední knihou je Israeli Exceptionalism: The Destabilizing Logic of Zionism (Macmillan, listopad 2009). Můžete ho kontaktovat na alqalam02760@yahoo.com
Převzato z Counter Punch
Překlad: zajoch
