Jaká krize?

Reklama


Říjen 16, 2011


http://farm4.static.flickr.com/3059/2882358170_f0e6ae5806.jpg


Evropou obchází strašidlo krize. Obchází Amerikou, obchází Asií a dělá na nás bu! bu! bu! A my se poslušně bojíme a  – panikaříme. Ale čeho se to vlastně bojíme? Kvůli čemu panikaříme? Kvůli krachům hamižných spekulantů? Kvůli klesajícím ziskům investorů? Kvůli propadům na burze? Kvůli kurzu dolaru? Kvůli stagnujícímu nebo dokonce klesajícímu HDP?


Jenže peníze nejíme ani my, ani náš dobytek, kurzy netopíme, DPH nesvítíme a krach banky nemá žádný vliv na to, kolik bude sklizeno obilí zasetého dávno před tím, než banka přecenila vzdušné zámky svých aktiv.


Proč přistupujeme na to, že když klesne burza, klesne i naše životní úroveň? Proč se s velkými institucionálními investory a spekulanty, jakými jsou banky, solidarizujeme natolik, že když krachují oni, krachujeme loajálně s nimi, podoně jako hindská manželka následující na hranici svého zesnuvšího chotě?


Krize by byla, kdyby do země narazil meteorit, kdyby co čtrnáct dní přišla tisíciletá voda, kdybychom naráz přišli o celou úrodu a veškerou ornou půdu, kdyby někdo otrávil všechnu pitnou vodu, kdyby naráz zmizeli všichni lékaři nebo popeláři, kdyby se rozpadla energetická přenosová soustava, kdyby vypukla jaderná válka.


To by byla krize, ale hrozí nám snad něco takového?


Zásoby ropy, plynu i uhlí sice stále klesají, ale pořád je jich dost na to, aby kvůli nim nepropukla krize právě teď. Naše elektrárny stále vyrábějí elektřinu a přenosová soustava, byť těžce zkoušená, stále funguje. Fungují vodovody, kanalizace, telekomunikační linky. Továrny mají z čeho vyrábět, mají pro koho vyrábět a umějí vyrábět. Nikam se neztratili všichni dělníci, inženýři, učitelé, ani manažeři se svými znalostmi a schopnostmi.


To vše je stále zde, tak jaká krize?


Produkční potenciál reálné ekonomiky je nedotčený, přesto se chováme, jako kdyby utrpěl těžké ztráty, a to jenom proto, že se do potíží dostal fiktivní svět financí, spekulací, investic a derivátů. K strachu z krize nemáme jiný důvod, než ten, že jsme se tak rozhodli. Je to naše volba, že když padá burza a krachují banky, tak že padáme s nimi a masochisticky se tomu podáváme, jako kdybychom skutečně přišli o svoji reálnou schopnost reprodukovat svoji existenci při zachování stávající životní úrovně.


Hospodářská krize toho typu, který se na nás právě valí, a jí způsobený růst chudoby, nezaměstnanosti a dalších sociálně-patologických jevů není nic jiného, než atavistická bázeň před rozhněvaným božstvem, které je třeba usmířit pokáním a oběťmi. Lidskými oběťmi.


Jaké krizi tedy ve skutečnosti čelíme? Krizi intelektuální a morální, krizi kulturní a civilizační evoluce, krizi emancipace od náboženství a osvobození ze zajetí ve strachu z démonů a rozhněvaných pomstychtivých bohů.


Dohodli jsme se, že budeme poslouchat trhy, a úplně jsme zapomněli na to, že se stejně tak můžeme dohodnout na tom, že je poslouchat nebudeme, nebo dokonce že trhy budou poslouchat nás.


Krize je jen hra. Ta největší potíž s krizí spočívá v tom, že si na ni hrají vlastnické a mocenské elity, v důsledku čehož je de facto povinná pro všechny. Ale je to pořád jen hra, jejíž pravidla se mohou změnit stejně, jako pravidla fotbalu nebo hokeje. Co třeba pro začátek stanovit počet hráčů na hřišti, zakázat fauly a neuznávat góly z ofsajdu?


Převzato z blogu Tribun

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku

Jaká krize?

Reklama


Od té doby, co Ústavní soud v úterý rozhodl o pozastavení vykonatelnosti výnosu prezidenta republiky o vyhlášení předčasných voleb, panuje na české politické scéně takové pozdvižení, jako kdyby měl nastat konec světa, nebo alespoň konec poslanecké imunity v kombinaci se snížením poslaneckých platů a zrušením poslaneckých náhrad. Politici líčí situaci v černých barvách jako ústavní krizi a předhánějí se v temných předpovědích kolapsu státu, nebude-li po jejich a situace dojde tak daleko, že Ústavní soud nesklapne podpatky a neposvětí předčasné volby v říjnu,  toho pancharta ojebané ústavy, jak si přejí „obchodníci s lidskou důvěřivostí."

A já se ptám: jaká krize? Máme řádně zvolený parlament (i když plný neřádů a lehce „cinknutý")? Máme. Máme vládu, která získala důvěru sněmovny? Máme. Máme usnášeníschopný senát? Máme. Je obsazen úřad prezidenta? Je. Tak jaká krize? Vše běží dál ve standardním režimu v souladu s ústavou. Vláda připraví rozpočet, parlament ho (ne)schválí a příští rok budou řádné volby.

Kdyby byla situace tak vážná, jak ji naši „moudří otcové" malují, jistě by k tomu nezůstal svět lhostejný a světová média by co dvě hodiny přinášela zprávu a aktuální situaci v ČR. Schválně se podívejte na CNN či BBC, jak podrobné a intenzivní je tam zpravodajství o „ústavní krizi" v ČR.

Jestli je něco příznakem krize, tak je to nestoudnost, s jakou dávají politici najevo, že nebudou respektovat rozhodnutí ÚS a že ho obejdou, o vydírání ústavních soudců nemluvě. Krize nespočívá v tom, že ÚS naplňuje svůj účel, byť velmi diskutabilním způsobem, ale v tom, že politici nejsou schopni a ochotni se spolu domluvit ani v časech ekonomické recese, kdy by koordinovaná akce mohla být ku prospěch všem, a přitom dokáží nevídaným způsobem táhnout za jeden provaz v situaci, kdy jak se domnívají jsou ohrožena jejich ničím nepodložená privilegia, „koryta" a „trafiky".

Nenechme se politiky a jejich snahou o eskalaci a exploataci situace rozhodit. To, že se pečlivě připravená, přesně načasovaná a draze zaplacená předvolební kampaň mine účinkem, není náš problém, ale jejich. Snažit se měsíc před volbami nestačí.

 

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku